Přihlášení
Registrace
Nastavení
Filtrování
Filtrování
Obnova hesla
Obnova hesla
Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.
„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc., se narodil v roce 1958 v Praze. V roce 1982 vystudoval obor kvasné chemie a technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po absolvování aspirantury získal v roce 1989 titul CSc. v tomtéž oboru. V roce 1997 se habilitoval jako docent v oboru biotechnologie na VŠCHT Praha. V roce 2007 byl v tomtéž oboru jmenován profesorem. Od roku 1997 působil v několika akademických funkcích a od roku 2012 je rektorem VŠCHT Praha. Už pátým rokem je místopředsedou České konference rektorů.

Proč jste si vybral právě chemii?

Měl jsem štěstí, že na základní škole jsme měli skvělou paní učitelku a díky ní mě chemie začala bavit. Otec se chemii také trochu věnoval, takže k tomu možná byla i určitá rodinná dispozice. V osmé třídě jsem dělal různé pokusy a jsem rád, že mám všechny prsty a obě oči, protože mě přitahovalo všechno, co hořelo nebo bouchalo. Necítím se ale být skalním chemikem, spíše mě přitahuje vztah mezi biologií a chemií, a proto jsem šel na potravinářství.

Jako rektor Vysoké školy chemicko-technologické zřejmě nemáte mnoho času na výzkum. Mohl byste přesto popsat, čemu se výzkumně věnujete?

Věnuji se kvasné chemii. Vystudoval jsem průmyslovou školu potravinářské technologie se zaměřením na kvasnou technologii a logicky jsem v tom pokračoval na VŠCHT Praha, která byla pro mě tehdy školou jediné možné volby. Nelituji. Oboru jsem zůstal věrný, i když se vyvíjí a v současnosti se jedná o biotechnologii.

Plánoval jste, že se jednoho dne stanete rektorem školy?

Určitě ne. Moje představy o kariéře se spíše vázaly k praxi, protože i na průmyslovce jsme chodili do pivovarů, sladoven, vinařských závodů a podobně. Věděl jsem, že nechci pracovat někde, kde je pevná pracovní doba 8 hodin od šesti od rána. Zaujala mě kvasná chemie a VŠCHT jsem znal díky akcím pro středoškoláky. Po překonání potíží s matematikou, která byla pro mě jako průmyslováka relativně těžká, jsem od druhého semestru pracoval jako pomvěd. Vědecká dráha odpovídala mým představám o životním stylu a navíc mě zvídavost a touha potvrdit si experimentem něco neobvyklého držely od malička.

Na škole jsem už zůstal, jsem typický produkt dnes tak kritizovaného inbreedingu. Nikdy jsem se do žádné funkce nedral, vždycky mi je přinesl život a já se jim nebránil. Měl jsem osvícené nadřízené, kteří mi výrazně pomohli: na ústavu to byla vedoucí, paní profesorka Basařová, na fakultě si mě děkan, pan profesor Kadlec, vybral jako proděkana, když jsem byl teprve mladý odborný asistent… Viděli ve mně nějaký potenciál a rozhodli se pro riziko, za což jim nesmírně děkuju.

Jak se podle vás pozná vynikající vědec nebo vědkyně?

Vynikající vědec musí mít vizi a intuici, aby se vrhnul i do míst, která nejsou probádaná, a tam něco dokázal. Základem je hluboká znalost oboru, důležité je umět se prosadit, a proto je potřeba rozumět lidem, umět komunikovat. Věda není o sólistech, ale o týmech. Abyste vynikl, potřebujete i spolupracovníky ze zahraničí, protože není možné mít k dispozici naprosto všechny přístroje, nedá se to zaplatit. Na vysoké škole vám může pomoct to, že okolo sebe máte líheň talentů, vlak už je rozjetý. Máme tu ale i vědce, kteří ten vlak roztlačovali sami. I proto si myslím, že vynikající vědec nemůže být úplně normální. Cestička není vždycky čistě umetená a z okolí se občas nějaký kámen přivalí, takže musíte vědět, co chcete. Věda není sprint, ale běh na dlouhou trať, kdy vám během závodu nesmí dojít dech, cílevědomost je proto nutnost.

Zmínil jste zahraniční spolupráci. Hned na začátku devadesátých let jste byl na pobytu v Amsterodamu a působil jste i v Portugalsku. Projevilo se v přístupu kolegů a kolegyň to, že jste přijel z Východu?

Měl jsem štěstí na osvícené lidi a z každého pobytu máme společné publikace. Když jsem byl v Amsterodamu poprvé, šéf katedry mikrobiologie University of Amsterdam, profesor Oense Neijssel, znal Československo, a dokonce byl na konferenci o kultivacích v Hradci Králové. Jeho pracoviště paradoxně vycházelo z české školy kontinuálních kultivací. Jména jako Řičica, Málek, Sikyta a Fencl byla v šedesátých a sedmdesátých letech pojem, to pro mě byla velká výhoda. Pravda, u spolupracovníků jsem se setkával s různými přístupy, kdy mi třeba ukazovali, že v bytě, kde jsme bydleli, je televize. Ptali se mě, jestli v Praze jezdí auta, ale všichni byli otevření, milí, vycházeli mi vstříc a s řadou z nich jsem v kontaktu dodnes.

Dosáhnout nejvyšší pozice v rámci vysoké školy je jistě úspěch. Co ale považujete za svůj největší úspěch vy sám?

Snažím se mít kolem sebe lidi, se kterými si mám co říct a na které se mohu spolehnout. Mým úkolem je zajistit, aby se tu lidé cítili dobře a bytí na VŠCHT jim přinášelo uspokojení. Vnímám tak roli dobrého šéfa. Nemyslím si, že by se na vysoké škole mělo uplatňovat direktivní manažerské řízení. Nejde o vzdávání se odpovědnosti, ale konsensus je pro chod vysoké školy nezbytný, nikdo by neměl mít pocit, že je ignorován. Řada lidí má poměrně velkou volnost a mohou sami rozhodovat o tom, co budou dělat.

S VŠCHT jste spjatý celoživotně. Jak vnímáte změny, ke kterým za vašeho působení došlo?

Mrzí mě, že se vytratilo střídání období, kdy se učí, zkouší a kdy je čas na výzkumnou práci. V současnosti vše splývá dohromady, jsme zahlceni byrokracií. Moje byrokratická zátěž je zřejmě větší než u mladých postdoků, ale byrokracii a honu za projekty se životní styl vysoké školy značně podřídil. Jsem rád, že mám kontakty na Ústavu biotechnologie a mohu alespoň učit, ale už nežiju v laboratoři a kromě doktorandů nemůžu ani nikoho vést, protože na to nemám čas.

Dokážete odhadnout, kolik času vám byrokracie zabírá?

Obávám se, že byrokracie mi zabírá přes devadesát procent času. Působím i v rámci České konference rektorů jako místopředseda, běhám po ministerstvech, na Úřad vlády, do Poslanecké sněmovny a do Senátu kvůli připomínko vání různých zákonů a nastavování pravidel pro vysoké školy, což vyžaduje přípravu. Rozhodně není snadné mezi politiky a úředníky něco prosadit. Neplatí zde zákony, na které jsme zvyklí z exaktních věd, právě naopak. Bylo nám slibováno, že v novém programovém období EU administrativní zátěž klesne, nestalo se, naopak u nových programů EU raketově vylétla.

Díky nasazení i v rámci tvorby výzkumných politik máte dobrý přehled o situaci v české vědě. Jak ji hodnotíte?

Některé věci jdou hůř a hůř. Nová legislativa řadu věcí dále komplikuje. Když začínaly granty, byl jsem schopný si grant s kolegy napsat, podat, vyřešit, utratit peníze odpovídajícím způsobem, vyúčtovat, napsat závěrečnou zprávu. Dnes toho akademický pracovník téměř není schopen – potřebuje za sebou mít štáb podpůrných pracovníků. Obdivuju lidi, kteří umí granty psát a dostávají je od českých, ale i zahraničních poskytovatelů. Pokud chcete jít na jistotu, jediná cesta je nic nepodávat a do ničeho se nehlásit. Jsem rád, že je tu tolik lidí, kteří do nejistoty jdou, protože naši školu posunují.

Granty ale vnímám jako nutnost. Jsme vysoká škola orientovaná na chemii a příbuzné vědy, máme v názvu slůvko technologická. Výzkumné činnosti jsou proto poměrně drahé. Všichni studenti své závěrečné práce dělají experimentálně a to je drahý koníček. Peníze na experimenty nejdou z příspěvku na vzdělávání, bez grantů by škola nemohla dát studujícím znalosti a zručnost, které si od nás odnášejí. Byl bych rád, kdyby škola i do budoucna nevzdělávala studující jen teoreticky, ale i prakticky, na projektech spojených s praxí.

