Syndrom vyhoření je riziko pro vědce i celé instituce | LabRulez LCMS

Kateřina Zábrodská: Syndrom vyhoření je riziko pro individuální vědce i celé instituce

Čt, 28.7.2022
| Originální článek z: Vědavýzkum.cz/JT
Jak jsou na tom čeští akademici a akademičky s duševním zdravím? A jaký je rozdíl mezi českým vědním prostředím a zahraničím z hlediska spokojenosti v zaměstnání?
Vědavýzkum.cz: Kateřina Zábrodská: Syndrom vyhoření je riziko pro individuální vědce i celé instituce

Vědavýzkum.cz: Kateřina Zábrodská: Syndrom vyhoření je riziko pro individuální vědce i celé instituce

Na tyto otázky odpovídala v dalším dílu pravidelného seriálu Věda o štěstí Kateřina Zábrodská, vědkyně z Psychologického ústavu AV ČR a přední česká odbornice na psychologii akademické práce.

Jaká je situace v kontextu duševního zdraví v akademickém světě? Jaká jsou témata a rizika, která se objevují?

Téma duševního a pracovního zdraví v akademické sféře se v posledních letech intenzivně řeší zejména v mezinárodním kontextu a existují na to desítky studií. V českém prostředí jsou ovšem tyto výzkumy teprve v počátcích a zatím otázce psychického zdraví v práci není věnováno tolik pozornosti. Výsledkem je, že o tom, jak si stojí akademici a akademičky v Česku, nemáme dostatek informací.

S našim týmem na Psychologickém ústavu AV ČR se ale tématem pracovního zdraví akademiků a akademiček dlouhodobě zabýváme. Jeden z větších výzkumů, který jsme provedli v letech 2014 a 2015, proběhl formou dotazníkového šetření na vzorku dvou a půl tisíce akademiků a desítek navazujících rozhovorů. Nedávno jsme se podíleli na výzkumu, který se zabývá akademickou prací v pandemii a realizovali jsme také několik dalších průzkumů pracovních podmínek na konkrétních vysokých školách. Z našich výsledků tak můžeme udělat alespoň nějaké empiricky podložené závěry.

Co z Vašich výzkumů dosud vyplynulo?

Získaná data nám ukazují, že čeští akademici a akademičky reportují vysokou pracovní spokojenost. V rámci psychologie pracovního zdraví na to máme řadu vysvětlení. Primárním důvodem jejich spokojenosti je to, že vědci a vědkyně jsou vnitřně silně motivovaní a že akademická profese tak, jak je v Česku nastavena, jim dává velkou míru svobody a možnosti seberealizace. Sociologie na to má trošku jiný pohled, protože spíše než osobní vnímání práce, sociologický výzkum z povahy svého zaměření akcentuje více strukturální podmínky vědců a vědkyň. Sociologie má proto na akademickou práci v Česku obvykle kritičtější pohled. Ovšem vysoká pracovní spokojenost, kterou opakovaně zjišťujeme, neznamená, že by řada aspektů akademické práce a akademického prostředí v Česku nebyla vysoce problémová.

Z našich dat vyplývá, že jednoznačně nejvyšším zdrojem nespokojenosti a stresu českých akademiků a akademiček je nízký plat. Samozřejmě víme, že existují velké odlišnosti mezi obory a jednotlivými institucemi. Dalším významným zdrojem stresu a nespokojenosti je špatná kvalita takzvaného „akademického leadershipu“, tedy vedení lidí na úrovni týmů a kateder, kterému se zatím věnuje velmi málo pozornosti. Třetím typickým faktorem je administrativní přetížení, protože na řadě pracovišť chybí funkční administrativní aparát a akademici často musí věnovat neúměrně velkou část své pracovní doby „papírování“, což je frustrující.

Jak je na tom česká věda ve srovnání se zahraničím?

Situace je poměrně odlišná v anglosaských zemích, kde jsou univerzity silně řízeny neoliberálním, tedy tržním stylem. V těchto zemích je reportována nespokojenost a stres akademiků na výrazně vyšší úrovni než v Česku. Podle srovnávacích studií je právě systém řízení vědeckého systému klíčový faktor, který ovlivňuje míru spokojenosti a stresu, což je úzce spojeno s duševním zdravím a duševní kondicí akademiků a akademiček. Čím vyšší je stres v pracovním prostředí, tím se zvyšuje i riziko psychických potíží spojených se zaměstnáním.

V českých podmínkách je pro duševní zdraví akademiků potenciálně riziková situace, ve které se sejdou ony tři hlavní faktory nespokojenosti: nízké nebo neadekvátní finanční ohodnocení, nízká kvalita vedení ze strany přímého nadřízeného nebo širšího vedení instituce, a přetížení administrativou. Možným výsledkem je pak třeba syndrom vyhoření. Ten je podle našich dat akutnější a častější problém u českých akademiků a akademiček než jiné psychické obtíže.

Jaké jsou v tomto směru další rozdíly, které ovlivňuje spokojenost akademiků v práci?

