Ing. Martin Kuchař, Ph.D.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVENCI 2017
Ing. Martin Kuchař, Ph.D., se narodil v Čáslavi v roce 1980. V roce 2004 vystudoval obor organická chemie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. V roce 2008 získal doktorát na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Od roku 2014 vede Laboratoř forenzní analýzy biologicky aktivních látek na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.
Vedete Laboratoř forenzní analýzy biologicky aktivních látek, známou jako BAFA. Čím se ve své práci zabýváte?
Jsme celoškolským mezioborovým pracovištěm se zaměřením na analytickou chemii a organickou syntézu. Původní název naší laboratoře zněl Laboratoř biologicky aktivních látek a forenzní analýzy, z toho pramení i zkrácený název BAFA. V prvé řadě se věnujeme biologicky aktivním látkám, přičemž mě primárně zajímají psychoaktivní látky a látky, které pozměňují lidské vnímání světa. Spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví v Klecanech, který má špičkové vybavení a umožňuje studovat psychoaktivní látky nejen na animálních modelech, ale i na lidských dobrovolnících. Poskytujeme výzkumnou podporu psychiatrům, což znamená, že měříme plazmatické hladiny různých aktivních látek na potkanech i u lidských dobrovolníků. Na psychoaktivních látkách nás zajímá, jak působí v organismu a zda je lze využít například v léčbě úzkostných stavů nebo bipolární afektivní poruchy.
Na jaké látky se zaměřujete?
Snažíme se obsáhnout jak klasické psychoaktivní látky, tak látky, které se vyskytly úplně nově a ví se o nich málo. Zabýváme se opiáty, disociativními anestetiky i halucinogeny. Takové látky jsou na nelegálním trhu zhruba poslední dva roky, i když jsou známy přes dvacet let. Často byly původně připraveny jako experimentální látky nebo potenciální léčiva pro farmaceutický průmysl, ale neprošly klinickými testy kvůli celé řadě nežádoucích účinků. Dnes existuje řada lidí, kterým říkáme psychonauti. Jsou to experimentátoři, kteří si tyto látky nakoupí na internetu, konzumují je, což pochopitelně vede k řadě nežádoucích účinků a často i úmrtí. Proto nás zajímá, jak funguje metabolismus těchto látek a jaké jsou možnosti terapie při intoxikaci. K tomu používáme animální modely.
Zabýváte se i v České republice populárním konopím?
Ano, věnujeme se i látkám přírodního původu, a to v první řadě právě kanabinoidům. Pro státní autority analyzujeme kosmetiku a potravinové doplňky s konopím, protože v nich nesmí být žádné koncentrace zakázaných látek, jako je tetrahydrokanabinol, THC. Zabýváme se ale i medicinálním výzkumem, kdy kanabinoidy izolujeme a dále syntetizujeme jejich deriváty pro další studie, které zkoumají například jejich antimikrobiální aktivitu. Konopné extrakty se do kosmetiky přidávají často kvůli jejich antimykotickým a antibakteriálním účinkům. Věnujeme se i dnes často zmiňovanému kanabidiolu, který nás zajímá jako potenciální léčivo na depresi a úzkostné stavy.
Zkoumají se i jiné látky jako možná antidepresiva?
Z mého pohledu je jednou z nejzajímavějších současných studií výzkum psychedelických látek. Česká republika byla již v šedesátých letech na špici tohoto výzkumu, probíhal u nás výzkum LSD a psilocybinu. V sedmdesátých letech následovala řada restrikcí, protože se především v USA psychedelika natolik zpopularizovala, že vzestup jejich užívání ve společnosti začal být vnímán jako vážný problém. Dnes se situace změnila a vše je pod velmi přísným dohledem Státního ústavu pro kontrolu léčiv, od kterého kolegové z Národního ústavu duševního zdraví získali povolení ke klinickým testům psilocybinu a ketaminu. Naším úkolem je sledování farmakokinetických údajů, kdy měříme i hladiny endogenních hormonů, především kortizolu, testosteronu a estrogenů, v závislosti na duševním rozpoložení jedince. Objevili jsme třeba zajímavou závislost mezi hladinou estradiolu a mírou psychedelického prožitku při aplikaci psilocybinu. Ve spolupráci s psychology nás také zajímají změny hormonálních hladin u dětí při psychické zátěži nebo při sportovním výkonu.
