<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2016</em></p>
<p><strong>Prof. Petr Slavíček, Ph.D., se narodil v Olomouci v roce 1976. V roce 2003 získal doktorát na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v oboru molekulární fyzika. V roce 2009 se stal docentem na Ústavu fyzikální chemie Fakulty chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické a v roce 2015 byl tamtéž jmenován profesorem. Od roku 2006 působí na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT, kde vede Laboratoř teoretické fotodynamiky. K významným výsledkům této laboratoře patří identifikace nového typu přenosu energie mezi molekulami. Tato práce byla výsledkem dlouholeté spolupráce s experimentálními kolegy z Berlína. V roce 2017 byl zvolen členem Učené společnosti České republiky.</strong></p>
<h5><strong>Mohl byste na úvod nastínit, čím se výzkumně zabýváte?</strong></h5>
<p>Pohybuji se na rozhraní vědy o počítačích, fyziky a chemie. Pomocí počítačů řešíme kvantověmechanické rovnice pro atomy, molekuly a materiály. Základní rovnice kvantové mechaniky, rovnice Schrödingerova, má v sobě obsažen celý svět chemie. My se konkrétně zaměřujeme na chemii světla. Co se děje s molekulami, když na ně posvítíme? Světlo, nebo přesněji elektromagnetické záření o nejrůznější energii, k chemii nerozlučně patří. Pomocí světla molekuly „osaháváme“. To je předmětem spektroskopie, bez ní bychom o molekulách nevěděli skoro nic. Na druhou stranu jsme pomocí světla schopni molekuly transformovat. A to je předmětem fotochemie. My se zabýváme obojím. Pozorujeme molekulové tanečky, které nastanou poté, co molekula pohltí foton.</p>
<h5><strong>Jak jste se dostal k chemii, a konkrétně k tomuto tématu?</strong></h5>
<p>K chemii jsem se dostal způsobem zcela nevýjimečným. Přitahovala mne svými vnějšími projevy, jako věda, která bouchá a smrdí. Chemie mi asi změnila běh života. Na základní škole jsem byl žákem průměrným, samé dvojky, okořeněné nějakou tou trojkou. Na studium to moc nevypadalo – v osmdesátých letech bylo studium hodně výběrové, po čemž řada lidí z důvodů mně neznámých dodnes teskní. Když ale má chemikářka vycítila zájem, začala mě podporovat a já začal být vnímán jako „studijní typ“. Ovlivnil mě také otec, který pracoval v nemocnici jako chemik v klinické laboratoři. Teoretickou chemii jsem si nakonec vybral díky školiteli Pavlu Jungwirthovi. Pavel pracoval na Heyrovského Ústavu fyzikální chemie, byl mladý a sálala z něj energie. Ke světlu jsem se dostal při práci pro Todda Martíneze na University of Illinois v Urbana-Champaign v USA. Tehdy to byl profesor s čerstvou definitivou, dnes je plně etablován na Stanfordu. Mám pocit, že v obou případech jsem správně vsadil na „růstový potenciál“ školitelů. Mimochodem, vybrat si správného školitele je základní kompetence začínajícího badatele.</p>
<h5><strong>Volbu školitele tedy považujete za klíčovou?</strong></h5>
<p>K tomu jedna bajka o zajíci, který píše diplomovou práci. Sedí před norou zajíc a něco sepisuje. Přijde k němu liška a říká: „Hele, zajíci, co to děláš?“ A on vykládá: „Píšu diplomku o tom, jak zajíci žerou lišky.“ A liška říká: „No tak počkej, to je nesmysl, vždyť je to přesně naopak.“ „No jo, já mám ale empirickou evidenci, pojď se mnou.“ Jdou do nory a za chvilku se zajíc vrátí a pokračuje v psaní. Přijde medvěd a říká: „Prosím tě, zajíci, co to tady smolíš?“ A on: „No píšu diplomku o tom, jak zajíci žerou medvědy.“ Medvěd: „Jak by zajíc mohl sežrat medvěda?“ „Pojď se mnou, já ti něco ukážu.“ Přijde do nory a zase se za chvilku vrátí a tak se to opakuje. Otázkou je, co je v noře. V jednom rohu je hromádka liščích kostí, v druhém rohu hromádka medvědích kostí a ve třetím rohu mohutně říhá lev. Jaké ponaučení z této bajky plyne? Není důležité, kdo jste, není důležité, jaké je téma vaší diplomové práce. Opravdu ale záleží na školiteli. Já bych k tomu dodal, že školitele si vybírá každý sám.</p>
<h5><strong>Chtěl jste vždycky dělat vědu, nebo se vaše představy o tom, co budete dělat, vyvíjely?</strong></h5>
<p>Nejsem moc plánovitý, kariéru jsem dalece promyšlenou nikdy neměl. Jednoduše jsem dělal chemii, která mě bavila, potom se ukázalo, že by mě vzali na doktorát, tak jsem šel, po doktorátu jsem odešel pracovat do zahraničí, a když se má práce blížila ke konci, přemýšlel jsem, co dál. Měl jsem i učitelské tendence, prázdniny jsem trávil na odborném chemicko-biologickém soustředění na Běstvině a chvíli jsem také učil na gymnáziu. Začal jsem zjišťovat, kam bych mohl nastoupit. Moje tehdejší lehkovážnost mě až překvapuje, dnes už přece jenom více plánuji. Asi na mne doléhá odpovědnost za lidi kolem mě.</p>
<h5><strong>Hrály ve vašem dosavadním profesním životě důležitou roli zahraniční zkušenosti?</strong></h5>
<p>Především můj postdoktorský pobyt v USA pro mě byl život formující zkušeností. Americký systém vědy se všemi jeho neduhy je mi hlavním referenčním rámcem, v něm jsem byl vychován. Proto třeba soutěživost vnímám v zásadě kladně, i když má své temnější stránky, jako je například vědecká nadprodukce a stres. V současnosti vyjíždím na kratší pobyty třeba jako hostující profesor. Potřebuji vidět, jak se pracuje jinde, porovnávám naše přístupy, to je ohromně důležité. Pokud učitel a vědec prožije na jednom pracovišti celý svůj odborný život, od prvních bakalářských krůčků po stolek emeritního profesora, příliš neotřelé nápady se od něj asi nedají očekávat. Inbreeding je vleklá choroba českých univerzit, která se navzdory vší evidenci o její škodlivosti neléčí.</p>
<h5><strong>Jak vypadají vaše plány do budoucna?</strong></h5>
<p>Vaše otázka má více rovin. V oblasti vědy jsme se před několika lety zaměřili na transformace molekul vysokoenergetickým zářením. Rentgenová fotochemie je do značné míry pole neorané, celkem se nám daří a budeme v tomto směru pokračovat. Plánuji také propojení oblasti fotochemie s technikami strojového učení. Chci ale zároveň rozvíjet svoji pracovní skupinu, tak aby dobře fungovala a aby studentům, kteří jí projdou, dala znalosti a schopnosti, které budou moci využít i mimo vědu. Je totiž ve skutečnosti jedno, jestli modelujete molekuly, nebo řekněme dopravu v Praze. Většina studentů se nejspíše zaměří na jiné oblasti, než kterým se věnovali na škole. Co konkrétně budou dělat, nevíme my ani oni. Ale nástroje, které se tu naučí používat – řemeslo a schopnost přemýšlet – budou moci použít kdekoliv. Tím řemeslem je v našem případě počítačové modelování. Na VŠCHT se nejrůznějším aspektům modelování věnuje řada pracovních týmů, ale v rámci současných studijních programů se student ne vždy naučí vše, co potřebuje. Je tady prostor pro zlepšení. Často ale narážíme na nevýhody spojené s fragmentací naší školy.</p>
<h5><strong>Jak se to konkrétně projevuje?</strong></h5>
<p>Jsme malá vysoká škola, spíše přerostlá fakulta, rozdělená ale ne moc racionálně na čtyři fakulty. Fyzikální chemie se pěstuje na jedné, organická chemie na jiné a biochemie zase na další fakultě. Rozdělení příbuzných oborů na různé fakulty znesnadňuje spolupráci, nejen při výuce zaměřené na modelování. Například v Brně na Masarykově univerzitě zcela zrušili katedry a mají jen jeden Ústav chemie. Díky velkému počtu fakult máme také příliš rozbujelé vedení. Máme rektora, čtyři prorektory, čtyři děkany, dvanáct proděkanů, pět předsedů akademických senátů. Přirozeně se nedostává „kádrů“, v důsledku čehož se ustavila neblahá tradice kumulování různých obročí.</p>
<h5><strong>Patří struktura školy k problémům, o kterých se na VŠCHT vede debata?</strong></h5>
<p>Na VŠCHT působím něco přes deset let, v této době struktura školy velkým tématem nebyla. Pokud vím, nějaké návrhy v tomto směru se neúspěšně pokusil prosadit jako rektor profesor Stibor v devadesátých letech. Dokážu si představit, že otevírat otázky vedení a struktury školy může být hodně ožehavé. Potíž je spojena mimo jiné s „odborářským“ stylem řízení vysokých škol, kdy zaměstnanci v akademickém senátu vybírají své vedení. Reformní elán univerzitního managementu to, myslím, poněkud tlumí. Úplná univerzitní samospráva se dosti pochopitelně ustavila po roce 1989 v reakci na předchozí zásahy státní moci. Teď se trochu provokativně zeptám, zda po čtvrt století tohoto fungování není načase vnést do systému korekci. Tedy posílit prvek řízení nezávislý na zaměstnancích. Dovedu si třeba představit, že by své slovo kromě studentů a pedagogů mohli mít i zaměstnavatelé či Akademie věd.</p>
<h5><strong>Když se bavíme o řízení školy, je na místě poznamenat, že v něm není příliš mnoho žen. Jak tuto otázku vnímáte?</strong></h5>
<p>Myslím, že v současnosti máme v personální politice mnohem palčivější otázky. Škole vlastně jasná personální politika chybí. Když můj někdejší americký šéf zjistil, že budu přijat na pozici „assistant professor“, aniž bych měl předtím jedinou přednášku a aniž by si od něj škola vyžádala doporučení, jenom se suše zeptal, zda mířím na střední školu. Chybí nám intenzivní „scouting“ mladých profesorů a profesorek, kterým musíme být schopni nabídnout laboratorní prostor, prostředky pro začátek a hlavně volnost. Není to přitom otázka peněz, zaměstnance přijímáme tak jako tak, sáhneme ale většinou pro naše vlastní absolventy. Teprve až se prosadí opravdu otevřený konkurzní systém na atraktivní pozice, má smysl se zabývat genderovým zastoupením.</p>
<p>Ani teď ale není VŠCHT řízena plně maskulinně. Můj vedoucí katedry je sice muž, ale máme paní děkanku, v senátu nás vedla paní profesorka Valentová a ekonomiku školy pevnou rukou řídí paní kvestorka. Vím ale, že celkově to se zastoupením žen nijak slavné není. Je otázka, do jaké míry v tom hraje roli výběrový efekt, protože dnes jsou ve vedení i mezi profesory hlavně lidé nad padesát let věku. V době jejich mládí tolik žen jako dnes chemii nestudovalo. Osobně jsem nikdy nevnímal rozdíl v tom, jestli máme pana děkana anebo paní děkanku, autoritu pro mě mají stejnou. Pokud to tak u někoho není, pak myslím, že jde hlavně o generační záležitost, která odpovídá starším společenským podmínkám.</p>
<h5><strong>Myslíte si tedy, že genderové stereotypy alespoň v některých případech vymizí časem?</strong></h5>
<p>Netroufám si autoritativně odpovědět. Max Planck jednou poznamenal, že pravda vítězí tím, že její oponenti prostě umřou. I moje generace už má své stereotypy hluboko pod kůží. Možná bude ve věci genderové rovnosti třeba jisté trpělivosti. Také nedokážu posoudit, do jaké míry je genderová nerovnost dána podceňováním žen a do jaké míry souvisí s mateřstvím. Mateřství nepochybně zpomaluje profesní rozvoj. Dá se s tím ale mnohé udělat, například úpravou podmínek pro habilitační řízení.</p>
<h5><strong>Má na kariéru vliv i otcovství?</strong></h5>
<p>Otcovství není fyziologicky tak náročné jako mateřství. Myslím, že se u matek po narození dítěte možná víc mění priority než u otců, řadu věcí mohou začít vnímat jinak. Ale mluvím zde jako naprostý laik. Problém ve vědě je, že mateřství většinou přichází v okamžiku, kdy se láme kariéra. Z pohledu šedesátníka nehraje pětiletá přestávka zásadní roli, pokud ale chceme habilitovat mladé docenty, pak mateřství zjevně zatížením je, pět let v té době odpovídá i polovině celé dosavadní odborné dráhy. Proto si myslím, že mají smysl projekty, jako je pamětní grant Martiny Roeselové, který u nás zavedl Pavel Jungwirth pro mladé rodiče ve vědě.</p>
<h5><strong>Všiml jste si během své pracovní dráhy nějakých rozdílů v tom, jak vědu dělají ženy, a jak muži?</strong></h5>
<p>Věda je strašně kompetitivní a často je ovlivněna mužskou ješitností. V dobrém i zlém. Ženy dokážou v mnoha ohledech uvažovat racionálněji, na druhou stranu řada průlomových objevů vzešla z iracionálna, od lidí, kteří byli opravdu divní. Mezi muži je víc divných lidí než mezi ženami, je to společensky přijatelnější. Nejspíše je to dáno evolučně – z populačního hlediska není velký problém, že ztrácíme určité procento mužů dělajících divné věci, jako třeba filatelii. Průlomové objevy často vytvořili monomaniaci, kterým všechny ostatní věci zásadním způsobem unikaly. To se dnes mění s exponenciálním nárůstem počtu vědců a vědkyň, který proměňuje styl chování.</p>
<h5><strong>Jak se nárůst počtu vědců a vědkyň projevuje konkrétně?</strong></h5>
<p>Významní vědci v dnešní době musí být z velké části manažeři. Koneckonců, i pro mne představuje řízení a administrace nikoliv nevýznamnou část práce. Věda se mění na „výrobní odvětví“, věnují se jí čím dál normálnější typy a výše zmíněná oslava geniálních pošuků tak nejspíše patří do historie.</p>
<h5><strong>Vaše manažerská práce souvisí s vedením úspěšné laboratoře, ve velmi mladém věku jste dosáhl profesury, jste nositelem řady ocenění. Který ze svých úspěchů považujete za nejdůležitější?</strong></h5>
<p>Za největší úspěch považuji to, že mám funkční skupinu, která produkuje poctivé výsledky, a že mám pocit, že něčemu v přírodě začínám rozumět a že vidím růst lidí kolem mne. Jsou to okamžiky kvazi-rodičovské pýchy, když člověk slyší přednášet svého studenta a řekne si: „To je dobrý.“ V takové chvíli se cítím lépe, než když mě někdo přímo pochválí.</p>
<h5><strong>Co považujete, ať už pro vědkyně či vědce, za klíčové pro dosažení úspěchu ve vědě?</strong></h5>
<p>Vášeň spojenou s pracovitostí. Může to souviset s tím, že jsem vnitřním založením trochu lenivý a bez „sběratelské vášně“ bych nikdy nic neudělal. I u studentů hodnotím pracovitost o něco více než brilantní inteligenci, protože pokud si dokážete věci odpracovat a nejste vysloveně hloupý, k něčemu se doberete.</p>
<h5><strong>Jsou nějaké překážky, které dnes nově stojí před mladými lidmi ve vědě?</strong></h5>
<p>Oproti mé generaci má dnes začínající badatel asi o trochu těžší start. V devadesátých letech ve vědě v České republice moc mladých nezůstalo, takže na počátku milénia bylo dosti snadné získat permanentní pozici. Když to srovnám s dobou ještě starší, společnost je dnes liberálnější, snese se jinakost, o chemii nerozhoduje stranické vedení a není problém získat zkušenosti v zahraničí. Můžeme se také na vědu vykašlat a jít jinam. Jsem vděčný za to, že jsem prožil osmdesátá léta, protože díky tomu mohu srovnávat. Vývoj od sedmdesátých let sleduji s potěšením a jsem možná až nekritický k dnešku.</p>
<h5><strong>Jak obtížné je uplatnit se dnes ve vědě?</strong></h5>
<p>Celosvětově je to dnes o něco těžší než dříve. Exponenciální růst počtu vědců, který trvá již několik století, možná naráží na své limity. V České republice díky velkým evropským projektům nasycení pracovního trhu ještě asi nevnímáme. Bude ale problém nově vzniklé kapacity financovat. Šťastnější by bylo, kdyby se peníze neproinvestovaly naráz, ale naopak se lidem nabídla dlouhodobá jasná vize, na řadu let dopředu, která by je motivovala.</p>
<h5><strong>Alespoň relativní stabilita je důležitá i pro skloubení pracovního života s životem osobním. Jak se to daří vám?</strong></h5>
<p>Jsem v trochu netypické situaci, kdy má partnerka donedávna studovala v postgraduálním studiu, zatím nemáme děti, takže to spojení osobního a pracovního je strašně jednoduché.</p>
<h5><strong>Bavíte se doma o vědě?</strong></h5>
<p>Partnerka se také věnuje chemii, ale doma se možná překvapivě moc o vědě nebavíme. Jí i mě zajímají i jiné věci, na které se přes den moc nedostane a o kterých si rádi povídáme.</p>
<h5><strong>Otázka na závěr – co byste vzkázal mladým lidem, kteří o vědecké dráze teprve uvažují?</strong></h5>
<p>Dělejte to s chutí a vášní, jinak se vyplatí dělat něco jiného.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Prof. Petr Slavíček, Ph.D.

