Přihlášení
Registrace
Nastavení
Filtrování
Filtrování
Obnova hesla
Obnova hesla
Hodnoťme vědce podle toho, co umí, a ne, kde byli
Po, 6.1.2020
| Originální článek z: Universitas
Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy.

Universitas/Tino Kratochvíl: Biochemik Jiří Šponer s manželkou Judit E. Šponer, s níž na několika výzkumných projektech spolupracuje.

Vědecky ho od mládí fascinují molekuly DNA a RNA, a jejich roli, jak sám říká, chce pochopit v plné komplexitě od samotného vzniku chemického života až po moderní biochemii. Ke své interdisciplinární práci používá teoretické a výpočetní metody, úzce spolupracuje s mnoha experimentálními laboratořemi, jeho vlastní brněnská laboratoř v Biofyzikálním ústavu Akademie věd patří mezi světové lídry v oboru. Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy. Co mu vadí na grantech pro vědce věnující se základnímu výzkumu i proč často vnímá vynucenou mobilitu studentů i výzkumníků jako zlo, prozrazuje v rozhovoru pro magazín Universitas.

Jestli pětapadesátiletý chemik z Brna nemá rád nějaké období, je to přelom roku. „Prosinec a leden jsou ve vědě naprosto zabité měsíce. Granty a vyúčtování. Začíná to už v listopadu, rychle vyčerpat rozpočet, často s neřešitelnými pravidly. Na každou prkotinu vypsat papír. V lednu vše kulminuje, pak po krátkém oddechu kolotoč psaní grantů,“ naříká Jiří Šponer. Biochemik, jehož domovským pracovištěm je brněnský Biofyzikální ústav Akademie věd, a který působí i na Regionálním centru pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a též na Středoevropském technologickém institutu CEITEC Masarykovy univerzity.

Že ho byrokracie, které v české vědě rok od roku podle něj jen narůstá, opravdu silně frustruje, je poznat už po půlhodině rozhovoru. Odpověď na skoro každou otázku stočí zpět k tomuto problému. „Situace s papírováním mě rok od roku více demotivuje. Přibývá ho, je to už úplná diktatura byrokracie, vládne nám anonymní samokynoucí systém s obrovskou zvůlí,“ říká a přiznává, že ho jako vedoucího laboratoře administrativa tolik vysiluje, že si to bere daň třeba na výuce. Už na ni prostě nemá energii a omezuje ji.

prof. RNDr. Jiří Šponer, DrSc. (*1964)
  • vedoucí oddělení struktury a dynamiky nukleových kyselin v Biofyzikálním ústavu AV ČR
  • vede také vědecký tým Regionálního centra pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a působí i na Masarykově univerzitě
  • zabývá se počítačovým modelováním struktury, dynamiky, funkce a evoluce nukleových kyselin
  • patří mezi mezinárodně uznávané české vědce, má H-index 74 a téměř 16 tisíc čistých citací
  • jeho brněnská laboratoř je světovým lídrem v teoretickém studiu molekul DNA a RNA
  • věnuje se především strukturní molekulární biologii a biofyzice, fyzikální chemii molekulárních interakcí, počítačovým simulacím strukturní dynamiky molekul RNA, DNA a jejich komplexům s bílkovinami, kvantově-chemickým studiím molekulárních interakcí, problematice vzniku života a vývoji výpočetních metod
  • úzce spolupracuje s mnoha experimentálními i teoretickými laboratořemi, například na ETH Zurich, University of Michigan, University of Cambridge, University College London

Universitas/Tino Kratochvíl: prof. Jiří Šponer

Na byrokracii a narůstající administrativu nadávají v podstatě všichni vědci, se kterými jsem kdy mluvila...

Protože jestli něco zničí českou vědu, tak tohle. Ale většina novinářů, co o mě kdy psala, tohle pak z článků škrtá, že to prý je neoptimistické. Souhlasím. Jenže je to vážně velký problém. Celoevropský. A netýká se jen vědy. Navíc v Česku si k té byrokracii ještě vždy přidáme něco navíc. Trpí tím celá společnost, optejte se třeba kantorů na školách a podívejte se, kolik našich učitelů trpí syndromem vyhoření. Ve vědě bere byrokracie velkou část tvůrčí kapacity, která pak kriticky chybí na výzkum, a může vést k hrubým chybám i ztrátě konkurenceschopnosti. Navíc deformuje tvůrčí prostředí.

Jak to myslíte?

Je skupina všestranně talentovaných vědců, kteří mají jak tvůrčí nadání, tak organizačně-byrokratickou zdatnost. Ti to zvládnou, byť je to odborně poškodí. Pak jsou lidi, a bohužel mezi ně patřím, kteří jsou schopni tvůrčí vědy, ale nemají byrokratické nadání. Ti jsou stávajícím systémem vytlačováni na periferii. Upřímně řečeno, třeba projekty OPxxx, to už je úroveň zcela mimo moje intelektuálně-emoční možnosti. Takových projektů se mohu účastnit jako řadový vědec, ale nedokáži je podat jako řešitel, přestože si myslím, že vědecky bych na to měl. Ale pak máte lidi, kteří jsou byrokraticky zdatní, ale mohou být méně tvůrčí. Ty stávající systém zvýhodňuje. Čím víc vědu přidusíte byrokracií, tím menší díl peněz jde do rukou lidem s tvůrčím potenciálem. Teď malá odbočka. Já jsem nesmírně zavázán lidem, kteří mi pomáhali a pomáhají peklo byrokracie zvládat, protože jsem na nich zcela zásadně závislý. Nicméně, jak se instituce logicky brání posilováním vlastních administrativních struktur, což samozřejmě užírá velkou část peněz, tak to může nakonec vyvolat jejich transformaci. Administrativní procesy chod těchto institucí zotročí a věda se dostane na vedlejší kolej. Takže některé instituce budou mít brzy dvě patra administrativy, dole pár nesvéprávných vědců v klecích, a vězení pro ty, kdo neplní indikátory.

Můžeme porovnat situaci před dvaceti, deseti lety a dnes? Nakolik vám jako vedoucímu laboratoře té administrativy přibylo, dá se to vyčíslit?

Zhoršilo se to nesmírně a je to spirála bez konce. Nejhorší důsledky mají neustále se přitvrzující „rozpočtová pravidla“ a výběrová řízení, kdy v některých případech už jsme i laptop soutěžili rok. Kromě toho jako houby po dešti rostou opruzivní absurdity, které dříve nebyly vůbec, například kolektivně nenáviděné nesmysly jako timesheety, výkazy pracovní činnosti a podobné. K čemu je to proboha užitečné? V roce 2002 jsem jako první Čech dostal biomedicínský Senior International Wellcome Trust (WT) grant. Nejjednodušší grant, který jsem kdy psal. Několik stránek věcného záměru, co a proč chci dělat. Žádné složité cavyky s rozpočtem, žádné podrobné plány práce a další nesmysly. Samozřejmě jsem musel na interview před komisi v Berlíně. Nicméně je výhradně zajímalo slyšet neformálně, co a proč chci dělat. Nepřipravoval jsem se víc než na běžnou konferenci. Dnes někteří lidi, kteří se ucházejí o ERC granty, říkají, že absolvují tréninky, kde se učí, co a jak tam mají odpovídat, aby to vypadalo správně. Už toto je divné, protože vlastně systém nás víc a víc tlačí k nerealistickému nadsazování projektů, forma zastírá obsah, což potlačuje vědeckou sebekritičnost. Všechno musí být nové, ideálně, když použijete ta správná slova jako „cutting edge“ (tedy novátorský, přelomový – pozn. red.), „high risk, high gain“ projekt.

Dostáváme se k tomu, že místo výzkumu vědci řeší mnohem víc jak se prodat?

Tak nějak. Dlouhé dny se dumá nad chytlavým akronymem, projekty musí obsahovat očekávané floskule. Jenže čím větší slohové cvičení, tím víc prostoru pro maskování, a třeba i sebeklam. Výsledkem jsou často ne odvážné, ale nereálné projekty. Označení „jen solidní věda“ je bráno jako nadávka a zapomíná se, že věda je stále řemeslo a dost nových poznatků je výsledkem nikoliv záměrné snahy o „cutting edge“, ale nečekaným důsledkem perfektně provedené „solidní vědy“. U zmíněného WT grantu jsem nepsal žádné zprávy, chtěli poslat publikace. Převod peněz mezi roky nebyl problém, dokonce mi povolili utratit část investic až po skončení grantu. Zkuste s něčím takovým přijít dnes, tak vás odvezou do blázince. Měli jsme taky volnost při řešení tématu v daném rámci, žádné milestones, deliverables, workpackages, indicators a všechny ty nesmysly, které zaplevelují současné granty… Jednou se přijeli podívat na pracoviště, ale neprováděli dva týdny audit financí, zajímalo je, jaké mám pracovní podmínky. Kdybych to sám nezažil, nevěřil bych, že to bylo možné. Ale fungovalo to a jejich schéma bylo navíc velice úspěšné z hlediska porovnání nákladů a výsledků. Mimochodem, v Berlíně se pak večer sedělo na baru a lidi z WT tam vykládali dost drsné vtipy právě na adresu byrokracie EU Framework programů, které považovali za vysoce neefektivní. Dnes na získání a následné použití jedné koruny grantové dotace na výzkum vynaložím odhadem deset až dvacetkrát víc energie než v případě WT grantu.

Můžete to popsat konkrétně?