K jakým činnostem odkazuje slovo „forenzní“ v názvu vašeho pracoviště?
Náš zájem o psychoaktivní látky není pouze medicinální, jak už jsem nastínil v úvodu. Řada látek je bohužel také zneužívána. Ve spolupráci s Kriminalistickým ústavem a Celní technickou laboratoří pomáháme identifikovat méně známé či nové psychoaktivní látky, které byly zadrženy policií nebo celní správou. Někdy se na nás obracejí i z toxikologických pracovišť s žádostí o spolupráci při odhalení intoxikace méně známou látkou. Často jsme také žádáni o vypracování znaleckého posudku pro státní orgány.
Zabýváte se fascinující oblastí chemického výzkumu. Jak jste se ale k chemii vůbec dostal?
Chemii se věnuji už přes dvacet let. Na víceletém gymnáziu jsem měl ohromné štěstí na učitelku chemie, která mě přivedla k chemické olympiádě. Byl to milník, který mě nasměroval až do současnosti. Na letních soustředěních pro řešitele chemické olympiády se můžete setkat s úžasnými lidmi, ať už řešiteli nebo lektory. Jezdil jsem tam celou střední školu jako účastník a dnes jezdím pravidelně každý rok přednášet. Od patnácti let jsem věděl, že se budu věnovat chemii.
Chemická olympiáda byla dlouho spojena především s Přírodovědeckou fakultou na Univerzitě Karlově. Proč jste si pro studium i další působení vybral právě VŠCHT?
Na soustředění k chemické olympiádě byla skvělá parta. Většina přednášejících byla z Přírodovědecké fakulty, a proto se všichni kamarádi hlásili tam, buď na biologii, nebo na chemii, a já se musel rozhodovat mezi kamarády a školou, kam jsem chtěl jít. Vyřešil jsem to šalamounsky a studoval jsem na VŠCHT i na přírodovědě. Ale když jsem si vybíral diplomovou práci, bylo mi už jasné, že více pánům sloužit nelze. Chtěl jsem dělat organickou syntézu, která byla jednoznačně lepší na VŠCHT, a měl jsem obrovské štěstí, protože jsem se dostal do skupiny profesora Svobody. Je mým velkým vzorem po profesní i lidské stránce.
Jak jste se dostal od klasické organické syntézy k forenzním analýzám a psychoaktivním látkám?
Během doktorátu, který jsem dělal na Akademii věd, jsem se posunul k bioorganické chemii a začala mě zajímat medicinální chemie. Zabýváme se studiem mozku a vlivem psychedelik na jeho funkce. Přes studium psychedelických látek jsem se dostal k forenzním analýzám a tady na pracovišti se mi to daří skloubit dohromady. Ukazuje se, že psychedelika ovlivňují nejen vnímání reality v okamžiku působení, ale skrze změny v mozkové neuroplasticitě ovlivní člověka i dlouho do budoucna, a někdy i jednou provždy. Poslední výzkumy naznačují, že by se daly využívat při léčbě závislosti, úzkostně-depresivních stavů nebo jako paliativní léčba u nevyléčitelně nemocných, především se hovoří o zlepšení kvality života u onkologických pacientů. A pochopitelně mohou být i inspirativní. Není náhodou, že řada slavných umělců, světových vůdců i ředitelů velkých společností se netají užíváním psychedelik. Náš výzkum se zatím soustředí jen na přísně kontrolované laboratorní prostředí, ale přírodní národy, které psychedelika používají pro spojení s podvědomím a kvůli vizím a rituálům, znají tyto látky po tisíciletí. Psychoaktivní látky nás provázejí od pravěku, každá společnost si časem vybrala nějakou drogu, která jí pomáhá v rámci kultury a slouží i jako útěk od reality. Naše společnost si vybrala alkohol a vzhledem k jeho návykovosti a počtu obětí vyvstává otázka, zda to byla volba zrovna šťastná.
Jakou látku byste si vybral vy?
