Milan Minárik (Počátky a historie ČS HPLC)

Narozen 1942 ve Zvolenu na Slovensku. V roce 1964 ukončil studium analytické chemie na VŠCHT Praha. Poté pracoval na oddělení čistých chemikálií ve Spolaně Neratovice a ve Výzkumném ústavu pro úpravu průmyslových vod. Zde se začal věnovat v té době vznikajícímu oboru Gelové filtrace. V roce 1966 přešel do Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV (nyní Ústav chemických procesů AV ČR), kde se naplno rozvinulo jeho zaujetí pro GPC a později HPLC. U školitele Jiřího Čoupka získal v roce 1974 titul kandidáta věd na Ústavu analytické chemie AV v Brně. Od roku 1975 působí v ÚTZCHT postupně jako vědecký pracovník a vedoucí vědecký pracovník, v letech 1983‐4 působil jako asistent profesor na Ústavu organické a makromolekulární chemie, University Dusseldorf, kde spolu s Prof. Wulffem vyvinuli a jako první prezentovali HPLC separaci chirálních enantiomerů a následně vyvinuli silica endcapsulovanou fázi pro velmi rychlou GPC, jejíž patent koupila firma Macherey‐Nagel. Po roce 1989 opustil akademickou dráhu a založil firmu Watrex, což byl tehdy první nezávislý distributor zahraničních výrobců HPLC přístrojů – z počátku firma Waters div. of Millipore corp, po té TSP (nyní Thermo), Hewlett Packard (nyní Agilent), Knauer, SSI a v současnosti Sykam. Po více než 25‐ti letech úspěšné existence představuje Watrex neopominutelného hráče na poli HPLC techniky. Má svou vlastní budovu (Carolina Centrum), dostatek prostoru i finančních zdrojů pro talentované HPLC odborníky.

Mám‐li mluvit o historii HPLC v Čechách a na Slovensku, nemohu nezmínit počátky kapalinové chromatografie a HPLC obecně. A budeme‐li mluvit o HPLC, je třeba rozlišit mezi kapalinovou chromatografií jako analytickou disciplínou se svou teorií, mechanismem separace a dynamikou separačního procesu a HPLC, čímž označujeme a všeobecně vnímáme experimentální či přístrojovou techniku.

Ing. Milan Minárik, CSc. († 2022)

V úterý 8. února 2022 nás opustil Ing. Milan Minárik, CSc., jeden z pomyslných otců kapalinové chromatografie v Československu a zakladatel společnosti Watrex - zdejší první soukromé firmy zabývající se vývojem, výrobou a prodejem chromatografické techniky.

Narodil se 18. února 1942 ve slovenském Zvolenu do rodiny předního bratislavského praktického lékaře a stomatologa MUDr. Antona Minárika a matky, české právničky, JUDr. Milady Minárikové. Jako dvouletý je po tragické smrti otce, který zahynul nešťastnou náhodou během jednoho z posledních spojeneckých náletů na Bratislavu, matkou společně se dvěma sourozenci převezen do Prahy, kde v Košířích prožívá období dětství a dospívání. V nelehkých časech konce 50tých a počátku 60tých let, kdy je jeho matka perzekuována komunistickým režimem, se aktivně věnuje sportu (atletika, kanoistika a sjezdové lyžování) a hře na kytaru (na gymnáziu spoluzakládá první hudební formaci s Petrem Jandou, pozdější legendou českého rocku). V té době si však jeho pozornost začíná získávat chemie.

