Stanislav Vozka (Počátky a historie ČS HPLC)

Narodil se a vyrostl v jihočeském městečku Volyně. Po střední škole odešel studovat chemii na Přírodovědeckou fakultu UK do Prahy. Studia ukončil diplomovou prací a doktorátem v oboru polarografie v nevodných prostředích v roce 1972. Od té doby se věnoval jen kapalinové chromatografii. Sedm let si užíval vědy při stipendijním pobytu na Ústavu makromolekulární chemie. Po obhájení dizertace na téma vysokoúčinná gelová permeační chromatografie a korekce tvaru píků v GPC jako kádrově neukotvený neměl jinou možnost než z Ústavu odejít. Přešel do Laboratorních přístrojů Praha, kde se mohl dál věnovat vývoji silikagelových sorbentů, chromatografických kolon a čerpadel. V LP jsem vydržel 11 let. Protože jsme některými s kolegy vývojáři měli v posledku na směrování firmy názory odlišné od vedení, rozhodl se na jaře 1990 LP opustit. Po krátké kariéře zemědělců v JZD Džbánov (okres Ústí nad Orlicí, středisko přístrojové techniky Praha) založil v září 1990 Labio a.s. Tím vlastně mohlo jeho CV skončit, protože na místě ředitele Labia pracoval 20 let. Dělali docela zajímavé věci v kapalinové a plynové chromatografii, ale záběr byl příliš široký na to, aby mohl být opravdu kvalitní. A jak se ukázalo, nic není na věky. A tak zase jednou musel odejít (2010) a zakládat novou firmu. V Separlabu teď přesluhuje jako jednatel společnosti a konečně má prostor věnovat se tomu, co podle svých slov snad trochu umí – preparativní kapalinové chromatografii.

HISTORIE KAPALINOVÉ CHROMATOGRAFIE V ČESKOSLOVENSKU Z TROCHU JINÉHO POHLEDU

Laboratorní přístroje Praha byl národní, státní a posléze koncernový podnik, který vznikl v padesátých letech sloučením několika menších výrobců. Trpěl pochopitelně jako všechny státní podniky problematickým řízením, nedostatkem devizových prostředků i nenáročným a nenasytným sovětským trhem. Na druhé straně disponoval organizací výroby, za kterou by se žádný dnešní podnik pracující podle ISO 9001 nemusel stydět (včetně počítačového řízení). Rozsáhlá vývojová základna byla financována štědrými státními úkoly. Podnik úzce spolupracoval s výzkumnými pracovišti, především s Ústavem analytické chemie v Brně (plynová chromatografie). Výsledkem byla mimo jiné i zlatá medaile ze Světové výstavy v Bruselu 1958.

Akronym HPLC, který poprvé použil Csaba Horváth v roce 1970, v Československu zdomácněl poměrně brzy. V té době se ještě zkratka HP interpretovala spíše jako high pressure spíše než high performance. V Československu chyběla především továrně vyráběná přístrojová technika v potřebném sortimentu a kvalitě. Na druhé straně tehdejší vědecká pracoviště s takovou situací počítala a prakticky každý ústav (škola) disponoval dobrými dílenskými kapacitami. Byla to prostě doba nakloněná vývoji experimentálních technik, možná na úkor výsledků pomocí nich získaných.

Jedny z nejlepších dílen měl Ústav makromolekulární chemie. Ještě před nástupem HPLC Ústav vyráběl skříňové kapalinové chromatografy osazené kolonami průměru 10 mm. Gelová permeační chromatografie (size exclusion chromatography) se používala pro stanovení distribuce molekulových hmotností polymerů a na Ústavu byly pod vedením Jiřího Čoupka vyvinuty i hydrofilní gely na bázi hydroxyethylmethakrylátu, polymeru, kterým ústav žil, protože se používal k výrobě měkkých očních čoček podle patentů profesora Wichterleho.

Tato kniha vznikla za vzájemné spolupráce České společnosti pro hmotnostní spektrometrii, české pobočky firmy Thermo Fisher Scientific a firmy Pragolab. Vydání bylo realizováno za sponzorského přispění firem Thermo Fisher Scientific a Pragolab.

ČSHS: Česká společnost pro hmotnostní spektrometrii, česká pobočka firmy Thermo Fisher Scientific, firma Pragolab.