To je dobrá otázka. Osobně si myslím, že závislost na jakékoliv látce nebo činnosti je špatná. Mám rád pivo i víno, ale kdybych si měl vybírat z látek, které vás mohou nějak obohatit, vybral bych si právě psychedelika. Ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví proběhlo po desítkách let první legální užití psychoaktivní látky u nás, když prošlo dvacet dobrovolníků výzkumem účinků psilocybinu jako modelové látky pro léčbu psychózy. Pro všech dvacet dobrovolníků to byla podle psychologických testů pozitivní zkušenost, což nutně neznamená, že byla příjemná, ale že si třeba mohli prožít zasutou negativní vzpomínku a v následné terapii s ní pak dále pracovat. Vždy je třeba zmínit, že aplikace psychedelik je v nekontrolovaném prostředí bez lékařského dozoru potenciálně riziková. Někteří lidé mají predispozice k psychotickým stavům, zde může být užití vyložené nebezpečné. Lékařský dozor je žádoucí i při překonání případné úzkosti během aplikace. Ve světě se začínají objevovat nové přístupy v rámci psychoanalýzy za použití psychoaktivních látek. Psychoterapeuti s povolením mohou podávat v ordinaci jasně daná množství psychoaktivní látky v rámci terapie, a to hlavně v USA, kde se okolo milionu veteránů léčí z posttraumatické stresové poruchy. Nejsou to samozřejmě látky pro všechny lidi nebo indikace, výhodou ale je, že za kontrolovaných podmínek jsou psychedelika relativně bezpečná a již z jejich psychofarmakologické podstaty na ně nevzniká závislost.
Máte mezi dobrovolníky i ženy?
Snažili jsme se, aby byl vzorek genderově vyvážený, a povedlo se to. Zajímala nás totiž i analýza hormonů. Výzkum stále probíhá, ale zatím se ukazuje, že prožitek žen nebyl po dávce tak silný. Může to být ovlivněno tím, že dávka se odvíjí od hmotnosti, takže ženy dostaly v průměru menší dávku.
Co považujete za svůj zatím největší úspěch?
Můj největší úspěch je, že se můžu podílet na výzkumu psychedelických látek, což je úzce zaměřený výzkum, který je však mezioborový. Prolíná se v něm psychologie, psychiatrie, medicína obecně, ale i analytická chemie a syntéza. Řada používaných látek není komerčně dostupná, takže je potřeba je připravit za kontrolovaných podmínek, blízkých správné výrobní praxi známé z farmaceutického průmyslu, a na tom se také podílíme.
Jaké vlastnosti či okolnosti vnímáte jako klíčové pro úspěch ve vědě?
Výzkum je o spolupráci s lidmi. Roli hraje náhoda, když někoho potkáte ve správný čas a vznikne zajímavá spolupráce. Jako problém vidím to, že se často látky syntetizují „do šuplíku“, protože není zajištěné dotažení celého řetězce návazného výzkumu až po finální produkt, což bez spolupráce nejde. Připravíme látku, která je medicinálně zajímavá, otestujeme ji ve spolupráci s Ústavem biochemie na VŠCHT na buněčných kulturách. V dalším kroku ji na animálním modelu otestují na Ústavu duševního zdraví a my změříme farmakokinetické údaje. Pokud je látka nadějná, pak lze přejít, opět ve spolupráci s Ústavem duševního zdraví, ke klinickým testům. Do fáze klinického testování jsme se dostali zatím jen s psilocybinem, který je však látkou přírodní a známou. Myslím, že nejzajímavější výzkum je třeba hned realizovat a přeskočit fázi grantových žádostí, protože než grant dostanete, tak se to buď vůbec realizovat nebude, nebo se ukáže, že to v mezičase už realizuje někdo jiný na druhém konci světa.
Podobný výzkum musí být finančně dost náročný. Kde na něj sháníte peníze, když se nespoléháte na grantovou soutěž?
Aktuálně řešíme projekty s forenzní tematikou, jedná se o aplikační ministerské granty. Některé nápady realizujeme také spoluprací se soukromým sektorem, který výzkum částečně zafinancuje. Moderní metodou získávání financí je i crowdfunding, o kterém vážně uvažujeme i v případě výzkumu psychedelik.
Jak hodnotíte obecné podmínky pro vědeckou práci v České republice?
Podmínky pro výzkum jsou u nás velice dobré. Vznikla řada výzkumných institucí, takže poptávka po vědeckých pracovnících výrazně převyšuje nabídku, což se týká i našeho pracoviště. Platy vědeckých pracovníků nejsou srovnatelné s těmi západními, proto hodně lidí odchází do zahraničí. Na druhou stranu tu je řada možností, jak peníze získat. Aplikační výzkum ve spolupráci se soukromým sektorem je dobrá alternativa. U základního výzkumu je situace jiná. Grant na víc než deset miliónů nemá často smysl u GAČR vůbec podávat, lepší finanční podmínky nabízejí evropské granty plynoucí přes ministerstva.