Dnes mám třeba zkušenosti s evropským Marie Curie Training Center ETN Horizon2020 grantem jako spoluřešitel. Sama přihláška byla mnohostránkový blábol psaný nesrozumitelným byrokratických žargonem, kde věda byla pár procent textu, navíc dost nesmyslného. Po dvou neúspěšných přihláškách jsme pochopili, že si musíme najmout firmu na psaní EU grantů. Mám podezření, že ty firmy jsou asi schopny ovlivňovat rozhodovací procesy. Už to, že si na napsání grantu najímáte firmu, tedy, že vědci ten grant napsat sami vlastně nedokáží, je šílenství. Pochopili jsme, že se vůbec nehodnotí věda, ale správnost floskulí, projekt nehodnotí zřejmě vědci. Projekt generuje množství povinných aktivit, workshop stíhá workshop. Řada EU projektů tak podporuje byrokracii. A to ještě tento grant má výhodu velmi flexibilního čerpání a pověst jednoho z těch jednodušších. Zatímní dno bylo před asi dvěma lety, když jsem přijal žádost o posouzení projektu pro nějakou agenturu. Následně na mne vybafl formulář, kde jsem měl začít rozborem přínosu projektu různým socioekonomickým vrstvám celoevropské společnosti. Z role posuzovatele jsem odstoupil, napsal jsem jim, že jsem jen vědec a tímhle se babrat nebudu. Ono to vypadá jako legrace, ale není. Ve skutečnosti, přes všechny politické deklarace, evropská věda v žádném případě nedohání tu americkou, ale začíná se nás tlačit ta asijská.

A co s tím? Kde a jak se inspirovat k lepšímu řešení? Když jsem mluvila s embryoložkou a držitelkou ceny Neuron Zuzanou Holubcovou, vzpomínala na své badatelské roky v Cambridge, kde měli i pro postdoky podpůrný servis, nemusela se starat o nic jiného než vlastní výzkum.

Cambridge neumím posoudit, ale vím, že na řadě zahraničních institucí je takový servis výrazně lepší než u nás. Otázka je, kolik to pak stojí. Ale hlavní problém vidím mimo vědecké instituce, protože míra byrokratických obstrukcí zvnějšku vytváří neřešitelné problémy i pro naše administrativní oddělení, řada pravidel je naprosto protichůdných a nikdo neví, co s nimi, ani jejich tvůrci. Opakuji, prudce se to z roku na rok zhoršuje. Já s oblibou říkám, že přebujelá byrokracie je forma parazitismu. A parazitismus je evolučně druhou nejúspěšnější strategií. Jenže co dneska vidíme v české i evropské byrokratizaci, už není parazitismus, ale metastáze. Celý systém už zabíjí zevnitř. Generuje obrovské množství stresu ve společnosti, zdravotních potíží vědců.

Mluvíte z osobní zkušenosti?

Já už přestal být vůči tomu stresu imunní před pár lety. Abych aspoň trochu času získal, musel jsem omezit už i výuku. Chápete tu absurditu? Tak ať si tenhle systém vybere. Buď budu učit, anebo strávím většinu energie bojem s byrokracií. Obojí nebude, tečka.

Chci se ještě vrátit ke grantům. S manželkou Judit E. Šponer jste pracoval na jednom z vašich mediálně nejznámějších výzkumů, věnujícímu se tomu, jak na Zemi vznikl život. A grant jste zpočátku neměli, že?

Pokud začínáte něco nového, tak vám obvykle nikdo grant nedá, protože nemáte předchozí výsledky. Takže i proto neměl náš výzkum v oboru Origin of life zpočátku grantové krytí. Nové téma, začínáte z nuly, krok za krokem, nemůžete mít plán práce. To je problém grantových pravidel, je to v rozporu s tím, jak vše ve vědě funguje: Nemůžete vědět, kam vás základní výzkum zavede. Záleží na načasování, náhodě, štěstí. A schopnosti poznat, že teď se děje něco výjimečného. Což je s prominutím v rozporu s hloupostí grantových projektů, které vyžadují plány práce. Nedá se přece naplánovat, kolik bude za pět let publikací a na čem. To prostě najednou dostanete zlomový nápad. Jste jako sniper, čekající na ránu, nebo fotbalista, kterému přistane ten míč a trefíte to. A je jedno, jak jste se k tomu dostal, každý z nás k tomu dojde jiným způsobem. Mohli jsme tehdy začít jen díky tomu, že máme institucionální financování přes Akademii věd. Představa, že vědec dostane nový nápad, pak napíše grant, pak čeká rok, jestli ho dostane, a pak na tom případně začne i pracovat, je absurdní. Bohužel řada tvůrců vědní politiky v téhle deluzi žije.

Dobře, ale základní výzkum je placený z veřejných peněz a tolik výzkumů a center, které teď Česko má, se z nich uživit nemůže. Co s tím?

Neznám celou šíři projektů ale předpokládám, že ne vše bude moci prokázat výsledky. Občas se musí něco ukončit. Jinak tam, kde výsledky jsou, jsem zastáncem centralizace, model univerzitních výzkumných ústavů mi dává smysl.

Ať jen nekritizujeme: Co by podle vás pomohlo? Jak ta pravidla jinak nastavit?

Posílit institucionální financování, které je méně byrokratické, a u účelového financování dát lidem možnost flexibility v určitém tematickém rámci. Uvolnit rozpočtová pravidla a výběrová řízení, omezit zprávy.

Patříte mezi mezinárodně uznávané české vědce. Chci se teď zaměřit na to, jakou cestou jste se k tomu dostal. Zaujalo mě, že vy sám jste nikdy nebyl nikde jako postdok…

Ne, my jsme oba se ženou selfmademani. Když dneska všichni vykládají, že se musí jezdit různě po světě, tomu se já spíš směju. Mě zajímá, co člověk umí, a ne kde byl. Fetišizace mobility se mi nelíbí.

Ale nemůže taková trochu vynucená mobilita pomoci vyřešit inbreeding, kdy si vedoucí vychovává své nástupce a systém je tak uzavřený pro lidi zvenku?

Ano, ale každá mince má dvě strany. Zapomíná se na jednu věc. Říká se: „Budeme to dělat jako v Německu“, ale na rozdíl od Německa je u nás problém i brain drain, tedy takzvaný odliv mozků. Inbreeding je samozřejmě špatný. Ale bojím se přechodu do opačného extrému. Ten obrovský tlak na mobilitu je především výhodný pro vědecky nejvyspělejší země a jejich elitní instituce, protože jim umožní si přebrat nejlepší Ph.D. studenty a postdoky z celého světa. Nejsem proti tomu, aby lidi cestovali. Ale přece nebudu penalizovat někoho jen proto, že nemá povinně odcestováno. Když je někdo dobrý a má talent, tak se prosadí i přes takzvaný formální inbreeding, pokud dělá na moderním tématu a ví, co dělat. Problém není pokračování, problém je neschopnost dodat něco vlastního nebo neperspektivní téma.

Máte konkrétní příklad?

Můj bývalý polský Ph.D. student, teď je mu jednatřicet let, dostal v září stálé místo na University of Edinburgh, což je výborná instituce. A dostal ho, přestože dělá v podstatě stále to, co začal během diplomky, a po celou dobu se tak nějak pohyboval v „česko-polském“ prostoru. Ostatně, jak by mohl do USA, když má děti. Žena byla ochotna se obětovat až pro stálé místo, ne pro postdok. Stále budeme intenzivně spolupracovat. Nakonec samozřejmě na konkurzu v Edinburgu rozhodovalo, co umí, ne kde byl. Mimochodem měl i nabídku z Polska, jenže ta předpokládala, že získá takový ten prestižní polský grant pro špičkové mladé vědce. Což by asi získal, ale uvědomil si, že po skončení grantu pro mladé by ho taky mohli na základě stejného principu nahradit někým o pět let mladším.

Jak to bylo u vás?

Já jsem naštěstí dostal svoje téma, interakce bází v DNA, už během diplomky na Biofyzikálním ústavu v Akademii věd, ale samozřejmě jsem je byl schopen během let dalekosáhle rozvinout a stále jdu vpřed. Vyzkoušel jsem si na oficiálním Ph.D., tehdy CSc., na Masarykově univerzitě jiné téma, nebylo to ono. Mezitím jsem ilegálně dělal na DNA, školiteli tehdy naštěstí bylo celkem fuk, co (ještě) dělám. Co mne pak definitivně nakoplo, bylo provázání DNA s tehdy začínající kvantovou chemií přes profesora Pavla Hobzu. Najdete-li ve vědě téma, které vás baví a jde vám, chcete to dělat, nehledejte za každou cenu něco jiného. Hrajete-li už jednou excelentně stolní tenis, nejezděte se na postdoka učit vzpírání. Třeba moje žena hledala patnáct let, než našla, co jí skutečně sedne a baví. Najít téma je klíčový bod.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Jiří Klimeš: Ti nejlepší odcházejí pryč už na magistra

Na předvánoční konferenci Czexpats in Science jsme mluvili mimo jiné s fyzikem Jiřím Klimešem. Peníze podle něj nejsou lék na všechno, problém české vědy spatřuje spíš v personální politice.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Osobnosti

Zdeněk Hostomský: Snižme byrokracii alespoň na úroveň Evropské unie

Zdeněk Hostomský, ředitel ÚOCHB, nedlouho před koncem druhého funkčního období, ohlásil kandidaturu do Senátu. Co ho k tomu vedlo a jaké problémy by chtěl z této pozice zlepšit?
Článek | Osobnosti

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.