Za této příznivé konstelace jsem nastoupil na ÚMCH v roce 1971 jako vědecký aspirant do oddělení fyzikální chemie (vedoucí prof. Ing. Julius Pouchlý, DrSc.). J. Pouchlý byl mým oficiálním školitelem, protože skutečný školitel, Mirek Kubín, tuto funkci z politických důvodů vykonávat nemohl. Mým úkolem bylo rozvíjet metodu gelové permeační chromatografie, ale protože při nákupu komerčního chromatografu Waters R400, se kterým jsem pracoval, už nezbyly finanční prostředky na kolony, musel jsem si je, včetně sorbentu, vyrobit sám. Nejdříve jsem zkoušel Čoupkovy glykolmethakrylátové gely, ale výsledné píky byly asymetrické a pro výpočet distribuce molekulových hmotností jen omezeně použitelné.

Moje volba padla na sférický silikagel, který jsme (spolu s kolegy Kubínem, Porschem a Špačkem) vyvinuli a vyráběli podle originální patentované metody a modifikovali hydrotermálním zpracováním v autoklávu pro získání různě porézních materiálů, které GPC vyžaduje. Výsledný sorbent byl většinou deaktivován reakcí s trimethylchlorsilanem nebo hexamethyldisilazanem. Klasické kolony (10 x 900 mm) plněné novými silikagelovými sorbenty jsme v sadách po třech nebo pěti kusech zpočátku používali na zmíněném přístroji Waters. Ten ovšem, vybavený refraktometrem s velkým objemem cely a jen středotlakým čerpadlem, nebyl tím správným přístrojem pro HPLC.

HPLC nás všechny v té době oslnilo především neuvěřitelně vysokými účinnostmi kolon a krátkými časy analýz. Pro chromatografii polymerů a stanovení jejich molekulových distribucí má vysoká kolonová účinnost zvláštní důležitost, neboť umožňuje lepší korekci výsledků na rozmytí píků (i když u vysokých hmotností se účinnost HPLC pochopitelně snižuje díky vysokým hodnotám difusních koeficientů). Rozhodli jsme se proto v roce 1973 použít principů HPLC v gelové permeační chromatografii.

V té době se na VŠCHT Praha dovezla dvě pístová čerpadla (positive displacement pump, syringe pump) firmy Varian. Tato čerpadla, byť poněkud obří, poskytovala zcela bezpulsní tok mobilní fáze při vysokém pracovním tlaku a relativně jednoduché konstrukci. Zkonstruoval jsem proto čerpadlo na stejném principu a dílny ÚMCH ho vyrobily. Nemaje krokové motory potřebného výkonu, použili jsme (Ing. Švantner, vedoucí oddělení elektroniky ÚMCH) systém řízení otáček pomocí tachodynama. Přes počáteční obtíže s těsností se nakonec podařilo uvést stroj do uspokojivé funkce, nový typ těsnění z PTFE byl dokonce patentován. Vyvinuli jsme rovněž stopflow dávkovač vzorku a zkonstruovali průtočnou kyvetu do UV spektrometru, který v té době vyráběly Vývojové dílny AV ČSSR. S použitím jejich digitálního voltmetru (se záznamem na děrnou pásku) a s počítačem Wang (programovaný v BASICU) jsme tak měli k dispozici kompletní HPLC ‐ GPC chromatograf, včetně účinné počítačové metody korekce molekulárních distribucí na rozmývání píků.

Sférický silikagel, který jsme v té době už vyráběli laboratorně v asi půlkilových dávkách, bylo nutné třídit, což se nám (pomalu a ne moc kvalitně) dařilo v propojených sedimentačních nádobách o různém průměru. Samostatnou kapitolou byly kolony. Pochopitelně jsme neměli kvalitní leštěné nerezové trubky. Nahradili jsme je skleněnými trubicemi o vnitřním průměru 3 mm z Kavalieru Sázava (materiál SIAL). Jejich povrch snesl samozřejmě nejpřísnější kritéria. Difuzí draselných iontů do skla (předválečný patent Corningu) za vysoké teploty se podařilo zvýšit tlakovou odolnost trubic až na několik stovek barů. Nemám k dispozici podrobnou rešerši tehdejšího stavu, ale myslím, že popsaný systém byl jednou z prvních aplikací vysokoúčinné gelové permeační chromatografie na světě.