<p><strong>Naše historie se píše už 70 let. Letos slavíme a chceme si připomenout i začátky vysoké školy spolu s absolventy. Jedním z prvních byl prof. Karel Komers.</strong></p>
<p>Profesor fyzikální chemie Karel Komers pracoval na řadě výzkumných témat, z nichž nejúspěšnější je spojeno s výrobou bionafty.</p>
<h5><strong>Kdy naposled jste se podíval do svého studijního indexu?</strong></h5>
<p>Kvůli rozhovoru jsem ho otevřel nyní po mnoha letech. Vzpomněl jsem si na hodně věcí, a také na to, kde jsem pohořel.</p>
<h5><strong>Pan profesor – a pohořel?</strong></h5>
<p>Propadl jsem u dvou zkoušek. Z mineralogie, hlavně pro tehdejší způsob její výuky. A pak z předmětu Bezpečnost práce a protipožární technika. Tehdy jsme se se spolužáky vsadili, kdo řekne zkoušejícímu největší nesmysl. Dostal jsem otázku „ Ochranné nátěry proti ohni“. A já navrhl nitrocelulosový lak, o kterém všichni vědí, že je vysoce hořlavý. Nestačil jsem samozřejmě ani otevřít dveře. Potom jsem se zkoušejícímu omluvil a vysvětlil, co mě k tomu vedlo.</p>
<h5><strong>Proč jste se rozhodl zrovna pro chemii?</strong></h5>
<p>S myšlenkou studovat chemii, jsem si začal pohrávat v posledním ročníku na gymnáziu. Měli jsme skvělého učitele na chemii pana profesora Vostřela. Byl přísný, ale dokázal nás hodně naučit. A když jsem maturoval, vznikala v Pardubicích Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT). Moji rodiče nebyli majetní a studium v Praze by nezvládli zaplatit, proto jsem si podal přihlášku tady.</p>
<h5><strong>Na vysokou školu jste se hlásil už v prvním roce otevření školy, ale nedostal jste se. Je to tak?</strong></h5>
<p>Ano, mohl jsem být opravdu prvním absolventem. Tenkrát jsem však nebyl přijat z kádrových důvodů. Bylo mi doporučeno odejít na rok do výroby. Proto jsem nastoupil do tehdejšího Ústavu plastických hmot (UPH, dnes  SYNPO - Syntetické polymery, pozn.red.). Tento vynucený pobyt se nakonec ukázal jako velké plus. Když mě po roce na VŠCHT přijali, hodně mi při studiu pomohla zkušenost z praxe, v laboratoři jsem měl obrovskou výhodu. Nevýhoda byla ale v tom, že jsem se trochu odnaučil učit. První rok studia byl pro mě proto velmi náročný. Od druhého ročníku mě chemie moc zaujala a baví mě dodnes.</p>
<h5><strong>Kde se tenkrát učilo?</strong></h5>
<p>Škola tehdy teprve „za pochodu“ adaptovala budovu bývalé Strojní průmyslovky na Náměstí čs. legií. Výuka probíhala hlavně v „mlynářské škole“ (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb, naproti kostelu Sv. Bartoloměje, pozn.red.). Tam byla přednášková místnost a laboratoře. Potýkali jsme se také s nedostatkem studijního materiálu, neměli k dispozici skripta, učili jsme se hlavně z rukopisných poznámek na přednáškách a seminářích. I když bylo tenkrát vše komplikované a náročné, byl jsem rád, že jsem se na školu dostal. A chtěl ji samozřejmě s úspěchem dokončit. Vzpomínám si, že nás nastoupilo do ročníku 140 a skončilo 72. Zkoušku bylo tenkrát dovoleno opakovat pouze jednou, výjimečně dvakrát, ale to už byl rektorský termín. Při neúspěchu následoval odchod, bez milosti.</p>
<h5><strong>Na koho z vyučujících si vzpomenete?</strong></h5>
<p>S mlynářskou školou se mi pojí jméno profesora Syrového z laboratoří analytické chemie, hlavně jak nás tehdy učil vážit na analytických vahách „na povel“. Museli jsme, každý u jedněch vah, sedět a on velel: „Vezměte do ruky pinzetu – teď! A všichni to museli naráz udělat. „Vezměte závaží, teď“… Ono to vypadalo směšně, ale brzy jsme zjistili, že když se to neudělalo, jak chtěl pan profesor, nebylo možno na tehdejších analytických vahách navážit vzorek s přesností na čtyři desetinná místa v gramech.</p>
<p>Mám pocit, že mnozí dnešní studenti si dostatečně neváží toho, co mají k dispozici. My jsme byli vděční za každou odbornou informaci. Těžko dnes vysvětlíte, s jakými obtížemi se škola budovala. A co všechno se muselo stát, aby se dostala na současnou pedagogickou i výzkumnou úroveň. Aby byla školou, která má v republice velmi dobrou pověst.</p>
<h5><strong>Kdy jste byl naposled na fakultě?</strong></h5>
<p>Je to asi měsíc. Trošku ještě spolupracuji s katedrou biologických a biochemických věd, konkrétně s profesorem Alexandrem Čeganem. Společně jsme napsali skripta z fyzikální chemie pro jejich specializaci. Přišel jsem si pro signální výtisky druhého dílu.</p>
<h5><strong>Pořád píšete?</strong></h5>
<p>Už málo, ale když vás něco baví, chcete se tomu věnovat, dokud vám to zdraví a okolnosti dovolí. Je to jeden ze způsobů, jak strávit čas, který mi ještě zbývá (smích).</p>
<h5><strong>Chemie vás nikdy nepřestala nudit.</strong></h5>
<p>To opravdu ne. Pořád sleduji, co se na fakultě děje a snažím se stále zůstávat ve spojení. Samozřejmě, že hlavně pozoruji své mladší kolegy, jak si vedou na mé mateřské katedře fyzikální chemie. Je pravda, že od doby, co jsem tu studoval a pracoval, se hodně věcí změnilo. Dnes jsou jiné možnosti, fakulta má velmi moderní vybavení a věda se dělá mnohem lépe.</p>
<h5><strong>Minulý režim ledasco utlumil. Co zasáhlo vás?</strong></h5>
<p>V akademickém roce 1968-69 jsem byl na studijním pobytu na Technické univerzitě v Mnichově. Tehdy k nám přišli Rusové, a když jsem se vrátil, nastala normalizace. Na katedře nebyl tehdy žádný člen KSČ. To způsobilo, že jsme přišli o specializaci, tudíž nebyly ani peníze na vědu a výzkum. Trochu nás zachránilo, že jsme tehdy měli společnou specializaci s katedrou analytické chemie. Analytika je pro mě navíc srdeční záležitostí, na tuto katedru jsem totiž po absolvování vysoké školy nastoupil a tři roky na ní pracoval. Mým prvním vedoucím byl profesor Antonín Tockstein, který si mě jako absolventa vybral. Později se rozhodující měrou podílel na vybudování dnešní katedry fyzikální chemie (KFCH) jako její dlouholetý vedoucí. Přednášel naprosto originálním způsobem, který se mi velmi líbil.</p>
<h5><strong>Podepsaly se na výzkumu okupační roky a roky normalizace?</strong></h5>
<p>V  šedesátých a sedmdesátých letech bylo ohromně složité shánět kvalitní přístroje pro výzkum. Většina z nich byla zahraničních ze Západu. Během školního roku pro nás většinou nebyly peníze. A když na konci roku něco zůstalo, nestačil se už přístroj objednat. Pracovali jsme často s velice skromným vybavením. Dnes se tomu smějeme a říkáme, že nám tehdy stačila elektromagnetická míchačka a naše hlavy. Situace se změnila až po roce 1989.</p>
<p>Před sametovou revolucí jsem působil po odchodu profesora Tocksteina několik let jako zástupce vedoucího katedry. Jako vedoucím byl tehdy „stranou a vládou“ dosazen člověk s jinou specializací, než je fyzikální chemie. Když jsem se dostal po roce 1989 na místo vedoucího, bylo to pro všechny učitele na katedře po stránce vědy a výzkumu nejsložitější období pracovního života, protože katedru bylo nutno postupně a pracně pro vědeckou práci dostatečně vybavit.</p>
<h5><strong>Ale s tím skromným vybavením jste se snažili dělat výzkum. Na čem jste pracoval?</strong></h5>
<p>To bylo většinou vynuceno okolnostmi. Vzhledem k tomu, že jsme měli zpočátku špatné vybavení, témata jsem musel, a nejen já, dost často měnit. Pracoval jsem celkem s kolegy na šesti vědecko-výzkumných úkolech, Největší úspěch jsme měli s výzkumem bionafty. Všechna moje výzkumná témata měla společný znak: vždy se přitom studovala kinetika a mechanizmus zkoumaného děje.</p>
<p>Změnit vědecko-výzkumné téma je vždy obtížné. Nejprve je nutno se informovat, co vyzkoumali v daném oboru kolegové před vámi. Pak se musíte vybavit se zařízením, které objektivně změří vlastnosti toho, co právě studujete. Nejraději ale vzpomínám právě na výzkum spojený s bionaftou.</p>
<h5><strong>Na bionaftě jste pracoval v tandemu s panem docentem Skopalem. Je to tak?</strong></h5>
<p>Ano. Ještě k nám patřil docent Jaroslav Machek a bohužel již zesnulý prof. Josef Tichý. Byli jsme dobrá parta a měli velmi dobré výsledky. Zjistili a publikovali jsme, jak tvorba bionafty reakcí řepkového oleje s methanolem za katalýzy hydroxidem draselným probíhá. A podali jsme tři patenty, na základě kterých se na šesti místech v republice několik let vyráběla bionafta. Technologicky s námi přitom spolupracoval docent Igor Koropecký z katedry automatizace, se svojí firmou. Bohužel už také zemřel.</p>
<p>Byly to tenkrát malé výrobní jednotky, každá produkující asi tisíc tun bionafty za rok. Dnes se výroba bionafty počítá ročně na statisíce tun. Jenže pro nás to byl tenkrát velký úspěch. Je sice těžké něco vyzkoumat, ale mnohem obtížnější je výsledek výzkumu následně uvést do praxe.</p>
<h5><strong>Vychoval jste si své žáky?</strong></h5>
<p>Ano, na své doktorandy moc rád vzpomínám. Většina z nich se také velmi dobře uplatnila v praxi.</p>
<h5><strong>Měli vaši studenti disciplínu?</strong></h5>
<p>Někteří ano, někteří ne. Při výuce jsem si disciplínu ale vždycky zajistil sám. Stávalo se, že některé studenty látka příliš nezajímala. Tak jsem jim poradil, ať jdou dělat něco jiného.   </p>
<h5><strong>Jakou máte nejhezčí vzpomínku na školu?</strong></h5>
<p>Těch je mnoho. Byl jsem tu několik desítek let… Rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsme chodili na kolej a také se bavili. Dnes už se to zdá jako kuriozita, ale my jsme měli tenkrát ještě vojenskou přípravu, byli jsme dvakrát o prázdninách na měsíčním vojenském soustředění v Červené Vodě a Liberci. To nám pak ušetřilo dva roky vojny. A v mém indexu je to zaznamenané také.</p>
<h5><strong>V roce 2018 jste od děkana Fakulty chemicko-technologické obdržel stříbrnou medaili. Jak významné toto ocenění pro vás bylo?</strong></h5>
<p>Pro mě to ocenění znamená, že moje práce tady byla znát. A moc si toho vážím.</p>
<blockquote>
<p><em>„Přeju fakultě, aby vychovala kvalitní absolventy, protože na nich záleží, jak se bude chemie rozvíjet u nás, v České republice.“</em></p>
</blockquote>
<blockquote>
<p><strong>Prof. Ing. Karel Komers, CSc.</strong> absolvoval v roce 1956 Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jeho specializací byla Technologie plastických hmot. Titul CSc. získal v roce 1966, docentem se stal v roce 1979 a profesorem je od roku 2011. Ve vědeckovýzkumné činnosti se zabýval postupně těmito tématy: Oxidace aromatických aminů. Biochemický rozklad organických látek aktivovaným kalem. Biochemické reakce za přítomnosti redox mediátorů. Katalytická reesterifikace rostlinných olejů a živočišných tuků za vzniku bionafty. Oxidace glyceriny imobilizovanými enzymy. Enzymatická hydrolýza acetylcholinu a její inhibice in vitro.</p>
</blockquote>


Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956

<p><strong>Vedle toho se na katedře genetiky a mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK věnuje „svým“ studentům. Měla před sebou konferenci, chystala se i do Vysokých Tater, kde již řadu let se svými horolezeckými kamarády čerpá nezbytný adrenalin. Místo toho si pozornost Ruth Tachezy získal koronavirus.</strong></p>
<h5><strong>Zkuste se vrátit na začátek, kdy se z Číny začaly šířit první zprávy o novém koronovaviru SARS-CoV-2. Co jste si tehdy říkala?</strong></h5>
<p>Víte, já jsem se to snažila vidět optimisticky. V rozhovorech pro média jsem veřejnost spíše uklidňovala. Přiznávám, že jsem si nepřipouštěla, že se vše přehoupne do skutečné pandemie, že nepůjde o lokalizovanou epidemii ve dvou třech státech, jako tomu bylo například se SARS, kterou dnes označují za „epidemii kapesní“, tedy rychle lokalizovanou a s rychlým vymizením… Trochu mi to připomnělo situaci z 11. září 2001. Tehdy jsem čekala na benzínce ve frontě u pokladny, běžela tam televize a v ní se promítaly záběry letadla narážejícího do newyorských dvojčat. Pomyslela jsem si, co je to zase za blbý film! Že nešlo o fikci, jsme zjistili záhy. A podobně to mám se začátkem nynější situace. S dětmi, dcerou a synem, jsme diskutovali o dokumentu z dílny BBC, který jsme společně zhlédli. Týkal se vzniku možné pandemie. A během týdne se ukázalo, že „v tom“ žijeme.</p>
<h5><strong>Asi to bude znít zvláštně, ale epidemie vás po profesní stránce možná „potěšila“.</strong></h5>
<p>Zní to divně, ale souhlasím. Najednou jsem se ocitla v situaci, o které jsem si říkala, že bych ji, v uvozovkách, chtěla zažít odborně; jde o zajímavý stav. Ovšem rozhodně nemohu říci, že jsem ráda, že jsem to zažila. Člověk svým způsobem trochu čekal, že něco takového může nastat, ale epidemie je samozřejmě pro nás všechny nesmírně náročná a znepokojivá.</p>
<h5><strong>Kdy vás současná epidemie zaskočila poprvé?</strong></h5>
<p>Těsně před krizí ve Wu-Chanu jsme se chystali s kamarády na každoroční výlet do Vysokých Tater. Jezdíme tam řadu let, každou zimu – dnes už spíše kvůli zimním túrám – a lezení po skalách přenecháváme mladším. Dříve jsem tam jezdila sama za odpočinkem, ale dnes jsem ráda, že se mnou začaly jezdit i moje děti, které mi pomůžou vynést batoh (směje se). Letošní výpravu jsme samozřejmě zrušili – bylo to první v sérii omezení, jež mi epidemie přinesla. </p>
<h5><strong>Lásku k horám jste zdědila po předcích?</strong></h5>
<p>Ano, jsme horolezecká rodina. Můj tatínek na začátku sedmdesátých let založil ve Vrchlabí, odkud pocházím, horolezecký oddíl. Sám byl úspěšným reprezentačním horolezcem, zúčastnil se československých expedic do Himálaje, Hindúkuše a jiných světových velehor a je dnes jedním z nejstarších žijících účastníků první výpravy do Afghánistánu (Jan Červinka je jeden z nejvýznamnějších představitelů československého horolezectví dvacátého století, člen prvního Československého reprezentačního týmu, jenž získal ocenění zasloužilý mistr sportu – pozn. red.). Protože oba rodiče jsou sportovci a jezdili do hor často, asi jsme se díky tomu se sestrou naučily mít je rády. Moje horolezení bohužel skončilo před deseti lety těžkým úrazem; na skále jsem se málem zabila. Ale děti jsem ještě stačila „nakazit“. Zatímco dcera leze od svých patnáctin, synovi jsme se trochu snažili skály zakázat, a proto je orientačním běžcem. No a ten zase „nakazil“ během mě. Nicméně hory máme rádi všichni včetně manžela, na běžkách nebo pěšky. </p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_Lubos_Wisniewski_Ivo_Wondracek_Ruth_Tachezy_Virus_je_nas_spolecny_nepritel_3_4a83c30b00/Forum-Lubos-Wisniewski-Ivo-Wondracek-Ruth-Tachezy-Virus-je-nas-spolecny-nepritel-3.jpg" alt="Forum/Luboš Wišniewski/Ivo Wondráček: Ruth Tachezy: Virus je náš společný nepřítel"/></p>
<h5><strong>Vzpomenete si na svůj horský prvovýstup?</strong></h5>
<p>Ten ve velkých horách byl s tatínkem, když mě poprvé vzal na Kavkaz. Pamatuji si, že výstup byl šíleně těžký a dlouhý; doslova jsem si tam sáhla na dno. Když mě pak v životě potkaly různé nepříjemnosti, věděla jsem, že když už si myslím, že jsem „dole“, pořád ještě mohu. Hory mě zkrátka naučily pevné vůli, disciplíně, a když se ocitnu v hraniční situaci, umím se myslím zodpovědně rozhodnout. K tomu vás vede každý sport. Léta jsem závodně lyžovala, na sportovní škole jsem se věnovala sjezdovému lyžování, jezdila jsem ještě i vysokoškolskou ligu. Systematický trénink vám vštípí také organizování času. Ale pro mé rodiče byly vždy na prvním místě studijní výsledky: kdybych ve škole „plavala“, sport by mi nejspíše zakázali.</p>
<h5><strong>Od sportu do práce. Jak koronavirus SARS-CoV-2 proměnil vaše pracovní dny?</strong></h5>
<p>Nejdříve jsme s kolegyněmi několik týdnů připravovaly testování v Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT). Když se chod laboratoře podařilo dobře rozběhnout, přešla jsem k zařizování testování vzorků v centru BIOCEV. Tam jsem trávila čas mezi sedmou ranní a půlnocí a doma se ještě připravovala na následující den. Šlo o vskutku velmi intenzívní období. Teď se to trošku mění; mám povinnosti na katedře. Sice jsem se svými studenty na dálku stále v kontaktu, přesto mám pocit, že jsem je trošku zanedbávala, a to se teď snažím napravit. Chystám online přednášky a řeším s nimi individuální konzultace. Rovněž jsem absolvovala řadu rozhovorů, pro které bylo zapotřebí nastudovat aktuální podklady. Stále se snažím sledovat vývoj nejen epidemiologických informací, denně odpovídám na desítky e-mailů, řeším telefonáty. Každý den musíme takzvaně uvolňovat výsledky BIOCEVu, kde zpracováváme stovky vzorků. K tomu je třeba řešit různé organizační problémy. </p>
<h5><strong>Jak jste se vůbec k mikrobiologii dostala? Co vás k ní přivedlo?</strong></h5>
<p>Medicína mě vždy přitahovala. Svůj podíl na tom jistě měli rodiče. Maminka, pediatrička, skončila svou lékařskou praxi v 86 letech! Ráda jsem za ní chodila do nemocnice. Zajímalo mě, koho tam léčí a jak. Máma měla ráda mikrobiologii a doporučila mi knížky Lovci mikrobů a Bojovníci se smrtí, které se staly brzy mými nejoblíbenějšími. Vliv měla i moje teta, sestra maminky, která pracovala ve Státním zdravotním ústavu jako mikrobioložka. Toužila jsem stát se lékařkou, později se i účastnit záchranných misí po světě. Okolnosti tomu nakonec chtěly, že jsem zůstala doma. Nejdříve to za mě rozhodl komunistický režim a pak rodina a děti, od nichž se mi nechtělo odjíždět příliš daleko.</p>
<h5><strong>Jak se tvořil váš současný tým?</strong></h5>
<p>Myslím, že spoustu z nás ke společné práci přivedl entuziasmus. Zkrátka volá se SOS a my máme možnost poskytnout pomoc, tak do toho jdeme! Víte, vědci jsou specifická komunita – nejraději se drží svého výzkumu a rivalita je značná. Ale entuziasmus lidí, kteří se do této práce zapojili, byl úžasný. A také podpora, jíž se nám dostalo ať už od vedení centra BIOCEV, vedení Přírodovědecké fakulty UK, či prorektora Jana Konvalinky. Jenom díky těmto všem faktorům jsme byli schopni rychle a spolehlivě začít s testováním.</p>
<h5><strong>Stalo se vám už někdy, že by vás, spíše rivaly ve vědě, spojil „společný nepřítel“?</strong></h5>
<p>Určitě se tak dělo v době před listopadem 1989. Společný nepřítel byl politický. A to nás spojovalo nejen v laboratořích, ale i na těch horách. Dokázali jsme si užít legraci, cítili jsme se spolu bezpečně, měli jsme stejné názory a rivalitu jsme v žádném případě nepociťovali. </p>
<h5><strong>Máte z té doby nějaký zajímavý osobní příběh?</strong></h5>
<p>Ten jistě nejosobnější je spojen se svatbou. Můj tehdejší přítel, dnes manžel, je parazitolog. V roce 1986 odjel na dva roky na stáž do Číny. Je třeba připomenout, že v té době nebyly ani mobily, ani e-maily a kromě dopisů, které šly několik týdnů a byly cenzurovány, neexistovalo žádné spojení. Já tu zůstala zamilovaná, on doslova zmizel. Chtěla jsem ho jet navštívit, ale to mi úředníci nepovolili. Tak jsme se rozhodli, že se necháme podle platné helsinské dohody oddat na ambasádě, jenže to soudruzi rovněž smetli ze stolu. Místo toho to dopadlo tak, že můj nastávající vyplnil v Číně potřebné dokumenty a já jsem se na Národním výboru ve Vrchlabí vdala v zastoupení za jeho pověřeného kamaráda! Ale ani pak mě nechtěli za již mým manželem do Číny pustit. Prý pro nedostatek financí na pobyt. Vše pomohl vyřešit můj tatínek, jenž byl zrovna v základním táboře pod Mount Everestem. Když se o věci dozvěděl, napsal své sestře do Švýcarska, jestli by mohla složit potřebné peníze, tuším 300 dolarů, na můj účet v Praze, abych mohla vycestovat do Číny. S potvrzením, že mám „nezbytný kapitál“, jsem pak přišla na ministerstvo. Získala jsem potřebné podpisy ministra zahraničí, financí a školství. A v Čedoku v Nekázance jsem po třech dnech čekání a hysterickém záchvatu získala jízdenku na vlak z Ulánbátaru do Pekingu. Cesta za manželem do Číny byla otevřená… </p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_Lubos_Wisniewski_Ivo_Wondracek_Ruth_Tachezy_Virus_je_nas_spolecny_nepritel_2_43b5f53a06/Forum-Lubos-Wisniewski-Ivo-Wondracek-Ruth-Tachezy-Virus-je-nas-spolecny-nepritel-2.jpg" alt="Forum/Luboš Wišniewski/Ivo Wondráček: Ruth Tachezy: Virus je náš společný nepřítel"/></p>
<h5><strong>.. a dnes jako uznávaná vědkyně řešíte, co s koronavirem z Číny.</strong></h5>
<p>Nevím, zda uznávaná. Snažím se dělat poctivě svou práci a ta mne baví. Ve vědě není nikdy hotovo, vždy zbývá spousta toho, co jste ještě mohla udělat lépe nebo do větší hloubky. Rodiče nás ale nenaučili odpočívat, mohla bych uvést i příklady ze života mé sestry… Se stejným entuziasmem jako dnes jsem na začátku devadesátých let šla do boje, aby byl u nás správně nastartován screening pro karcinom děložního hrdla. Věnovala jsem se virům, jež toto onemocnění vyvolávaly. Velkou část profesního života mi pak zabrala snaha prosadit, aby se proti papilomavirům začalo očkovat. V boji, který byl těžký a dlouhý, sehrály roli finance. Zažívala jsem srovnatelné vypětí s tím současným, kdy jsme se snažili výzkum posunout díky grantům a studiím, které jsme měli. Za sebe mi to přišlo smysluplné. A lidí, s nimiž jsem chtěla na úkolu pracovat, jsem se vždy ptala: „Chcete se mnou jít do něčeho extra? Nebude to ani zaplacené, ani za to nedostanete metál.“ Nevím, co se jim honilo hlavou. Možná mě chtěli v duchu zabít. To, že se rozhodli do toho jít, je bezva; člověk sám nic nezmůže. </p>
<h5><strong>Je konec koronavirové epidemie blízko, či stále daleko?</strong></h5>
<p>Mám trochu strach, že nejjednodušší řešení – tedy vyvinout vakcínu pro plošné očkování – se v dohledné době nepodaří uskutečnit. Vakcína stimulující tvorbu ochranných protilátek je jistě první volbou. Její vývoj se však nemusí podařit. Možných důvodů je řada. Variantou je ale i vakcinace stimulující T-buněčnou odpověď, která by měla být schopna likvidovat infikované buňky. Nicméně i tohle bude cesta složitá a nejistá. Ale ráda bych zůstala optimistkou a věřila, že se vakcínu podaří vyvinout – i když možná za delší čas.</p>
<h5><strong>A lék?</strong></h5>
<p>Ten má podle mě větší šanci. Desetitisíce molekul procházejí testy; třeba budou některé z nich fungovat na zamezení vážného průběhu nemoci. Pokud by zamezily množení viru a tím potenciální infekci dalších buněk, pak by mohly být využity i preventivně. Ale vyrobit jich tolik, aby „pokryly“ celý svět, je mnohem složitější než vymýtit lokální epidemii.</p>
<h5><strong>Můžete zhodnotit současný vývoj kolem covid-19?</strong></h5>
<p>Jak docent Ladislav Dušek, šéf zdravotnických statistiků, tak epidemiolog profesor Roman Prymula jsou lidé na svých místech a rozhodnutí, která byla uskutečněna, jsou podle mě správná. Souhlasila jsem s uvolňováním, i když se malinko obávám, že se občas něco zbytečně politizovalo. I prohlášení významných lékařů byla trochu nebezpečná a zavádějící. Zkušenosti lékařů, že někdo umřel, protože ze strachu nešel do nemocnice, nebo případy, kdy lékař někoho odmítl ošetřit, lze považovat za osobní selhání. Nejde o chybu systému. Když se vše vracelo do normálnějších kolejí, lidé se ze dne na den začali chovat úplně jinak: ve dvacetihlavém hloučku postávali u piva, scházeli se bez roušek, nedodržovali doporučení. Možná by to bylo jiné, kdyby byl virus vidět. Chování každého jednotlivce ukáže, jak se bude pandemie vyvíjet.</p>
<h5><strong>A co bude dál, v delším horizontu?</strong></h5>
<p>Asi se nedá vyloučit, že úplně zmizí jakoby lusknutím prstů. Ale to je dost nepravděpodobné. Pokud zůstane, pak se asi bude vracet jako chřipka, v epidemiích. Máme před sebou období, kdy bude závažných příznakových případů méně. Odhaduji, že postupné uvolňování bude trvat zhruba jeden rok. Považuji to za jedinou možnost. Stále však bude třeba mít vše pod kontrolou, aby se operativně dala pravidla uvolňovat anebo – v případě zhoršení situace – utahovat. Lidé si snad uvědomují, že opatření byla nastolena proto, aby nedošlo k zahlcení zdravotnického systému. Je jasné, že to není snadná doba, zvláště pokud lidé mají malé byty, jsou úplně sami nebo se musejí v omezených prostorách starat o malé děti. </p>
<h5><strong>Mluvíme spolu pro magazín Forum, povězte, jak svou úlohu v informování zvládají média?</strong></h5>
<p>Je skvělé, jak rychle se díky médiím informace k veřejnosti dostanou. Na druhou stranu se domnívám, že pro mnoho lidí je „koronavirové zpravodajství“ matoucí. Od kolegů vím, že kupříkladu na Tchaj-wanu, tedy v oblasti s rizikem výskytu různých nebezpečných virových infekcí, zhruba dvakrát denně vystoupí v televizi oficiální zástupci, premiér nebo ministr zdravotnictví, a sdělí v daném čase aktuální informace. Zdá se mi to postačující i s ohledem na to, že v dnešní době, kdy se neověřené zprávy šíří prostřednictvím sociálních sítí a médií, většina populace nemůže odlišit, co je hoax čili poplašná zpráva a co pravda. Rozumnější je sledovat oficiální stránky Ministerstva zdravotnictví ČR nebo Státního zdravotnického ústavu, pokud jde o Českou republiku, nebo také Světové zdravotnické organizace, kde jsou podávány informace pro laiky ke všem různým infekcím, nejen ke covidu, a vedle faktických údajů tam najdeme i mýty. Nedávno jsem se naučila i nové slovo infodemie. A to vzniklo právě v souvislosti s informačním zmatkem kolem koronaviru SARS-CoV-2.</p>
<blockquote>
<p><strong>RNDr. Ruth Tachezy, PhD.</strong>, se narodila v Olomouci. Vystudovala molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě UK, tamtéž získala doktorský titul v oboru molekulární virologie. V Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) je výzkumným pracovníkem oddělení experimentální virologie a vedoucí Národní referenční laboratoře pro papillomaviry a polyomaviry. Na Přírodovědecké fakultě UK vede katedru genetiky a mikrobiologie. Je členkou International Papillomavirus Society a řady dalších společností.</p>
</blockquote>