„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“
Hodnoťme vědce podle toho, co umí, a ne, kde byli
Po, 6.1.2020
| Originální článek z: Universitas
Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy.

Universitas/Tino Kratochvíl: Biochemik Jiří Šponer s manželkou Judit E. Šponer, s níž na několika výzkumných projektech spolupracuje.

Vědecky ho od mládí fascinují molekuly DNA a RNA, a jejich roli, jak sám říká, chce pochopit v plné komplexitě od samotného vzniku chemického života až po moderní biochemii. Ke své interdisciplinární práci používá teoretické a výpočetní metody, úzce spolupracuje s mnoha experimentálními laboratořemi, jeho vlastní brněnská laboratoř v Biofyzikálním ústavu Akademie věd patří mezi světové lídry v oboru. Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy. Co mu vadí na grantech pro vědce věnující se základnímu výzkumu i proč často vnímá vynucenou mobilitu studentů i výzkumníků jako zlo, prozrazuje v rozhovoru pro magazín Universitas.

Jestli pětapadesátiletý chemik z Brna nemá rád nějaké období, je to přelom roku. „Prosinec a leden jsou ve vědě naprosto zabité měsíce. Granty a vyúčtování. Začíná to už v listopadu, rychle vyčerpat rozpočet, často s neřešitelnými pravidly. Na každou prkotinu vypsat papír. V lednu vše kulminuje, pak po krátkém oddechu kolotoč psaní grantů,“ naříká Jiří Šponer. Biochemik, jehož domovským pracovištěm je brněnský Biofyzikální ústav Akademie věd, a který působí i na Regionálním centru pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a též na Středoevropském technologickém institutu CEITEC Masarykovy univerzity.

Že ho byrokracie, které v české vědě rok od roku podle něj jen narůstá, opravdu silně frustruje, je poznat už po půlhodině rozhovoru. Odpověď na skoro každou otázku stočí zpět k tomuto problému. „Situace s papírováním mě rok od roku více demotivuje. Přibývá ho, je to už úplná diktatura byrokracie, vládne nám anonymní samokynoucí systém s obrovskou zvůlí,“ říká a přiznává, že ho jako vedoucího laboratoře administrativa tolik vysiluje, že si to bere daň třeba na výuce. Už na ni prostě nemá energii a omezuje ji.

prof. RNDr. Jiří Šponer, DrSc. (*1964)
  • vedoucí oddělení struktury a dynamiky nukleových kyselin v Biofyzikálním ústavu AV ČR
  • vede také vědecký tým Regionálního centra pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a působí i na Masarykově univerzitě
  • zabývá se počítačovým modelováním struktury, dynamiky, funkce a evoluce nukleových kyselin
  • patří mezi mezinárodně uznávané české vědce, má H-index 74 a téměř 16 tisíc čistých citací
  • jeho brněnská laboratoř je světovým lídrem v teoretickém studiu molekul DNA a RNA
  • věnuje se především strukturní molekulární biologii a biofyzice, fyzikální chemii molekulárních interakcí, počítačovým simulacím strukturní dynamiky molekul RNA, DNA a jejich komplexům s bílkovinami, kvantově-chemickým studiím molekulárních interakcí, problematice vzniku života a vývoji výpočetních metod
  • úzce spolupracuje s mnoha experimentálními i teoretickými laboratořemi, například na ETH Zurich, University of Michigan, University of Cambridge, University College London

Universitas/Tino Kratochvíl: prof. Jiří Šponer

Na byrokracii a narůstající administrativu nadávají v podstatě všichni vědci, se kterými jsem kdy mluvila...

Protože jestli něco zničí českou vědu, tak tohle. Ale většina novinářů, co o mě kdy psala, tohle pak z článků škrtá, že to prý je neoptimistické. Souhlasím. Jenže je to vážně velký problém. Celoevropský. A netýká se jen vědy. Navíc v Česku si k té byrokracii ještě vždy přidáme něco navíc. Trpí tím celá společnost, optejte se třeba kantorů na školách a podívejte se, kolik našich učitelů trpí syndromem vyhoření. Ve vědě bere byrokracie velkou část tvůrčí kapacity, která pak kriticky chybí na výzkum, a může vést k hrubým chybám i ztrátě konkurenceschopnosti. Navíc deformuje tvůrčí prostředí.

Jak to myslíte?

Je skupina všestranně talentovaných vědců, kteří mají jak tvůrčí nadání, tak organizačně-byrokratickou zdatnost. Ti to zvládnou, byť je to odborně poškodí. Pak jsou lidi, a bohužel mezi ně patřím, kteří jsou schopni tvůrčí vědy, ale nemají byrokratické nadání. Ti jsou stávajícím systémem vytlačováni na periferii. Upřímně řečeno, třeba projekty OPxxx, to už je úroveň zcela mimo moje intelektuálně-emoční možnosti. Takových projektů se mohu účastnit jako řadový vědec, ale nedokáži je podat jako řešitel, přestože si myslím, že vědecky bych na to měl. Ale pak máte lidi, kteří jsou byrokraticky zdatní, ale mohou být méně tvůrčí. Ty stávající systém zvýhodňuje. Čím víc vědu přidusíte byrokracií, tím menší díl peněz jde do rukou lidem s tvůrčím potenciálem. Teď malá odbočka. Já jsem nesmírně zavázán lidem, kteří mi pomáhali a pomáhají peklo byrokracie zvládat, protože jsem na nich zcela zásadně závislý. Nicméně, jak se instituce logicky brání posilováním vlastních administrativních struktur, což samozřejmě užírá velkou část peněz, tak to může nakonec vyvolat jejich transformaci. Administrativní procesy chod těchto institucí zotročí a věda se dostane na vedlejší kolej. Takže některé instituce budou mít brzy dvě patra administrativy, dole pár nesvéprávných vědců v klecích, a vězení pro ty, kdo neplní indikátory.

Můžeme porovnat situaci před dvaceti, deseti lety a dnes? Nakolik vám jako vedoucímu laboratoře té administrativy přibylo, dá se to vyčíslit?

Zhoršilo se to nesmírně a je to spirála bez konce. Nejhorší důsledky mají neustále se přitvrzující „rozpočtová pravidla“ a výběrová řízení, kdy v některých případech už jsme i laptop soutěžili rok. Kromě toho jako houby po dešti rostou opruzivní absurdity, které dříve nebyly vůbec, například kolektivně nenáviděné nesmysly jako timesheety, výkazy pracovní činnosti a podobné. K čemu je to proboha užitečné? V roce 2002 jsem jako první Čech dostal biomedicínský Senior International Wellcome Trust (WT) grant. Nejjednodušší grant, který jsem kdy psal. Několik stránek věcného záměru, co a proč chci dělat. Žádné složité cavyky s rozpočtem, žádné podrobné plány práce a další nesmysly. Samozřejmě jsem musel na interview před komisi v Berlíně. Nicméně je výhradně zajímalo slyšet neformálně, co a proč chci dělat. Nepřipravoval jsem se víc než na běžnou konferenci. Dnes někteří lidi, kteří se ucházejí o ERC granty, říkají, že absolvují tréninky, kde se učí, co a jak tam mají odpovídat, aby to vypadalo správně. Už toto je divné, protože vlastně systém nás víc a víc tlačí k nerealistickému nadsazování projektů, forma zastírá obsah, což potlačuje vědeckou sebekritičnost. Všechno musí být nové, ideálně, když použijete ta správná slova jako „cutting edge“ (tedy novátorský, přelomový – pozn. red.), „high risk, high gain“ projekt.

Dostáváme se k tomu, že místo výzkumu vědci řeší mnohem víc jak se prodat?

Tak nějak. Dlouhé dny se dumá nad chytlavým akronymem, projekty musí obsahovat očekávané floskule. Jenže čím větší slohové cvičení, tím víc prostoru pro maskování, a třeba i sebeklam. Výsledkem jsou často ne odvážné, ale nereálné projekty. Označení „jen solidní věda“ je bráno jako nadávka a zapomíná se, že věda je stále řemeslo a dost nových poznatků je výsledkem nikoliv záměrné snahy o „cutting edge“, ale nečekaným důsledkem perfektně provedené „solidní vědy“. U zmíněného WT grantu jsem nepsal žádné zprávy, chtěli poslat publikace. Převod peněz mezi roky nebyl problém, dokonce mi povolili utratit část investic až po skončení grantu. Zkuste s něčím takovým přijít dnes, tak vás odvezou do blázince. Měli jsme taky volnost při řešení tématu v daném rámci, žádné milestones, deliverables, workpackages, indicators a všechny ty nesmysly, které zaplevelují současné granty… Jednou se přijeli podívat na pracoviště, ale neprováděli dva týdny audit financí, zajímalo je, jaké mám pracovní podmínky. Kdybych to sám nezažil, nevěřil bych, že to bylo možné. Ale fungovalo to a jejich schéma bylo navíc velice úspěšné z hlediska porovnání nákladů a výsledků. Mimochodem, v Berlíně se pak večer sedělo na baru a lidi z WT tam vykládali dost drsné vtipy právě na adresu byrokracie EU Framework programů, které považovali za vysoce neefektivní. Dnes na získání a následné použití jedné koruny grantové dotace na výzkum vynaložím odhadem deset až dvacetkrát víc energie než v případě WT grantu.

Můžete to popsat konkrétně?