Studie z různých zemí ukazují na specifické problémy těchto regionů. Například studie z Anglie a Austrálie bývají velmi kritické vůči nastavení tamního akademického prostředí. Tamější výsledky upozorňují na řadu negativních faktorů, které souvisí právě s tržním způsobem řízení těchto akademických institucí. Častým předmětem kritiky je autokratická podoba vedení, která snižuje míru svobody a autonomie vědců a vědkyň. Problematický se jeví i výrazně vyšší tlak na získání externích peněz a nejistota práce. Já sama mám ovšem jisté pochybnosti o tom, jestli se studie z těchto zemí i ve své metodologii příliš nesoustředí na negativa akademické práce. Řada výzkumů v anglosaských zemích je totiž zakotvena v kritickém výzkumu, a ten ze své povahy cílí na problematické aspekty akademické práce, ty pozitivní ho příliš nezajímají.

Nicméně jedna z věcí, na které tyto anglosaské studie upozorňují, je snížená kolegialita v takto tržně orientovaném prostředí. Pro tu jednoduše nezbývá ve velmi konkurenčním prostředí prostor. Domnívám se, že to je zajímavý kulturní rozdíl ve srovnání s českým prostředím, kde jsou kolegiální vztahy na pracovišti často zmiňovány v našich výzkumech jako velký klad zdejšího pracovního prostředí. Čeští akademici a akademičky často uvádějí, že mají skvělý pracovní kolektiv.

Co si z těchto rozdílů můžeme odnést pro naše další uvažování nad českou vědou?

Ze srovnání vyplývá, že vyšší míra svobody a kolegiality v pracovním prostředí jsou charakteristiky českého akademického světa, o něž bychom měli pečovat. Druhou stranou mince je ovšem právě onen zmíněný nedostatek kvalitního akademického „leadershipu“. Vedení týmu, oddělení, katedry či fakulty vyžaduje poměrně vysoké manažerské kompetence, kterými naši akademičky a akademici působící na těchto pozicích mnohdy nedisponují. Ostatně ani nemají, kde by takové kompetence získali. To je v zahraničí naopak lépe ošetřené.

Klíčová je rovnováha mezi osobním a pracovním životem

Zmínili jsme syndrom vyhoření. Jak takové vyhoření u akademika či akademičky vypadá? Jak se liší od příznaků stresu?

Stres je obecně jakákoliv situace, během které člověk vnímá, že jsou na něj kladeny vysoké nároky. A zároveň, že postrádá osobní nebo jiné zdroje, jak tyto nároky zvládat. Když tento stav trvá dlouho, když se stává chronickým, má obvykle negativní dopad na psychické zdraví a na schopnost vykonávat dobře svou práci.

Vyhoření je důsledkem právě takového dlouhodobého stresu v práci a je charakteristické třemi projevy: emočním vyčerpáním, pocitem nevýkonnosti a cynickým až nepřátelským chováním ve vztahu k dalším lidem, například ke studujícím nebo kolegům. Zvlášť ohrožení jsou lidé, kteří mají takzvaný „overcommitment“, tedy nadměrně vysoký emoční závazek vůči své práci. V praxi například vidíme, že někteří akademici fungují v dlouhodobě stresujícím prostředí a v neuspokojivých podmínkách, ale zároveň do své práce investovali obrovské množství času a energie. Pro svou prací doslova žijí a vidí v ní třeba i smysl života. To je na jednu stranu výhoda, protože právě silná vnitřní motivace zvyšuje pracovní výkon. Ovšem za nevhodných vnějších pracovních podmínek je tato silná oddanost práci naopak poškozující a způsobuje vyhoření nebo i vážnější psychické problémy. Je dobré o tom vědět a průběžně reflektovat, zda se nedostávám do bodu, kdy už jsem na hraně takového vyhoření.

Možná teď položím triviálním otázku, ale jaké jsou pak dopady syndromu vyhoření na celou instituci?

Ty dopady jsou jednoznačně negativní. Vyhoření znamená ztrátu pracovní motivace a také ztrátu schopnosti kvalitně interagovat s druhými lidmi. Takový člověk se přestává snažit odvést dobrý výkon, může se dokonce chovat toxicky, dysfunkčně. Na univerzitě to má velmi negativní vliv na studující, na kolektiv katedry i na celkovou produktivitu týmu nebo oddělení. Pokud bude na pracovišti nezanedbatelná část lidí vyhořelá, tak to pracoviště jednoduše nebude fungovat. Dalším dopadem je to, že lidé trpící syndromem vyhoření budou mít tendenci odejít jinam nebo odejít z vědy úplně.

A jak to ovlivňuje osobní život takových lidí?