Problémem spolupráce s průmyslem jsou patentování a licence, které jsou výrazně častějším výstupem než publikace. Publikace ale pro vědeckou dráhu potřebujete, takže najít rovnováhu není jednoduché.
Věnujete se aplikovanému výzkumu, zároveň ale působíte na škole, která je hodnocena podle výstupů základního výzkumu. Koho považujete za excelentního vědce či vědkyni?
Pokud se budeme řídit kategoriemi, pak excelentní vědec je ten s H-indexem nad 30. Druhý přístup, který preferuji, je zhodnotit reálný dopad výzkumu na společnost, podívat se, co máte v ruce. Nemusí to být rovnou léčivo nebo nějaký materiál, ale třeba postup pro jejich vývoj. V základním výzkumu to může být naopak třeba zajímavá teorie, která váš obor posune dopředu. Uznávám model renesančního člověka, který nemá tunelové vidění jednoho problému, občas je dobré se na problém podívat i z naprosto jiného úhlu, jinýma očima. Současná věda klade na výzkumníka i manažerské požadavky – organizace týmu, chod pracoviště, také je někdy náročné vypořádat se s administrativou spojenou s projekty... Romantická představa osamoceného vědce hloubajícího do noci už neplatí. Snažím se složit tým tak, aby se zaměstnanci vzájemně respektovali a fungovali bezkonfliktně. Zároveň je potřeba, aby každý něčím přispěl, aby fungovala dělba práce. Neuznávám model přehnané soutěživosti mezi studujícími navzájem, mám rád týmovou spolupráci, kdy si studenti navzájem pomáhají. Proto také v rámci pracoviště organizujeme semináře a jednou ročně i výjezdní setkání, kde se lépe poznáme.
Jakou roli hraje ve vaší vědecké dráze zahraniční zkušenost?
Cítím jako hendikep, že jsem nevycestoval na stáž během doktorátu, na pracovišti, kde jsem studoval, to nebylo příliš zvykem. Po studiu jsem hned pracoval ve firmě, takže mám poměrně dlouhou publikační pauzu, protože jsem se na akademickou půdu vracel až po třech letech, což odpovídá rodičovské dovolené. Stejně jako kolegyně po návratu z mateřské jsem pak musel pauzu dohánět, což vyžadovalo vyšší nasazení. Zahraniční mobilita je důležitá, protože zjistíte, jak to vypadá jinde, a hlavně navážete dlouhodobé kontakty, můžete na ta pracoviště posílat studenty, psát mezinárodní projekty. Optimální je navštívit i více zahraničních pracovišť.
Zmiňujete výměnu studujících. Jak probíhá na vašem pracovišti hodnocení pedagogické práce?
Největší ohodnocení mé pedagogické práce je, když se podaří dovést diplomovou nebo bakalářskou práci do zdárného konce. Učím sice jenom jeden předmět, ale je celoškolský, a vedu řadu prací, takže mi pedagogika zabírá relativně hodně času. Proto není možné srovnávat výkon akademického pracovníka na Akademii věd a pedagogického pracovníka, který z podstaty věci nemůže mít stejný objem vědeckých publikací.
Máte pocit, že se vám dostává od školy dostatečné podpory?
Myslím si, že ano. Na škole mně bylo umožněno vytvořit pracovní skupinu s úplně novou tematikou, což je model známý spíše z Akademie věd, kde vznikají juniorské výzkumné skupiny. Na škole se spíše laboratoře se zavedenou tematikou postupně „dědí“ v rámci generační obměny. Pro mladého vědce pak není snadné v laboratoři se zaběhnutým tématem začít úplně jiný výzkum. Pro juniorské skupiny chybí laboratorní kapacity, které by také umožnily další rozvoj stávajících pracovišť.
Mluvíte o juniorských skupinách. Čemu podle vás čelí mladí lidé ve vědě?