Dnes mám třeba zkušenosti s evropským Marie Curie Training Center ETN Horizon2020 grantem jako spoluřešitel. Sama přihláška byla mnohostránkový blábol psaný nesrozumitelným byrokratických žargonem, kde věda byla pár procent textu, navíc dost nesmyslného. Po dvou neúspěšných přihláškách jsme pochopili, že si musíme najmout firmu na psaní EU grantů. Mám podezření, že ty firmy jsou asi schopny ovlivňovat rozhodovací procesy. Už to, že si na napsání grantu najímáte firmu, tedy, že vědci ten grant napsat sami vlastně nedokáží, je šílenství. Pochopili jsme, že se vůbec nehodnotí věda, ale správnost floskulí, projekt nehodnotí zřejmě vědci. Projekt generuje množství povinných aktivit, workshop stíhá workshop. Řada EU projektů tak podporuje byrokracii. A to ještě tento grant má výhodu velmi flexibilního čerpání a pověst jednoho z těch jednodušších. Zatímní dno bylo před asi dvěma lety, když jsem přijal žádost o posouzení projektu pro nějakou agenturu. Následně na mne vybafl formulář, kde jsem měl začít rozborem přínosu projektu různým socioekonomickým vrstvám celoevropské společnosti. Z role posuzovatele jsem odstoupil, napsal jsem jim, že jsem jen vědec a tímhle se babrat nebudu. Ono to vypadá jako legrace, ale není. Ve skutečnosti, přes všechny politické deklarace, evropská věda v žádném případě nedohání tu americkou, ale začíná se nás tlačit ta asijská.

A co s tím? Kde a jak se inspirovat k lepšímu řešení? Když jsem mluvila s embryoložkou a držitelkou ceny Neuron Zuzanou Holubcovou, vzpomínala na své badatelské roky v Cambridge, kde měli i pro postdoky podpůrný servis, nemusela se starat o nic jiného než vlastní výzkum.

Cambridge neumím posoudit, ale vím, že na řadě zahraničních institucí je takový servis výrazně lepší než u nás. Otázka je, kolik to pak stojí. Ale hlavní problém vidím mimo vědecké instituce, protože míra byrokratických obstrukcí zvnějšku vytváří neřešitelné problémy i pro naše administrativní oddělení, řada pravidel je naprosto protichůdných a nikdo neví, co s nimi, ani jejich tvůrci. Opakuji, prudce se to z roku na rok zhoršuje. Já s oblibou říkám, že přebujelá byrokracie je forma parazitismu. A parazitismus je evolučně druhou nejúspěšnější strategií. Jenže co dneska vidíme v české i evropské byrokratizaci, už není parazitismus, ale metastáze. Celý systém už zabíjí zevnitř. Generuje obrovské množství stresu ve společnosti, zdravotních potíží vědců.

Mluvíte z osobní zkušenosti?

Já už přestal být vůči tomu stresu imunní před pár lety. Abych aspoň trochu času získal, musel jsem omezit už i výuku. Chápete tu absurditu? Tak ať si tenhle systém vybere. Buď budu učit, anebo strávím většinu energie bojem s byrokracií. Obojí nebude, tečka.

Chci se ještě vrátit ke grantům. S manželkou Judit E. Šponer jste pracoval na jednom z vašich mediálně nejznámějších výzkumů, věnujícímu se tomu, jak na Zemi vznikl život. A grant jste zpočátku neměli, že?

Pokud začínáte něco nového, tak vám obvykle nikdo grant nedá, protože nemáte předchozí výsledky. Takže i proto neměl náš výzkum v oboru Origin of life zpočátku grantové krytí. Nové téma, začínáte z nuly, krok za krokem, nemůžete mít plán práce. To je problém grantových pravidel, je to v rozporu s tím, jak vše ve vědě funguje: Nemůžete vědět, kam vás základní výzkum zavede. Záleží na načasování, náhodě, štěstí. A schopnosti poznat, že teď se děje něco výjimečného. Což je s prominutím v rozporu s hloupostí grantových projektů, které vyžadují plány práce. Nedá se přece naplánovat, kolik bude za pět let publikací a na čem. To prostě najednou dostanete zlomový nápad. Jste jako sniper, čekající na ránu, nebo fotbalista, kterému přistane ten míč a trefíte to. A je jedno, jak jste se k tomu dostal, každý z nás k tomu dojde jiným způsobem. Mohli jsme tehdy začít jen díky tomu, že máme institucionální financování přes Akademii věd. Představa, že vědec dostane nový nápad, pak napíše grant, pak čeká rok, jestli ho dostane, a pak na tom případně začne i pracovat, je absurdní. Bohužel řada tvůrců vědní politiky v téhle deluzi žije.

Dobře, ale základní výzkum je placený z veřejných peněz a tolik výzkumů a center, které teď Česko má, se z nich uživit nemůže. Co s tím?

Neznám celou šíři projektů ale předpokládám, že ne vše bude moci prokázat výsledky. Občas se musí něco ukončit. Jinak tam, kde výsledky jsou, jsem zastáncem centralizace, model univerzitních výzkumných ústavů mi dává smysl.

Ať jen nekritizujeme: Co by podle vás pomohlo? Jak ta pravidla jinak nastavit?

Posílit institucionální financování, které je méně byrokratické, a u účelového financování dát lidem možnost flexibility v určitém tematickém rámci. Uvolnit rozpočtová pravidla a výběrová řízení, omezit zprávy.

Patříte mezi mezinárodně uznávané české vědce. Chci se teď zaměřit na to, jakou cestou jste se k tomu dostal. Zaujalo mě, že vy sám jste nikdy nebyl nikde jako postdok…

Ne, my jsme oba se ženou selfmademani. Když dneska všichni vykládají, že se musí jezdit různě po světě, tomu se já spíš směju. Mě zajímá, co člověk umí, a ne kde byl. Fetišizace mobility se mi nelíbí.

Ale nemůže taková trochu vynucená mobilita pomoci vyřešit inbreeding, kdy si vedoucí vychovává své nástupce a systém je tak uzavřený pro lidi zvenku?

Ano, ale každá mince má dvě strany. Zapomíná se na jednu věc. Říká se: „Budeme to dělat jako v Německu“, ale na rozdíl od Německa je u nás problém i brain drain, tedy takzvaný odliv mozků. Inbreeding je samozřejmě špatný. Ale bojím se přechodu do opačného extrému. Ten obrovský tlak na mobilitu je především výhodný pro vědecky nejvyspělejší země a jejich elitní instituce, protože jim umožní si přebrat nejlepší Ph.D. studenty a postdoky z celého světa. Nejsem proti tomu, aby lidi cestovali. Ale přece nebudu penalizovat někoho jen proto, že nemá povinně odcestováno. Když je někdo dobrý a má talent, tak se prosadí i přes takzvaný formální inbreeding, pokud dělá na moderním tématu a ví, co dělat. Problém není pokračování, problém je neschopnost dodat něco vlastního nebo neperspektivní téma.

Máte konkrétní příklad?

Můj bývalý polský Ph.D. student, teď je mu jednatřicet let, dostal v září stálé místo na University of Edinburgh, což je výborná instituce. A dostal ho, přestože dělá v podstatě stále to, co začal během diplomky, a po celou dobu se tak nějak pohyboval v „česko-polském“ prostoru. Ostatně, jak by mohl do USA, když má děti. Žena byla ochotna se obětovat až pro stálé místo, ne pro postdok. Stále budeme intenzivně spolupracovat. Nakonec samozřejmě na konkurzu v Edinburgu rozhodovalo, co umí, ne kde byl. Mimochodem měl i nabídku z Polska, jenže ta předpokládala, že získá takový ten prestižní polský grant pro špičkové mladé vědce. Což by asi získal, ale uvědomil si, že po skončení grantu pro mladé by ho taky mohli na základě stejného principu nahradit někým o pět let mladším.

Jak to bylo u vás?

Já jsem naštěstí dostal svoje téma, interakce bází v DNA, už během diplomky na Biofyzikálním ústavu v Akademii věd, ale samozřejmě jsem je byl schopen během let dalekosáhle rozvinout a stále jdu vpřed. Vyzkoušel jsem si na oficiálním Ph.D., tehdy CSc., na Masarykově univerzitě jiné téma, nebylo to ono. Mezitím jsem ilegálně dělal na DNA, školiteli tehdy naštěstí bylo celkem fuk, co (ještě) dělám. Co mne pak definitivně nakoplo, bylo provázání DNA s tehdy začínající kvantovou chemií přes profesora Pavla Hobzu. Najdete-li ve vědě téma, které vás baví a jde vám, chcete to dělat, nehledejte za každou cenu něco jiného. Hrajete-li už jednou excelentně stolní tenis, nejezděte se na postdoka učit vzpírání. Třeba moje žena hledala patnáct let, než našla, co jí skutečně sedne a baví. Najít téma je klíčový bod.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Jiří Klimeš: Ti nejlepší odcházejí pryč už na magistra

Na předvánoční konferenci Czexpats in Science jsme mluvili mimo jiné s fyzikem Jiřím Klimešem. Peníze podle něj nejsou lék na všechno, problém české vědy spatřuje spíš v personální politice.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Osobnosti

Zdeněk Hostomský: Snižme byrokracii alespoň na úroveň Evropské unie

Zdeněk Hostomský, ředitel ÚOCHB, nedlouho před koncem druhého funkčního období, ohlásil kandidaturu do Senátu. Co ho k tomu vedlo a jaké problémy by chtěl z této pozice zlepšit?
Článek | Osobnosti

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.

„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“
Hodnoťme vědce podle toho, co umí, a ne, kde byli
Po, 6.1.2020
| Originální článek z: Universitas
Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy.