Laboratorní přístroje se ve stejné době jako my na ÚMCH pustily do vývoje kapalinového chromatografu, který nesl určité charakteristiky HPLC. Membránové čerpadlo s nevýkonným krokovým motorem bylo však použitelné jen do tlaku 25 barů a UV detektor byl postaven na vysokotlaké rtuťové výbojce s jedinou vlnovou délkou – 254 nm. V době, kdy byl tento chromatograf zaváděn do výroby (1977), už byl Jiří Čoupek z politických důvodů odejit z ÚMCH a stal se zaměstnancem LP. Vytvořil v rámci technického úseku samostatné Středisko chemie, které vyrábělo glykolmethakrylátové sférické sorbenty (SPHERON, později kvůli problémům s ochrannou známkou, SEPARON), které byly plněny do kolon o vnitřním průměru 10 mm a délce 250 mm nebo 500 mm.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let HPLC ovládla svět kapalinové chromatografie a systém LP rychle zastaral. Chybělo výkonné čerpadlo a především HPLC kolony plněné silikagelovými sorbenty a jejich modifikacemi. Podnik se proto rozhodl převzít jak čerpadlo, tak i sférický silikagel, které jsme vyvinuli na ÚMCH. Já jsem v té době dokončil aspiranturu, obhájil titul kandidáta věd a byl postaven před dilema ‐ buď vstoupit do KSČ a pokračovat v kariéře vědeckého pracovníka na ÚMCH, nebo odejít. Dopadlo to tak, že i já jsem byl předán do péče Laboratorních přístrojů Praha.

Kolony plněné sférickým silikagelem byly dodávány na trh od roku 1979, nejdříve pod označním SEPARON SI VSK (Vozka, Špaček, Kubín). Později, vyráběný podle modifikovaného postupu, byl známý jako SEPARON SIX. Od počátku byly k dispozici modifikace C1, C8, C18 a CN. Později přibyl aminový a diolový derivát. Kolony byly z nerezové oceli (tovární způsob výroby v LP umožnil leštění jejich vnitřního povrchu) o vnitřním průměru 4 mm a 8 mm. Účinnosti kolon odpovídaly tehdejší světové špičce, protože LP už používaly pro třídění sorbentů kvalitní vzduchové třídičky Alpine. Mohly být proto dodávány i kolony plněné sorbenty v zrnění 5 μm.

Nový HPLC chromatograf LP (na trhu cca od roku 1981) byl svými parametry na úrovni tehdejšího dobrého světového průměru, i když velikostí a vahou ho značně překonával. Pístové čerpadlo z ÚMCH bylo rekonstruováno a vybaveno kuličkovým šroubem. Stop‐flow dávkovač byl rovněž převzat a rekonstruován, (nicméně po celou dobu výroby představoval nejslabší článek sestavy, stejně jako ten původní z ÚMCH). Detektor s proměnnou vlnovou délkou byl kompletně vývojovým dílem LP a využíval tehdy v RVHP první holografickou mřížku z podniku Karl Zeiss v NDR.

Laboratorní přístroje v té době disponovaly silným přístrojovým střediskem vývoje kapalinové chromatografie, které bylo umístěno v detašovaném pracovišti, v montovaných přízemních stavbách v Praze Braníku, kde byla i prototypová dílna. Vedoucím pracovníkem v oblasti vývoje čerpadel byl Vladimír Řeřicha, jemu sekundoval L. Tajer. Za elektrické části přístrojů odpovídal L. Horálek. Vedoucím vývoje optických detektorů byl Ladislav Novák. Celé středisko bylo zařazeno do útvaru hlavního konstruktéra (tehdy Ing. Pavlíček).

V osmdesátých letech představovaly celé Laboratorní přístroje tu hezčí tvář socialistické ekonomiky. Moderní podnik, dobře technologicky vybavený (včetně švýcarských CNC obráběcích center), kvalitní vývoj, stabilně rostoucí odbyt. Vše tu ovšem probíhalo neskonale pomaleji než dnes. Pochopitelně prakticky nulová byla obchodní aktivita. O tu se – po svém – staral podnik zahraničního obchodu KOVO. Na ospalém dvorku představoval Jiří Čoupek neúnavného kohouta, který se zcela protivil tehdejším zvyklostem. Teprve po létech, když jsem se sám dostal do situace člověka, který marně bere ztečí hradby zavedených trhů, ocenil jsem jeho optimismus, tvrdohlavost a argumentační schopnosti.

Jiří vytvořil ze Střediska chemie LP jakýsi podnik v podniku, který si troufal exportovat na západní trhy, čehož se vedení podniku upřímně hrozilo. Exportující podniky se totiž rázem dostávaly pod politický drobnohled a chraň bůh, když proud dolarů jevil tendenci slábnout. Na druhé straně, my ve Středisku chemie jsme přes všechno nadšení nebyli schopni plnit maximalistické požadavky potenciálních odběratelů, nalákaných Čoupkovými sliby. Ale žili jsme v atmosféře toho, že děláme práci na světové úrovni, což tehdy v ČSSR rozhodně nemohl říkat každý.