Hodnocení neprobíhá jen na celostátní úrovni. Jak by se podle vás mělo hodnocení ošetřit přímo na vysoké škole, která ze své podstaty nemá pouze vědecké, ale i pedagogické výstupy?

Dobrý akademický pracovník by měl být dobrým pedagogem a dobrým vědcem. Výuka i věda jsou týmová záležitost. Na VŠCHT jsou týmy, které fungují jako ve sportu. Třeba v cyklistice máte vynikajícího spurtéra, který na to, aby mohl být na pásce první, potřebuje za sebou tým, včetně nosičů vody. To platí i tady. Role v týmu musejí být vyrovnané a náležitě oceněné. Když někdo víc učí, má víc laboratoří a více se věnuje studentům, logicky mu chybí čas na grantové věci. Jsou lidé, kteří zvládají všechno, ale vedoucí by měl ocenit i lidi více zaměřené na jednu činnost, protože uvolňují ruce jiným, kteří jsou excelentní ve výzkumu.

Vysoké školství celosvětově směřuje k větší internacionalizaci, která se stává i jedním z měřítek kvality. Řešíte vstup zahraničních studujících i kolegů a kolegyň centrálně?

Aby vysoká škola mohla dobře fungovat, musí být otevřená. Zda se nám centrální řešení daří, si nejsem jistý. Máme tu hodně studujících přes Erasmus a další výměnné programy, jezdí k nám i studenti ze zemí mimo EU. V rámci bakalářského a hlavně magisterského a doktorského studia řada našich studentů vyjíždí studovat do zahraničí a vysoce mobilní je i velká část našich akademiků, zejména díky zapojení školy do mezinárodních projektů.

Nárůst zahraniční mobility je oproti minulosti velkou změnou. V čem jiném si všímáte proměn?

U řady přístrojů není nutné, aby u nich vědec fyzicky byl. Zvýšila se výrazně jejich spolehlivost i možnost ovládat je na dálku – pokud potřebuji vědět, co se děje v laboratoři mimo běžnou pracovní dobu, je to možné sledovat prakticky odkudkoliv díky webkameře. Jsem z generace, která obcházela různé knihovny a hledala informace v abstraktech, psali jsme si autorům o články. Pokud dnes není článek v elektronické databázi, ke které máme přístup, tak pro mladé neexistuje. Proměnily se i zájmy mladých lidí, kteří mají daleko širší možnosti a příležitosti.

Myslíte si, že mladí lidé ve vědě překonávají dnes jiné překážky než v dobách začátků vaší kariéry?

Celý život je o překážkách, jejich povaha se ale mění. Nevím, jestli to „mladí“ mají snazší nebo těžší, záleží i na osobním přístupu k řešení a k životu. Doba rozhodně jednoduchá není, nic jim nespadne samo do klína. „Levné peníze“ už ve vědě dávno nejsou. Začínající odborný asistent nebo vědecký pracovník nemá na růžích ustláno. K slušným penězům se dopracuje časem, ale na začátku, zvlášť pokud chce zakládat rodinu, to jednoduché není. Nejzákladnější stipendium na doktorátu je okolo sedmi tisíc, přitom na něj nastupuje člověk, který úspěšně ukončil magisterské studium. To není zrovna povzbudivá skutečnost. Naši doktorandi se stávají součástí „velké táborové hry“, jak tomu říkám, takže dostávají příplatky za pedagogiku a mohou si žádat o školní oborové granty v rámci interní grantové agentury IGA. Většina z nich se podílí na projektech svých školitelů, jsou velmi kvalifikovaní, takže se paradoxně může stát, že po konci doktorátu, kdy už nemohou čerpat nedaněná stipendia, si jako odborní asistenti platově pohorší.

Doba se změnila ale i v tom, že dříve nebyly dostupné moderní přístroje, byl problém sehnat některé chemikálie z dovozu. Sám jsem například dostal alginát, který jsem potřeboval pro svoji disertační práci, až po obhajobě. Musel jsem si ho sehnat jinde, mezi vědci fungovala poměrně velká solidarita a výměnný obchod. Všichni měli stejné problémy, byli jsme na tom podobně. Dnes, kdy jde hlavně o peníze, je prostředí náročnější a existují výrazné rozdíly mezi pracovišti, záleží na tom, jak se člověk stará a co pro práci udělá. Každý má ale šanci se prosadit.

Statistiky ukazují, že ačkoliv přibývá absolventek i technických a přírodovědných oborů, jejich zastoupení mezi výzkumníky za posledních patnáct let v České republice jako jediné v EU kleslo. Jak si to vysvětlujete?

Pro mě je těžké to hodnotit, protože jsem absolvent Fakulty potravinářské a biochemické technologie, která byla z genderového hlediska na VŠCHT anomální už za mých studií, kdy tam studovalo víc studentek než studentů. I dnes je na ní nejvyšší podíl profesorek. Jak už jsem říkal na akci pořádané v rámci projektu TRIGGER, mám ženy rád a sám jsem měl nad sebou řadu žen, včetně těch, které se objevují ve vaší knize rozhovorů s vědkyněmi Hledání dynamické rovnováhy. Šéfovala mi paní profesorka Králová i Basařová, mojí školitelkou byla paní profesorka Šilhánková. Alespoň tuto fakultu ženy výrazně ovlivňují. Na některých promocích bylo deset absolventů a asi šedesát absolventek, takže byste se ve vašem oddělení měly rychle přeorientovat na ochranu mužů, kteří se i na VŠCHT pomalu stávají vzácným druhem.

Pokud se podíváme do vedení, tak je na ochranu mužů možná trochu brzo.

Je pravda, že když se podíváme na vyšší příčky kariérního žebříčku, ženy rychle mizí, a to i na potravinářské fakultě. Ještě na postech odborných asistentů jsou v převaze, ale pak se ta čísla obrátí. Je otázka, zda to je daň za historii, kdy tu žen studovalo méně a tento stav ze setrvačnosti doznívá, nebo je to třeba tím, že práce na VŠCHT ženy nenaplňuje. Na vyšších pozicích je obecně i generační problém, chybí nám lidé okolo padesáti pěti let věku. U žen se to projevuje silněji, nemáme teď žádnou mladší profesorku. Ale v poslední době se na všech čtyřech fakultách habilitovala řada žen, proto věřím, že se tento poměr časem vyrovná. Je ovšem pravda, že se u žen projevuje určité zpoždění oproti mužům v tom, kdy se k habilitaci a do jmenovacího řízení na profesorky hlásí.

VŠCHT je podle mě k ženám laskavá, protože jim poskytuje sociální zajištění a po mateřské a rodičovské dovolené se nemusejí vracet hned na plný úvazek. Pokud chtějí, mohou se školou udržovat kontakt i během mateřské. Jako šéf jsem vždy umožňoval návrat hned, jakmile o to kolegyně projevily zájem. Mohou pracovat i z domova. Bonusem je i dětský koutek, který vnímám jako zásadní nejen pro ženy, ale i pro tatínky pracující nebo studující na VŠCHT.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak vědu dělají muži, a jak ženy?

Málo rozmanité kolektivy nejsou dobré, potřebujete, aby každý přinesl něco jiného. Muži jsou větší střelci, nebojí se tolik zariskovat. Ženy chtějí spíše jistotu a mít věci v pořádku. Neplatí to zcela obecně, ale třeba delší otálení s habilitací by to vysvětlovalo.

Jste ženatý a máte dvě děti i vnoučata. Jak se vaše rodina staví k vaší profesi?

Negativně, protože nejsem často doma, hlavně když je třeba něco řešit a udělat, jak říká manželka. Rektorská pozice kromě běžné pracovní doby znamená i řadu pracovních a společenských povinností, které se mohou hodně protáhnout. Musím poděkovat manželce, že to se mnou vydržela, protože ani ona to nemá jednoduché, pracuje jako OSVČ. Jinak díky ní, dětem, vnukům a našemu zvěřinci – dvěma psům a kocourovi – jsem udržován v normálním životě a nemám čas se vznášet v pomyslných rektorských oblacích.

Dotklo se rodičovství vaší kariéry?

Manželka by asi řekla, že ne, protože jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl, ale samozřejmě jsem se snažil zapojit. Manželka určitě dělá víc domácích prací než já a orientuje se na ty praktičtější věci. Její kariéry se rodičovství dotklo, pracovala původně na Ústavu molekulární genetiky, kde měla jednu dobu i víc peněz než já. Při druhém dítěti jsme ale došli k tomu, že oba ve vědě být nemůžeme. Její časová vytíženost byla opravdu velká, zabývala se klonováním. A mikroorganismy nepochopí, že je svátek nebo víkend. Časové hledisko nakonec rozhodlo, její práce se nijak zredukovat nedala.