Universitas/Tino Kratochvíl: Biochemik Jiří Šponer s manželkou Judit E. Šponer, s níž na několika výzkumných projektech spolupracuje.

Vědecky ho od mládí fascinují molekuly DNA a RNA, a jejich roli, jak sám říká, chce pochopit v plné komplexitě od samotného vzniku chemického života až po moderní biochemii. Ke své interdisciplinární práci používá teoretické a výpočetní metody, úzce spolupracuje s mnoha experimentálními laboratořemi, jeho vlastní brněnská laboratoř v Biofyzikálním ústavu Akademie věd patří mezi světové lídry v oboru. Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy. Co mu vadí na grantech pro vědce věnující se základnímu výzkumu i proč často vnímá vynucenou mobilitu studentů i výzkumníků jako zlo, prozrazuje v rozhovoru pro magazín Universitas.

Jestli pětapadesátiletý chemik z Brna nemá rád nějaké období, je to přelom roku. „Prosinec a leden jsou ve vědě naprosto zabité měsíce. Granty a vyúčtování. Začíná to už v listopadu, rychle vyčerpat rozpočet, často s neřešitelnými pravidly. Na každou prkotinu vypsat papír. V lednu vše kulminuje, pak po krátkém oddechu kolotoč psaní grantů,“ naříká Jiří Šponer. Biochemik, jehož domovským pracovištěm je brněnský Biofyzikální ústav Akademie věd, a který působí i na Regionálním centru pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a též na Středoevropském technologickém institutu CEITEC Masarykovy univerzity.

Že ho byrokracie, které v české vědě rok od roku podle něj jen narůstá, opravdu silně frustruje, je poznat už po půlhodině rozhovoru. Odpověď na skoro každou otázku stočí zpět k tomuto problému. „Situace s papírováním mě rok od roku více demotivuje. Přibývá ho, je to už úplná diktatura byrokracie, vládne nám anonymní samokynoucí systém s obrovskou zvůlí,“ říká a přiznává, že ho jako vedoucího laboratoře administrativa tolik vysiluje, že si to bere daň třeba na výuce. Už na ni prostě nemá energii a omezuje ji.

prof. RNDr. Jiří Šponer, DrSc. (*1964)
  • vedoucí oddělení struktury a dynamiky nukleových kyselin v Biofyzikálním ústavu AV ČR
  • vede také vědecký tým Regionálního centra pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a působí i na Masarykově univerzitě
  • zabývá se počítačovým modelováním struktury, dynamiky, funkce a evoluce nukleových kyselin
  • patří mezi mezinárodně uznávané české vědce, má H-index 74 a téměř 16 tisíc čistých citací
  • jeho brněnská laboratoř je světovým lídrem v teoretickém studiu molekul DNA a RNA
  • věnuje se především strukturní molekulární biologii a biofyzice, fyzikální chemii molekulárních interakcí, počítačovým simulacím strukturní dynamiky molekul RNA, DNA a jejich komplexům s bílkovinami, kvantově-chemickým studiím molekulárních interakcí, problematice vzniku života a vývoji výpočetních metod
  • úzce spolupracuje s mnoha experimentálními i teoretickými laboratořemi, například na ETH Zurich, University of Michigan, University of Cambridge, University College London

Universitas/Tino Kratochvíl: prof. Jiří Šponer

Na byrokracii a narůstající administrativu nadávají v podstatě všichni vědci, se kterými jsem kdy mluvila...

Protože jestli něco zničí českou vědu, tak tohle. Ale většina novinářů, co o mě kdy psala, tohle pak z článků škrtá, že to prý je neoptimistické. Souhlasím. Jenže je to vážně velký problém. Celoevropský. A netýká se jen vědy. Navíc v Česku si k té byrokracii ještě vždy přidáme něco navíc. Trpí tím celá společnost, optejte se třeba kantorů na školách a podívejte se, kolik našich učitelů trpí syndromem vyhoření. Ve vědě bere byrokracie velkou část tvůrčí kapacity, která pak kriticky chybí na výzkum, a může vést k hrubým chybám i ztrátě konkurenceschopnosti. Navíc deformuje tvůrčí prostředí.

Jak to myslíte?

Je skupina všestranně talentovaných vědců, kteří mají jak tvůrčí nadání, tak organizačně-byrokratickou zdatnost. Ti to zvládnou, byť je to odborně poškodí. Pak jsou lidi, a bohužel mezi ně patřím, kteří jsou schopni tvůrčí vědy, ale nemají byrokratické nadání. Ti jsou stávajícím systémem vytlačováni na periferii. Upřímně řečeno, třeba projekty OPxxx, to už je úroveň zcela mimo moje intelektuálně-emoční možnosti. Takových projektů se mohu účastnit jako řadový vědec, ale nedokáži je podat jako řešitel, přestože si myslím, že vědecky bych na to měl. Ale pak máte lidi, kteří jsou byrokraticky zdatní, ale mohou být méně tvůrčí. Ty stávající systém zvýhodňuje. Čím víc vědu přidusíte byrokracií, tím menší díl peněz jde do rukou lidem s tvůrčím potenciálem. Teď malá odbočka. Já jsem nesmírně zavázán lidem, kteří mi pomáhali a pomáhají peklo byrokracie zvládat, protože jsem na nich zcela zásadně závislý. Nicméně, jak se instituce logicky brání posilováním vlastních administrativních struktur, což samozřejmě užírá velkou část peněz, tak to může nakonec vyvolat jejich transformaci. Administrativní procesy chod těchto institucí zotročí a věda se dostane na vedlejší kolej. Takže některé instituce budou mít brzy dvě patra administrativy, dole pár nesvéprávných vědců v klecích, a vězení pro ty, kdo neplní indikátory.

Můžeme porovnat situaci před dvaceti, deseti lety a dnes? Nakolik vám jako vedoucímu laboratoře té administrativy přibylo, dá se to vyčíslit?

Zhoršilo se to nesmírně a je to spirála bez konce. Nejhorší důsledky mají neustále se přitvrzující „rozpočtová pravidla“ a výběrová řízení, kdy v některých případech už jsme i laptop soutěžili rok. Kromě toho jako houby po dešti rostou opruzivní absurdity, které dříve nebyly vůbec, například kolektivně nenáviděné nesmysly jako timesheety, výkazy pracovní činnosti a podobné. K čemu je to proboha užitečné? V roce 2002 jsem jako první Čech dostal biomedicínský Senior International Wellcome Trust (WT) grant. Nejjednodušší grant, který jsem kdy psal. Několik stránek věcného záměru, co a proč chci dělat. Žádné složité cavyky s rozpočtem, žádné podrobné plány práce a další nesmysly. Samozřejmě jsem musel na interview před komisi v Berlíně. Nicméně je výhradně zajímalo slyšet neformálně, co a proč chci dělat. Nepřipravoval jsem se víc než na běžnou konferenci. Dnes někteří lidi, kteří se ucházejí o ERC granty, říkají, že absolvují tréninky, kde se učí, co a jak tam mají odpovídat, aby to vypadalo správně. Už toto je divné, protože vlastně systém nás víc a víc tlačí k nerealistickému nadsazování projektů, forma zastírá obsah, což potlačuje vědeckou sebekritičnost. Všechno musí být nové, ideálně, když použijete ta správná slova jako „cutting edge“ (tedy novátorský, přelomový – pozn. red.), „high risk, high gain“ projekt.

Dostáváme se k tomu, že místo výzkumu vědci řeší mnohem víc jak se prodat?

Tak nějak. Dlouhé dny se dumá nad chytlavým akronymem, projekty musí obsahovat očekávané floskule. Jenže čím větší slohové cvičení, tím víc prostoru pro maskování, a třeba i sebeklam. Výsledkem jsou často ne odvážné, ale nereálné projekty. Označení „jen solidní věda“ je bráno jako nadávka a zapomíná se, že věda je stále řemeslo a dost nových poznatků je výsledkem nikoliv záměrné snahy o „cutting edge“, ale nečekaným důsledkem perfektně provedené „solidní vědy“. U zmíněného WT grantu jsem nepsal žádné zprávy, chtěli poslat publikace. Převod peněz mezi roky nebyl problém, dokonce mi povolili utratit část investic až po skončení grantu. Zkuste s něčím takovým přijít dnes, tak vás odvezou do blázince. Měli jsme taky volnost při řešení tématu v daném rámci, žádné milestones, deliverables, workpackages, indicators a všechny ty nesmysly, které zaplevelují současné granty… Jednou se přijeli podívat na pracoviště, ale neprováděli dva týdny audit financí, zajímalo je, jaké mám pracovní podmínky. Kdybych to sám nezažil, nevěřil bych, že to bylo možné. Ale fungovalo to a jejich schéma bylo navíc velice úspěšné z hlediska porovnání nákladů a výsledků. Mimochodem, v Berlíně se pak večer sedělo na baru a lidi z WT tam vykládali dost drsné vtipy právě na adresu byrokracie EU Framework programů, které považovali za vysoce neefektivní. Dnes na získání a následné použití jedné koruny grantové dotace na výzkum vynaložím odhadem deset až dvacetkrát víc energie než v případě WT grantu.

Můžete to popsat konkrétně?

