Lukáš Kučera pro National Geographic: Tradice versus nová vlna

Když se řekne české pivo, většina lidí si představí půllitr se zlatavým mokem a bohatou pěnou. Poslední roky však přinesly do pivního světa tichou revoluci. Pivo bez alkoholu. A přestože kdysi bývalo na okraji zájmu, dnes se z „nealka“ stává plnohodnotná součást české pivní scény a český konzument, důvěrně spjatý s pivní kulturou, si začíná všímat rozdílů mezi značkami a styly.

Ještě před několika lety jsme nealkoholické pivo drželi v ruce jen tehdy, když jsme před sebou měli cestu autem. Dnes už po něm ale saháme z jiných důvodů – pro jeho chuť, pro zdraví, kvůli sportu nebo prostě ze zvědavosti, kam až se může české pivovarnictví bez jediné kapky alkoholu posunout.

Zrod nealkoholického piva

První nealkoholické pivo na českém území vzniklo již v sedmdesátých letech 20. století. Důvodem pro jeho výrobu ovšem nebyl strach z dopadů alkoholu na lidské zdraví nebo úsilí o zvýšení pozitivních vlastností piva, nýbrž jen potřeba podpořit bezpečnost na silnicích. Název Pito pro tento produkt vznikl spojením slov „pivo“ a „auto“. Mezi lidmi koluje mýtus, že nealkoholické pivo je jen limonáda s pivní příchutí. Pravda však je, že je to stále plnohodnotné pivo, které se vaří ze sladu, z chmele, vody a kvasnic.

Trik spočívá v řešení, jak omezit, nebo zcela odstranit alkohol, aniž zmizí autentická chuť piva. Nejjednodušší metodou výroby nealkoholického piva je uvařit nízkostupňovou mladinu, jež má na startu kvašení nízký obsah zkvasitelných cukrů, což je například takzvaná „sklářská osmička“. Pivo se proto nechá klasicky kvasit, ale v předem definované fázi se tento proces zastaví, aby nenarůstal obsah alkoholu. Kvašení lze ukončit zchlazením mladiny, nebo naopak jejím zahřátím, případně filtrací a podobně.

Moderní technologie a chuť

Ačkoliv zpočátku klasický český pivař nadále preferoval alkoholickou verzi národního nápoje, poptávka po chuťově kvalitní nealkoholické verzi od sedmdesátých let narůstala. V devadesátých letech se díky rozvíjející se pivovarské technologii již dařilo vařit piva s příjemným chuťovým profilem. Cílem bylo uvařit klasické pivo a alkohol z něj následně odstranit. K tomuto účelu se využívaly, a stále se využívají, postupy jako vakuová destilace, reverzní osmóza, dialýza a podobně.

Jedním z úskalí, která u tohoto procesu mohou nastat, je zahuštění piva, proto je nezbytné produkt na konci
procesu zpětně naředit vodou. To je také důvodem, proč mnoho pivařů namítá, že taková piva jsou „nudná“, „plochá“ či „nevýrazná“. Možnost vrátit pivům osobitost nabízejí jiné rody kvasinek, například Saccharomycodes ludwigii, které nezkvašují maltózu, což je hlavní cukr obsažený v pivovarské mladině. Zároveň do piva vnáší další chuťové a vonné látky jako estery a vyšší alkoholy, jež pomáhají maskovat „mladinovou“ chuť typickou pro některá jiná nealkoholická piva.

Česko, země, kde pivo patří k národní identitě stejně jako hokej nebo hrady, se k nealkoholické revoluci pivních náhražkách nebo ovocných nealkoholických variantách, nýbrž po autentickém pivu, které má říz a charakter. I dnes někteří namítají, že nealkoholické pivo není pivo, případně že je to pošlapávání tradic a české pivní kultury.

Nová kapitola pivovarnictví

Sládci proto začali experimentovat s různými styly od ležáků po IPA, dokonce i s pšeničnými pivy bez promile. Výsledek? Sortiment nealkoholických piv se rozrostl, jejich kvalita se prudce zvýšila a chuť se stala i jejich silnou stránkou. Pokud se tedy rozvine produkce nealkoholických piv, rozhodně nepřijdeme o naše české „tekuté zlato“. Spíše společnosti umožníme získat nápoj bez škodlivého alkoholu při zachování pozitivních účinků na lidský organismus. Vždyť nealkoholické pivo dnes otevírají sportovci po tréninku, cyklisté na výletech i ti, kdo chtějí prostě zůstat ve formě. V zemi, kde se pivo prolíná s každodenním životem, je to vlastně přirozený vývoj – respekt k tradici, ale i schopnost změnit návyky v souladu s dobou.
Češi dokazují, že i pivo bez promile může mít duši, a že „nealko“ není náhradou, ale dalším projevem naší pivní hrdosti.

Lukáš Kučera pro National Geographic.