Po absolvování vysokoškolského studia na Katedře analytické chemie VŠCHT pracuje od roku 1964 jako odborný pracovník ve Spolaně Neratovice a později ve Výzkumném ústavu úpravy průmyslových vod v Praze, kde se jeho tématem stává gelová filtrace. V roce 1966 nastupuje do nově zbudovaného Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé Akademie věd (ČSAV) v Praze - Suchdole, kde působí po následujících 25 let. Tam se potkává své dvě osudové lásky, které budou hrát zcela zásadní role v jeho profesním i soukromém životě. Tou první je jeho budoucí žena Jindřiška, tou druhou potom nově přicházející analytická metoda známá jako vysokotlaká kapalinová chromatografie (HPLC). Jeho hlavním zaměřením jsou především kolonové separace organických látek včetně dělení podle velikosti s využitím gelové-permeační chromatografie. V 70tých letech se stává otcem syna a dcery a jeho akademická dráha se vyznačuje kromě čilé publikační aktivity také vynálezeckou činností, kdy je autorem několika patentů v oblasti dávkovacích a přepínacích ventilů pro chromatografii. V roce 1983 získává povolení k roční stáži na Ústavu organické chemie a makromolekulární chemie Univerzity Heinricha-Heineho v Düsseldorfu, kde prožívá vědecky velmi plodné období. Z té doby pocházejí jeho nejcitovanější práce v oblasti separací opticky aktivních látek na imprintovaných chirálních fázích včetně autorství kapitoly o chirálních sorbentech šitých na míru v ikonické monografii Chromatographic Chiral Separations: Chromatographic Science Series (Marcel Dekker, New York, 1988). Věnuje se však i svému původnímu tématu a jeden z jeho patentů na novou stacionární fázi na bázi měkkého polymeru uzavřeného v pórech pevných částic schopnou odolat vysokým tlakům běžně nedostupným pro GPC je licencován společnosti Macherey-Nagel. Po návratu z Düsseldorfu buduje na ÚTZCHT špičkovou HPLC laboratoř vybavenou tehdy nejmodernějšími HPLC systémy, často po dlouhém úsilí vynaloženém na získání výjimek z embarga tehdy uplatňovaného na dovoz techniky do komunistického Československa. S uvoňováním represivního systému na konci 80tých let se stává odborným konzultantem analytických přístrojů Waters a Hewlett-Packard pro východní Evropu.

Po pádu režimu odchází z Akademie věd a zakládá v létě 1990 společnost Watrex Praha, který se jako první soukromá společnost stává oficiálním zástupcem zahraničního výrobce chromatografické techniky - firmy Waters (tehdy ještě jako division of Millipore). V průběhu devadesátých let se pod jeho vedením Watrex významně rozrůstá, provozuje vlastní aplikační laboratoř a přístrojový servis a také zahajuje vývoj a výrobu vlastních zařízení, což je dodnes základem obchodního modelu. Ani během komerčně úspěšné kariery však nezapomíná ná své vědecké kořeny a mezi lety 1991 a 2001 organizuje celkem 10 Pražských chromatografických seminářů, na kterých vystupují významní domácí i zahraniční přednášející. Díky jeho unikátním kontaktům tak má domácí publikum šanci vidět osobnosti světové chromatografie jakými byli Csaba Horváth, Stellan Hjertén, Edward Yeung, Wolfgang Lindner, Heinz Engelhardt, Ernst Kenndler, Gerhard Schomburg, Christian Huber nebo z exilu se vracející Miloš Novotný. Po roce 2000 se rozhodne investovat do vývoje robotických zařízení pro automatizaci genetických analýz a DNA sekvenování a jejich následné prodeje s dosahem do USA, Austrálie nebo na Taiwan představují jeho největší komerční úspěch. V letech 2006 - 2011 se naplno věnuje přípravě a vybudování nového administrativního, výzkumého a výrobního zázemí a na podzim roku 2012 otevírá v Praze - Ruzyni novou 4-podlažní budovu technologického centra Carolina, která se stává domovským sídlem pro Watrex i další rodinné firmy.

Po pozvolné mezigenerační obměně a předání vedení společnosti se stává jejím emeritním ředitelem a navrací se k vědeckovýzkumné činnosti v rámci grantových spoluprací s řadou akademických institucí. Mimo jiné řeší způsob přípravy nových syntetických sorbentů ve spolupráci se svým dávným působištěm - Ústavem Chemických Procesů AVČR (dříve ÚTZCHT). V roce 2018 mu vychází v časopise Journal of Chromatography jeho poslední autorská práce představující unikátní konstrukční řešení systému pro dramatické navýšení účinnosti chromatografické separace pomocí tzv. recyklační HPLC. O dva roky později je unikátnost této technologie formálně uznána udělením Evropského patentu.