Čeho byste chtěl do budoucna dosáhnout?

Byl bych rád, kdyby se za mě jako rektora studenti a akademičtí pracovníci nemuseli stydět. Snažím se chovat rozumně a dělat pro VŠCHT věci, které ji posunují dopředu tak, aby byla mezi ostatními vysokými školami vidět, a to v dobrém smyslu slova.

Co byste na závěr vzkázal mladým vědkyním a vědcům?

Přeju vám, aby vás bavilo to, co děláte, a abyste si mohli věci zorganizovat tak, jak potřebujete ku prospěchu věci, aby vám všechno vycházelo a abyste po pomyslném kariérním žebříčku stoupali nahoru. A aby VŠCHT byla právě tou organizací, kde si budete své sny plnit.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Maximizing Performance Through GPC Column Selection

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
Spotřební materiál, LC kolony, GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

Gel Permeation Chromatography - Basics and Beyond

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

New To HPLC - Avoiding Beginner Pitfalls

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
HPLC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D.

„Chemii v buňce převádíme na chemii v baňce.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D.

„Rád vytvářím příležitosti.“
Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.
„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc., se narodil v roce 1958 v Praze. V roce 1982 vystudoval obor kvasné chemie a technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po absolvování aspirantury získal v roce 1989 titul CSc. v tomtéž oboru. V roce 1997 se habilitoval jako docent v oboru biotechnologie na VŠCHT Praha. V roce 2007 byl v tomtéž oboru jmenován profesorem. Od roku 1997 působil v několika akademických funkcích a od roku 2012 je rektorem VŠCHT Praha. Už pátým rokem je místopředsedou České konference rektorů.

Proč jste si vybral právě chemii?

Měl jsem štěstí, že na základní škole jsme měli skvělou paní učitelku a díky ní mě chemie začala bavit. Otec se chemii také trochu věnoval, takže k tomu možná byla i určitá rodinná dispozice. V osmé třídě jsem dělal různé pokusy a jsem rád, že mám všechny prsty a obě oči, protože mě přitahovalo všechno, co hořelo nebo bouchalo. Necítím se ale být skalním chemikem, spíše mě přitahuje vztah mezi biologií a chemií, a proto jsem šel na potravinářství.

Jako rektor Vysoké školy chemicko-technologické zřejmě nemáte mnoho času na výzkum. Mohl byste přesto popsat, čemu se výzkumně věnujete?

Věnuji se kvasné chemii. Vystudoval jsem průmyslovou školu potravinářské technologie se zaměřením na kvasnou technologii a logicky jsem v tom pokračoval na VŠCHT Praha, která byla pro mě tehdy školou jediné možné volby. Nelituji. Oboru jsem zůstal věrný, i když se vyvíjí a v současnosti se jedná o biotechnologii.

Plánoval jste, že se jednoho dne stanete rektorem školy?

Určitě ne. Moje představy o kariéře se spíše vázaly k praxi, protože i na průmyslovce jsme chodili do pivovarů, sladoven, vinařských závodů a podobně. Věděl jsem, že nechci pracovat někde, kde je pevná pracovní doba 8 hodin od šesti od rána. Zaujala mě kvasná chemie a VŠCHT jsem znal díky akcím pro středoškoláky. Po překonání potíží s matematikou, která byla pro mě jako průmyslováka relativně těžká, jsem od druhého semestru pracoval jako pomvěd. Vědecká dráha odpovídala mým představám o životním stylu a navíc mě zvídavost a touha potvrdit si experimentem něco neobvyklého držely od malička.

Na škole jsem už zůstal, jsem typický produkt dnes tak kritizovaného inbreedingu. Nikdy jsem se do žádné funkce nedral, vždycky mi je přinesl život a já se jim nebránil. Měl jsem osvícené nadřízené, kteří mi výrazně pomohli: na ústavu to byla vedoucí, paní profesorka Basařová, na fakultě si mě děkan, pan profesor Kadlec, vybral jako proděkana, když jsem byl teprve mladý odborný asistent… Viděli ve mně nějaký potenciál a rozhodli se pro riziko, za což jim nesmírně děkuju.

Jak se podle vás pozná vynikající vědec nebo vědkyně?

Vynikající vědec musí mít vizi a intuici, aby se vrhnul i do míst, která nejsou probádaná, a tam něco dokázal. Základem je hluboká znalost oboru, důležité je umět se prosadit, a proto je potřeba rozumět lidem, umět komunikovat. Věda není o sólistech, ale o týmech. Abyste vynikl, potřebujete i spolupracovníky ze zahraničí, protože není možné mít k dispozici naprosto všechny přístroje, nedá se to zaplatit. Na vysoké škole vám může pomoct to, že okolo sebe máte líheň talentů, vlak už je rozjetý. Máme tu ale i vědce, kteří ten vlak roztlačovali sami. I proto si myslím, že vynikající vědec nemůže být úplně normální. Cestička není vždycky čistě umetená a z okolí se občas nějaký kámen přivalí, takže musíte vědět, co chcete. Věda není sprint, ale běh na dlouhou trať, kdy vám během závodu nesmí dojít dech, cílevědomost je proto nutnost.

Zmínil jste zahraniční spolupráci. Hned na začátku devadesátých let jste byl na pobytu v Amsterodamu a působil jste i v Portugalsku. Projevilo se v přístupu kolegů a kolegyň to, že jste přijel z Východu?

Měl jsem štěstí na osvícené lidi a z každého pobytu máme společné publikace. Když jsem byl v Amsterodamu poprvé, šéf katedry mikrobiologie University of Amsterdam, profesor Oense Neijssel, znal Československo, a dokonce byl na konferenci o kultivacích v Hradci Králové. Jeho pracoviště paradoxně vycházelo z české školy kontinuálních kultivací. Jména jako Řičica, Málek, Sikyta a Fencl byla v šedesátých a sedmdesátých letech pojem, to pro mě byla velká výhoda. Pravda, u spolupracovníků jsem se setkával s různými přístupy, kdy mi třeba ukazovali, že v bytě, kde jsme bydleli, je televize. Ptali se mě, jestli v Praze jezdí auta, ale všichni byli otevření, milí, vycházeli mi vstříc a s řadou z nich jsem v kontaktu dodnes.

Dosáhnout nejvyšší pozice v rámci vysoké školy je jistě úspěch. Co ale považujete za svůj největší úspěch vy sám?

Snažím se mít kolem sebe lidi, se kterými si mám co říct a na které se mohu spolehnout. Mým úkolem je zajistit, aby se tu lidé cítili dobře a bytí na VŠCHT jim přinášelo uspokojení. Vnímám tak roli dobrého šéfa. Nemyslím si, že by se na vysoké škole mělo uplatňovat direktivní manažerské řízení. Nejde o vzdávání se odpovědnosti, ale konsensus je pro chod vysoké školy nezbytný, nikdo by neměl mít pocit, že je ignorován. Řada lidí má poměrně velkou volnost a mohou sami rozhodovat o tom, co budou dělat.

S VŠCHT jste spjatý celoživotně. Jak vnímáte změny, ke kterým za vašeho působení došlo?

Mrzí mě, že se vytratilo střídání období, kdy se učí, zkouší a kdy je čas na výzkumnou práci. V současnosti vše splývá dohromady, jsme zahlceni byrokracií. Moje byrokratická zátěž je zřejmě větší než u mladých postdoků, ale byrokracii a honu za projekty se životní styl vysoké školy značně podřídil. Jsem rád, že mám kontakty na Ústavu biotechnologie a mohu alespoň učit, ale už nežiju v laboratoři a kromě doktorandů nemůžu ani nikoho vést, protože na to nemám čas.

Dokážete odhadnout, kolik času vám byrokracie zabírá?

Obávám se, že byrokracie mi zabírá přes devadesát procent času. Působím i v rámci České konference rektorů jako místopředseda, běhám po ministerstvech, na Úřad vlády, do Poslanecké sněmovny a do Senátu kvůli připomínko vání různých zákonů a nastavování pravidel pro vysoké školy, což vyžaduje přípravu. Rozhodně není snadné mezi politiky a úředníky něco prosadit. Neplatí zde zákony, na které jsme zvyklí z exaktních věd, právě naopak. Bylo nám slibováno, že v novém programovém období EU administrativní zátěž klesne, nestalo se, naopak u nových programů EU raketově vylétla.

Díky nasazení i v rámci tvorby výzkumných politik máte dobrý přehled o situaci v české vědě. Jak ji hodnotíte?