Ruth Tachezy: Virus je náš společný nepřítel

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V DUBNU 2017</em></p>
<p><strong>Doc. Ing. Vojtěch Spiwok, Ph.D., se narodil v roce 1977 v Praze. V roce 2006 získal doktorát na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v oboru biochemie. V roce 2009 se stal docentem na Ústavu biochemie a mikrobiologie tamtéž. Působí ve skupině profesorky Blanky Králové, kde se věnuje molekulárnímu modelování.</strong></p>
<h5><strong>Mohl byste pro laiky načrtnout, čím se odborně zabýváte?</strong></h5>
<p>Zabývám se molekulárním modelováním, což znamená, že na počítači počítám vlastnosti molekulárních systémů. Cílem je do určité míry nahradit experimentální laboratorní postupy. Zaměřujeme se na molekulární simulace, které sice ještě nejsou rutinně využívané, ale jsou perspektivní například pro vývoj nových léčiv. Klasický postup by byl izolovat či chemicky připravit sloučeninu, kterou bychom potom přidali k biologickému systému a zjišťovali bychom, co se s ním děje. Místo toho vytvoříme na počítači systém se zajímavým proteinem a rovněž na počítači k němu přidáme tu sloučeninu a pak počítáme, jak se celý systém bude vyvíjet a jestli se například sledovaná sloučenina naváže na náš protein a způsobí změnu, která by byla terapeuticky využitelná.</p>
<p>Důvodem, proč není molekulární modelování rozšířené, je jeho výpočetní náročnost. Snažíme se vymyslet metody, jak simulace urychlit a přimět je, aby se nezasekávaly v jednom stavu, ale aby prozkoumávaly různé jiné stavy studovaného systému.</p>
<h5><strong>Je běžné výsledky alespoň nakonec experimentálně vyzkoušet?</strong></h5>
<p>Laboratorní práci dělám spíš ze sentimentu. K experimentálnímu ověřování nedochází vždy, je většinou součástí různých spoluprací. Nicméně druhá oblast, kterou se zabýváme, je vývoj nových metod, které se zkoušejí na systémech, u nichž se ví, jak to má dopadnout. Poté srovnáváme naši metodu s konvenční metodou. Když naše nová metoda poskytuje stejné výsledky jako nějaká konvenční metoda, a je navíc podstatně rychlejší, jsme spokojení.</p>
<h5><strong>Jak jste se dostal k chemii a v jejím rámci k tomuto stále ne úplně obvyklému tématu?</strong></h5>
<p>Dostal jsem někdy v útlém školním věku soupravu Malý chemik, která mě zaujala, i když se nikdo v rodině chemií vyloženě nezabýval. Chemie mě zajímala od základní školy, a to především organická chemie, od které jsem plynule přešel k biochemii. Po základní škole jsem nastoupil na střední školu v Křemencově ulici zaměřenou na chemii. Výpočetní metody mne zaujaly během vysokoškolského studia. Ovlivnila mě kniha profesora Pavla Hobzy o intermolekulárních interakcích, tedy způsobech, jimiž se na sebe mohou molekuly vázat. Diplomovou práci jsem ještě dělal experimentálně, ale během inženýrského studia jsem byl na měsíční stáži na ETH v Curychu u profesora Folkerse, kde jsem začal dělat simulace. Během doktorátu jsem pak přešel na molekulární výpočty.</p>
<h6><strong>Švýcarsko je v rámci chemie oblíbená destinace. Jak jste se tam dostal? A působil jste ještě někde jinde v zahraničí?</strong></h6>
<p>Ve Švýcarsku jsem byl dohromady třikrát a vždy to bylo přínosné. Pana profesora Folkerse jsem znal z Prahy, kde jsem k němu chodil na týdenní kurzy, a na základě toho jsem tam vycestoval. Téměř celý rok po doktorátu jsem strávil na Slovensku, kde byla zajímavá skupina pana doktora Tvarošky a velmi dobré počítačové vybavení, takže jsem se mohl naplno věnovat práci. A asi před třemi lety jsem byl ve Francii na měsíčním hostování, což je vzhledem k mému zapojení do různých projektů v současnosti maximální doba, na kterou mohu bez následků odjet.</p>
<p>Mobilita je obecně důležitá, potřebujeme vidět, jak se pracuje jinde. Pamatuju si, že jsem měl kolegy, kteří ze Švýcarska jezdili jednou týdně krmit buňky do laboratoře v Itálii. Stačilo jim přijít s lístkem z vlaku za někým, kdo jim cestu na ruku proplatil. U nás si to vůbec nedovedu představit, musely by se vyplnit formuláře, získat schválení služební cesty a potom to zpětně vyúčtovat. Překážkou tedy mohou být nejenom finance, ale i administrativa s cestováním spojená. Věřím ale, že i taková triviální mobilita by pomohla.</p>
<h5><strong>Na VŠCHT se vzdělává řada zahraničních studujících, jakou s nimi máte zkušenost?</strong></h5>
<p>Učím biochemii v angličtině, takže jsem s nimi ve styku. Mívám okolo deseti studujících, z nichž třetina bývá výborná, třetina průměrná a třetina velmi podprůměrná. Určitým problémem je omezený výběr kurzů v angličtině, což vede k tomu, že se zapisují i studující bez potřebného základu, pro které je biochemie sama o sobě hodně obtížná. Obecně bych řekl, že úroveň zahraničních studentů na naší škole je velmi různá.</p>
<h5><strong>V relativně mladém věku jste se stal docentem. Co považujete za svůj největší úspěch?</strong></h5>
<p>Právě se nám podařilo vyvinout metodu, která by mohla najít řadu využití, a doufáme, že bude mít úspěch. Mohla by být atraktivní i tím, že se mění počítače, takže bude čím dál tím snazší dělat řadu malých krátkých výpočtů rozložených na více procesorů a jader, než když děláte jeden masivní výpočet. Některé metody v molekulárním modelování byly vyvinuty už ve třicátých letech a reálně se začaly používat až v letech osmdesátých, kdy se konečně objevily dostatečně pokročilé počítače. I dnes se občas stane, že přijdete na něco, co se začne používat až za delší dobu.</p>
<h5><strong>Co vnímáte jako klíčové pro úspěch ve vědě?</strong></h5>
<p>Kromě toho, že svému oboru musíte rozumět a mít trochu talent, je dobré snažit se mít přehled o novinkách a trendech i v jiných oborech, aby měl člověk inspiraci. V dnešní době je také nutné umět shánět peníze a řídit lidi, což se mi daří, byť omezeně, nejsem vysloveně vůdčí typ.</p>
<h5><strong>Často skloňovaným slovem v politikách výzkumu či u grantových agentur je excelence a excelentní výzkum. Jak tyto pojmy vnímáte?</strong></h5>
<p>Vnímám to jako dobrou snahu o to, aby se nepodporoval příšerný výzkum. Na druhou stranu není úplně představitelné, že by třeba byť jen v jedné zemi byl pouze excelentní výzkum. Excelentní výzkum nutně potřebuje podhoubí, bez kterého nemůže vzniknout, proto není možné podporovat pouze excelenci. Navíc řada zajímavých velkých objevů vznikla, aniž bylo hned zřejmé, jak jsou významné. Pokud se zaměříme na chemii nebo pouze na biochemii, jsou oblasti, v nichž je cesta k vysoce citovaným výsledkům velmi těžká, a naopak oblasti, kde je sice velká konkurence, ale hodně citovaných výsledků není tak těžké dosáhnout. To znamená, že cílená podpora pouze excelentního výzkumu by vedla ke strádání oblastí, které mohou paradoxně být pro ty „snáze excelentní oblasti“ důležité. Na molekulárním modelování je to dobře patrné – řada lidí ho vnímá jako servis, ale pokud chcete dělat něco opravdu zajímavého, musíte mít spojení s experimentálním výzkumem a znát řadu věcí, které zasahují do matematiky, fyziky, počítačových věd.</p>
<h5><strong>Jak vnímáte nastavení podmínek pro vědeckou práci na VŠCHT a v České republice?</strong></h5>
<p>Na VŠCHT pozitivně vnímám o něco větší tlak na granty a na výsledky než tomu bylo v minulosti. To platí pro českou vědu obecně. Podmínky v české vědě začínají být srovnatelné se zahraničím. Nemyslím si ale, že je v ČR úplně dobře nastavená rovnováha mezi grantovým a institucionálním financováním a tlaky na ještě větší grantové financování nejsou dobré. Jinými slovy, existuje určitá správná rovnováha mezi grantovým a negrantovým financováním a v ČR je spíše vychýlena směrem ke grantům. V současnosti se může stát, že se jeden rok nakoupí skvělé vybavení a sestaví se výborný tým, a když grant skončí, přijde všechno vniveč. Záleží jistě i na oboru, kterému se věnujete, fyzik pracující na urychlovači, který jen za elektřinu spotřebuje miliony, může těžko fungovat čistě z grantů. Z grantu by se postavil urychlovač a bez grantů by pak zrezavěl.</p>
<p>Podobně si nemyslím, že je dobré zavádět pevnou kvótu na to, kolik publikací ročně má každý mít, protože to vede k publikování špatných článků, anebo v horším případě k tomu, že se potenciálně kvalitní materiál dělí do několika méně kvalitních publikací.</p>
<h5><strong>Je nějaká podpora, kterou byste od školy uvítal?</strong></h5>
<p>V současnosti z těch šedesáti hodin, které průměrně týdně odpracuji, věnuji až polovinu různým administrativním úkonům, tedy ani výuce, ani výzkumu. Například na Masarykově univerzitě v Brně přitom využili peníze z Evropské unie k zaplacení řady nových lidí, kteří konzultují granty, vypořádávají účetnictví a poskytují servis k vědecké práci. Podobná podpora by mohla uvolnit prostor pro výzkum. Nedávno jsem řešil problém, že školní právník je fyzicky ve škole přítomen pro možnosti konzultací jen pár hodin týdně. Na druhou stranu si nejsem jist, že by byl právník na plný úvazek pro školu udržitelný. Vzhledem k financím, které jsou v současnosti k dispozici, poskytuje administrativní personál VŠCHT velmi dobrou podporu.</p>
<h5><strong>V České republice se ukazuje, že dlouhodobě narůstající podíl žen mezi absolventy vysokých škol nevede ke zvyšování podílu žen mezi vědci a výzkumníky. Jak se na tuto problematiku díváte?</strong></h5>
<p>Je to trochu zarážející, často začínám přednášky oslovením „vážené dámy“ nebo „vážené dámy, vážený pane“. Převahu studentek si na naší technické škole vysvětluji tím, že v České republice máme platovou nerovnost, takže pro získání stejného platu musí mít žena vyšší vzdělání. Domnívám se, že se časem převaha studentek projeví ve zvýšení podílu vědkyň a výzkumnic.</p>
<h5><strong>Máte pocit, že je nějaký rozdíl mezi tím, jak dělají vědu muži a ženy?</strong></h5>