I když se jeho zdravotní stav v posledních letech výrazně zhoršuje stále zůstává aktivní a po několika hospitalizacích v loňském roce se v lednu 2022 navrací, aby osobně dohlížel na průběh výzkumných a vývojových projektů v aplikačních HPLC laboratořích Watrex. Tento návrat je však ukončen jeho náhlou smrtí na počátku února, pouhých několik dnů před jeho 80tými narozeninami.

Obchodní partneři, spolupracovníci, kolegové i přátelé se shodují v tom, že byl často velmi specifický v názorech či chování, v každém případě však výjimečná a nezapomenutelná osobnost. Když mu bylo v roce 1996 poprvé diagnostikováno onkologické onemocnění rozhodl se, stejně jako mnohokráte ve svém životě, nepodlehnout nepřízni osudu, neustoupit a svůj boj charakterizovaný nesčetnými operacemi a těžkými terapiemi vedl úspěšně dalších 26 let. Pro mne navždy zůstane obrovským vzorem a inspirátorem, rádcem a ochráncem, hlavně však tím nejlepším tátou, jakého jsem mohl mít ...

doc. RNDr. Marek Minárik, Ph.D.

Watrex Praha: Milan Minárik a Marek Minárik

Kapalinovou chromatografii objevil M.S. Cvět, když na zasedání biologické sekce varšavské společnosti přírodních věd prezentoval 21. 3. 1906 svůj článek „a New Category of Adsorption Phenomena and Their Application to Biochemical Analysis“. Jeho primitivní experiment neměl s HPLC prakticky nic společného stejně jako znovuobjevení kapalinové chromatografie Edgarem Ledererem o 24 let později (1). O málo sofistikovanější byly experimenty Arne Tiselia (2), Jerkera Poratha s Per Flodinem (3) či Stelana Hjerténa (4) v období 1956‐1962, kteří objevili princip gelové chromatografie praktikované na skleněných gravitačních kolonách se sbíráním frakcí a následné detekci solutu v jednotlivých zkumavkách. Poněkud blíže k HPLC měla chromatografie na ionexech a zejména její automatizovaná podoba ‐ analyzátor aminokyselin, za nějž jeho autoři Moore a Stein (5) byli po zásluze odměněni Nobelovou cenou.

Nicméně za první kapalinový chromatograf se obecně považuje přístroj, který poskytl on‐line chromatografický záznam tak, jak jej známe dnes, v podobě separovaných píků jednotlivých komponent, nebo jeden široký pík zobrazující distribuční křivku nerozdělené multikomponentní směsi molekulových hmotností polymeru. Takovýto přístroj, sestávající z pumpy (Milton Roy), septového injektoru, kovové kolony naplněné polystyrenovým gelem, průtočného refraktometru vyrobeného na zakázku Jimem Watersem (Waters Associates) a zapisovače poprvé použil a nechal si patentovat jako Gelový Permeační Chromatograf John C. Moore (6) (Dow Chemical Co.). Poté, co Jim Waters zjistil, účel použití svého diferenciálního refraktometru, odkoupil za 10 tisíc US $ od Dow Chemicals licenci na tento GPC přístroj včetně polystyrendivinylbenzenových kolon (Styragel) a v roce 1963 prodal 3 prototypy GPC‐100 Dow Chemicals (J. C. Moore) a další dva Mobil Chem. a Goodrich. O rok později v roce 1964 vystavil svůj první sériově vyráběný GPC‐100 přístroj na Pittconu. V té době také vyšla po více než roce J. C. Mooremu jeho esencielní GPC publikace (7), a proto můžeme rok 1964 považovat za rok vzniku moderního kapalinového chromatografu, který ještě 4 roky pod názvem GPC čekal na svůj dnešní název HPLC. S odstupem 2 let Czaba Horváth (8) a J.F.K Huber (11) sestrojili podobné kapalinové chromatografy s moderními narow‐bore kolonami naplněnými RP fázemi vázanými na anorganickou matrici, Czaba (8) s použitím instrumentace od LDC (nyní Thermo‐Fisher Scientific), Huber (11) od LKB (nyní GE Healthcare). Czaba Horváth (10) potom na Pittconu 1970 poprvé nazval tuto techniku HPLC, a tím nastartovala i éra reverzních fází, která zatlačila GPC metodu na periferii zájmu výrobců i uživatelů HPLC přístrojů a HPLC se stala nejfrekventovanější separační technikou v řadě oborů mimo analytickou chemii. Ostatně většina z výše jmenovaných průkopníků kapalinové chromatografie, včetně tří nositelů Nobelovy ceny nebyli analytičtí chemici.