Myslím si, že správný doktorand by měl být de facto téměř hotový vědec. Měl by mít možnost seberealizace. Já si vybírám doktorandy, kteří vynikali třeba už na chemické olympiádě, a je předpoklad, že budou dostatečně ambiciózní a samostatní. Doktorát ale není povinnost. V soukromé sféře je někdy dokonce na obtíž, jste kvůli němu překvalifikovaní a reálné potřeby v průmyslu se se zkušeností na doktorátu nemusejí potkávat. Proto není dobré řešit doktorátem jen prodloužení studia či nerozhodnost, co s životem dál.
Problémem může být nedostatek peněz, protože doktorát je výrazně hůře placen než zaměstnání, především pokud není zkombinován s úvazkem, což není všude běžná praxe. Častým problémem je osamostatnění a založení vlastní skupiny. K tomu je u nás třeba mít za sebou zahraniční stáž, jinak nelze juniorský grant vůbec podat.
I mezi absolventy přírodovědných a technických oborů sice přibývá žen, ale ne mezi výzkumníky. Čím to podle vás je?
U mě v laboratoři ženy převažují, takže tento problém vůbec nevidím. Ženský a mužský mozek je nastaven jinak. Zdá se mi, že muži mají větší odvahu popustit uzdu své fantazii. Ve vědě ty nejlepší nápady vznikají díky snílkům s nezvyklým úhlem pohledu. Ženy jsou mnohem pečlivější, což je třeba u analytiček naprosto nezastupitelné. Měl jsem výborného studenta, který dělal analytickou chemii, ale neměl trpělivost na pipetování, v tom jsou ženy lépe geneticky vybavené.
Na VŠCHT, ale i v jiných vědeckých institucích v České republice se ženám nedaří pronikat do vedoucích pozic. Platí to třeba i pro potravinářskou fakultu, která je jinak silně feminizovaná. Čím si to vysvětlujete?
Být na vedoucí pozici není svatý grál, za kterým by se měli všichni honit. Vedení s sebou nese velkou zodpovědnost a sám bych byl spokojený i jako zaměstnanec v dobře fungujícím týmu. Souvisí to také s nastavením hodnocení vědy – to stojí na množství výsledků, které je často nutné dost těžce vydolovat, podporuje se agresivní přístup, a roli tedy může hrát i hladina testosteronu. Víc žen ve vědě bych uvítal, byla by víc vyvážená, protože ženy se na věci dívají z jiného úhlu. Myslím si ale, že ženy ve vedoucích pozicích být nechtějí, i když pro ně mají předpoklady. Může to souviset s tím, že se podle všeho hůře vyrovnávají se stresem.
Máte jako vedoucí pocit, že je třeba k ženám a mužům přistupovat různě, když zmiňujete rozdílnosti ve zvládání stresu?
Přistupuji jinak k lidem na pracovišti a jinak ke studentům, které zkouším. Na svoje studenty jsem výrazně přísnější. Jinak máme tým docela vyvážený, více žen je v analytické sekci, více mužů v organické syntéze, ženy také převládají mezi studentkami, které se hlásí na pracoviště, což kopíruje i situaci na fakultě.
Stres se může snadno přenášet do osobního života. Jak se vám daří kloubit osobní a pracovní život?
Snažím se nepracovat o víkendu, v týdnu pracuji okolo deseti hodin denně. S kombinováním problém nemám, ale zatím nemám děti. Až přijdou děti, nenechám pochopitelně všechno na manželce, takže počítám s tím, že se to projeví na mojí výkonnosti. Partnerka se oborově profiluje v pediatrii, takže bude také dost pracovně vytížená. Měl jsem vždy představu, že kariéru by ve vztahu měl dělat jenom jeden, protože tím jinak děti trpí, ale uvidíme. Vědecká kariéra nabízí určitou míru svobody, takže je rodinnému životu docela nakloněná.
Čeho byste chtěl do budoucna dosáhnout?
Chtěl bych, abychom se stali jedním ze špičkových světových pracovišť na výzkum psychedelických látek. Bylo by skvělé zjistit, jak psychedelika fungují v rámci utváření lidské mysli, proč je některé kultury už tisíce let používají. Rád bych se dočkal jejich terapeutického využití v praxi.
A co byste poradil mladým lidem na začátku jejich vědecké dráhy?
Nejdůležitější je vědět, co člověk chce. To je často nejtěžší otázka v životě. Je dobré mít mentora, vzor dobrého vědce a člověka, ideálně v jednom. Chce to někoho, kdo má rodičovský přístup, má čas a bude se vám věnovat. A v neposlední řadě si musíte najít dobré spolupracovníky.