<p>Dřív jsem si to myslel, ale postupně si to myslím čím dál tím méně. Myslel jsem si, že muži jsou víc na obory, v nichž je potřeba věci vymýšlet a není potřeba znát mnoho detailů, kde je možné „si hrát“. A naopak že ženy inklinují k oborům, které se zabývají komplikovanými věcmi, u kterých je třeba posouvat se krok za krokem k výsledku, být systematický. Postupně od tohoto názoru upouštím, protože se stále častěji setkávám s lidmi, kteří do této představy nezapadají.</p>
<p>Svou roli hraje i proměna jednotlivých oborů. Když jsem byl mladší, zájem o počítače a jejich využití v chemii byl vnímán spíš jako „hraní si“. V dnešní době k počítačům lidé přistupují jako k něčemu běžnému, takže informatika přestává být čistě mužskou doménou a stává se z ní obor pro všechny.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že je potřeba věnovat se rovnosti v uplatnění ve vědě, ať už mužů a žen nebo jiných málo zastoupených skupin?</strong></h5>
<p>V zahraničních projektech se tyto otázky berou velmi vážně. I když jsou to často země, kde je konkurence tvrdší než tady, kde je opravdu těžké se ve vědě udržet, rozdíly jsou tam menší právě díky tomu, jak to řeší. Je složitější se dostat třeba na postdok, je složité dostat peníze a udržet se tam. Na druhou stranu si myslím, že třeba s mateřstvím je to v zahraniční vědě jednodušší, protože na něj zahraniční instituce a projekty víc myslí. </p>
<p>Neměl by snad být problém převzít vzor odjinud a implementovat ho sem, pokud by to bylo možné finančně. Řešit by se to mělo na všech úrovních, tedy ne jen na státní, ale třeba i institucionální, jinak by to asi nemohlo fungovat.</p>
<h5><strong>Prací trávíte poměrně hodně času. Myslíte si, že jsou na VŠCHT dobře nastavené podmínky pro kombinaci osobního a pracovního života?</strong></h5>
<p>Na každém závisí, jak si to zařídí. Někdo dokáže skloubit všechno. Pokud je člověk hodně pracovitý a dokáže si rychle vybudovat kariéru, tak po rozhodnutí pořídit si rodinu může trochu zvolnit tempo, protože už má vytvořený základ pro to, aby v jeho práci pokračovali následovníci a on je jenom korigoval. Někomu se to povede, někomu ne. VŠCHT také podle mě docela ochotně vychází vstříc lidem, kteří například řeší to, že se musí starat o nemocné rodiče. V takovýchto případech tu nebývá problém individuálně se dohodnout.</p>
<h5><strong>Co byste na závěr vzkázal mladým lidem, kteří uvažují o vědecké dráze?</strong></h5>
<p>Hrajte si s tím a kuťte, něco zajímavého vymýšlejte, nepracujte strojově. Když se vám to bude dařit, pokračujte v tom i ve vědě.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Doc. Ing. Vojtěch Spiwok, Ph.D.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2017</em></p>
<p><strong>Ing. Petr Straka, Ph.D., se narodil v Táboře v roce 1979. V roce 2002 vystudoval obor chemické a technologické zpracování paliv na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. V roce 2011 získal doktorát na Ústavu technologie ropy a alternativních paliv, kde od té doby působí jako odborný asistent. Úspěšně vedl projekt, v jehož rámci byla na VŠCHT Praha založena dětská skupina Zkumavka.</strong></p>
<h5><strong>Proč jste si jako svůj obor vybral právě chemii na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Nikdy jsem chemii moc rád neměl, neoslovovala mě a nebavila mě ani tady, dokud jsem se nemohl specializovat na paliva. Na konci gymnázia jsem se mohl hlásit na školy bez přijímacího řízení díky dobrému prospěchu a chtěl jsem jít na jadernou fyziku. Naše chemikářka mi poradila, abych se neupínal jen na jednu školu a raději to zkusil ještě i jinam, „třeba na chemárnu v Praze“. Na jadernou fyziku se mi přestalo chtít, protože jsem si nedovedl představit, že bych mohl dělat něco jiného než v elektrárně nebo ve výzkumu. Chemik má mnohem širší možnosti a jsem tu hrozně spokojený.</p>
<h5><strong>Proč jste šel na doktorát spíše než do komerční sféry nebo někam jinam? Možností je řada.</strong></h5>
<p>Na doktorát jsem se hlásil už na konkrétní téma skladovatelnosti ropy, které souviselo s velkou zakázkou od firmy MERO v Nelahozevsi. Kdybych věděl, že budu muset vystačit se základním stipendiem šest tisíc měsíčně, obávám se, že bych doktorát nedokončil. Nízká stipendia na doktorátu jsou problémem pro všechny školy, protože na ně nelze někoho nalákat. Škola je ale nutně potřebuje, doktorandi tvoří hlavní pracovní sílu výzkumu, jsou to dělníci vědy. Než se diplomant něco naučí, už musí sepisovat diplomku a pracuje na ní celkem tři měsíce. Doktorand tu pracuje čtyři roky, což je velmi cenné.</p>
<h5><strong>Zabýváte se ropou a palivy. Jak jste se k tomuto tématu dostal?</strong></h5>
<p>K ropě jsem měl blízko vždycky, protože můj otec podniká v palivářském oboru. Paliva a ropa byla proto jasná volba.</p>
<h5><strong>Co konkrétně zkoumáte v současnosti?</strong></h5>
<p>V současnosti končí spolupráce se společností MERO ČR a.s., která do České republiky jako jediná dováží ropu. Zkoumali jsme, do jaké míry se v ropě tvoří úsady během dopravy a skladování, což má velké ekonomické dopady. Pokud se v nádrži o průměru osmdesát metrů vytvoří byť jen deseticentimetrová vrstva, kterou nelze prodat do rafinérie, pak jde o velkou finanční ztrátu. Pomáhali jsme proto vytipovat ropy, které lze skladovat několik let bez nebezpečí tvorby úsad, případně lze jejich úsady rozmíchat.</p>
<p>Nově se intenzivně věnujeme biopalivům první a druhé generace. První generace se ukazuje jako slepá ulička, protože využívá kvalitní ornou půdu a potravinářské plodiny. V oblasti druhé generace se podílíme na velkém evropském projektu BioMates, ve kterém je naším cílem hydrogenovat bioolej získaný ze slámy a dřevní štěpky tak, aby se mohl zpracovat v rafinérii. Až projekt skončí, chceme v biopalivech pokračovat, protože náš ústav je vybaven několika moderními katalytickými jednotkami.</p>
<h5><strong>V čem jsou biopaliva druhé generace lepší? Proč se k nim Evropa přiklání?</strong></h5>
<p>Biopaliva druhé generace především nejsou vyráběna z potravinářských plodin a je možné je pěstovat na chudých půdách, které nelze pro potravinářské plodiny využít. Bavíme se o travách, dřevu a jeho odpadech, tedy surovinách, které se nedají jíst. Představa je taková, že z biomasy se pyrolýzou vyrobí pyrolýzní (bio)olej, což je ošklivá černá kapalina, a tento olej se následně zpracuje v rafinerii spolu s ropou nebo jinou ropnou frakcí.</p>
<h5><strong>Co vás na výzkumu paliv baví?</strong></h5>
<p>Máme pokusné reaktory, ve kterých testujeme katalyzátory, které pro výzkum připravujeme. Je to hezké, často vás překvapí, že se neděje nic nebo naopak, že se děje něco, co jste vůbec nečekala. Zábavné je to vždycky. Dříve jsme podobně testovali i chování ropy při skladování. Nikdo se tím nezabývá, museli jsme si projít všemi chybami. Po počáteční fázi pokus–omyl, kdy jsme pod mikroskopem zkoumali tvorbu parafinických částic, jsme pochopili princip a naše experimenty dostaly lepší fazónu.</p>
<h5><strong>V čem spatřujete svůj největší úspěch?</strong></h5>
<p>Úspěchy mám dílčí. Získali jsme dva patenty v oboru skladovatelnosti ropy, neboť je to nezpracované téma. Museli jsme si nechat vyrobit speciální odběrovou sondu, která se dostane na dno šestnáct metrů vysoké nádrže, tam odebere vzorek úsady a vytáhne ho nahoru. Také jsme vymysleli měřicí terčík na měření tloušťky vrstvy úsad na dně nádrže. Projevilo o něj zájem i zahraničí a ve společnosti MERO ho běžně používají, což je pro mě cennější než článek. Mám rád hmatatelné výstupy. Proto je pro mě důležité i to, že jsem se postaral o rekonstrukce téměř všech laboratoří na našem ústavu, protože vím, jak má laboratoř vypadat. A opravdu fungují, což mi dělá radost. Ve vědě jsou všechny úspěchy týmové, je nutné komunikovat, ale do rekonstrukcí se nikomu nechtělo, takže jsem je musel vymyslet a pohlídat sám.</p>
<h5><strong>Co vám pomohlo tento nápad realizovat?</strong></h5>
<p>To bych také rád věděl. Mám v sobě trochu kreativity a bylo nutné znát technologické postupy a materiály, které se mají v laboratoři použít, a naopak i ty, které se použít nesmějí. Nenavrhoval jsem laboratoř na pět, ale ideálně na padesát let, takže musí vydržet. Stálo to spoustu evropských peněz a provedení tomu musí odpovídat.</p>
<h5><strong>Dnes se hodně mluví o excelenci, sám ale říkáte, že ve výzkumu je potřebná spolupráce. Koho si představíte pod pojmem excelentní vědec či vědkyně?</strong></h5>
<p>Excelentní vědec si dokáže sehnat peníze, což u nás znamená evropské granty. Když jsou peníze, lze dělat výzkum, bez nich to nejde. Hlavní je sice ten, kdo peníze sežene a vede tým, ale bez týmu se neobejde nikdy. Můžete si naplánovat pokusy a veškerou činnost, ale bez lidí ochotných to udělat dobře a svědomitě to nejde. Musí umět motivovat a vést. Motivace je často vázaná na peníze, protože na škole nejsou nadšenci, kteří by chemii milovali nadevše a dělali rádi zadarmo.</p>
<h5><strong>Jsou pro vás osobně peníze motivací?</strong></h5>
<p>Na škole se mi líbí, že oproti jiným státním institucím tu nutně nezamrznete na tabulkovém platu, který je dán kariérním řádem. Naopak, díky spojení se soukromými podniky je možné si při spolupráci na zakázkách a na projektech vydělat peníze navíc. Za snahu tedy můžete být oceněn dalšími financemi. Velkou motivací pro mě je ale i to, že náš tým vzájemně dobře spolupracuje, vycházíme spolu dobře, což neplatí zdaleka všude. Často se na ústavech tvoří skupinky, které se nemají navzájem rády, nepůjčují si ani věci.</p>
<p>Bez peněz nelze ani nic plánovat. Není tu možné vytvářet plány na pět let dopředu, protože v GAČRu i TAČRu je stále méně peněz a stále více žadatelů, proto jsme se vrhli na evropské projekty. Bez peněz si sice můžete hrát, ale nebudete moct bádat a experimentovat pořádně. Před rokem a půl jsem netušil, že se budu zabývat hydrogenací bioolejů, a jsem moc rád, že jsem mohl úplně změnit téma.</p>