Jak vypadaly HPLC přístroje počátkem 70. let ukazují dva obrázky níže (Obr. 1 a 2).

ČSHS: Obr. 1 LDC přístroj - vlevo dole Constametric pumpa, nahoře UV detektor, vpravo Milton Roy pumpa, uprostřed manuální integrátor

ČSHS: Obr. 2 Waters přístroj se dvěma pumpami M6000, RI401, UV a fluorescenčním detektorem Kratos

Do tehdejšího Československa přišla kapalinová chromatografie a zejména její instrumentace v plném proudu až v letech 1968‐70. Já jsem měl to štěstí, že mne tato doba zastihla na počátku mé vědecké kariéry v pozici výzkumného pracovníka Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV, která mi dávala značnou volnost v bádání čehokoliv zajímavého a pro GPC nebylo těžké se nadchnout. Ne že bych byl v té době nějaký odborník, ale ocitl jsem se ve správnou dobu na správném místě, nebo spíše ve správné pozici. Ti tenkrát lepší už dnes většinou nežijí, nebo nejsou v takové kondici, aby mohli tento příspěvek napsat fundovaněji, a ti mladší u toho prostě ještě nemohli být z důvodů věkových.

Pravda, že už před rokem 1968 se řada odborníků věnovala iontové chromatografii, mezi nimiž nejvíce vynikal Otakar Mikeš (12), ale počátky moderní instrumentace dnešní HPC u nás jsou spjaty především se jménem Jiřího Čoupka. Jiří byl v roce 1967 na stáži u profesora W. Heitze z University v Mainzu, a tam se seznámil jak s teorií (9), tak i s moderní instrumentací a přípravou GPC kolon. Po návratu do mateřského UMCH‐ČSAV, také díky možnostem, který tento ústav pod vedením prof. Otto Wichterleho v této krátké době měl, se vybavil přístroji od Waters a s elánem se pustil do propagace GPC i výroby komponent gelových chromatografů u nás. V ústavu ho doplňoval geniální teoretik chromatografie Mirek Kubín (13), který měl i technické nadání, jež uplatnil při vývoji praktických LC komponent. S kolegy Špačkem a doktorandem S. Vozkou vyvinuli a podle svých iniciál pojmenovali první domácí silikagel (Spheron VSK). Kubín nalezl způsob tepelné reformace skleněných trubic v taveném NaNO₃, při níž se výrazně zvýšila a unifikovala tlaková odolnost skleněných kolon, které pak mohly být použity pro HPLC, a toto know‐how později převzal i Merck. Kubín jako první publikoval na Makrotestu GPC (14) separaci kolonou vyplněnou blokem polymeru (monolitická kolona).

Tato kniha vznikla za vzájemné spolupráce České společnosti pro hmotnostní spektrometrii, české pobočky firmy Thermo Fisher Scientific a firmy Pragolab. Vydání bylo realizováno za sponzorského přispění firem Thermo Fisher Scientific a Pragolab.

ČSHS: Česká společnost pro hmotnostní spektrometrii, česká pobočka firmy Thermo Fisher Scientific, firma Pragolab.