Některé věci jdou hůř a hůř. Nová legislativa řadu věcí dále komplikuje. Když začínaly granty, byl jsem schopný si grant s kolegy napsat, podat, vyřešit, utratit peníze odpovídajícím způsobem, vyúčtovat, napsat závěrečnou zprávu. Dnes toho akademický pracovník téměř není schopen – potřebuje za sebou mít štáb podpůrných pracovníků. Obdivuju lidi, kteří umí granty psát a dostávají je od českých, ale i zahraničních poskytovatelů. Pokud chcete jít na jistotu, jediná cesta je nic nepodávat a do ničeho se nehlásit. Jsem rád, že je tu tolik lidí, kteří do nejistoty jdou, protože naši školu posunují.

Granty ale vnímám jako nutnost. Jsme vysoká škola orientovaná na chemii a příbuzné vědy, máme v názvu slůvko technologická. Výzkumné činnosti jsou proto poměrně drahé. Všichni studenti své závěrečné práce dělají experimentálně a to je drahý koníček. Peníze na experimenty nejdou z příspěvku na vzdělávání, bez grantů by škola nemohla dát studujícím znalosti a zručnost, které si od nás odnášejí. Byl bych rád, kdyby škola i do budoucna nevzdělávala studující jen teoreticky, ale i prakticky, na projektech spojených s praxí.

Hodnocení neprobíhá jen na celostátní úrovni. Jak by se podle vás mělo hodnocení ošetřit přímo na vysoké škole, která ze své podstaty nemá pouze vědecké, ale i pedagogické výstupy?

Dobrý akademický pracovník by měl být dobrým pedagogem a dobrým vědcem. Výuka i věda jsou týmová záležitost. Na VŠCHT jsou týmy, které fungují jako ve sportu. Třeba v cyklistice máte vynikajícího spurtéra, který na to, aby mohl být na pásce první, potřebuje za sebou tým, včetně nosičů vody. To platí i tady. Role v týmu musejí být vyrovnané a náležitě oceněné. Když někdo víc učí, má víc laboratoří a více se věnuje studentům, logicky mu chybí čas na grantové věci. Jsou lidé, kteří zvládají všechno, ale vedoucí by měl ocenit i lidi více zaměřené na jednu činnost, protože uvolňují ruce jiným, kteří jsou excelentní ve výzkumu.

Vysoké školství celosvětově směřuje k větší internacionalizaci, která se stává i jedním z měřítek kvality. Řešíte vstup zahraničních studujících i kolegů a kolegyň centrálně?

Aby vysoká škola mohla dobře fungovat, musí být otevřená. Zda se nám centrální řešení daří, si nejsem jistý. Máme tu hodně studujících přes Erasmus a další výměnné programy, jezdí k nám i studenti ze zemí mimo EU. V rámci bakalářského a hlavně magisterského a doktorského studia řada našich studentů vyjíždí studovat do zahraničí a vysoce mobilní je i velká část našich akademiků, zejména díky zapojení školy do mezinárodních projektů.

Nárůst zahraniční mobility je oproti minulosti velkou změnou. V čem jiném si všímáte proměn?

U řady přístrojů není nutné, aby u nich vědec fyzicky byl. Zvýšila se výrazně jejich spolehlivost i možnost ovládat je na dálku – pokud potřebuji vědět, co se děje v laboratoři mimo běžnou pracovní dobu, je to možné sledovat prakticky odkudkoliv díky webkameře. Jsem z generace, která obcházela různé knihovny a hledala informace v abstraktech, psali jsme si autorům o články. Pokud dnes není článek v elektronické databázi, ke které máme přístup, tak pro mladé neexistuje. Proměnily se i zájmy mladých lidí, kteří mají daleko širší možnosti a příležitosti.

Myslíte si, že mladí lidé ve vědě překonávají dnes jiné překážky než v dobách začátků vaší kariéry?

Celý život je o překážkách, jejich povaha se ale mění. Nevím, jestli to „mladí“ mají snazší nebo těžší, záleží i na osobním přístupu k řešení a k životu. Doba rozhodně jednoduchá není, nic jim nespadne samo do klína. „Levné peníze“ už ve vědě dávno nejsou. Začínající odborný asistent nebo vědecký pracovník nemá na růžích ustláno. K slušným penězům se dopracuje časem, ale na začátku, zvlášť pokud chce zakládat rodinu, to jednoduché není. Nejzákladnější stipendium na doktorátu je okolo sedmi tisíc, přitom na něj nastupuje člověk, který úspěšně ukončil magisterské studium. To není zrovna povzbudivá skutečnost. Naši doktorandi se stávají součástí „velké táborové hry“, jak tomu říkám, takže dostávají příplatky za pedagogiku a mohou si žádat o školní oborové granty v rámci interní grantové agentury IGA. Většina z nich se podílí na projektech svých školitelů, jsou velmi kvalifikovaní, takže se paradoxně může stát, že po konci doktorátu, kdy už nemohou čerpat nedaněná stipendia, si jako odborní asistenti platově pohorší.

Doba se změnila ale i v tom, že dříve nebyly dostupné moderní přístroje, byl problém sehnat některé chemikálie z dovozu. Sám jsem například dostal alginát, který jsem potřeboval pro svoji disertační práci, až po obhajobě. Musel jsem si ho sehnat jinde, mezi vědci fungovala poměrně velká solidarita a výměnný obchod. Všichni měli stejné problémy, byli jsme na tom podobně. Dnes, kdy jde hlavně o peníze, je prostředí náročnější a existují výrazné rozdíly mezi pracovišti, záleží na tom, jak se člověk stará a co pro práci udělá. Každý má ale šanci se prosadit.

Statistiky ukazují, že ačkoliv přibývá absolventek i technických a přírodovědných oborů, jejich zastoupení mezi výzkumníky za posledních patnáct let v České republice jako jediné v EU kleslo. Jak si to vysvětlujete?

Pro mě je těžké to hodnotit, protože jsem absolvent Fakulty potravinářské a biochemické technologie, která byla z genderového hlediska na VŠCHT anomální už za mých studií, kdy tam studovalo víc studentek než studentů. I dnes je na ní nejvyšší podíl profesorek. Jak už jsem říkal na akci pořádané v rámci projektu TRIGGER, mám ženy rád a sám jsem měl nad sebou řadu žen, včetně těch, které se objevují ve vaší knize rozhovorů s vědkyněmi Hledání dynamické rovnováhy. Šéfovala mi paní profesorka Králová i Basařová, mojí školitelkou byla paní profesorka Šilhánková. Alespoň tuto fakultu ženy výrazně ovlivňují. Na některých promocích bylo deset absolventů a asi šedesát absolventek, takže byste se ve vašem oddělení měly rychle přeorientovat na ochranu mužů, kteří se i na VŠCHT pomalu stávají vzácným druhem.

Pokud se podíváme do vedení, tak je na ochranu mužů možná trochu brzo.

Je pravda, že když se podíváme na vyšší příčky kariérního žebříčku, ženy rychle mizí, a to i na potravinářské fakultě. Ještě na postech odborných asistentů jsou v převaze, ale pak se ta čísla obrátí. Je otázka, zda to je daň za historii, kdy tu žen studovalo méně a tento stav ze setrvačnosti doznívá, nebo je to třeba tím, že práce na VŠCHT ženy nenaplňuje. Na vyšších pozicích je obecně i generační problém, chybí nám lidé okolo padesáti pěti let věku. U žen se to projevuje silněji, nemáme teď žádnou mladší profesorku. Ale v poslední době se na všech čtyřech fakultách habilitovala řada žen, proto věřím, že se tento poměr časem vyrovná. Je ovšem pravda, že se u žen projevuje určité zpoždění oproti mužům v tom, kdy se k habilitaci a do jmenovacího řízení na profesorky hlásí.

VŠCHT je podle mě k ženám laskavá, protože jim poskytuje sociální zajištění a po mateřské a rodičovské dovolené se nemusejí vracet hned na plný úvazek. Pokud chtějí, mohou se školou udržovat kontakt i během mateřské. Jako šéf jsem vždy umožňoval návrat hned, jakmile o to kolegyně projevily zájem. Mohou pracovat i z domova. Bonusem je i dětský koutek, který vnímám jako zásadní nejen pro ženy, ale i pro tatínky pracující nebo studující na VŠCHT.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak vědu dělají muži, a jak ženy?

Málo rozmanité kolektivy nejsou dobré, potřebujete, aby každý přinesl něco jiného. Muži jsou větší střelci, nebojí se tolik zariskovat. Ženy chtějí spíše jistotu a mít věci v pořádku. Neplatí to zcela obecně, ale třeba delší otálení s habilitací by to vysvětlovalo.

Jste ženatý a máte dvě děti i vnoučata. Jak se vaše rodina staví k vaší profesi?