<h5><strong>Kromě výzkumu na škole i učíte. Co vás motivuje?</strong></h5>
<p>Učení je přirozenou součástí mého působení na škole, mě ale naštěstí baví. Učím dva až tři předměty, jednak v rámci naší specializace, ale i pokročilé nástroje v Microsoft Office, což mě paradoxně baví víc, protože mám se studenty přímý kontakt. Jsou to kurzy pro první ročník se zaměřením na Word a Excel a pro mnohé je to uvítání do cvičení na škole, velmi se snaží, jsou ještě pokorní. U jiných předmětů narážím na pasivní přístup studentů, chybí mi zpětná vazba. Chtěl bych učení zinteraktivnit, trápí mě, že studenti nemají žádné otázky. Jde přitom třeba o velmi náročný předmět, pro který potřebujete pochopit, jak funguje rafinérie a jak spolu jednotlivé procesy souvisejí. Zároveň nám ubývá studentů a také se studiu v posledních deseti letech věnují výrazně méně než dřív.</p>
<h5><strong>Je něco, co by se ve výuce na škole mělo změnit?</strong></h5>
<p>Máme problém s odlivem studentů, kteří raději volí školy netechnického zaměření. Nechtějí se trápit s matematikou a už vůbec s chemií. Občas mám pocit, že většina středoškoláků si představuje, že bude dělat manažery. Náš ústav je velmi prakticky zaměřený a řada lidí si řekne: „ropa smrdí a je černá, je to hnusný, proč bych tam chodil?“ Toto již ale dávno neplatí, dnes se pracuje s malým množstvím vzorků a přístroje jsou automatické. Chemie není populární, takže absolventi nemají problém sehnat zaměstnání, je po nich hlad. Problémem může být znalost angličtiny, protože její výuka na škole je dle mého názoru nedostatečná. Měla by být povinná, probíhat celých pět let studia dvakrát týdně a být zaměřená na konverzaci a psaní. Zároveň by mělo být povinné během studia vyjet do zahraničí minimálně na půl roku.</p>
<h5><strong>Byla pro vaši kariéru zahraniční mobilita důležitá?</strong></h5>
<p>Strašně mě mrzí, že jsem nemohl vyjet během postdoku, protože jsem pracoval na zakázce pro společnost MERO, kde bylo třeba neustále být a měřit. Dnes už těžko někam vyjedu, mám rodinu a děti. Nemá smysl někam vyjíždět na měsíc, půl rok je minimum. Moje rodina už je usazená, nebydlíme v pronájmu, kdy by nám bylo jedno, jestli je v Praze, nebo v Londýně.</p>
<h5><strong>Zmínil jste potřebné změny ve výuce. Změnil byste něco i na hodnocení vědecké práce?</strong></h5>
<p>Dříve se výborně hodnotily patenty, obzvláště pokud byly i s licenční smlouvou. Systém se ale změnil a patenty jsou podhodnocené, preferují se publikace v impaktovaných časopisech. Je to špatně, protože pravý výstup výzkumu je podle mě, když vznikne něco, o čem se nejen píše, ale také se to v průmyslu používá. Dnes se mi patent nevyplatí psát.</p>
<h5><strong>Jak vaše rodina ovlivňuje vaši práci?</strong></h5>
<p>Bez rodiny a času, který s ní trávím, by mě pracovat nebavilo. Dojíždím z Roudnice nad Labem a snažím se v práci trávit čas co nejefektivněji, abych nemusel pracovat přesčas, nechci domů jezdit v osm večer. A o víkendu nepracuju. Naštěstí máme v Roudnici babičku, což je synonymum sladění pracovního a rodinného života, protože nám vyzvedávala děti nejdřív ze školky a dnes ze školy, kam je vodíme ráno. Výhodou bylo i to, že na malém městě není přetlak ve školkách, jako je například v Praze.</p>
<h5><strong>VŠCHT Praha se snaží tuto situaci alespoň částečně řešit zřízením dětského koutku Zkumavka, na jehož založení jste se podílel. Čí to byl nápad?</strong></h5>
<p>Projekt iniciovala paní profesorka Demnerová a paní kvestorka Chválná a já jsem se o něm dozvěděl, až když byl schválený. Název dětský koutek je nešťastný, ve skutečnosti se jedná o školku, respektive dětskou skupinu. Pan profesor Pospíšil v té době viděl, že jsem schopný se postarat o rekonstrukci a výstavbu laboratoří, a tak jsem dostal za úkol i zprovoznění Zkumavky, včetně vyjednávání o prostorech a jejich zařízení. Byl to hezký projekt. Z hydrogenace biooleje jistě vznikne dlouhá výzkumná zpráva, kterou založíme do knihovny a už ji možná nikdy nikdo nepřečte, někdo nás možná bude někde citovat. Zkumavka je hmatatelná a ocenila ji řada lidí ze školy a jejího okolí. Jsem „kochací“ typ – rád se kochám tím, co vzniklo, chci, aby moje práce lidem k něčemu byla.</p>
<h5><strong>Jak jste postupoval?</strong></h5>
<p>Nejprve jsme si udělali anketu, hlavně mezi novopečenými rodiči, u kterých se ukázalo, že chtějí dávat děti do školky co nejdřív, což je ale leckde v Praze i ve třech letech nereálné. Ujasnili jsme si, že naše školka proto bude už od dvou let. Z toho vyplynulo, že potřebujeme více místností, aby v jedné mohly stát postýlky, a tak jsme nakonec získali celé přízemí budovy C, a to díky podpoře pana rektora Melzocha a paní kvestorky Chválné. Zásadní pak pro školku bylo, že jsme našli paní Jitku Jakovcovou, která školku vede od jejího založení. Momentálně je silný přetlak a nejvíc je přirozeně „plínkáčů“, tedy dětí okolo dvou let.</p>
<h5><strong>Školky jsou jedním z opatření pro usnadnění práce rodičům, a u nás zejména matkám malých dětí. V České republice se obecně projevuje velmi nízké, a dokonce mírně klesající zastoupení žen mezi výzkumníky. Čím to je?</strong></h5>
<p>U nás na ústavu je žen asi pět procent, jedná se o dvě doktorandky, které pracují na poloviční úvazek. Ženy logicky uvažují nad tím, jak si naplánovat život, pokud chtějí mít děti. Znamená to, že po ukončení studia mají tak pět let na pořízení rodiny a nikdo se nechce vracet na doktorandskou pozici. Potřebují rychle udělat doktorát a jít do práce, nebo jít rovnou do práce, aby se pak měly kam vracet. I pokud mají doktorát, je problematické vracet se po několika letech, protože výzkum je rozjetý vlak. Kolegyně se teď bude vracet po mateřské, náš ústav se ale mezitím naprosto změnil, vypadá jinak a pracujeme na jiných tématech. Pro budoucí matku je důležité mít co nejdřív práci s co nejvyšším platem, aby měla praxi a vyšší mateřskou, na stipendium osm tisíc je těžko nalákáme. </p>
<h5><strong>Některé ženy ale přesto vytrvají.</strong></h5>
<p>To jsou největší nadšenci. Překonají všechna negativa, zůstávají, protože opravdu chtějí. Berou na sebe i riziko toho, že pokud budou někdy muset odejít, zaměstnavatelé se na jejich postgraduální studium budou dívat spatra – vnímají ho často jako zašívárnu, ne něco prestižního. Zároveň se ženy snaží udržovat kontakt se zaměstnáním i během rodičovské, a to díky částečným úvazkům. Někteří muži tu přitom zůstávají spíš z pohodlnosti, pokud jiné místo nenajdou, tak to tu přežijí. Sice také na začátku pobírají malé stipendium, ale relativně rychle přijdou k rozumným penězům. Žena mezitím odejde na rodičovskou, a když se z ní vrátí, má stále málo peněz. Moje manželka je z fakulty potravin a po roce doktorát vzdala, protože jí došlo, že zaměstnavatelé se na něj nedívají jako na praxi, takže by odcházela ze strašně nízkého platu a bez praxe v oboru.</p>
<h5><strong>Ovlivňuje podle vás volbu oboru to, zda vybírá muž nebo žena?</strong></h5>
<p>Pokud porovnáme analýzu potravin s technologií ropy, tak to tak rozhodně vypadá. Ropa smrdí chlapovi, natož holce. Pokud jdou na naši fakultu, vybírají si vodu, ne energetiku. Platí to i v průmyslu – v mlékárně jsou většinou technoložky, v rafinérii zase technologové. Nemáme problém přitáhnout ženy, ale mladé lidi obecně, proto organizuju naše dny otevřených dveří.</p>
<p>Ženy vědu dělají jinak než muži. Jsou mnohem poctivější a víc se jí věnují. Na ženy je větší spoleh, na úkol se nevykašlou. Proto jsou v laboratořích laborantky a ne laboranti. Ženy jsou pečlivé, muž si na tom nedává tolik záležet, už chce být doma a dát si pivo, je líný. Pozoruju to i v rodinách svých přátel – tam, kde to skřípe, je to tím, že muž je líný a doma nic nedělá.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že problém může být i v tom, že ženám se nechce dělat vědeckou kariéru, habilitovat se, stát se profesorkou?</strong></h5>
<p>Moc takových žen sice neznám, ale nezdá se mi to. Moje manželka se do práce po rodičovské ukrutně těšila. Myslím si, že to platí u všech, kdo máme vyšší vzdělání. Potřebujeme podněty.</p>
<h5><strong>Zvažoval jste, že byste šel na rodičovskou dovolenou sám?</strong></h5>
<p>Ne, rozhodovali jsme se podle poměru platů a charakteru práce. Máme mezi přáteli pár, kde na rodičovskou šel manžel, protože jeho žena je úspěšná právnička a bere výrazně víc peněz. Neměl bych s tím ale problém, myslím si, že by to mužům prospělo, aby měli lepší vztah k dětem. Já křičím vždycky dřív než manželka, nejsem na ně tolik zvyklý a chybí mi trpělivost, kterou si moje žena vypěstovala.</p>
<h5><strong>Má rodina vliv na vaši kariéru?</strong></h5>
<p>Určitě ano, mou profesní dráhu utlumuje. Nemohu do ní dávat všechno, protože chci být také doma s dětmi a manželkou. Kdybych neměl děti a manželku, chodil bych domů nejdřív v osm večer, protože co bych tam dělal? Takto chodím domů včas, protože život je příliš krátký na to, aby člověk jenom pracoval.</p>
<h5><strong>Čeho byste chtěl dosáhnout v budoucnu?</strong></h5>
<p>V osobním životě jsem spokojený a nikam výš nemířím. V práci jsem také spokojený, protože je velmi různorodá, celý den pobíhám a to mi vyhovuje. Vyhovuje mi i to, že jsou tu studenti, je tu živo.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázal mladým lidem na začátku vědecké dráhy nebo těm, kteří o ní teprve uvažují?</strong></h5>
<p>Mladým vědkyním bych chtěl vzkázat, aby se nenechaly převálcovat vědci. Všem přeju, aby si našli dobrého vedoucího, a vzkazuji, ať se snaží, protože bez píle ničeho nedosáhnou. Je potřeba pracovat jako v každé jiné profesi.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Ing. Petr Straka, Ph.D.