Po negativních zkušenostech s první generací analytických chromatografických kolon převzalo Středisko chemie i jejich další vývoj. Nerezové kolony vyvinuté v LP v roce 1982 jsou na českém trhu i dnes (Tessek Praha). Naším tehdejším úspěchem však byla především nová generace skleněných kolon. Tyto kolony využívaly zkušeností z práce se sklem na ÚMCH (zpevňování), ale byly koncipované jako náplně (cartridge) vkládané do kovového pláště. Nové kolony byly vyráběny ze skla s vyšším obsahem sodíku (Sklárny Kavalier Otvovice) a dosahovaly tlakové odolnosti až 500 barů.

Středisko chemie tak mohlo nabízet skrze PZO Chemapol „balík“ HPLC produktů sestávající z hydrofilních glykolmethakrylátových gelů s tehdy výjimečně vysokou tlakovou odolností, vysokotlakých skleněných kolon a kvalitního sférického silikagelu ve všech běžných modifikacích. V roce 1982 se dostaly do slibného stádia rozhovory s firmou Merck, Darmstadt, které nakonec vyústily v podepsání rozsáhlé dohody o spolupráci. Merck měl dlouhodobý zájem o organické gely a aktuální zájem o skleněné kolony.

Bylo štěstím, že naše patentová přihláška na skleněné kolony byla o tři měsíce starší než přihláška firmy Merck. Měli jsme neoddiskutovatelnou prioritu a Merck navíc nepoužíval tvrzené sklo. Jednání v Darmstadtu nebyla lehká, ale vyústila v dohodu, že Merck bude do Prahy dodávat sorbenty Lichrosorb a Lichrospher, které zde budou plněny do skleněných kolon LP. Dohoda o hydrofilních methakrylátových sorbentech byla rozsáhlejší a vycházela z publikačních údajů o SEPARONU HEMA, jak se tyto materiály nazývaly. Pracovníci chromatografického vývoje firmy Merck testovali i náš silikagel. Výsledky rozhodně nebyly špatné, byl už připraven i odpovídající název produktu, vedení firmy Merck však nakonec rozhodlo, že není v zájmu firmy nakupovat silikagelové sorbenty v Československu.

Realizaci dohody s firmou Merck provázely velké problémy. Sériově vyráběné skleněné kolony z neznámých důvodů po několika měsících praskaly a důvěra zákazníků se otřásala v základech. Po hektickém snažení se podařilo problém lokalizovat (šlo o mikrotrhliny na okrajích řezaných trubic) a upravit technologii tak, aby k praskání nedocházelo. Je však skutečností, že prodeje našich skleněných kolon pod značkou Merck už nikdy nedosáhly očekávaných výšin.

Ještě horší byla situace u hydrofilních organických sorbentů. Pověst těchto materiálů byla podložena úctyhodnou řadou publikací, které však vesměs využívaly jejich silných vlastností při speciálních aplikacích a o slabých se nezmiňovaly. Jakmile však byly testovány coby universální sorbenty pro biopolymery (především bílkoviny), ukázalo se, že mají řadu nepřijatelných sorpcí a nejsou mechanicky dostatečně dlouhodobě stabilní. Oba problémy se podařilo postupem času v LP omezit nebo zcela eliminovat (mechanická nestabilita). Pro firmu Merck však už bylo pozdě. Z celé slávy tak zbyly jen plněné skleněné kolony a jejich pláště.

V polovině osmdesátých let Laboratorní přístroje zdokonalily pumpu převzatou z ÚMCH a vyvíjely vlastní typ reciprokého dvoupístového vysokotlakého čerpadla se safírovými písty. Vývoj ve světě se však v té době zdál přát více mikrochromatografii. Ta nabízela nezanedbatelné výhody. Jednak umožňovala používat skoro neomezeně drahé sorbenty (náplň kolony byla cca 0,1 g) a drahá speciálně čištěná rozpouštědla, jednak snižovala podstatně množství vzorku pro analýzu.