V červnu 1970 se v Praze konal 8. International Gel Permeation and Liquid Chromatography Seminář, na němž se prezentovaly osobnosti GPC a HPLC jako K. J. Bombaugh (recyklace v GPC), A. E. Hamielec (axiální disperse při GPC), W. Heitz (příprava sorbentu pro GPC), H. Benoit (universální kalibrace GPC), A. deVries (anorganické materiály pro LC), J. N. Little (mechanismus GPC), ale i domácí odborníci: J. Čoupek, D. Berek a J. Churáček s P. Janderou. Na seminář přišli snad všichni, kteří se chtěli o této nové metodě něco dovědět, přednáškový sál byl na prasknutí a diskusní fóra byla plná dychtivých diskutérů. Tento seminář inspiroval nejednoho mladého vědce či technika v praxi ke změně oboru na HPLC.

V dalších několika letech ukončili své disertace oblasti HPLC S. Pokorný a já (u J. Čoupka), S. Vozka (u M. Kubína), J. Janča (u Kolínského), J. Kříž (u L. Vodičky), D. Berek ovládal GPC dění v Bratislavě a vyškolil řadu úspěšných doktorandů, Eva Brandšteterová a Jozef Lehotay zase HPLC. Miloš Krejčí dominoval HPLC na Ústavu analytické chemie v Brně. Na VŠCHT se HPLC naučil M. Popl, vystudovaný palivář, tak, že se stal vedoucím Katedry analytické chemie a sebou si přivedl V. Dolanského, který mu naměřil spoustu publikací. Nelze opomenout ani K. Pecku z Katedry paliv na VŠCHT, či Z. Deyla a K. Macka z Mikrobiologického ústavu ČSAV.

FENOMÉN ČOUPEK

J. Čoupek brzy přerostl tehdejším vládcům přes hlavu, a když se opakovaně ředitel ústavu dostal na mezinárodních fórech do situace, že mu někdo významný při představování řekl, „..Jo Vy jste z UMCH v Praze, znám, od Čoupka, že?.. „ tak musel i s ohledem na své politické angažmá v roce 1968 Čoupek ústav opustit. Nebyl by to ale Jiří Čoupek, kdyby odešel poražen. Zosnoval jakousi výzvu za provázání vědeckých pracovníků a průmyslových dělníků a techniků na Praze 6, sám nastoupil do podniku Laboratorní přístroje a stal se koordinátorem tohoto uskupení s kanceláří pronajatou v UMCH (jeho bývalou kanceláří). Teď teprve byl svým pánem a mohl plně rozvinout svou bezbřehou aplikační fantazii a navazoval kontakty a spolupráci v oblasti GPC i HPLC od chemie, přes potravinářskou analýzu, biologii, virologii, medicínu a forensní analýzu. U dveří jeho kanceláře stály fronty zájemců o konzultaci až k vrátnici ústavu, a to nemohlo mít dlouhé trvání. Z UMCH byl nakonec vypuzen, a to ho nastartovalo do ještě odvážnější akce. Připravil plán na tehdy nepředstavitelný útvar joint venture mezi komunistickým a kapitalistickým podnikem Tessek, což bylo spojení dánské firmy Senetek a české firmy Tesla. Ač nemohl být v nejvyšším vedení Tesseku, prakticky Tessek řídil. Z Laboratorních přístrojů si sebou přetáhl své lidi, S. Pokorného a polymerní chemiky, co uměli polymerovat sorbenty, a rozjel ve velkém výrobu HPLC kolon a HPLC přístrojů. Jiří Čoupek dosáhl takto vrcholu své kariéry, měl faktické postavení generálního managera, jezdil si nejen do Dánska, ale do celého světa bez zábran, navazoval kontakty s významnými představiteli vědy, výzkumu i průmyslu, domlouval kontakty i jiným lidem, mne domluvil roční stáž v pozici docenta na Universitě Dusseldorf. Bestsellerem Tesseku byly HPLC kolony a sorbenty na bázi HEMA, v menší míře i kolony s modifikovaným silikagelem. Tessek umožnil mnoha domácím vědcům i průmyslovým analytikům kapalinovou chromatografií se zabývat a pro své potřeby využívat. Podle mého soudu toto byl jeden z důvodů, proč v bývalém Československu byla zejména kapalinová chromatografie na vysoké úrovni.