Negativně, protože nejsem často doma, hlavně když je třeba něco řešit a udělat, jak říká manželka. Rektorská pozice kromě běžné pracovní doby znamená i řadu pracovních a společenských povinností, které se mohou hodně protáhnout. Musím poděkovat manželce, že to se mnou vydržela, protože ani ona to nemá jednoduché, pracuje jako OSVČ. Jinak díky ní, dětem, vnukům a našemu zvěřinci – dvěma psům a kocourovi – jsem udržován v normálním životě a nemám čas se vznášet v pomyslných rektorských oblacích.

Dotklo se rodičovství vaší kariéry?

Manželka by asi řekla, že ne, protože jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl, ale samozřejmě jsem se snažil zapojit. Manželka určitě dělá víc domácích prací než já a orientuje se na ty praktičtější věci. Její kariéry se rodičovství dotklo, pracovala původně na Ústavu molekulární genetiky, kde měla jednu dobu i víc peněz než já. Při druhém dítěti jsme ale došli k tomu, že oba ve vědě být nemůžeme. Její časová vytíženost byla opravdu velká, zabývala se klonováním. A mikroorganismy nepochopí, že je svátek nebo víkend. Časové hledisko nakonec rozhodlo, její práce se nijak zredukovat nedala.

Čeho byste chtěl do budoucna dosáhnout?

Byl bych rád, kdyby se za mě jako rektora studenti a akademičtí pracovníci nemuseli stydět. Snažím se chovat rozumně a dělat pro VŠCHT věci, které ji posunují dopředu tak, aby byla mezi ostatními vysokými školami vidět, a to v dobrém smyslu slova.

Co byste na závěr vzkázal mladým vědkyním a vědcům?

Přeju vám, aby vás bavilo to, co děláte, a abyste si mohli věci zorganizovat tak, jak potřebujete ku prospěchu věci, aby vám všechno vycházelo a abyste po pomyslném kariérním žebříčku stoupali nahoru. A aby VŠCHT byla právě tou organizací, kde si budete své sny plnit.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Maximizing Performance Through GPC Column Selection

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
Spotřební materiál, LC kolony, GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

Gel Permeation Chromatography - Basics and Beyond

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

New To HPLC - Avoiding Beginner Pitfalls

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
HPLC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D.

„Chemii v buňce převádíme na chemii v baňce.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D.

„Rád vytvářím příležitosti.“
Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.
„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc., se narodil v roce 1958 v Praze. V roce 1982 vystudoval obor kvasné chemie a technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po absolvování aspirantury získal v roce 1989 titul CSc. v tomtéž oboru. V roce 1997 se habilitoval jako docent v oboru biotechnologie na VŠCHT Praha. V roce 2007 byl v tomtéž oboru jmenován profesorem. Od roku 1997 působil v několika akademických funkcích a od roku 2012 je rektorem VŠCHT Praha. Už pátým rokem je místopředsedou České konference rektorů.

Proč jste si vybral právě chemii?

Měl jsem štěstí, že na základní škole jsme měli skvělou paní učitelku a díky ní mě chemie začala bavit. Otec se chemii také trochu věnoval, takže k tomu možná byla i určitá rodinná dispozice. V osmé třídě jsem dělal různé pokusy a jsem rád, že mám všechny prsty a obě oči, protože mě přitahovalo všechno, co hořelo nebo bouchalo. Necítím se ale být skalním chemikem, spíše mě přitahuje vztah mezi biologií a chemií, a proto jsem šel na potravinářství.

Jako rektor Vysoké školy chemicko-technologické zřejmě nemáte mnoho času na výzkum. Mohl byste přesto popsat, čemu se výzkumně věnujete?

Věnuji se kvasné chemii. Vystudoval jsem průmyslovou školu potravinářské technologie se zaměřením na kvasnou technologii a logicky jsem v tom pokračoval na VŠCHT Praha, která byla pro mě tehdy školou jediné možné volby. Nelituji. Oboru jsem zůstal věrný, i když se vyvíjí a v současnosti se jedná o biotechnologii.

Plánoval jste, že se jednoho dne stanete rektorem školy?

Určitě ne. Moje představy o kariéře se spíše vázaly k praxi, protože i na průmyslovce jsme chodili do pivovarů, sladoven, vinařských závodů a podobně. Věděl jsem, že nechci pracovat někde, kde je pevná pracovní doba 8 hodin od šesti od rána. Zaujala mě kvasná chemie a VŠCHT jsem znal díky akcím pro středoškoláky. Po překonání potíží s matematikou, která byla pro mě jako průmyslováka relativně těžká, jsem od druhého semestru pracoval jako pomvěd. Vědecká dráha odpovídala mým představám o životním stylu a navíc mě zvídavost a touha potvrdit si experimentem něco neobvyklého držely od malička.

Na škole jsem už zůstal, jsem typický produkt dnes tak kritizovaného inbreedingu. Nikdy jsem se do žádné funkce nedral, vždycky mi je přinesl život a já se jim nebránil. Měl jsem osvícené nadřízené, kteří mi výrazně pomohli: na ústavu to byla vedoucí, paní profesorka Basařová, na fakultě si mě děkan, pan profesor Kadlec, vybral jako proděkana, když jsem byl teprve mladý odborný asistent… Viděli ve mně nějaký potenciál a rozhodli se pro riziko, za což jim nesmírně děkuju.

Jak se podle vás pozná vynikající vědec nebo vědkyně?

Vynikající vědec musí mít vizi a intuici, aby se vrhnul i do míst, která nejsou probádaná, a tam něco dokázal. Základem je hluboká znalost oboru, důležité je umět se prosadit, a proto je potřeba rozumět lidem, umět komunikovat. Věda není o sólistech, ale o týmech. Abyste vynikl, potřebujete i spolupracovníky ze zahraničí, protože není možné mít k dispozici naprosto všechny přístroje, nedá se to zaplatit. Na vysoké škole vám může pomoct to, že okolo sebe máte líheň talentů, vlak už je rozjetý. Máme tu ale i vědce, kteří ten vlak roztlačovali sami. I proto si myslím, že vynikající vědec nemůže být úplně normální. Cestička není vždycky čistě umetená a z okolí se občas nějaký kámen přivalí, takže musíte vědět, co chcete. Věda není sprint, ale běh na dlouhou trať, kdy vám během závodu nesmí dojít dech, cílevědomost je proto nutnost.

Zmínil jste zahraniční spolupráci. Hned na začátku devadesátých let jste byl na pobytu v Amsterodamu a působil jste i v Portugalsku. Projevilo se v přístupu kolegů a kolegyň to, že jste přijel z Východu?

Měl jsem štěstí na osvícené lidi a z každého pobytu máme společné publikace. Když jsem byl v Amsterodamu poprvé, šéf katedry mikrobiologie University of Amsterdam, profesor Oense Neijssel, znal Československo, a dokonce byl na konferenci o kultivacích v Hradci Králové. Jeho pracoviště paradoxně vycházelo z české školy kontinuálních kultivací. Jména jako Řičica, Málek, Sikyta a Fencl byla v šedesátých a sedmdesátých letech pojem, to pro mě byla velká výhoda. Pravda, u spolupracovníků jsem se setkával s různými přístupy, kdy mi třeba ukazovali, že v bytě, kde jsme bydleli, je televize. Ptali se mě, jestli v Praze jezdí auta, ale všichni byli otevření, milí, vycházeli mi vstříc a s řadou z nich jsem v kontaktu dodnes.

Dosáhnout nejvyšší pozice v rámci vysoké školy je jistě úspěch. Co ale považujete za svůj největší úspěch vy sám?

Snažím se mít kolem sebe lidi, se kterými si mám co říct a na které se mohu spolehnout. Mým úkolem je zajistit, aby se tu lidé cítili dobře a bytí na VŠCHT jim přinášelo uspokojení. Vnímám tak roli dobrého šéfa. Nemyslím si, že by se na vysoké škole mělo uplatňovat direktivní manažerské řízení. Nejde o vzdávání se odpovědnosti, ale konsensus je pro chod vysoké školy nezbytný, nikdo by neměl mít pocit, že je ignorován. Řada lidí má poměrně velkou volnost a mohou sami rozhodovat o tom, co budou dělat.

S VŠCHT jste spjatý celoživotně. Jak vnímáte změny, ke kterým za vašeho působení došlo?

Mrzí mě, že se vytratilo střídání období, kdy se učí, zkouší a kdy je čas na výzkumnou práci. V současnosti vše splývá dohromady, jsme zahlceni byrokracií. Moje byrokratická zátěž je zřejmě větší než u mladých postdoků, ale byrokracii a honu za projekty se životní styl vysoké školy značně podřídil. Jsem rád, že mám kontakty na Ústavu biotechnologie a mohu alespoň učit, ale už nežiju v laboratoři a kromě doktorandů nemůžu ani nikoho vést, protože na to nemám čas.