V této oblasti zachytily LP trend velmi rychle. Protože bránické středisko bylo plně vytížené, dostala vývoj mikrochromatografu na starost skupina Mirka Podoláka, která se předtím věnovala vývoji polarografů. Mirek přinesl (jak je u něj dodnes zvykem) do zavedeného pořádku nové myšlenky a zkonstruoval originální mikročerpadlo, které bylo svými parametry a především bezproblémovým použitím (ve srovnání s jinými mikrochromatografickými přístroji) na světové špičce. Systém byl doplněn skleněnými mikrokolonami o vnitřním průměru 1 mm se standardním pláštěm a UV detektorem s originální mikrocelou z VS Braník. Její objem byl jen 0,5 μl a optika byla tvořena dvěma leštěnými křemennými kuličkami, které koncentrovaly světelný paprsek do cely tvořené otvorem vyvrtaným napříč kovové kapiláry. Mikrocela je stále vyráběna firmou Ecom Praha s. r. o.

V roce 1985 tedy měly Laboratorní přístroje Praha vývojovou a výrobní základnu pro HPLC, za kterou by se (skoro) nemusela stydět žádná světová firma. Tato kvalita se však paradoxně stala příčinou konce slibného rozvoje. Jiří Čoupek a Středisko chemie navázalo novou spolupráci s partnerem v Kanadě, který dostal licenci na náš oblíbený chromatografický balík pro americký trh. Protože se už podařilo překonat některé problémy s organickými gely, byli jsme na další kolo boje o export lépe připraveni. Ne tak kanadská strana. Věci se sice zadrhly, ale sorbenty a kolony z LP měly již tak dobrou pověst, že Čoupek mohl přikročit k realizaci svého snu. K vytvoření samostatného podniku, a to dokonce společného podniku se západním partnerem.

Jednalo se o věc v té době v Československu nevídanou. Nově vznikající firma TESSEK byla v republice teprve druhá svého druhu ‐ podle toho také práce na nové organizaci probíhala. Oficiálně byla partnerem dánská firma SENETEK vkládající převážně finanční prostředky. Na české straně pak TESLA Brno, pod kterou spadaly Laboratorní přístroje jako koncernový podnik. Bylo třeba řešit řadu problémů, koordinovat aktivity, připravovat prospektové materiály. To vše v době, kdy oficiálně nesměl nikdo z nás samostatně jednat se západním kapitalistou a o každém jednání se měla podávat zpráva. Dnes opravdu těžko představitelné.

Mně osobně daleko víc vadilo, že z české strany se podstatným vkladem stal balík patentů a patentových přihlášek, o kterých jsem dobře věděl, že (některé) nemohou být úspěšně realizovány. Dnes bych tehdejší problémy možná viděl méně kriticky, tehdy mě však chaotický a neseriózní průběh příprav Tesseku vedl k rozhodnutí, že se práce v nové firmě nezúčastním a zůstanu v LP Praha. Můj názor podpořila většina pracovníků vývojové sekce Střediska chemie. V LP jsem se stal (v roce 1986) vedoucím vývoje chromatografických a polarografických přístrojů. Zároveň bylo vytvořeno nové Aplikační středisko chromatografie, do kterého přešli ti chemici, kteří neměli zájem pracovat v Tesseku.

Dnes se konec osmdesátých let prezentuje jako stojatá husákovská bažina, ale přinejmenším v ekonomice to bylo docela živé období přinášející mnoho novinek. Vznikl koncept státního podniku, byly ustaveny volené rady pracujících, které formálně stály nad jmenovaným vedením podniku. Z dnešního hlediska jakási kombinace představenstva a dozorčí rady akciové společnosti. Volby do nové rady probíhaly v LP Praha kupodivu dosti svobodně, bylo víc kandidátů, ti veřejně prezentovali zaměstnancům své koncepce. Volby byly tajné.

V roce 1987 jsem se stal členem a posléze předsedou Rady pracujících LP. V realitě Rada neměla prakticky žádnou rozhodovací schopnost, už proto, že hlavním zájmem jejích členů bylo souznít s vedením a nepřijít o prémie. Já, jako předseda, jsem pak musel podávat (i když jsem nebyl členem KSČ) pravidelně zprávy závodnímu výboru KSČ. Přes to všechno jsem to vše bral naivně s optimismem.

Základním problémem chromatografických přístrojů, které byly v té době vyvíjeny a vyráběny, byla nedostatečná kvalita elektronické výbavy. V Evropě, v USA i v Japonsku se už nosily přístroje osazené mikroprocesory a schopné komunikace s počítači. My jsme bojovali o to, abychom do vývoje získali alespoň nějaké počítačové vybavení, začali používat řízení pomocí procesorů a uvedli do provozu první integrátor.