Po roce 1989 koupila Tessek firma Melcor Technologies Melvina Ebelinga a protože představy o vedení firmy a zejména osobnost a temperament Jiřího Čoupka se rozcházely s představou Melvina Ebelinga, Čoupek musel z Tesseku odejít. Později Ebeling poznal, jakou osudovou chybou byl odchod Čoupka z firmy, neboť nová jednatelka přivedla Tessek k bankrotu a následně ho sama koupila.

Jiří Čoupek pak nebyl schopen v nových podmínkách uplatnit své schopnosti, které ho v předchozích 20ti letech vynesly tak vysoko, do HPLC byznysu se už nezapojil a ztratil se z povědomí chromatografické veřejnosti. Nakonec nešťastně zemřel na zhoubný nádor, který si odmítl nechat odoperovat.

Řada českých i slovenských chromatografistů se uplatnila v zahraničí. Za všechny jmenujme ty, kteří tam natrvalo zůstali:

• Imrich Sebestian (Bratislava), doktorant I. Halásze vynálezce RP fází, tzv. Halász brushes (15)

• Miloš Novotný (Brno), profesor, Indiana University, Bloomington, IN

• František Švec (Praha), University of Carolina. Berkeley, CA, souč. Facility Director in the Molecular Foundry of the Lawrence Berkeley National Laboratory

• Martin Gilar (Praha), R+D, Waters Corporation

Koncem let 70tých se počet odborníků ovládajících HPLC možná lépe než ti, kteří stáli u jejího zrodu, exponenciálně zvýšil, pročež si netroufám někoho jmenovat. Je třeba si uvědomit, že v letech 1968-74 jsem stačil každý měsíc projít všech 5‐9 mezinárodních časopisů včetně Chemical Abstracts, a v nich si najít a přečíst všechny publikace z oboru kapalinové chromatografie. U těch zajímavějších jsme si psali o separáty, které poštou přicházely. Neexistovaly počítače ani kalkulačky a násobilo se pomocí logaritmického pravítka (nepočítám ovšem počítače velké jako stodola, které namísto klávesnice měly polykač děrných štítků). A přesto dnes v době nesrovnatelně technicky pokročilé stále platí to, co těch úžasných několik vynálezců či zakladatelů HPLC před padesáti lety vymyslelo. Díky nim, prožila jistě řada vzdělanců šťastný profesní život a já jsem měl to štěstí, že jsem k nim patřil.

MŮJ PŘÍSPĚVEK HPLC

Kromě řady publikací, které nestojí za to číst, se mi podařilo pár věcí, které by sečtělý HPLC odborník měl znát.

Nejméně významná je publikace, ilustrující schopnost separačního mechanismu kapalinové chromatografie dokonale provést disproporcionaci sodné soli trojsytné kyseliny (16). Při nástřiku sulfoisoftalátu sodného na kolonu Sephadex LH‐20 ve vodném nepufrovaném prostředí chromatogram poskytl dva velmi výrazně oddělené píky, první trojsodná sůl, druhý kyselina sulfoisoftalová.

Ne příliš známý je patent cirkulačního kohoutu, určeného k automatickému recyklu při HPLC (17, 18), který má, na rozdíl od známých systémů používaných např. K. Bombaughem, nulový „dead volume“. Vstup a výstup HPLC kolony jsou přivedeny do sousedních portů bubínkového kohoutu, jehož rotor má řadu kanálků o objemu cca 10 μL. Proti vstupu kolony je HPLC pumpa, proti výstupu odpad. Rotor kohoutu skokově rotuje ve směru od výstupu ke vstupu kolony, a to takovým poměrem frekvence a průtoku mobilní fáze, aby ve stagnatní fázi rotace se kanálek za výstupem kolony zcela nenaplnil či dokonce nepřeplnil. Přesunutím tohoto kanálku v následujícím kroku před vstup kolony se tak kvantitativně přenese právě jen vytlačený sloupeček eluátu na vstup kolony a konstantní průtok mobilní fáze zatlačí do kolony právě jen sloupeček, ne víc, ne méně, neboť kapalina je nestlačitelná a průtok i frekvence kroku kohoutu konstantní. Tímto způsobem se vytvoří jakési „průtokové perpetum mobile“, kdy kolonou rotuje za vysokého tlaku kapalina v uzavřeném okruhu, aniž by v tomto okruhu byla zapojena pumpa.