Dokážete odhadnout, kolik času vám byrokracie zabírá?

Obávám se, že byrokracie mi zabírá přes devadesát procent času. Působím i v rámci České konference rektorů jako místopředseda, běhám po ministerstvech, na Úřad vlády, do Poslanecké sněmovny a do Senátu kvůli připomínko vání různých zákonů a nastavování pravidel pro vysoké školy, což vyžaduje přípravu. Rozhodně není snadné mezi politiky a úředníky něco prosadit. Neplatí zde zákony, na které jsme zvyklí z exaktních věd, právě naopak. Bylo nám slibováno, že v novém programovém období EU administrativní zátěž klesne, nestalo se, naopak u nových programů EU raketově vylétla.

Díky nasazení i v rámci tvorby výzkumných politik máte dobrý přehled o situaci v české vědě. Jak ji hodnotíte?

Některé věci jdou hůř a hůř. Nová legislativa řadu věcí dále komplikuje. Když začínaly granty, byl jsem schopný si grant s kolegy napsat, podat, vyřešit, utratit peníze odpovídajícím způsobem, vyúčtovat, napsat závěrečnou zprávu. Dnes toho akademický pracovník téměř není schopen – potřebuje za sebou mít štáb podpůrných pracovníků. Obdivuju lidi, kteří umí granty psát a dostávají je od českých, ale i zahraničních poskytovatelů. Pokud chcete jít na jistotu, jediná cesta je nic nepodávat a do ničeho se nehlásit. Jsem rád, že je tu tolik lidí, kteří do nejistoty jdou, protože naši školu posunují.

Granty ale vnímám jako nutnost. Jsme vysoká škola orientovaná na chemii a příbuzné vědy, máme v názvu slůvko technologická. Výzkumné činnosti jsou proto poměrně drahé. Všichni studenti své závěrečné práce dělají experimentálně a to je drahý koníček. Peníze na experimenty nejdou z příspěvku na vzdělávání, bez grantů by škola nemohla dát studujícím znalosti a zručnost, které si od nás odnášejí. Byl bych rád, kdyby škola i do budoucna nevzdělávala studující jen teoreticky, ale i prakticky, na projektech spojených s praxí.

Hodnocení neprobíhá jen na celostátní úrovni. Jak by se podle vás mělo hodnocení ošetřit přímo na vysoké škole, která ze své podstaty nemá pouze vědecké, ale i pedagogické výstupy?

Dobrý akademický pracovník by měl být dobrým pedagogem a dobrým vědcem. Výuka i věda jsou týmová záležitost. Na VŠCHT jsou týmy, které fungují jako ve sportu. Třeba v cyklistice máte vynikajícího spurtéra, který na to, aby mohl být na pásce první, potřebuje za sebou tým, včetně nosičů vody. To platí i tady. Role v týmu musejí být vyrovnané a náležitě oceněné. Když někdo víc učí, má víc laboratoří a více se věnuje studentům, logicky mu chybí čas na grantové věci. Jsou lidé, kteří zvládají všechno, ale vedoucí by měl ocenit i lidi více zaměřené na jednu činnost, protože uvolňují ruce jiným, kteří jsou excelentní ve výzkumu.

Vysoké školství celosvětově směřuje k větší internacionalizaci, která se stává i jedním z měřítek kvality. Řešíte vstup zahraničních studujících i kolegů a kolegyň centrálně?

Aby vysoká škola mohla dobře fungovat, musí být otevřená. Zda se nám centrální řešení daří, si nejsem jistý. Máme tu hodně studujících přes Erasmus a další výměnné programy, jezdí k nám i studenti ze zemí mimo EU. V rámci bakalářského a hlavně magisterského a doktorského studia řada našich studentů vyjíždí studovat do zahraničí a vysoce mobilní je i velká část našich akademiků, zejména díky zapojení školy do mezinárodních projektů.

Nárůst zahraniční mobility je oproti minulosti velkou změnou. V čem jiném si všímáte proměn?

U řady přístrojů není nutné, aby u nich vědec fyzicky byl. Zvýšila se výrazně jejich spolehlivost i možnost ovládat je na dálku – pokud potřebuji vědět, co se děje v laboratoři mimo běžnou pracovní dobu, je to možné sledovat prakticky odkudkoliv díky webkameře. Jsem z generace, která obcházela různé knihovny a hledala informace v abstraktech, psali jsme si autorům o články. Pokud dnes není článek v elektronické databázi, ke které máme přístup, tak pro mladé neexistuje. Proměnily se i zájmy mladých lidí, kteří mají daleko širší možnosti a příležitosti.

Myslíte si, že mladí lidé ve vědě překonávají dnes jiné překážky než v dobách začátků vaší kariéry?

Celý život je o překážkách, jejich povaha se ale mění. Nevím, jestli to „mladí“ mají snazší nebo těžší, záleží i na osobním přístupu k řešení a k životu. Doba rozhodně jednoduchá není, nic jim nespadne samo do klína. „Levné peníze“ už ve vědě dávno nejsou. Začínající odborný asistent nebo vědecký pracovník nemá na růžích ustláno. K slušným penězům se dopracuje časem, ale na začátku, zvlášť pokud chce zakládat rodinu, to jednoduché není. Nejzákladnější stipendium na doktorátu je okolo sedmi tisíc, přitom na něj nastupuje člověk, který úspěšně ukončil magisterské studium. To není zrovna povzbudivá skutečnost. Naši doktorandi se stávají součástí „velké táborové hry“, jak tomu říkám, takže dostávají příplatky za pedagogiku a mohou si žádat o školní oborové granty v rámci interní grantové agentury IGA. Většina z nich se podílí na projektech svých školitelů, jsou velmi kvalifikovaní, takže se paradoxně může stát, že po konci doktorátu, kdy už nemohou čerpat nedaněná stipendia, si jako odborní asistenti platově pohorší.

Doba se změnila ale i v tom, že dříve nebyly dostupné moderní přístroje, byl problém sehnat některé chemikálie z dovozu. Sám jsem například dostal alginát, který jsem potřeboval pro svoji disertační práci, až po obhajobě. Musel jsem si ho sehnat jinde, mezi vědci fungovala poměrně velká solidarita a výměnný obchod. Všichni měli stejné problémy, byli jsme na tom podobně. Dnes, kdy jde hlavně o peníze, je prostředí náročnější a existují výrazné rozdíly mezi pracovišti, záleží na tom, jak se člověk stará a co pro práci udělá. Každý má ale šanci se prosadit.

Statistiky ukazují, že ačkoliv přibývá absolventek i technických a přírodovědných oborů, jejich zastoupení mezi výzkumníky za posledních patnáct let v České republice jako jediné v EU kleslo. Jak si to vysvětlujete?

Pro mě je těžké to hodnotit, protože jsem absolvent Fakulty potravinářské a biochemické technologie, která byla z genderového hlediska na VŠCHT anomální už za mých studií, kdy tam studovalo víc studentek než studentů. I dnes je na ní nejvyšší podíl profesorek. Jak už jsem říkal na akci pořádané v rámci projektu TRIGGER, mám ženy rád a sám jsem měl nad sebou řadu žen, včetně těch, které se objevují ve vaší knize rozhovorů s vědkyněmi Hledání dynamické rovnováhy. Šéfovala mi paní profesorka Králová i Basařová, mojí školitelkou byla paní profesorka Šilhánková. Alespoň tuto fakultu ženy výrazně ovlivňují. Na některých promocích bylo deset absolventů a asi šedesát absolventek, takže byste se ve vašem oddělení měly rychle přeorientovat na ochranu mužů, kteří se i na VŠCHT pomalu stávají vzácným druhem.

Pokud se podíváme do vedení, tak je na ochranu mužů možná trochu brzo.

Je pravda, že když se podíváme na vyšší příčky kariérního žebříčku, ženy rychle mizí, a to i na potravinářské fakultě. Ještě na postech odborných asistentů jsou v převaze, ale pak se ta čísla obrátí. Je otázka, zda to je daň za historii, kdy tu žen studovalo méně a tento stav ze setrvačnosti doznívá, nebo je to třeba tím, že práce na VŠCHT ženy nenaplňuje. Na vyšších pozicích je obecně i generační problém, chybí nám lidé okolo padesáti pěti let věku. U žen se to projevuje silněji, nemáme teď žádnou mladší profesorku. Ale v poslední době se na všech čtyřech fakultách habilitovala řada žen, proto věřím, že se tento poměr časem vyrovná. Je ovšem pravda, že se u žen projevuje určité zpoždění oproti mužům v tom, kdy se k habilitaci a do jmenovacího řízení na profesorky hlásí.