<p><strong>Poznejte další stipendistku podpořenou Nadačním fondem Univerzity Palackého – Petru Švecovou věnující se studiu nanočástic.</strong></p>
<h5><strong>Ahoj, Petro, zkuste ním prosím popsat, čemu se věnujete?</strong></h5>
<p>Jsem analytický chemik, elektroforetik a nemám nijak vyhraněné pole svého výzkumu a zájmu. Snažím se věnovat různým oblastem výzkumu, protože si ráda rozšiřuji své obzory a znalosti a jako analytik mám velkou možnost se dostat k analýze nepřeberného množství různých látek. V minulosti jsem se zabývala chirálními separacemi léčiv a kvantifikacemi nečistot v léčivech, v současnosti se věnuji analýze nanočástic.</p>
<h5><strong>Nanočástice můžou pro někoho působit jako sci-fi, pokud to ale správně chápu, jde vlastně o takovou „chemii 2.0“? Nebo má analýza nanočástic přesah i do jiných oborů?</strong></h5>
<p>Nanočástice díky svým rozměrům v řádech nanometrů, různým tvarům, velikostem a materiálům z nichž jsou připraveny získávají své unikátní vlastnosti (magnetické, optické, katalytické), které u makroskopických látek anebo naopak molekul nejsou vůbec pozorovatelné. Díky svým rozdílným vlastnostem nacházejí uplatnění v řadě odvětví, ať už v medicíně, materiálové chemii anebo v životním prostředí…</p>
<h5><strong>Jak je na tom český výzkum nanočástic vůči tomu světovému?</strong></h5>
<p>Výzkum nanočástic je v České republice na dobré úrovni. Řada výzkumných ústavů, regionálních center a univerzit se zabývá problematikou syntézy různých typů nanočástic a jejich využití. Například se zabývají syntézou stříbrných nanočástic používaných k ochraně povrchů stavebních materiálů před plísněni, syntézou nanočástic železa používaných pro čištění povrchových a podzemních vod, syntézou magnetických nanočástic používaných jako kontrastní látka v MRI zobrazování a mnohými dalšími. V posledních letech je také stále větší pozornost věnována nanotoxikologii. Nanotoxikologie studuje působení nanočástic na lidský organismus. </p>
<h5><strong>Jak vypadá vaše denní činnost?</strong></h5>
<p>Přes den práce v laboratoři, psaní článku, studium a někdy pedagogická a popularizační činnost. Po škole se zase ráda scházím s přáteli a věnuji se svým koníčkům.</p>
<h5><strong>Majoritu času výzkumu tedy trávíte v laboratoři? Jak jste se srovnávala s nedávným obdobím lockdownu kvůli epidemii COVID-19?</strong></h5>
<p>Je to asi tak 50:50, když je potřeba, jsem schopná trávit v laboratoři veškerý svůj čas, ale někdy je zase nutné vyhodnotit výsledky a nastudovat si materiály k výzkumu, a to pak v laboratoři nejsem. V ideálním případě bych chtěla každý den alespoň nějakou tu hodinku v laboratoři strávit. Z počátku to pro mě bylo těžké, ale chápala jsem, že z bezpečnostních důvodů je lepší pracovat z domu a nechodit do laboratoře. Proto jsem tenhle čas využila ke studiu a psaní článku. </p>
<h5><strong>Už jsme to nakousli, ale můžete nám říct ještě něco víc o možné aplikaci nanočástic? Čemu se věnujete přímo vy?</strong></h5>
<p>Jelikož se ve svém výzkumu zaobírám více problematikami, pokusím se ve zkratce objasnit ty nejdůležitější z nich. Obecně se studium chirálních separací léčiv a kvantifikace nečistot v léčivech zabývají stejnou problematikou, vždy jde o to, podat pacientovi co nejčistší látku, která bude mít ten nejvyšší terapeutický účinek. Přítomnost nečistot a nesprávného isomeru v léčivu může způsobit nižší účinnost léčiva a v horším případě mohou mít i toxický vliv. Proto je potřeba mít metody, které jsou schopné různé isomery a nečistoty odhalit a kvantifikovat. </p>
<p>Dalším předmětem mého výzkumu je studium chování a vlastností nanočástic. Je velmi důležité mít nasyntetizované nanočástice dobře ocharakterizované ať už se to týká jejich velikosti, tvaru, anebo počtu funkčních skupin, které nesou na svém povrchu. Nanočástice se totiž v současné době mohou používat pro MRI zobrazování a jako nosiče a transportéry léčiv k cílovým buňkám, a protože se dostávají do lidského organismu, potřebujeme tedy přesně znát, co se pacientovi do těla podává.</p>
<h5><strong>Spolupracujete – vy nebo univerzita – nějak se soukromým sektorem? Nebo jde u vás čistě o základní výzkum?</strong></h5>
<p>Naše elektroforetická laboratoř teď v současné době se soukromým sektorem nespolupracuje, ale katedra analytické chemie jako taková spolupracuje se soukromým sektorem v oblasti farmacie a archeologie. Součásti katedry analytické chemie je také certifikovaná kontrolní laboratoř R-lab.</p>
<h5><strong>Jak praktické aplikaci přispívá případně váš výzkum?</strong></h5>
<p>V Paříži se nám podařilo nasyntetizovat a ocharakterizovat hodně stabilní nanočástice s azido skupinami na svém povrchu, které jsme dále úspěšně modifikovali metodou ,,click chemistry‘‘. Doufáme, že v budoucnu to může najít uplatnění právě v klinické praxi.</p>
<h5><strong>Můžete si představit, čistě hypoteticky, třeba nějaký konkrétní lék, který by mohl být výsledkem takového výzkumu?</strong></h5>
<p>Spíše než lék, si dokáži představit, že nanočástice ponesou nějaký ligand (protein nebo peptid) pro tumorovou diagnostiku.</p>
<h5><strong>Jak vašemu výzkumu přispěl NF UPOL?</strong></h5>
<p>Díky NF jsem mohla uskutečnit svou stáž na pařížské Sorbonně, kde jsem se na renomovaném pracovišti zabývajícím se syntézou vysoce stabilních nanočástic mohla naučit jejich samotnou syntézu. To bylo pro mě velkým přínosem, protože jako analytický chemik se většinou dostanu až k analýze výsledného produktu, ale takhle si můžu zanalyzovat nanočástice, které jsem si sama nasyntetizovala a to beru jako výzvu.</p>
<h5><strong>Už jsme se toho dotkli u srovnání se světovým výzkumem nanočástic, ale je prostředí ve Francii nějak specifické? Je něco, čím by mohlo inspirovat u české akademické prostřední nebo vědu?</strong></h5>
<p>V laboratoři PHENIX, ve které jsem byla na stáži, je ,,know-how‘‘ rozsáhlé studium, kontrola a příprava ferrofluidů. Pro objasnění, ferrofluid nebo také magnetická kapalina, je koloidní suspenze magnetických nanočástic. Využití ferrofluidu v praxi je široké, po jeho funkcionalizaci může sloužit jako kontrastní látka ve zobrazovacích technikách, anebo jako transportér léčiv k cílovým orgánům, bývá také součástí řady zařízení, ať už reproduktorů nebo pevných disků počítačů. Mě osobně se líbila jejich vzájemná spolupráce napříč různými výzkumnými týmy a obory. Když řešili nějakou problematiku, například použití nanočástic v klinické praxi, vždy k tomu byli přizváni odborníci ať už z farmacie anebo přímo z medicíny.</p>
<h5><strong>Jak jste se dostala ke studiu oboru, jaké jiné studijní či životní dráhy jste zvažovala? Pomohl vám někdo?</strong></h5>
<p>Na střední škole mě vždycky bavily přírodní vědy, takže jsem věděla, že být vědkyní je pro mě tou správnou volbou. Nejenom, že jsem se ráda učila novým věcem, ale představa toho, že si můžu v budoucnu klást vlastní otázky, a i na ně hledat odpovědi byla velmi lákavá. Je pravdou, že jsem také v minulosti uvažovala, že budu doktorkou, ale ve výsledku jsem ráda, že jsem si zvolila jiný cíl. Jestli mi někdo pomohl, to si nemyslím, vždycky jsem byla zastáncem toho, že by si člověk měl o takových věcech rozhodovat sám, protože sám ve skrytu duše nejlíp ví, co je pro něj nejlepší.</p>
<h5><strong>Možná se pouštím na tenký led – ale nesnažil se vám někdo někdy ambice stát se vědkyní rozporovat?</strong></h5>
<p>Nevím, jestli jsem měla štěstí, anebo to bylo mým okolím, ale v mém případě mě vždycky má rodina a přátelé velmi podporovali. Dokonce mí spolužáci na střední škole mi řekli, že se podle nich na vědkyni velice hodím.</p>
<h5><strong>Jak vy osobně vnímáte roli výzkumníka ve společnosti?</strong></h5>
<p>Já osobně vnímám tuto roli velmi pozitivně, zatím jsem se vždy setkala s kladnými reakcemi a spíše s obdivem, že jsem se vydala touhle cestou.</p>
<h5><strong>Existuje nicméně určitý segment populace, který je zvláště v poslední době poměrně nedůvěřivý vůči vědeckým poznatkům a technologiím. Jak by podle vás bylo vhodné na takové názory reagovat?</strong></h5>
<p>Já osobně, když se setkám s člověkem, který je vůči něčemu skeptický, tak se mu snažím předat faktické informace o dané věci a diskutovat s ním o tom, možná že jeho nedůvěru vzbuzuje právě nedostatečná informovanost.</p>
<h5><strong>Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?</strong></h5>
<p>Myslím si, že by mělo zaznít, že práce analytického chemika vždycky byla, je a bude potřeba. Možná o našich výsledcích není tolik slyšet, ale řada analytických chemiků se podílí na významných projektech v oblasti farmacie, archeologie, ochrany životního prostředí a mnohých dalších.</p>