Nevím, proč se mi v kohoutech tak zalíbilo, že jsem hledal další možnosti nalézt vlastnosti či způsob použití do té doby neznámé. Výsledkem pak byl o 10 let později znovu‐objevený princip MBB firmy Rheodyne, který dnes zná každý chromatografista a používá jej (19). Jsou to modely řady 7725 a 9725.

A poslední kohoutová invence je Variable Loop Injector (20), což je sliding valve, nejspíše axiálního typu Rheodyne s dvěma dávkovacími drážkami (smyčkami) na rotoru, jedna pro dávkování, druhá pro spojení pumpy s kolonou. Velikost dávky se neodměřuje Hamiltonkou ale natočením drážky vůči přívodu a odvodu vzorku tak, aby průtočná část drážky odpovídala požadovanému objemu. Přetočením na opačnou stranu se pak konce drážky spojí s pumpou a kolonou.

V roce 1983 jsem byl pozván na Universitu Dusseldorf, abych se pokusil najít podmínky pro použití polymeru s imprintovanými chirálními kavitami v HPLC. Že se to povedlo, ukazuje náš chromatogram na obálce knihy Chromatographic chiral separations (21). Byla to první úspěšná HPLC separace enantiomerů na sorbentu s imprintovanými kavitami (22, 23).

Na stejném pracovišti jsme také nalezli způsob enkapsulace měkkého homogenního polystyrenového gelu do makroporů mikropartikulárního silikagelu (24), čímž jsme získali GPC sorbent s excelentní kombinací vysoké selektivity a kapacity homogenního gelu s vysokou tlakovou odolností silikagelu. Na koloně 250 x 4 mm jsme dosáhli baseline separace osmi komponent v čase 55 sekund, což byl tehdy světový rekord v rychlosti GPC separace (25).

A nakonec bych se rád zmínil o jedné aktivitě po ukončení 25ti leté akademické činnosti a přechodu do oblasti podnikatelské. V období let 1992 – 2001 jsem uspořádal deset Pražských chromatografických seminářů, které zde suplovaly nedostatek oficiálních mezinárodních konferencí a s vydáním nemalých investic se mi na ně podařilo postupně pozvat většinu významných osobností chromatografie, zejména kapalinové, jako jsou, resp. byli mezi jinými tito:

Josef F.K. Huber (Vídeň), Stelan Hjertén (Uppsala), Ernst Kenndler (Vídeň), Andreas Rizzi (Vídeň), Miloš Novotný (Bloomington), Gerhard Schomburg (Muelheim), František Švec (San Francisco), Imre Milnar (Berlin), František Tureček (Seattle), František Foret (Boston/Brno), Edward S. Yeung (Ames), Wolfgang Lindner (Vídeň), Heinz Engelhardt (Saarlandes), Christian G. Huber (Gratz), Alexej Nikiforov (Vídeň), Eva Smolková‐Keulemansová (Praha), Bohuslav Gaš (Praha), Marek Minárik (Boston), Pavel Jandera (Pardubice), Jiří Ševčík (Praha), Dušan Berek (Bratislava), Zdeněk Deyl (Praha), Josef Janča (La Rochelle), Jozef Lehotay (Bratislava), Uwe Rapp (Bremen), Josef Havel (Brno), Eva Matisová (Bratislava), Petr Boček (Brno), Karel Štulík (Praha), Milan Popl (Praha), Václav Kašička (Praha), Eva Brandšteterová (Bratislava), Karel Klepárník (Brno), Joseph W. Walsh (Deerfield), Eva Tesařová (Praha).

ZÁVĚR

S HPLC jsem neskončil ani poté, co jsem se stal byznysmenem. Stále spolupracujeme s akademickými institucemi na grantech i našich výzkumných projektech, máme velkou HPLC laboratoř, kde se učí studenti. Je radost moci si dělat, co mne baví, a každému bych přál totéž.