Byli jsme mistři světa... a do šantánu chodili s hokejisty

I když přes 50 let působí na vysoké škole v Pardubicích, typicky „hanácké“ přízvuk má pořád. Tři desítky let pracuje na technologii bionafty. Oboru, ve kterém po sametové revoluci s kolegy konkurovali západním zemím.

Kolik let uplynulo od chvíle, kdy jste si převzal diplom?

Absolvoval jsem v roce 1967, tak si to spočítejte… Bylo to v oboru analytická chemie se zaměřením na fyzikální chemii. Na tuhle specializaci byl konkurz k panu profesoru Antonínu Tocksteinovi. Na jeho přednášky jsme chodili čtyři a on přednášky nahrával na magnetofon Tesla Sonet duo. Vždycky něco řekl k tématu, a my jsme pokračovali. Položil dotaz: Tak, Skopale, jak to asi bude dál…? A nastala trapná pauza (smích). Ale pak jsme se z nahrávek na zkoušku učili. Přednášky byly skvělé, na svou dobu zcela jiné než od ostatních pedagogů. Na ty nezapomene nikdo z nás.

Proč jste šel studovat chemii do Pardubic?

Letos mám 60 let od maturity. Tenkrát jsme měli na gymplu v Litovli učitelku, která si kázeň sice neudržela, ale velmi zajímavě přednášela. Tak mě chytla chemie. Z politických důvodů jsem se na školu nedostal, šel jsem proto na pracák v Olomouci. Nabídli mi práci v dolech a pak v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě (dnes Nová huť, pozn. red.). Na to jsem řekl, že to raději budu recidivista. Za mnou stál vysoký štíhlý pán a ptal se mě, co jsem dělal. Když zjistil, že mám gympl, vzal mě k sobě do podniku Farmakon v Olomouci na pozici učně. Dodnes vděčím této zkušenosti, protože vím, co práce ve fabrice obnáší. Navíc jsem se seznámil se zajímavými technologiemi. Vyráběl jsem vitamin B2-riboflavin, B6- pyridoxin… Vedoucí kádrové výchovy pak řekl: Když jste tímto vším prošel, dáme ti doporučení na vysokou školu. A tak jsem skončil tady v Pardubicích. Později jsem své tři diplomanty do Farmakonu také doporučil.

Jak se vám studovalo v Pardubicích?

Byla to krásná léta, měli jsme tady výbornou partu. Začínalo nás 265 a skončilo 130. A z těch, co úspěšně dokončili školu, asi dvacet v roce 1968 emigrovalo. První tři roky studia na vysoké škole byly náročné. Dva roky specializace pak byly mnohem snesitelnější. Se svými kolegy jsem měl zkoušky z analytické a fyzikální chemie navíc. Na fyzikálu jsme jezdívali do Prahy, zažil jsem profesora Brdičku, byl to zakladatel moderní fyzikální chemie.

Byla politická situace na škole nějak cítit?

Samozřejmě, že se promítla i sem. Chtěli mě do strany také „vecpat“, abych plnil nějaký konkrétní úkol, ale to jsem odmítl. Nikdy jsem nebyl Jiskra ani Pionýr, nebyl jsem ve Svazu socialistické mládeže. Přesto jsem byl na univerzitě.

Co vás přimělo k tomu, že jste nakonec zůstal ve městě chemie?

Po škole jsem byl ještě na vojně. V roce 1968 mě pak pozvali na konkurz do Prahy k akademikovi Hálovi, u kterého jsme dělali i státnice. Byl velkou osobností. A ten konkurz jsem vyhrál. Když jsem se z něj vracel, zastavil jsem se v Pardubicích na katedře fyzikální chemie a potkal profesora Tocksteina. Řekl jsem mu, že mám namířeno do hlavního města. Odpověděl mi, že to mu přeci nemůžu udělat, že má volné místo na katedře. Tehdy tam působil pan profesor Karel Komers, také odborný asistent Miroslav
Matušek… A po něm jsem nakonec nastoupil. Po mém bývalém kantorovi, který vedl moji diplomku. Napsal jsem pak tehdejšímu rektorovi Klikorkovi, abych mu řekl, kde budu bydlet, co budu dělat. On se divil, že se ho neptám vůbec na peníze.

Tak jakou jste měl výplatu?

Bral jsem 1200 korun.

Najednou jste byl akademikem. Jaké to bylo období?

Byli jsme mistři světa. Byl jsem svobodný, chodívali jsme do šantánu. V divadelce se naše parta scházela – inženýři, doktoři a taky hokejisti, například československý reprezentant Václav Nedomanský. Byl to trochu bohémský život. Bydleli jsme Na Olšinkách, v bývalých kolejích pro děvčata.

Rozuměl jste si se studenty?

První roky byly blbý. Nebyl jsem o moc starší než oni, tykal jsem si s nimi, ale musel udržovat určitý odstup. Dodnes všem dámám vykám. Od roku 1968 jsem měl 55 diplomantů a asi 10 doktorandů, někteří se velmi dobře uchytili a jsou se svým zaměřením na vysokých postech. Mezi těmi diplomanty byla jediná dívka. Děvčica z mého kraje. Z Hané. Pamatuji si, že absolventi mi na rozloučenou nosili flašky. Tahle studentka mi ale přišla potřást rukou a řekla: Pane inženýre, za celé studium jsem nespolykala tolik prášků, co za 14 dnů u vás. Skutečně jsem ji tlačil do psaní, protože jsem chtěl, aby její diplomka k něčemu vypadala.

Vaše pověst?

Zeptejte se studentů, ale snažil jsem se být spravedlivý. Umíš, umíš, neumíš, neumíš… to byla moje zásada. Stejně jako u profesora Tocksteina. Na univerzitě jsem 50 let a z toho 30 jsem přednášel fyzikální chemii. Celou tu dobu jsem přednášel jen s křídou, nikdy jsem neměl žádný slide. Každá přednáška byla originální. Fyzikální chemie se přednášela čtyři hodiny týdně, na každou hodinu jsem měl poctivou přípravu. Když jsem byl teď u doktora, zjistil, že mám artrózu z psaní křídou na tabuli. Za čtyři hodiny jsem popsal 5 až 6 pětimetrových tabulí.

Jste v kontaktu se svými studenty?

Ano, dodnes s nimi chodím na pivo Jedna ze studentek byla z jižní Moravy a její strýc měl vinohrad. I teď tam jezdíme, vždycky dostaneme husu a ochutnávky.

Čím jste se zabýval?

Začínal jsem s potenciometrií. Hodně jsme spolupracovali s Gruzínci. Po revoluci jsme se začali zabývat bionaftou. Tomuto oboru se věnuji dodnes, protože je to velmi zajímavý základní výzkum. V roce 1995 jsme jezdili po Německu, protože tam měli nejvyspělejší technologie. Také jsme byli v Rakousku, poprvé nám vše ochotně ukazovali, podruhé zakrývali, protože jsme byli konkurence (smích).

K tématu „bionafta“ jste napsal řadu publikací…

Je jich asi 60, jsou navíc velmi citované, protože kinetiku nikdo nedělal. Objevuje se i 300 citací u jednoho článku.

Co byste fakultě popřát?

Aby měla studenty a absolventy, jako jsme měli my. Vím, že se dělají různé ankety, jaká je vytíženost studentů, na jakých místech jsou, co dělají… Přál bych fakultě, aby si stále držela svou dobrou úroveň.