Vědátor s Petrou Švecovou: Nanotechnologie v české kotlině

Ing. Radek Škarohlíd

<p><strong>Má rád technologie a je velkým fandou science-fiction. Není divu, že Andrej Jančařík díky grantu Nadace Experientia vycestoval na roční pobyt právě do skupiny dr. Gourdona ve francouzském National Centre for Scientific Research. „Přišlo mi, že téma, kterým se jeho skupina zabývá, je takové sci-fi, které se v brzké budoucnosti může stát realitou,“ vysvětluje Jančařík, který si díky tomu, že mu dr. Gourdon nabídl placenou pozici, pobyt ve Francii prodloužil. „V této fázi výzkumu se snažíme připravovat molekuly, které by mohly být použity jako součástky k sestrojení kvantového počítače. Myslím si, že pokud se podaří sestrojit opravdový kvantový počítač, nastane vědecká revoluce,“ říká stipendista.</strong></p>
<h5><strong>O grant Nadace Experientia jste žádal s projektem polyaromatických uhlovodíků, co bylo cílem vašeho projektu?</strong></h5>
<p>Cílem projektu bylo připravit sérii polyaromatických látek, které budou absorbovat světlo o vhodné vlnové délce, zároveň budou nesymetrické s rigidní strukturou a dipólovým momentem a nebudou obsahovat žádné pohyblivé části. Tyto látky by měly sloužit jako nanosenzory elektrického náboje a detekovat jeho pohyb.</p>
<h5><strong>Polyaromatické látky, kterým jste se věnoval, mají velmi zajímavé chemické vlastnosti, k čemu je tyto vlastnosti předurčují?</strong></h5>
<p>Fyzikální a chemické vlastnosti se odvíjí od struktury a tvaru dané sloučeniny. Díky tomu můžeme navrhnout a připravit látky požadovaných vlastností. V našem konkrétním případě nám až tolik nezáleží na tvaru molekuly, ale spíše hledáme barevné polyaromatické látky, které budou rigidní a s dipólovým momentem. Jakákoliv flexibilní či pohyblivá část molekuly by nám vytvářela šum a snižovala tak citlivost detektoru. Pokud by se nám podařilo připravit látku, která by splňovala tato kritéria, mohli bychom sestrojit GPS elektrického náboje.</p>
<h5><strong>Jak konkrétně probíhal váš výzkum?</strong></h5>
<p>Celá syntéza vychází z tetracenu (1), který je prakticky nerozpustný. Zároveň je ale také velice senzitivní na světlo, kyslík a bohužel i na teplotu. I když je tento projekt zaměřen na přípravu látek pro využití ve fotofyzice, paradoxně nejkomplikovanější bylo pracovat bez přístupu světla. Všechny intermediáty a výchozí suroviny byly na světle labilní, vidět denní světlo bylo proto v některých měsících docela vzácnost. Jinak jsem používal v organické syntéze běžně známé techniky – Schlenkovu techniku, linky s kombinací argon/vakuum, glovebox atd.</p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Nadace_Experientia_Andrej_Jancarik_Molekuly_98c09027d9/Nadace-Experientia-Andrej-Jancarik-Molekuly.jpg" alt="Nadace Experientia."/></p>
<h5><strong>Jaké může být využití vašich objevů pro nanoelektrická zařízení?</strong></h5>
<p>V této fázi výzkumu se snažíme připravovat molekuly, které by mohly být použity jako součástky k sestrojení kvantového počítače. Kvantový počítač, zatím hypotetický, by umožnil řešit úlohy, se kterými si klasický počítač poradí jen velmi těžko, nebo vůbec. Je to dáno tím, že klasický počítač řeší úlohy iteračně, zato kvantový počítač je řeší paralelně všechny najednou. Takový počítač nalezne uplatnění ve všech oblastech přírodních věd (meteorologie, počítačový design nových léčiv atd.). Myslím si, že pokud se podaří sestrojit opravdový kvantový počítač, nastane vědecká revoluce.</p>
<h5><strong>Proč jste se vy osobně specializoval právě na tuto oblast chemie?</strong></h5>
<p>Především proto, že mám rád technologie a jsem velký fanda science-fiction.</p>
<h5><strong>Díky grantu Nadace Experientia jste vycestoval na roční pobyt do skupiny dr. Gourdona ve francouzském National Centre for Scientific Research. Čím vás vlastně dr. Gourdon oslovil?</strong></h5>
<p>Přišlo mi, že oblast, kterou se zabývá skupina dr. Gourdona, je takové sci-fi, které se v brzké budoucnosti může stát realitou. Podobných vědeckých skupin je na světě více, ale velkou roli v mém konkrétním výběru sehráli mí bývalí školitelé Ivo a Irena Starých. Ti znají Andre Gourdona osobně a chválili ho i po lidské stránce. Pro mě byla lidská stránka mého vedoucího a celková atmosféra na pracovišti stejně důležitá jako téma výzkumu. Naopak v jakém státě či městě se nachází vědecké pracoviště, mi bylo upřímně jedno.</p>
<h5><strong>Na čem pracuje výzkumný tým dr. Gourdona a jakou část výzkumu u něj máte na starosti vy?</strong></h5>
<p>V zásadě se věnujeme všemu, co spadá do oblasti nano. Hlavní témata jsou nanoelektronika, spintronika, kvantové počítání, nanostroje apod. Já mám na starosti chemickou syntézu různých součástek.</p>
<h5><strong>Jak vypadala spolupráce s dr. Gourdonem? Jak pracuje a co jste se od něj zásadního přiučil?</strong></h5>
<p>Andre Gourdon je velice chytrý, organizovaný a systematický člověk. Má neuvěřitelně přímočaré myšlení. Když jsem seděl první den v jeho kanceláři, celý jeho pracovní stůl byl pokrytý různobarevnými složkami naskládanými v komíncích. Začal mi vyprávět jaký projekt se nachází v jaké složce a řekl, že si z nich mohu vybrat, co bych chtěl dělat. Odvětil jsem, že všechny. On mi na to řekl, ať si to tedy odnesu všechno, že mu tím uklidím stůl. Pak mi ukázal laboratoř a mou kancelář. Když jsem později otevřel jednotlivé složky, byly v nich pouze protokoly ve francouzštině a spousta vědeckých publikací, které byly různě “vymalované” barevnými zvýrazňovači. V životě jsem nedržel v ruce zvýrazňovač a minulé Vánoce jsem si je přál pod stromeček. Barevné složky jsem nafasoval v práci. Ještě bych od dr. Gourdona chtěl pochytit jeho styl myšlení, totiž přesně vědět co, kdy a jak říct, abych udeřil hřebíček na hlavičku.</p>
<h5><strong>Skupina dr. Gourdona je multidisciplinární, jaké to je pracovat v takové skupině?</strong></h5>
<p>Ze začátku to bylo dost těžké. V týmu Andreho Gourdona jsme syntetici jenom dva (on a já). Zbytek skupiny tvoří fyzici a teoretici a každý má ještě velmi úzkou specializaci. První semináře jsem byl úplně ztracený, místo chemických struktur se totiž řešily matice a determinanty. Ale čím více věcem nerozumím, o to více mě motivují ke studiu. Musím též říci, že tím, že každý má svoji specializaci, tu panuje vzájemný respekt a úcta.</p>
<h5><strong>A jaké byly vaše dojmy z National Centre for Scientific Research? V čem se tamní vědecké prostředí liší od českého?</strong></h5>
<p>Po vědecké stránce je to velice podobné. Jen bych řekl, že je tady přebujelá byrokracie a až nezdravě se dbá na bezpečnost práce. Ale je jen otázka času, kdy to dorazí i do ČR.</p>
<h5><strong>Jaký cíl stáže jste si vytkl, když jste na ni jel?</strong></h5>
<p>Jelikož jsem přesně nevěděl, co mě zde bude čekat, nechtěl jsem si dávat žádné cíle. Jenom jsem si říkal, hlavně neudělat ostudu a ukázat, že poskytnuté finance od Nadace Experientia nebyly špatnou investicí.</p>
<h5><strong>Zřejmě nikoliv, již vám vyšla první publikace Unimolecular Logic Gate with Classical Input by Single Gold Atoms. O čem pojednává?</strong></h5>
<p>Připravili jsme polyaromatickou látku ve tvaru písmene Ypsilon. Jediná molekula této látky (jedno písmenko Y) byla úspěšně testována jako součástka logického obvodu. Jednoduše řečeno, námi připravená molekula je schopna počítat jedničky a nuly. Další projekty jsou rozpracované, tak věřím, že k této publikaci brzo přibudou další.</p>
<h5><strong>Mnoho stipendistů si svůj zahraniční pobyt prodloužilo, vy jste byl jedním z nich, ve Francii vám nabídli placenou pozici. Na čem zde aktuálně pracujete?</strong></h5>
<p>Momentálně se snažím dokončit všechny rozpracované projekty. Nejrozsáhlejší projekt a zároveň projekt s největší prioritou je příprava grafénového pásku o maximální šířce několika nanometrů. Vlastnosti, jaké budou mít tyto pásky, závisí pouze na tvaru jejich okrajů. Podle toho můžeme mít pásky, které mohou mít třeba kovový charakter nebo se chovat jako polovodič. U jiných se zase předpokládají supravodivé vlastnosti. Také můžeme ovlivňovat jejich magnetické vlastnosti.</p>
<h5><strong>Můžete na závěr říci, co pro vás osobně znamenal grant od Nadace Experientia a jak vás stáž, na kterou jste mohl díky nadaci vycestovat, kariérně, ale třeba i lidsky posunula?</strong></h5>
<p>To nejdůležitější myslím je, že jsem díky Nadaci Experientia a stáži získal směr, kam se ve své kariéře ubírat. Po lidské stránce mám pocit, že jsem dospěl a vyzrál, i přestože jsem si myslel, že to už mám dávno za sebou.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázal potenciálním žadatelům o grant Nadace Experientia?</strong></h5>
<p>Není o čem přemýšlet! Grant Nadace Experientia je nejlepší, nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak se dostat na top výzkumné pracoviště kdekoliv ve světě.</p>
<blockquote>
<p>Andrej Jančařík</p>
</blockquote>
<blockquote>
<p>se narodil v roce 1984 v Bohumíně. V roce 2014 absolvoval Ph.D. studium organické chemie na ÚOCHB v Praze u dr. Iva Starého a dr. Ireny G. Staré. Postdoktorandskou stáž, na kterého ho Nadace Experientia podpořila ročním stipendiem ve výši 1 170 000 Kč, absolvoval na francouzském National Centre for Scientific Research. Zde ve skupině dr. Gourdona nadále působí. Do budoucna si chce založit vlastní vědeckou skupinu v zahraničí.</p>
</blockquote>


Andrej Jančařík: Naše molekuly mohou vést k sestrojení kvantového počítače

Prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D.

Ing. Jiří Václavík

Webináře

Aplikace

Akademie

Osobnosti

Plasty

Životní prostředí

Potraviny

Vody

Zdraví

Přednáška

Vědecký článek

Rozhovor

Toxikologie

Popularizace

Věda a výzkum

Software

Covid-19

Kariéra

Článek

Laboratoře

Různé

Produkt

Video

Poster

Nejbližší akce

Typ novinky

Zaměření

Sedm fakult, sedm tisíc studentů. Skvěle vybavené učebny a laboratoře, špičkové vědecké týmy a institucionální akreditace v klíčových oborech. Studují u nás chemici i ekonomové, filozofové a historici, zdravotníci, dopravní experti, elektrotechnici a informatici, nebo restaurátoři. Připraveni ke spolupráci, nakročeni k velkým změnám. To jsme my. To je Univerzita Pardubice.

Univerzita Pardubice

Vysoká  škola chemicko-technologická v Praze spojuje tradici s nejmodernějšími nano- a biotechnologiemi a dalšími progresivními směry a obory ve vědě a výzkumu. Spolu s vynikajícím mezinárodním renomé a špičkovým přístrojovým vybavením otevírá každému studentovi možnosti zapojit se do vědeckých projektů dle vlastního výběru, umožňuje zahraniční stáže a je následně vstupenkou k prestižnímu, dobře ohodnocenému uplatnění doma i v zahraničí.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

Podporujeme mladé vědkyně a vědce z oboru organické, bioorganické a medicinální chemie na zahraničních stážích i zde v ČR díky tzv. start-up grantům Nadace Experientia.

Nadace Experientia

Univerzita Palackého v Olomouci je vysoká škola s dlouhou tradicí. Byla založena již v 16. století a je tak nejstarší vysokou školou na Moravě a druhou nejstarší v České republice. V současnosti představuje moderní vzdělávací instituci se širokou nabídkou studijních oborů a bohatou vědeckou činností.

Univerzita Palackého v Olomouci

Reportáže, rozhovory, zprávy o vědeckých projektech a studentských akcích ... Jsme online informační bránou Univerzity Karlovy.

LCMS novinky se zaměřením na osobnosti - strana 26

Ing. Jiří Václavík

Prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D.

Andrej Jančařík: Naše molekuly mohou vést k sestrojení kvantového počítače

Ing. Radek Škarohlíd

Vědátor s Petrou Švecovou: Nanotechnologie v české kotlině

Ing. Petr Straka, Ph.D.

Doc. Ing. Vojtěch Spiwok, Ph.D.

Ruth Tachezy: Virus je náš společný nepřítel

Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956

Prof. Petr Slavíček, Ph.D.

Nejbližší akce

Setkání uživatelů Shimadzu 2026

Praktický kurz ŠKOLA HPLC

Moderní elektroanalytické metody (Cena Metrohm 2026)

Webináře

High-throughput stability screening strategies for antibody formulation

Big Scale, Big Wins: Prep Chromatography Explained

PFAS in Food & Food Contact Material