Nanoplasty jsou neviditelnou hrozbou, varuje environmentální chemik

Na Zemi neexistuje místo, kam by se nedostaly,“ říká toxikolog a environmentální chemik Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu AV ČR, čerstvý držitel titulu doktor věd. Rozhovor s ním vyšel v časopise Akademie věd ČR A / Věda a výzkum.

Jsou tři hodiny odpoledne. Kolik jste dnes už odhadem pozřel plastu?

Těžko říct. Předpokládá se, že za týden ho člověk sní a vypije zhruba pět gramů, což odpovídá hmotnosti platební karty. To by ovšem pro náš orga­nismus neměl být až takový problém – částečky, které něco váží, tedy mik­roplasty, z nás totiž zase vyjdou. Horší je to ale zřejmě s těmi ještě menšími, o jejichž existenci se před pár lety vůbec nevědělo: s nanoplasty.

S těmi se naše tělo tak snadno nevypořádá?

Jde o částečky menší než jeden mikrometr, které mohou vniknout do tkání a náš organismus je neumí vyloučit. Velmi pravděpodobně se v nás kumu­lují. Podle mnoha studií mají navíc tendenci nachytávat na sebe další nepo­lární látky, mezi které patří hodně škodlivin. Kousky plastu tak slouží jako jakási vozítka, díky nimž se tyto toxické látky, například staré typy pesti­cidů, dopraví do našeho těla.

Fungují tedy podobně jako bájný trojský kůň…

Dá se to tak říct. Tyto škodliviny pak v člověku zůstávají skutečně dlouho. Jen pro představu: polychlorované bifenyly, které se u nás již od roku 1984 nevyrábí, dosud detekujeme v mateřském mléce českých rodiček.

Takže spolu s plastem se v nás vesele hromadí i nejrůznější chemikálie. Co to s lidským organismem dělá?

Přesně nevíme. Bál bych se hlavně toho, co s námi budou dělat v budoucnu. Světová spotřeba plastu totiž neustále roste a s ní i množství nanoplastů v prostředí. Vždyť plast, který dnes svačíme v jídle, pochází ze zhruba třicet let starého odpadku. A od té doby se globální produkce tohoto materiálu zčtyřnásobila. Zatím tedy nanoplasty nemají zásadní dopady na naše zdraví, ale za pár let to může být jinak. Stačí se podívat na výsledky studií u vod­ních organismů, které vědci vystavili vysokým koncentracím těchto částic.

Co ukázaly?

Během krátké doby se u zkoumaných živočichů objevily různé formy neu­rotoxicity. Šneci přestali reagovat na predátory, perloočky se začaly chovat divně… Rybám se plast usazuje v játrech, což jim v těle vyvolává záněty. Mikro- i nanoplasty navíc způsobují oxidativní stres, což je forma buněčné toxicity, která může vést až k rakovině. To všechno by mohlo dohnat i nás.

AVČR/Jana Plavec: Mikroplast měří 5 mm až 1 µm (0,00001 cm), nanoplast je menší než 1 µm.

Světová zdravotnická organizace se přitom loni vyjádřila, že mikroplasty v pitné vodě lidské zdraví zásadně neohrožují.

Oznámila jen, že v tuto chvíli nemáme dostatek důkazů, abychom tvrdili, že jsou plasty ve vodě pro člověka nebezpečné. A to je pravda. Věda se tímto tématem zabývá jen několik let. Musíme počkat na výsledky dalších stu­dií. V ústavu například vystavujeme mikroplastům lidské tkáňové buňky. Je patrné, že tyto částice ovlivňují buněčné mechanismy. Ještě to však musíme dalším výzkumem potvrdit.

Kolik je dnes odhadem v přírodě nanoplastů?

Podle výpočtů OSN bylo v roce 2018 v životním prostředí jednapadesát bilionů kusů těchto částic. Jde ale o absolutně nesmyslné číslo. Loni napří­klad kanadští vědci analyzovali, kolik plastu se uvolní z „lepších“ pytlíků s čajem po zalití horkou vodou. V jediném hrnku naměřili miliony mikročás­tic, zatímco nanoplastů nádoba obsahovala celé miliardy! Spočítat, jak moc je jimi svět zamořen, je proto naprosto nemožné.

Částečky plastu tedy nepocházejí jen z rozkládajícího se odpadu, ale i z nových výrobků…

Ano, odpad je ale vzhledem ke svému množství stále jejich primárním původcem. Pohozený plast v naší oxidativní atmosféře postupně degraduje, mechanickou abrazí se narušuje a dále se fragmentuje na menší a menší kousky, které se z něj desítky let uvolňují. Do prostředí se mikroplasty dostaly také s kosmetikou, do níž se hojně přidávaly ve formě kuliček.

Máte na mysli donedávna tak populární zubní pasty s mikrogranulemi?

Mimo jiné. Tyto částečky pak putovaly z past nebo třeba z peelingů rovnou do odpadních vod. Ty jsou plné plastu také kvůli oblibě textilií jako fleece, který se vyrábí z recyklovaných PET lahví. Když totiž vyperete jedinou mikinu z tohoto materiálu, do vody se uvolní desetitisíce mikrovláken plastu.

Dá se od něj svět ještě nějak vyčistit?

V tuto chvíli ne. Sice umíme odstranit z pitné vody většinu nanoplastů, ale takovou vodu nemůžeme vyrábět pro zvířata, plnit s ní rybníky, zalévat s ní. Plastem je zamořená celá hydrosféra, půda i vzduch a zbavit se ho už nelze.

AVČR/Jana Plavec: Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu AV ČR

To nezní moc optimisticky.

Jediná možnost, jak to celé zbrzdit, je přestat plast nadužívat a naučit se s ním jako s odpadem zacházet. Vždyť ročně se na světě vyrobí čtyři sta milionů tun plastu a čtyřicet procent z toho padne na jednorázové obaly! Vzhle­dem ke zmíněným poznatkům o potenciální škodlivosti nanoplastů bychom přitom k plastu měli přistupovat spíše jako k nebezpečnému odpadu.

A co když se nic nezmění? Může nás plast časem vyhubit?

Některé mořské druhy živočichů jsou již dnes plné mikroplastů a není nepředstavitelné, že by to mohlo vést až k jejich vymření. A jestli to potká i nás? Těžko říct, zda se o vyhynutí lidstva postará globální oteplování, válka o vodu nebo plast.

Článek je součástí hlavního tématu o odpadech. Více o nich i další zajímavosti si můžete přečíst v časopise A / Věda a výzkum.

Prof. RNDr. Tomáš Cajthaml, Ph.D., DSc.

Je vedoucím laboratoře environmentální biotechnologie v Mikrobiologickém ústavu AV ČR a ředitelem Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá se zejména problematikou znečištění životního prostředí produkty lidské činnosti, ekotoxicitou organických polutantů a možnostmi jejich mikrobiálního rozkladu.