Dnes mám třeba zkušenosti s evropským Marie Curie Training Center ETN Horizon2020 grantem jako spoluřešitel. Sama přihláška byla mnohostránkový blábol psaný nesrozumitelným byrokratických žargonem, kde věda byla pár procent textu, navíc dost nesmyslného. Po dvou neúspěšných přihláškách jsme pochopili, že si musíme najmout firmu na psaní EU grantů. Mám podezření, že ty firmy jsou asi schopny ovlivňovat rozhodovací procesy. Už to, že si na napsání grantu najímáte firmu, tedy, že vědci ten grant napsat sami vlastně nedokáží, je šílenství. Pochopili jsme, že se vůbec nehodnotí věda, ale správnost floskulí, projekt nehodnotí zřejmě vědci. Projekt generuje množství povinných aktivit, workshop stíhá workshop. Řada EU projektů tak podporuje byrokracii. A to ještě tento grant má výhodu velmi flexibilního čerpání a pověst jednoho z těch jednodušších. Zatímní dno bylo před asi dvěma lety, když jsem přijal žádost o posouzení projektu pro nějakou agenturu. Následně na mne vybafl formulář, kde jsem měl začít rozborem přínosu projektu různým socioekonomickým vrstvám celoevropské společnosti. Z role posuzovatele jsem odstoupil, napsal jsem jim, že jsem jen vědec a tímhle se babrat nebudu. Ono to vypadá jako legrace, ale není. Ve skutečnosti, přes všechny politické deklarace, evropská věda v žádném případě nedohání tu americkou, ale začíná se nás tlačit ta asijská.

A co s tím? Kde a jak se inspirovat k lepšímu řešení? Když jsem mluvila s embryoložkou a držitelkou ceny Neuron Zuzanou Holubcovou, vzpomínala na své badatelské roky v Cambridge, kde měli i pro postdoky podpůrný servis, nemusela se starat o nic jiného než vlastní výzkum.

Cambridge neumím posoudit, ale vím, že na řadě zahraničních institucí je takový servis výrazně lepší než u nás. Otázka je, kolik to pak stojí. Ale hlavní problém vidím mimo vědecké instituce, protože míra byrokratických obstrukcí zvnějšku vytváří neřešitelné problémy i pro naše administrativní oddělení, řada pravidel je naprosto protichůdných a nikdo neví, co s nimi, ani jejich tvůrci. Opakuji, prudce se to z roku na rok zhoršuje. Já s oblibou říkám, že přebujelá byrokracie je forma parazitismu. A parazitismus je evolučně druhou nejúspěšnější strategií. Jenže co dneska vidíme v české i evropské byrokratizaci, už není parazitismus, ale metastáze. Celý systém už zabíjí zevnitř. Generuje obrovské množství stresu ve společnosti, zdravotních potíží vědců.

Mluvíte z osobní zkušenosti?

Já už přestal být vůči tomu stresu imunní před pár lety. Abych aspoň trochu času získal, musel jsem omezit už i výuku. Chápete tu absurditu? Tak ať si tenhle systém vybere. Buď budu učit, anebo strávím většinu energie bojem s byrokracií. Obojí nebude, tečka.

Chci se ještě vrátit ke grantům. S manželkou Judit E. Šponer jste pracoval na jednom z vašich mediálně nejznámějších výzkumů, věnujícímu se tomu, jak na Zemi vznikl život. A grant jste zpočátku neměli, že?

Pokud začínáte něco nového, tak vám obvykle nikdo grant nedá, protože nemáte předchozí výsledky. Takže i proto neměl náš výzkum v oboru Origin of life zpočátku grantové krytí. Nové téma, začínáte z nuly, krok za krokem, nemůžete mít plán práce. To je problém grantových pravidel, je to v rozporu s tím, jak vše ve vědě funguje: Nemůžete vědět, kam vás základní výzkum zavede. Záleží na načasování, náhodě, štěstí. A schopnosti poznat, že teď se děje něco výjimečného. Což je s prominutím v rozporu s hloupostí grantových projektů, které vyžadují plány práce. Nedá se přece naplánovat, kolik bude za pět let publikací a na čem. To prostě najednou dostanete zlomový nápad. Jste jako sniper, čekající na ránu, nebo fotbalista, kterému přistane ten míč a trefíte to. A je jedno, jak jste se k tomu dostal, každý z nás k tomu dojde jiným způsobem. Mohli jsme tehdy začít jen díky tomu, že máme institucionální financování přes Akademii věd. Představa, že vědec dostane nový nápad, pak napíše grant, pak čeká rok, jestli ho dostane, a pak na tom případně začne i pracovat, je absurdní. Bohužel řada tvůrců vědní politiky v téhle deluzi žije.

Dobře, ale základní výzkum je placený z veřejných peněz a tolik výzkumů a center, které teď Česko má, se z nich uživit nemůže. Co s tím?

Neznám celou šíři projektů ale předpokládám, že ne vše bude moci prokázat výsledky. Občas se musí něco ukončit. Jinak tam, kde výsledky jsou, jsem zastáncem centralizace, model univerzitních výzkumných ústavů mi dává smysl.

Ať jen nekritizujeme: Co by podle vás pomohlo? Jak ta pravidla jinak nastavit?

Posílit institucionální financování, které je méně byrokratické, a u účelového financování dát lidem možnost flexibility v určitém tematickém rámci. Uvolnit rozpočtová pravidla a výběrová řízení, omezit zprávy.

Patříte mezi mezinárodně uznávané české vědce. Chci se teď zaměřit na to, jakou cestou jste se k tomu dostal. Zaujalo mě, že vy sám jste nikdy nebyl nikde jako postdok…

Ne, my jsme oba se ženou selfmademani. Když dneska všichni vykládají, že se musí jezdit různě po světě, tomu se já spíš směju. Mě zajímá, co člověk umí, a ne kde byl. Fetišizace mobility se mi nelíbí.

Ale nemůže taková trochu vynucená mobilita pomoci vyřešit inbreeding, kdy si vedoucí vychovává své nástupce a systém je tak uzavřený pro lidi zvenku?

Ano, ale každá mince má dvě strany. Zapomíná se na jednu věc. Říká se: „Budeme to dělat jako v Německu“, ale na rozdíl od Německa je u nás problém i brain drain, tedy takzvaný odliv mozků. Inbreeding je samozřejmě špatný. Ale bojím se přechodu do opačného extrému. Ten obrovský tlak na mobilitu je především výhodný pro vědecky nejvyspělejší země a jejich elitní instituce, protože jim umožní si přebrat nejlepší Ph.D. studenty a postdoky z celého světa. Nejsem proti tomu, aby lidi cestovali. Ale přece nebudu penalizovat někoho jen proto, že nemá povinně odcestováno. Když je někdo dobrý a má talent, tak se prosadí i přes takzvaný formální inbreeding, pokud dělá na moderním tématu a ví, co dělat. Problém není pokračování, problém je neschopnost dodat něco vlastního nebo neperspektivní téma.

Máte konkrétní příklad?

Můj bývalý polský Ph.D. student, teď je mu jednatřicet let, dostal v září stálé místo na University of Edinburgh, což je výborná instituce. A dostal ho, přestože dělá v podstatě stále to, co začal během diplomky, a po celou dobu se tak nějak pohyboval v „česko-polském“ prostoru. Ostatně, jak by mohl do USA, když má děti. Žena byla ochotna se obětovat až pro stálé místo, ne pro postdok. Stále budeme intenzivně spolupracovat. Nakonec samozřejmě na konkurzu v Edinburgu rozhodovalo, co umí, ne kde byl. Mimochodem měl i nabídku z Polska, jenže ta předpokládala, že získá takový ten prestižní polský grant pro špičkové mladé vědce. Což by asi získal, ale uvědomil si, že po skončení grantu pro mladé by ho taky mohli na základě stejného principu nahradit někým o pět let mladším.

Jak to bylo u vás?

Já jsem naštěstí dostal svoje téma, interakce bází v DNA, už během diplomky na Biofyzikálním ústavu v Akademii věd, ale samozřejmě jsem je byl schopen během let dalekosáhle rozvinout a stále jdu vpřed. Vyzkoušel jsem si na oficiálním Ph.D., tehdy CSc., na Masarykově univerzitě jiné téma, nebylo to ono. Mezitím jsem ilegálně dělal na DNA, školiteli tehdy naštěstí bylo celkem fuk, co (ještě) dělám. Co mne pak definitivně nakoplo, bylo provázání DNA s tehdy začínající kvantovou chemií přes profesora Pavla Hobzu. Najdete-li ve vědě téma, které vás baví a jde vám, chcete to dělat, nehledejte za každou cenu něco jiného. Hrajete-li už jednou excelentně stolní tenis, nejezděte se na postdoka učit vzpírání. Třeba moje žena hledala patnáct let, než našla, co jí skutečně sedne a baví. Najít téma je klíčový bod.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Jiří Klimeš: Ti nejlepší odcházejí pryč už na magistra

Na předvánoční konferenci Czexpats in Science jsme mluvili mimo jiné s fyzikem Jiřím Klimešem. Peníze podle něj nejsou lék na všechno, problém české vědy spatřuje spíš v personální politice.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Osobnosti

Zdeněk Hostomský: Snižme byrokracii alespoň na úroveň Evropské unie

Zdeněk Hostomský, ředitel ÚOCHB, nedlouho před koncem druhého funkčního období, ohlásil kandidaturu do Senátu. Co ho k tomu vedlo a jaké problémy by chtěl z této pozice zlepšit?
Článek | Osobnosti

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.

„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“
Hodnoťme vědce podle toho, co umí, a ne, kde byli
Po, 6.1.2020
| Originální článek z: Universitas
Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy.

Universitas/Tino Kratochvíl: Biochemik Jiří Šponer s manželkou Judit E. Šponer, s níž na několika výzkumných projektech spolupracuje.