VŠCHT je podle mě k ženám laskavá, protože jim poskytuje sociální zajištění a po mateřské a rodičovské dovolené se nemusejí vracet hned na plný úvazek. Pokud chtějí, mohou se školou udržovat kontakt i během mateřské. Jako šéf jsem vždy umožňoval návrat hned, jakmile o to kolegyně projevily zájem. Mohou pracovat i z domova. Bonusem je i dětský koutek, který vnímám jako zásadní nejen pro ženy, ale i pro tatínky pracující nebo studující na VŠCHT.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak vědu dělají muži, a jak ženy?

Málo rozmanité kolektivy nejsou dobré, potřebujete, aby každý přinesl něco jiného. Muži jsou větší střelci, nebojí se tolik zariskovat. Ženy chtějí spíše jistotu a mít věci v pořádku. Neplatí to zcela obecně, ale třeba delší otálení s habilitací by to vysvětlovalo.

Jste ženatý a máte dvě děti i vnoučata. Jak se vaše rodina staví k vaší profesi?

Negativně, protože nejsem často doma, hlavně když je třeba něco řešit a udělat, jak říká manželka. Rektorská pozice kromě běžné pracovní doby znamená i řadu pracovních a společenských povinností, které se mohou hodně protáhnout. Musím poděkovat manželce, že to se mnou vydržela, protože ani ona to nemá jednoduché, pracuje jako OSVČ. Jinak díky ní, dětem, vnukům a našemu zvěřinci – dvěma psům a kocourovi – jsem udržován v normálním životě a nemám čas se vznášet v pomyslných rektorských oblacích.

Dotklo se rodičovství vaší kariéry?

Manželka by asi řekla, že ne, protože jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl, ale samozřejmě jsem se snažil zapojit. Manželka určitě dělá víc domácích prací než já a orientuje se na ty praktičtější věci. Její kariéry se rodičovství dotklo, pracovala původně na Ústavu molekulární genetiky, kde měla jednu dobu i víc peněz než já. Při druhém dítěti jsme ale došli k tomu, že oba ve vědě být nemůžeme. Její časová vytíženost byla opravdu velká, zabývala se klonováním. A mikroorganismy nepochopí, že je svátek nebo víkend. Časové hledisko nakonec rozhodlo, její práce se nijak zredukovat nedala.

Čeho byste chtěl do budoucna dosáhnout?

Byl bych rád, kdyby se za mě jako rektora studenti a akademičtí pracovníci nemuseli stydět. Snažím se chovat rozumně a dělat pro VŠCHT věci, které ji posunují dopředu tak, aby byla mezi ostatními vysokými školami vidět, a to v dobrém smyslu slova.

Co byste na závěr vzkázal mladým vědkyním a vědcům?

Přeju vám, aby vás bavilo to, co děláte, a abyste si mohli věci zorganizovat tak, jak potřebujete ku prospěchu věci, aby vám všechno vycházelo a abyste po pomyslném kariérním žebříčku stoupali nahoru. A aby VŠCHT byla právě tou organizací, kde si budete své sny plnit.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Maximizing Performance Through GPC Column Selection

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
Spotřební materiál, LC kolony, GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

Gel Permeation Chromatography - Basics and Beyond

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

New To HPLC - Avoiding Beginner Pitfalls

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
HPLC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D.

„Chemii v buňce převádíme na chemii v baňce.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D.

„Rád vytvářím příležitosti.“
Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.
„Vynikající vědec nemůže být úplně normální.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017

Prof. Ing Karel Melzoch, CSc., se narodil v roce 1958 v Praze. V roce 1982 vystudoval obor kvasné chemie a technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po absolvování aspirantury získal v roce 1989 titul CSc. v tomtéž oboru. V roce 1997 se habilitoval jako docent v oboru biotechnologie na VŠCHT Praha. V roce 2007 byl v tomtéž oboru jmenován profesorem. Od roku 1997 působil v několika akademických funkcích a od roku 2012 je rektorem VŠCHT Praha. Už pátým rokem je místopředsedou České konference rektorů.

Proč jste si vybral právě chemii?

Měl jsem štěstí, že na základní škole jsme měli skvělou paní učitelku a díky ní mě chemie začala bavit. Otec se chemii také trochu věnoval, takže k tomu možná byla i určitá rodinná dispozice. V osmé třídě jsem dělal různé pokusy a jsem rád, že mám všechny prsty a obě oči, protože mě přitahovalo všechno, co hořelo nebo bouchalo. Necítím se ale být skalním chemikem, spíše mě přitahuje vztah mezi biologií a chemií, a proto jsem šel na potravinářství.

Jako rektor Vysoké školy chemicko-technologické zřejmě nemáte mnoho času na výzkum. Mohl byste přesto popsat, čemu se výzkumně věnujete?

Věnuji se kvasné chemii. Vystudoval jsem průmyslovou školu potravinářské technologie se zaměřením na kvasnou technologii a logicky jsem v tom pokračoval na VŠCHT Praha, která byla pro mě tehdy školou jediné možné volby. Nelituji. Oboru jsem zůstal věrný, i když se vyvíjí a v současnosti se jedná o biotechnologii.

Plánoval jste, že se jednoho dne stanete rektorem školy?

Určitě ne. Moje představy o kariéře se spíše vázaly k praxi, protože i na průmyslovce jsme chodili do pivovarů, sladoven, vinařských závodů a podobně. Věděl jsem, že nechci pracovat někde, kde je pevná pracovní doba 8 hodin od šesti od rána. Zaujala mě kvasná chemie a VŠCHT jsem znal díky akcím pro středoškoláky. Po překonání potíží s matematikou, která byla pro mě jako průmyslováka relativně těžká, jsem od druhého semestru pracoval jako pomvěd. Vědecká dráha odpovídala mým představám o životním stylu a navíc mě zvídavost a touha potvrdit si experimentem něco neobvyklého držely od malička.

Na škole jsem už zůstal, jsem typický produkt dnes tak kritizovaného inbreedingu. Nikdy jsem se do žádné funkce nedral, vždycky mi je přinesl život a já se jim nebránil. Měl jsem osvícené nadřízené, kteří mi výrazně pomohli: na ústavu to byla vedoucí, paní profesorka Basařová, na fakultě si mě děkan, pan profesor Kadlec, vybral jako proděkana, když jsem byl teprve mladý odborný asistent… Viděli ve mně nějaký potenciál a rozhodli se pro riziko, za což jim nesmírně děkuju.

Jak se podle vás pozná vynikající vědec nebo vědkyně?

Vynikající vědec musí mít vizi a intuici, aby se vrhnul i do míst, která nejsou probádaná, a tam něco dokázal. Základem je hluboká znalost oboru, důležité je umět se prosadit, a proto je potřeba rozumět lidem, umět komunikovat. Věda není o sólistech, ale o týmech. Abyste vynikl, potřebujete i spolupracovníky ze zahraničí, protože není možné mít k dispozici naprosto všechny přístroje, nedá se to zaplatit. Na vysoké škole vám může pomoct to, že okolo sebe máte líheň talentů, vlak už je rozjetý. Máme tu ale i vědce, kteří ten vlak roztlačovali sami. I proto si myslím, že vynikající vědec nemůže být úplně normální. Cestička není vždycky čistě umetená a z okolí se občas nějaký kámen přivalí, takže musíte vědět, co chcete. Věda není sprint, ale běh na dlouhou trať, kdy vám během závodu nesmí dojít dech, cílevědomost je proto nutnost.

Zmínil jste zahraniční spolupráci. Hned na začátku devadesátých let jste byl na pobytu v Amsterodamu a působil jste i v Portugalsku. Projevilo se v přístupu kolegů a kolegyň to, že jste přijel z Východu?

Měl jsem štěstí na osvícené lidi a z každého pobytu máme společné publikace. Když jsem byl v Amsterodamu poprvé, šéf katedry mikrobiologie University of Amsterdam, profesor Oense Neijssel, znal Československo, a dokonce byl na konferenci o kultivacích v Hradci Králové. Jeho pracoviště paradoxně vycházelo z české školy kontinuálních kultivací. Jména jako Řičica, Málek, Sikyta a Fencl byla v šedesátých a sedmdesátých letech pojem, to pro mě byla velká výhoda. Pravda, u spolupracovníků jsem se setkával s různými přístupy, kdy mi třeba ukazovali, že v bytě, kde jsme bydleli, je televize. Ptali se mě, jestli v Praze jezdí auta, ale všichni byli otevření, milí, vycházeli mi vstříc a s řadou z nich jsem v kontaktu dodnes.

Dosáhnout nejvyšší pozice v rámci vysoké školy je jistě úspěch. Co ale považujete za svůj největší úspěch vy sám?