Prvním chromatografem, ve kterém byla implantována procesorová technologie, byl plynový CHROM 6. Obsahoval dva, v tandemu pracující, osmibitové procesory Zaylog, vyráběné licenčně v NDR. Měl výrazně moderně koncipované plynové hospodářství (elektronická hmotnostní regulace průtoku všech plynů) a zajímavě řešený válcový termostat. Vše made in Ústav analytické chemie Brno.

CHROM 6 měl bohužel také obrovskou poruchovost. Vyrobilo se asi dvacet kusů a servisní technici je byli nuceni neustále objíždět a seřizovat. Po dlouhých a bolestných jednáních byla příprava sériové výroby zastavena a urychleně se začal vyvíjet CHROM 7. Zároveň probíhala jednání s firmou PHILIPS SCIENTIFIC o licenci jejich výběhového typu.

V této atmosféře jsme se pokusili metodou velkého čínského skoku vyvinout procesorový kapalinový chromatograf se světovými parametry se zcela novým čerpadlem a v novém designu. Čerpadlo bylo dvoupístové, bezpulsní, s dvěma pomaloběžnými písty. Na principu čerpadla pro mikrochromatografii konstruoval Mirek Podolák. Předběhl o více než deset let firmu Waters s jejím modelem Millenium. Skříně nových (opět modulárních) přístrojů byly vyrobeny z PU pěny v tehdy módních zaoblených tvarech. Zařízení sestávalo z čerpadla, elektromotorem poháněného smyčkového dávkovače a fotometrického detektoru s proměnnou vlnovou délkou. Čerpadlo a detektor měly vlastní plnohodnotnou klávesnici a LCD displej. Vyvíjel se automatický dávkovač pro 40 vzorků.

Prototyp nového HPLC chromatografu byl vystaven na ACHEMĚ 1988 a vzbudil zájem. K tomu, aby se prosadil na západních trzích, by bylo ale třeba marketingového úsilí, které nebylo PZO KOVO vlastní. Vývoj nicméně pokračoval a v roce 1989 se nové přístroje dostaly až do podnikové zkušebny. Tehdy však také zasáhla vyšší moc (dodnes nevím přesně odkud). Vývoj nového HPLC (včetně první československé počítačové data‐stanice) byl zastaven. Oficiální linií podniku se stalo přizpůsobení se sovětskému trhu, který měl požadavky zcela odlišné od trhů západních. Vítězství tak slavily sestavy kapalinových chromatografů vyvinuté v první polovině osmdesátých let a starý dobrý plynový chromatograf CHROM 5 (řada těchto přístrojů je v Rusku ještě v provozu). Mně bylo nabídnuto místo v tehdy konstituovaném oddělení marketingu, což byla začátkem roku 1989 skoro urážka, i když oslazená dobrým platem.

Už mě nebavilo kývat na podle mého sebevražednou strategii vedení LP, a tak jsem odstoupil (v září 1989) z funkce předsedy Rady pracujících a na podzim roku 1989 jsem byl prakticky na odchodu z Laboratorních přístrojů. Po listopadu se začaly věci měnit, nikoli však v Laboratorních přístrojích. Rozhodli jsme se proto (chemici a vývojová skupina M. Podoláka), že z podniku odejdeme. Přes dočasné útočiště v JZD Džbánov (takové malé Slušovice), jsme se dostali až k založení soukromé akciové společnosti LABIO (zakládat s. r. o. v té době nešlo – chyběly zákony). Ta začala aktivně pracovat v září 1990. V prvních letech byly akcionářem Labia i Laboratorní přístroje Praha. Naší prací byl především vývoj přístrojů, které podnik považoval za okrajové, ale zajímavé. Neměly s kapalinovou chromatografií příliš společného.

V roce 1991 jsme definitivně odešli z LP i fyzicky. V dalším roce LP skončily v konkursu, protože se kompletně zhroutil trh RVHP. Výrobu a další vývoj přístrojů pro kapalinovou chromatografii ale rychle převzala firma ECOM s. r. o. Sorbenty a kolony se dále vyráběly v podniku TESSEK, který přešel někdy v roce 1992 celý do majetku amerických podnikatelů, aby byl v roce 1994 za velmi zvláštních okolností poslán vlastní ředitelkou do konkurzu. Ale to už je jiná historie.

V roce 1994 jsme v Labiu zase vyráběli sorbenty, plnili jak analytické, tak preparativní kolony. A v roce 1995 jsme pak dodali zákazníkům první čerpadla a sběrače frakcí pro HPLC.