Vědecky ho od mládí fascinují molekuly DNA a RNA, a jejich roli, jak sám říká, chce pochopit v plné komplexitě od samotného vzniku chemického života až po moderní biochemii. Ke své interdisciplinární práci používá teoretické a výpočetní metody, úzce spolupracuje s mnoha experimentálními laboratořemi, jeho vlastní brněnská laboratoř v Biofyzikálním ústavu Akademie věd patří mezi světové lídry v oboru. Fyzikálního chemika a biochemika Jiřího Šponera výzkum výsostně baví. Co ho naopak čím dál víc vysiluje, je všepožírající administrativa a byrokratizace vědy. Co mu vadí na grantech pro vědce věnující se základnímu výzkumu i proč často vnímá vynucenou mobilitu studentů i výzkumníků jako zlo, prozrazuje v rozhovoru pro magazín Universitas.

Jestli pětapadesátiletý chemik z Brna nemá rád nějaké období, je to přelom roku. „Prosinec a leden jsou ve vědě naprosto zabité měsíce. Granty a vyúčtování. Začíná to už v listopadu, rychle vyčerpat rozpočet, často s neřešitelnými pravidly. Na každou prkotinu vypsat papír. V lednu vše kulminuje, pak po krátkém oddechu kolotoč psaní grantů,“ naříká Jiří Šponer. Biochemik, jehož domovským pracovištěm je brněnský Biofyzikální ústav Akademie věd, a který působí i na Regionálním centru pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a též na Středoevropském technologickém institutu CEITEC Masarykovy univerzity.

Že ho byrokracie, které v české vědě rok od roku podle něj jen narůstá, opravdu silně frustruje, je poznat už po půlhodině rozhovoru. Odpověď na skoro každou otázku stočí zpět k tomuto problému. „Situace s papírováním mě rok od roku více demotivuje. Přibývá ho, je to už úplná diktatura byrokracie, vládne nám anonymní samokynoucí systém s obrovskou zvůlí,“ říká a přiznává, že ho jako vedoucího laboratoře administrativa tolik vysiluje, že si to bere daň třeba na výuce. Už na ni prostě nemá energii a omezuje ji.

prof. RNDr. Jiří Šponer, DrSc. (*1964)
  • vedoucí oddělení struktury a dynamiky nukleových kyselin v Biofyzikálním ústavu AV ČR
  • vede také vědecký tým Regionálního centra pokročilých materiálů a technologií Univerzity Palackého v Olomouci a působí i na Masarykově univerzitě
  • zabývá se počítačovým modelováním struktury, dynamiky, funkce a evoluce nukleových kyselin
  • patří mezi mezinárodně uznávané české vědce, má H-index 74 a téměř 16 tisíc čistých citací
  • jeho brněnská laboratoř je světovým lídrem v teoretickém studiu molekul DNA a RNA
  • věnuje se především strukturní molekulární biologii a biofyzice, fyzikální chemii molekulárních interakcí, počítačovým simulacím strukturní dynamiky molekul RNA, DNA a jejich komplexům s bílkovinami, kvantově-chemickým studiím molekulárních interakcí, problematice vzniku života a vývoji výpočetních metod
  • úzce spolupracuje s mnoha experimentálními i teoretickými laboratořemi, například na ETH Zurich, University of Michigan, University of Cambridge, University College London

Universitas/Tino Kratochvíl: prof. Jiří Šponer

Na byrokracii a narůstající administrativu nadávají v podstatě všichni vědci, se kterými jsem kdy mluvila...

Protože jestli něco zničí českou vědu, tak tohle. Ale většina novinářů, co o mě kdy psala, tohle pak z článků škrtá, že to prý je neoptimistické. Souhlasím. Jenže je to vážně velký problém. Celoevropský. A netýká se jen vědy. Navíc v Česku si k té byrokracii ještě vždy přidáme něco navíc. Trpí tím celá společnost, optejte se třeba kantorů na školách a podívejte se, kolik našich učitelů trpí syndromem vyhoření. Ve vědě bere byrokracie velkou část tvůrčí kapacity, která pak kriticky chybí na výzkum, a může vést k hrubým chybám i ztrátě konkurenceschopnosti. Navíc deformuje tvůrčí prostředí.

Jak to myslíte?

Je skupina všestranně talentovaných vědců, kteří mají jak tvůrčí nadání, tak organizačně-byrokratickou zdatnost. Ti to zvládnou, byť je to odborně poškodí. Pak jsou lidi, a bohužel mezi ně patřím, kteří jsou schopni tvůrčí vědy, ale nemají byrokratické nadání. Ti jsou stávajícím systémem vytlačováni na periferii. Upřímně řečeno, třeba projekty OPxxx, to už je úroveň zcela mimo moje intelektuálně-emoční možnosti. Takových projektů se mohu účastnit jako řadový vědec, ale nedokáži je podat jako řešitel, přestože si myslím, že vědecky bych na to měl. Ale pak máte lidi, kteří jsou byrokraticky zdatní, ale mohou být méně tvůrčí. Ty stávající systém zvýhodňuje. Čím víc vědu přidusíte byrokracií, tím menší díl peněz jde do rukou lidem s tvůrčím potenciálem. Teď malá odbočka. Já jsem nesmírně zavázán lidem, kteří mi pomáhali a pomáhají peklo byrokracie zvládat, protože jsem na nich zcela zásadně závislý. Nicméně, jak se instituce logicky brání posilováním vlastních administrativních struktur, což samozřejmě užírá velkou část peněz, tak to může nakonec vyvolat jejich transformaci. Administrativní procesy chod těchto institucí zotročí a věda se dostane na vedlejší kolej. Takže některé instituce budou mít brzy dvě patra administrativy, dole pár nesvéprávných vědců v klecích, a vězení pro ty, kdo neplní indikátory.

Můžeme porovnat situaci před dvaceti, deseti lety a dnes? Nakolik vám jako vedoucímu laboratoře té administrativy přibylo, dá se to vyčíslit?

Zhoršilo se to nesmírně a je to spirála bez konce. Nejhorší důsledky mají neustále se přitvrzující „rozpočtová pravidla“ a výběrová řízení, kdy v některých případech už jsme i laptop soutěžili rok. Kromě toho jako houby po dešti rostou opruzivní absurdity, které dříve nebyly vůbec, například kolektivně nenáviděné nesmysly jako timesheety, výkazy pracovní činnosti a podobné. K čemu je to proboha užitečné? V roce 2002 jsem jako první Čech dostal biomedicínský Senior International Wellcome Trust (WT) grant. Nejjednodušší grant, který jsem kdy psal. Několik stránek věcného záměru, co a proč chci dělat. Žádné složité cavyky s rozpočtem, žádné podrobné plány práce a další nesmysly. Samozřejmě jsem musel na interview před komisi v Berlíně. Nicméně je výhradně zajímalo slyšet neformálně, co a proč chci dělat. Nepřipravoval jsem se víc než na běžnou konferenci. Dnes někteří lidi, kteří se ucházejí o ERC granty, říkají, že absolvují tréninky, kde se učí, co a jak tam mají odpovídat, aby to vypadalo správně. Už toto je divné, protože vlastně systém nás víc a víc tlačí k nerealistickému nadsazování projektů, forma zastírá obsah, což potlačuje vědeckou sebekritičnost. Všechno musí být nové, ideálně, když použijete ta správná slova jako „cutting edge“ (tedy novátorský, přelomový – pozn. red.), „high risk, high gain“ projekt.

Dostáváme se k tomu, že místo výzkumu vědci řeší mnohem víc jak se prodat?

Tak nějak. Dlouhé dny se dumá nad chytlavým akronymem, projekty musí obsahovat očekávané floskule. Jenže čím větší slohové cvičení, tím víc prostoru pro maskování, a třeba i sebeklam. Výsledkem jsou často ne odvážné, ale nereálné projekty. Označení „jen solidní věda“ je bráno jako nadávka a zapomíná se, že věda je stále řemeslo a dost nových poznatků je výsledkem nikoliv záměrné snahy o „cutting edge“, ale nečekaným důsledkem perfektně provedené „solidní vědy“. U zmíněného WT grantu jsem nepsal žádné zprávy, chtěli poslat publikace. Převod peněz mezi roky nebyl problém, dokonce mi povolili utratit část investic až po skončení grantu. Zkuste s něčím takovým přijít dnes, tak vás odvezou do blázince. Měli jsme taky volnost při řešení tématu v daném rámci, žádné milestones, deliverables, workpackages, indicators a všechny ty nesmysly, které zaplevelují současné granty… Jednou se přijeli podívat na pracoviště, ale neprováděli dva týdny audit financí, zajímalo je, jaké mám pracovní podmínky. Kdybych to sám nezažil, nevěřil bych, že to bylo možné. Ale fungovalo to a jejich schéma bylo navíc velice úspěšné z hlediska porovnání nákladů a výsledků. Mimochodem, v Berlíně se pak večer sedělo na baru a lidi z WT tam vykládali dost drsné vtipy právě na adresu byrokracie EU Framework programů, které považovali za vysoce neefektivní. Dnes na získání a následné použití jedné koruny grantové dotace na výzkum vynaložím odhadem deset až dvacetkrát víc energie než v případě WT grantu.

Můžete to popsat konkrétně?

