Karel Říha: Musíme najít způsob, jak nasytit lidstvo

S portálem Vědavýzkum.cz mluvil o rozdílech v řízení české a rakouské vědecké instituce, svém novém členství v EMBO i o tom, proč je pro Evropu důležité začít využívat technologie úpravy genetického kódu.

Před svým příchodem na CEITEC MU jste působil také jako zástupce ředitele Gregor Mendelova Institutu ve Vídni. V Brně nyní působíte na pozici zástupce ředitele pro vědu. Jak vnímáte rozdíly v řízení vědecké instituce u nás a v Rakousku?

Řekl bych, že většina rozdílů mezi oběma zeměmi je dána způsobem financování. A nemyslím tím tolik objem peněz, jako spíše způsob, jakým se věda financuje. V Rakousku se v podstatě na zelené louce rozhodli postavit několik excelentních pracovišť, ke kterým připojili dlouhodobý finanční závazek. Jinými slovy vytvořili několik specificky profilovaných vědeckých pracovišť, kterým se rozhodli po jasně definované období dávat určitý balík peněz. Tamější ředitel má pak nad způsobem, jakým se tyto prostředky přerozdělují uvnitř pracoviště, prakticky neomezené pravomoci. Až 70 % jejich prostředků pochází z toho, čemu říkáme „institucionální podpora“.

Jinými slovy – hlavní rozdíl je podle Vás v míře institucionální podpory?

Ano. Jejich recept měl dvě hlavní složky – bylo zde jasné zadání a byl zde dlouhodobý, pevný závazek financování. Díku tomu je vedení instituce ve výrazně jednodušší pozici – může si vybrat jednotlivé skupiny, rozhodnout se do čeho investovat. Ředitel tak může přemýšlet strategicky. V českém prostředí je to bohužel rozmělněno do mnohačetného projektového financování. To vede k tomu, že institucionální peníze jsou relativně malé. Dělat strategická rozhodnutí z pozice managementu je potom velmi obtížné.

Základní problém je tedy v tom, že vše závisí na projektech?

Ano. Pokud chci jako ředitel přilákat zajímavou vědeckou skupinu, musím jí nabídnout přiměřený start-up balíček. To ale u nás znamená, že na to musíme připravit konkrétní projekt, v němž musíme definovat nějaké výstupy. Přičemž o výsledku bude rozhodovat nějaká externí skupina nebo odborný panel. Kvalita takových externích panelů přitom bývá značně rozdílná. Takový panel také nikdy nemůže znát konkrétní lokální kontext – nemohou tušit, proč je například právě takový projekt pro dané pracoviště klíčový. Nechci tvrdit, že řízení vědy musí být nutně „manažerské“, to už je takový zprofanovaný termín. Ale instituce by měla mít strategický záměr a její vedení by mělo mít nástroje, jak tu strategii smysluplně implementovat.

V červenci 2020 jste získal významné ocenění – byl jste zvolen členem organizace EMBO (European Molecular Biology Organisation). Jakou roli podle vás EMBO v evropské vědě hraje a jak členství pomohlo Vám osobně?

EMBO je bez pochyby velice nápomocná organizace. Já sám jsem díky prostředkům z EMBO zorganizoval některé semináře nebo dokonce konference, které bychom jinak nebyli schopní realizovat. Zásadní také je, že nabízí podporu pro PhD studenty. Další významná podpora jsou finance na krátkodobé stáže pro doktorandy – takhle například vycestovala jedna moje studentka do Ameriky. Nesmírně prestižní jsou i postdoktorské EMBO granty, které mají důležitý kariérní význam. Mně osobně se podařilo získat EMBO Installation Grant, když jsem se vracel zpátky do České republiky. S odstupem musím ocenit především to, jak moc je jejich systém financování flexibilní a kolik jsem měl volnosti při rozhodování, jak s penězi naložit. Zvolení mě jinak samozřejmě těší, ale především to vnímám jako příležitost něco vrátit organizaci, která mně osobně hodně dala.

Na konci července 2020 jsme také připomněli dvouleté výročí od přelomového rozsudku Evropského soudního dvora, který de facto znemožnil užívání technologií genové editace na komerčně užívaných plodinách. Vy se tématem dlouhodobě zabýváte, a to jak z odborného hlediska, tak prostřednictvím různých politických iniciativ. Jak začalo Vaše zapojení do iniciativy vědců, kteří proti rozsudku protestují?

Já se už mnoho let odborně zabývám tématem reparací DNA. Technologie úpravy genomu, včetně CRISPR-Cas9, se toho přirozeně úzce dotýká. Dalším velkým impulsem bylo i to, že se dobře znám s ředitelem Vlámského technologického institutu v Gentu, Dirkem Inzém. Společně jsme připravili projekt do výzvy Teaming, jehož hlavním cílem byly aplikace v rostlinné biologii a jeho podstatnou částí bylo právě užití genové editace na lokálních plodinách. To bylo v době, kdy došlo k rozhodnutí Evropského soudního dvora. Zdálo se nám přitom, že soud ke svému rozhodnutí nedospěl na základě racionálních vědeckých argumentů, ale že spíše šlo o politické rozhodnutí, které zjevně nebylo konzultováno s vědeckou komunitou. A my jsme si uvědomili, že jako vědci se musíme také naučit lobbovat. Právě Dirk Inzé inicioval vznik vědeckého konsorcia EU-SAGE a já se stal jakýmsi národním koordinátorem této iniciativy.