Osobní a pracovní život, zejména u akademiků, jsou úzce propojené. Vyhoření v práci tedy obvykle snižuje celkovou kvalitu života a přenáší stres z práce do osobního života a do rodiny. Jedna sféra života ovlivňuje druhou. Jak jsme ověřili v našem výzkumu, u českých akademiků a akademiček je klíčovým zdrojem vyhoření konflikt mezi prací a rodinou, nebo obecněji konflikt mezi soukromým a pracovním životem. Typicky například dochází k tomu, že akademici jsou přetíženi množstvím práce a administrativou, chybí jim čas se věnovat rodině, sportu a dalším důležitým sférám v osobním životě. To je vysoce signifikantní prediktor syndromu vyhoření. Typicky jsou ohrožení především rodiče předškolních dětí, což v kontextu České republiky platí opravdu pro obě pohlaví. Rozhodně to ale neznamená, že by bezdětní akademici nebyli ohrožení syndromem vyhoření.

Je spojení rodičovství a vyhoření v něčem specificky český problém? Nebo se s ním setkáváme i v zahraničí?

Úplně specifické to není, je to spíše obecný problém akademické profese. Ke konfliktům mezi pracovním a rodinným životem vede akademická práce ze své povahy proto, že nemá jasné hranice. Je kompetitivní, časově náročná a vede k potřebě pracovat nonstop. To se teď během pandemie ještě více zvýraznilo – množství studií ukázalo, že produktivita akademiků a akademiček, kteří jsou zároveň rodiče menších dětí, rapidně klesla. Řada z akademiků-rodičů zvažovala také odchod z vědy a reportovaná duševní pohoda se velmi zhoršila. Naopak u akademiků a akademiček, kteří aktuálně rodičovské povinnosti nemají, se například publikační produktivita zvýšila nebo zůstala stejná. Zejména u lidí nad 50 let, protože mnohdy měli na publikační činnost během karanténních opatření víc času.

Konflikt mezi prací a rodinou je tedy univerzální problém, který má co do činění se samotnou povahou akademické práce. Na druhou stranu si myslím, že v Česku je situace komplikovanější, protože nemáme dobře ošetřenou institucionální péči o děti do tří let, což je jinak v zahraničí vcelku běžné. Velmi účinným opatřením jsou podle zkušeností ze zahraničí například univerzitní školky.

Existují nějaké aspoň hrubé odhady toho, do jaké míry jsou v české akademické komunitě rozšířeny problémy s duševním zdravím? Liší se naše výsledky nějak od světového nebo evropského průměru?

Já osobně si nejsem vědoma toho, že by se něco takového zkoumalo za hranice anekdotické evidence. Ta čísla ohledně psychických obtíží akademiků nám chybí. V našich výzkumech se zaměřujeme jen na psychické zdraví spojené přímo s prací, tedy na pracovní stres nebo zmiňované vyhoření, nikoliv na psychické zdraví obecně. Z jiných výzkumů je ale známo, že lidé s vyšším intelektem jsou například více ohroženi úzkostmi i proto, že si snáze uvědomují různé společenské, environmentální či jiné hrozby. Dalším rizikovým faktorem u akademiků a akademiček je třeba workholismus. Podle zahraničních výzkumů je mezi akademiky výrazně víc workoholiků než mezi běžnou populací, což na jednu stranu podporuje vysoký pracovní výkon a na stranu druhou ohrožuje psychické zdraví. Na rozsáhlejší odpověď ale jednoduše nemáme data.

Zmínila jste, že se této oblasti věnujete dlouho. Jaký je Váš názor na tuto otázku s přihlédnutím k tomu, že se jedná o Vaše osobní pozorování, které není podložené reprezentativními daty?

Osobně se mi zdá, že lidi, které potkávám v akademické sféře, jsou velmi talentovaní a angažovaní a často i sociálně zdatní. Nemyslím si, že by byli nějak výrazně víc zatížení nějakými poruchami. Je ale pravda, že pracují v relativně náročném prostředí, hodně své práci obětují a zároveň za to nebývají finančně ani symbolicky doceněni. Neřekla bych, že jsou u nich rozšířenější duševních poruchy než v běžném populaci, ale myslím, že by jejich ocenění a hlavně podpora měly být vyšší.

Děkujeme za rozhovor!

Kateřina Zábrodská

Kateřina Zábrodská působí jako vedoucí vědecká pracovnice na Psychologickém ústavu Akademie věd ČR, kde vede Oddělení metodologie a výzkumnou skupinu Organization Studies in Higher Education. Ve svém výzkumu se specializuje na problematiku pracovního zdraví, a to specificky v sektoru vysokého školství. Spolu se svými kolegy a kolegyněmi publikovala řadu odborných studií zabývajících se pracovními podmínkami a pracovním zdravím českých akademiků a akademiček. Vyučuje také kurzy v oblasti psychologie práce a organizace na Katedře psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je členkou hodnotícího Panelu GAČR pro obory psychologie a pedagogika, členkou Akademického sněmu AV ČR a nově členkou Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI).

Vědavýzkum.cz
Další projekty
Sledujte nás
Další informace
WebinářeO násKontaktujte násPodmínky užití

LabRulez s.r.o. Všechna práva vyhrazena.