Dnes mám třeba zkušenosti s evropským Marie Curie Training Center ETN Horizon2020 grantem jako spoluřešitel. Sama přihláška byla mnohostránkový blábol psaný nesrozumitelným byrokratických žargonem, kde věda byla pár procent textu, navíc dost nesmyslného. Po dvou neúspěšných přihláškách jsme pochopili, že si musíme najmout firmu na psaní EU grantů. Mám podezření, že ty firmy jsou asi schopny ovlivňovat rozhodovací procesy. Už to, že si na napsání grantu najímáte firmu, tedy, že vědci ten grant napsat sami vlastně nedokáží, je šílenství. Pochopili jsme, že se vůbec nehodnotí věda, ale správnost floskulí, projekt nehodnotí zřejmě vědci. Projekt generuje množství povinných aktivit, workshop stíhá workshop. Řada EU projektů tak podporuje byrokracii. A to ještě tento grant má výhodu velmi flexibilního čerpání a pověst jednoho z těch jednodušších. Zatímní dno bylo před asi dvěma lety, když jsem přijal žádost o posouzení projektu pro nějakou agenturu. Následně na mne vybafl formulář, kde jsem měl začít rozborem přínosu projektu různým socioekonomickým vrstvám celoevropské společnosti. Z role posuzovatele jsem odstoupil, napsal jsem jim, že jsem jen vědec a tímhle se babrat nebudu. Ono to vypadá jako legrace, ale není. Ve skutečnosti, přes všechny politické deklarace, evropská věda v žádném případě nedohání tu americkou, ale začíná se nás tlačit ta asijská.

A co s tím? Kde a jak se inspirovat k lepšímu řešení? Když jsem mluvila s embryoložkou a držitelkou ceny Neuron Zuzanou Holubcovou, vzpomínala na své badatelské roky v Cambridge, kde měli i pro postdoky podpůrný servis, nemusela se starat o nic jiného než vlastní výzkum.

Cambridge neumím posoudit, ale vím, že na řadě zahraničních institucí je takový servis výrazně lepší než u nás. Otázka je, kolik to pak stojí. Ale hlavní problém vidím mimo vědecké instituce, protože míra byrokratických obstrukcí zvnějšku vytváří neřešitelné problémy i pro naše administrativní oddělení, řada pravidel je naprosto protichůdných a nikdo neví, co s nimi, ani jejich tvůrci. Opakuji, prudce se to z roku na rok zhoršuje. Já s oblibou říkám, že přebujelá byrokracie je forma parazitismu. A parazitismus je evolučně druhou nejúspěšnější strategií. Jenže co dneska vidíme v české i evropské byrokratizaci, už není parazitismus, ale metastáze. Celý systém už zabíjí zevnitř. Generuje obrovské množství stresu ve společnosti, zdravotních potíží vědců.

Mluvíte z osobní zkušenosti?

Já už přestal být vůči tomu stresu imunní před pár lety. Abych aspoň trochu času získal, musel jsem omezit už i výuku. Chápete tu absurditu? Tak ať si tenhle systém vybere. Buď budu učit, anebo strávím většinu energie bojem s byrokracií. Obojí nebude, tečka.

Chci se ještě vrátit ke grantům. S manželkou Judit E. Šponer jste pracoval na jednom z vašich mediálně nejznámějších výzkumů, věnujícímu se tomu, jak na Zemi vznikl život. A grant jste zpočátku neměli, že?

Pokud začínáte něco nového, tak vám obvykle nikdo grant nedá, protože nemáte předchozí výsledky. Takže i proto neměl náš výzkum v oboru Origin of life zpočátku grantové krytí. Nové téma, začínáte z nuly, krok za krokem, nemůžete mít plán práce. To je problém grantových pravidel, je to v rozporu s tím, jak vše ve vědě funguje: Nemůžete vědět, kam vás základní výzkum zavede. Záleží na načasování, náhodě, štěstí. A schopnosti poznat, že teď se děje něco výjimečného. Což je s prominutím v rozporu s hloupostí grantových projektů, které vyžadují plány práce. Nedá se přece naplánovat, kolik bude za pět let publikací a na čem. To prostě najednou dostanete zlomový nápad. Jste jako sniper, čekající na ránu, nebo fotbalista, kterému přistane ten míč a trefíte to. A je jedno, jak jste se k tomu dostal, každý z nás k tomu dojde jiným způsobem. Mohli jsme tehdy začít jen díky tomu, že máme institucionální financování přes Akademii věd. Představa, že vědec dostane nový nápad, pak napíše grant, pak čeká rok, jestli ho dostane, a pak na tom případně začne i pracovat, je absurdní. Bohužel řada tvůrců vědní politiky v téhle deluzi žije.

Dobře, ale základní výzkum je placený z veřejných peněz a tolik výzkumů a center, které teď Česko má, se z nich uživit nemůže. Co s tím?

Neznám celou šíři projektů ale předpokládám, že ne vše bude moci prokázat výsledky. Občas se musí něco ukončit. Jinak tam, kde výsledky jsou, jsem zastáncem centralizace, model univerzitních výzkumných ústavů mi dává smysl.

Ať jen nekritizujeme: Co by podle vás pomohlo? Jak ta pravidla jinak nastavit?

Posílit institucionální financování, které je méně byrokratické, a u účelového financování dát lidem možnost flexibility v určitém tematickém rámci. Uvolnit rozpočtová pravidla a výběrová řízení, omezit zprávy.

Patříte mezi mezinárodně uznávané české vědce. Chci se teď zaměřit na to, jakou cestou jste se k tomu dostal. Zaujalo mě, že vy sám jste nikdy nebyl nikde jako postdok…

Ne, my jsme oba se ženou selfmademani. Když dneska všichni vykládají, že se musí jezdit různě po světě, tomu se já spíš směju. Mě zajímá, co člověk umí, a ne kde byl. Fetišizace mobility se mi nelíbí.

Ale nemůže taková trochu vynucená mobilita pomoci vyřešit inbreeding, kdy si vedoucí vychovává své nástupce a systém je tak uzavřený pro lidi zvenku?

Ano, ale každá mince má dvě strany. Zapomíná se na jednu věc. Říká se: „Budeme to dělat jako v Německu“, ale na rozdíl od Německa je u nás problém i brain drain, tedy takzvaný odliv mozků. Inbreeding je samozřejmě špatný. Ale bojím se přechodu do opačného extrému. Ten obrovský tlak na mobilitu je především výhodný pro vědecky nejvyspělejší země a jejich elitní instituce, protože jim umožní si přebrat nejlepší Ph.D. studenty a postdoky z celého světa. Nejsem proti tomu, aby lidi cestovali. Ale přece nebudu penalizovat někoho jen proto, že nemá povinně odcestováno. Když je někdo dobrý a má talent, tak se prosadí i přes takzvaný formální inbreeding, pokud dělá na moderním tématu a ví, co dělat. Problém není pokračování, problém je neschopnost dodat něco vlastního nebo neperspektivní téma.

Máte konkrétní příklad?

Můj bývalý polský Ph.D. student, teď je mu jednatřicet let, dostal v září stálé místo na University of Edinburgh, což je výborná instituce. A dostal ho, přestože dělá v podstatě stále to, co začal během diplomky, a po celou dobu se tak nějak pohyboval v „česko-polském“ prostoru. Ostatně, jak by mohl do USA, když má děti. Žena byla ochotna se obětovat až pro stálé místo, ne pro postdok. Stále budeme intenzivně spolupracovat. Nakonec samozřejmě na konkurzu v Edinburgu rozhodovalo, co umí, ne kde byl. Mimochodem měl i nabídku z Polska, jenže ta předpokládala, že získá takový ten prestižní polský grant pro špičkové mladé vědce. Což by asi získal, ale uvědomil si, že po skončení grantu pro mladé by ho taky mohli na základě stejného principu nahradit někým o pět let mladším.

Jak to bylo u vás?

Já jsem naštěstí dostal svoje téma, interakce bází v DNA, už během diplomky na Biofyzikálním ústavu v Akademii věd, ale samozřejmě jsem je byl schopen během let dalekosáhle rozvinout a stále jdu vpřed. Vyzkoušel jsem si na oficiálním Ph.D., tehdy CSc., na Masarykově univerzitě jiné téma, nebylo to ono. Mezitím jsem ilegálně dělal na DNA, školiteli tehdy naštěstí bylo celkem fuk, co (ještě) dělám. Co mne pak definitivně nakoplo, bylo provázání DNA s tehdy začínající kvantovou chemií přes profesora Pavla Hobzu. Najdete-li ve vědě téma, které vás baví a jde vám, chcete to dělat, nehledejte za každou cenu něco jiného. Hrajete-li už jednou excelentně stolní tenis, nejezděte se na postdoka učit vzpírání. Třeba moje žena hledala patnáct let, než našla, co jí skutečně sedne a baví. Najít téma je klíčový bod.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Jiří Klimeš: Ti nejlepší odcházejí pryč už na magistra

Na předvánoční konferenci Czexpats in Science jsme mluvili mimo jiné s fyzikem Jiřím Klimešem. Peníze podle něj nejsou lék na všechno, problém české vědy spatřuje spíš v personální politice.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Osobnosti

Zdeněk Hostomský: Snižme byrokracii alespoň na úroveň Evropské unie

Zdeněk Hostomský, ředitel ÚOCHB, nedlouho před koncem druhého funkčního období, ohlásil kandidaturu do Senátu. Co ho k tomu vedlo a jaké problémy by chtěl z této pozice zlepšit?
Článek | Osobnosti

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.

„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“
Další projekty
Sledujte nás
Další informace
WebinářeO násKontaktujte násPodmínky užití

LabRulez s.r.o. Všechna práva vyhrazena.