Proč je podle vás tak zásadní, aby Evropa povolila užívání nových technologií, jako je právě CRISPR, na komerčně pěstovaných plodinách?

Za posledních třicet let jsme získali obrovské množství znalostí v tom, jak fungují biologické systémy. Díky tomu jsme schopní dělat kvalifikovaná a racionální rozhodnutí, jak měnit tyto systémy k naší potřebě. A to je přitom něco, co jsme dělali posledních deset tisíc let. Dříve jsme žádoucí znaky v určitých druzích posilovali řízeným šlechtitelstvím. Z historického hlediska je přitom zjevné, že jenom díky takovým zemědělským postupům mohla lidská civilizace dospět tak daleko.

Inovace v zemědělských technologiích jsou podle Vás tedy klíčové pro další fungování společnosti?

Určitě. Je třeba si uvědomit, že za posledních sto let se skoro ztrojnásobil počet lidí na planetě. To přitom šlo ruku v ruce s vyšší efektivitou zemědělství. Ve dvacátém století to znamenalo především užívání hnojiv a šlechtění superplodin. Zelená revoluce v padesátých letech znamenala, že se zdvojnásobily až ztrojnásobily výnosy. Díky tomu bylo možné uživit rostoucí populaci. Dnes ale stojíme před dalším problémem. Množství zemědělské půdy je konstantní, ba co víc, tato plocha se dlouhodobě zmenšuje kvůli urbanizaci, zvyšování salinity půdy či erozi. Musíme tedy na tu stejnou, ne-li menší výměru uživit stále větší globální populaci. Jinými slovy: musíme neustále zvyšovat produktivitu zemědělství. Podle aktuálních propočtů to přitom vypadá, že pokud neimplementujeme další technologické inovace ve způsobu, jakým pěstujeme klíčové plodiny, tak za dalších dvacet let nebudeme mít kapacitu plně uživit lidskou populaci. Není to tedy o tom, aby zemědělci měli lepší živobytí nebo aby vydělávali víc peněz. Dokonce to není ani o tom, abychom byli šetrnější vůči životnímu prostředí. Jde o to, jak nasytit lidstvo. Častou obavou z užívání technologií úpravy genetického kódu na plodinách je i to, že této technologie zneužijí velké firmy a vytvoří si monopol na pěstování klíčových plodin.

Jsou tyto obavy oprávněné?

Tím, že tuto technologii regulujeme tak silně, že jsme jí vlastně zakázali, v důsledku nahráváme právě velkým firmám. Ty jsou totiž jediné, které mohou získat na použití technologie legální výjimku. Přitom by například CRISPR mohl velice pomoct domácímu trhu i malým a středním firmám. Díky tomu, že je tato technologie relativně levná, bychom mohli snadno upravovat lokální odrůdy, a podpořit tak celý tento sektor. Pokud tuto technologii nezačneme používat, Evropa se může stát potravinově nesoběstačná, což je nebezpečné z ekonomického i geopolitického hlediska.

Co zmiňovaný zákaz znamená pro vědce?

Určitě to znamená přesun výzkumu a vývoje těchto technologií mimo EU. Pro nás jako pro vědce to znamená, že nebudeme schopni aplikovat naše poznatky ve spolupráci se soukromými firmami a v důsledku bude v tomto odvětví výzkumu výrazně méně peněz. Rostlinná věda se přesune do Ameriky a do Číny, kde kolem toho vzniká obrovský byznys. Navíc neexistuje žádný test, který by rozpoznal plodinu získanou editováním genů od té nemodifikované. Nejsme proto schopni nijak regulovat příliv produktů a potravin získaných touto technologií na náš trh. Zákaz nás tedy zbaví kontroly nad touto technologií a na rozdíl od jiných zemí z ní nebudeme mít prospěch.

To znamená, že regulace podle Vás mají v podstatě opačný výsledek?

Ano, to si myslím. Tato příležitost jak využít lidské kreativity, nám díky tomuto zákazu uniká. Když je v nějakém sektoru příliš mnoho regulací, diskvalifikuje to všechno kromě velkých hráčů. Pokud bychom začali přizpůsobovat lokální plodiny lokálním podmínkám, tak tím můžeme opravdu hodně získat.

Karel Říha

vystudoval molekulární biologii a genetiku na Masarykově univerzitě v Brně, poté strávil 15 let na vědeckých institucích v Rakousku a USA. Od roku 2014 působí jako vedoucí výzkumné skupiny a zástupce ředitele pro vědu na Středoevropském technologickém institutu CEITEC při Masarykově univerzitě a rovněž vyučuje na Masarykově a Vídeňské univerzitě. V roce 2020 se stal členem prestižní organizace EMBO (European Molecular Biology Organisation).