Snažím se mít kolem sebe lidi, se kterými si mám co říct a na které se mohu spolehnout. Mým úkolem je zajistit, aby se tu lidé cítili dobře a bytí na VŠCHT jim přinášelo uspokojení. Vnímám tak roli dobrého šéfa. Nemyslím si, že by se na vysoké škole mělo uplatňovat direktivní manažerské řízení. Nejde o vzdávání se odpovědnosti, ale konsensus je pro chod vysoké školy nezbytný, nikdo by neměl mít pocit, že je ignorován. Řada lidí má poměrně velkou volnost a mohou sami rozhodovat o tom, co budou dělat.

S VŠCHT jste spjatý celoživotně. Jak vnímáte změny, ke kterým za vašeho působení došlo?

Mrzí mě, že se vytratilo střídání období, kdy se učí, zkouší a kdy je čas na výzkumnou práci. V současnosti vše splývá dohromady, jsme zahlceni byrokracií. Moje byrokratická zátěž je zřejmě větší než u mladých postdoků, ale byrokracii a honu za projekty se životní styl vysoké školy značně podřídil. Jsem rád, že mám kontakty na Ústavu biotechnologie a mohu alespoň učit, ale už nežiju v laboratoři a kromě doktorandů nemůžu ani nikoho vést, protože na to nemám čas.

Dokážete odhadnout, kolik času vám byrokracie zabírá?

Obávám se, že byrokracie mi zabírá přes devadesát procent času. Působím i v rámci České konference rektorů jako místopředseda, běhám po ministerstvech, na Úřad vlády, do Poslanecké sněmovny a do Senátu kvůli připomínko vání různých zákonů a nastavování pravidel pro vysoké školy, což vyžaduje přípravu. Rozhodně není snadné mezi politiky a úředníky něco prosadit. Neplatí zde zákony, na které jsme zvyklí z exaktních věd, právě naopak. Bylo nám slibováno, že v novém programovém období EU administrativní zátěž klesne, nestalo se, naopak u nových programů EU raketově vylétla.

Díky nasazení i v rámci tvorby výzkumných politik máte dobrý přehled o situaci v české vědě. Jak ji hodnotíte?

Některé věci jdou hůř a hůř. Nová legislativa řadu věcí dále komplikuje. Když začínaly granty, byl jsem schopný si grant s kolegy napsat, podat, vyřešit, utratit peníze odpovídajícím způsobem, vyúčtovat, napsat závěrečnou zprávu. Dnes toho akademický pracovník téměř není schopen – potřebuje za sebou mít štáb podpůrných pracovníků. Obdivuju lidi, kteří umí granty psát a dostávají je od českých, ale i zahraničních poskytovatelů. Pokud chcete jít na jistotu, jediná cesta je nic nepodávat a do ničeho se nehlásit. Jsem rád, že je tu tolik lidí, kteří do nejistoty jdou, protože naši školu posunují.

Granty ale vnímám jako nutnost. Jsme vysoká škola orientovaná na chemii a příbuzné vědy, máme v názvu slůvko technologická. Výzkumné činnosti jsou proto poměrně drahé. Všichni studenti své závěrečné práce dělají experimentálně a to je drahý koníček. Peníze na experimenty nejdou z příspěvku na vzdělávání, bez grantů by škola nemohla dát studujícím znalosti a zručnost, které si od nás odnášejí. Byl bych rád, kdyby škola i do budoucna nevzdělávala studující jen teoreticky, ale i prakticky, na projektech spojených s praxí.

Hodnocení neprobíhá jen na celostátní úrovni. Jak by se podle vás mělo hodnocení ošetřit přímo na vysoké škole, která ze své podstaty nemá pouze vědecké, ale i pedagogické výstupy?

Dobrý akademický pracovník by měl být dobrým pedagogem a dobrým vědcem. Výuka i věda jsou týmová záležitost. Na VŠCHT jsou týmy, které fungují jako ve sportu. Třeba v cyklistice máte vynikajícího spurtéra, který na to, aby mohl být na pásce první, potřebuje za sebou tým, včetně nosičů vody. To platí i tady. Role v týmu musejí být vyrovnané a náležitě oceněné. Když někdo víc učí, má víc laboratoří a více se věnuje studentům, logicky mu chybí čas na grantové věci. Jsou lidé, kteří zvládají všechno, ale vedoucí by měl ocenit i lidi více zaměřené na jednu činnost, protože uvolňují ruce jiným, kteří jsou excelentní ve výzkumu.

Vysoké školství celosvětově směřuje k větší internacionalizaci, která se stává i jedním z měřítek kvality. Řešíte vstup zahraničních studujících i kolegů a kolegyň centrálně?

Aby vysoká škola mohla dobře fungovat, musí být otevřená. Zda se nám centrální řešení daří, si nejsem jistý. Máme tu hodně studujících přes Erasmus a další výměnné programy, jezdí k nám i studenti ze zemí mimo EU. V rámci bakalářského a hlavně magisterského a doktorského studia řada našich studentů vyjíždí studovat do zahraničí a vysoce mobilní je i velká část našich akademiků, zejména díky zapojení školy do mezinárodních projektů.

Nárůst zahraniční mobility je oproti minulosti velkou změnou. V čem jiném si všímáte proměn?

U řady přístrojů není nutné, aby u nich vědec fyzicky byl. Zvýšila se výrazně jejich spolehlivost i možnost ovládat je na dálku – pokud potřebuji vědět, co se děje v laboratoři mimo běžnou pracovní dobu, je to možné sledovat prakticky odkudkoliv díky webkameře. Jsem z generace, která obcházela různé knihovny a hledala informace v abstraktech, psali jsme si autorům o články. Pokud dnes není článek v elektronické databázi, ke které máme přístup, tak pro mladé neexistuje. Proměnily se i zájmy mladých lidí, kteří mají daleko širší možnosti a příležitosti.

Myslíte si, že mladí lidé ve vědě překonávají dnes jiné překážky než v dobách začátků vaší kariéry?

Celý život je o překážkách, jejich povaha se ale mění. Nevím, jestli to „mladí“ mají snazší nebo těžší, záleží i na osobním přístupu k řešení a k životu. Doba rozhodně jednoduchá není, nic jim nespadne samo do klína. „Levné peníze“ už ve vědě dávno nejsou. Začínající odborný asistent nebo vědecký pracovník nemá na růžích ustláno. K slušným penězům se dopracuje časem, ale na začátku, zvlášť pokud chce zakládat rodinu, to jednoduché není. Nejzákladnější stipendium na doktorátu je okolo sedmi tisíc, přitom na něj nastupuje člověk, který úspěšně ukončil magisterské studium. To není zrovna povzbudivá skutečnost. Naši doktorandi se stávají součástí „velké táborové hry“, jak tomu říkám, takže dostávají příplatky za pedagogiku a mohou si žádat o školní oborové granty v rámci interní grantové agentury IGA. Většina z nich se podílí na projektech svých školitelů, jsou velmi kvalifikovaní, takže se paradoxně může stát, že po konci doktorátu, kdy už nemohou čerpat nedaněná stipendia, si jako odborní asistenti platově pohorší.

Doba se změnila ale i v tom, že dříve nebyly dostupné moderní přístroje, byl problém sehnat některé chemikálie z dovozu. Sám jsem například dostal alginát, který jsem potřeboval pro svoji disertační práci, až po obhajobě. Musel jsem si ho sehnat jinde, mezi vědci fungovala poměrně velká solidarita a výměnný obchod. Všichni měli stejné problémy, byli jsme na tom podobně. Dnes, kdy jde hlavně o peníze, je prostředí náročnější a existují výrazné rozdíly mezi pracovišti, záleží na tom, jak se člověk stará a co pro práci udělá. Každý má ale šanci se prosadit.

Statistiky ukazují, že ačkoliv přibývá absolventek i technických a přírodovědných oborů, jejich zastoupení mezi výzkumníky za posledních patnáct let v České republice jako jediné v EU kleslo. Jak si to vysvětlujete?

Pro mě je těžké to hodnotit, protože jsem absolvent Fakulty potravinářské a biochemické technologie, která byla z genderového hlediska na VŠCHT anomální už za mých studií, kdy tam studovalo víc studentek než studentů. I dnes je na ní nejvyšší podíl profesorek. Jak už jsem říkal na akci pořádané v rámci projektu TRIGGER, mám ženy rád a sám jsem měl nad sebou řadu žen, včetně těch, které se objevují ve vaší knize rozhovorů s vědkyněmi Hledání dynamické rovnováhy. Šéfovala mi paní profesorka Králová i Basařová, mojí školitelkou byla paní profesorka Šilhánková. Alespoň tuto fakultu ženy výrazně ovlivňují. Na některých promocích bylo deset absolventů a asi šedesát absolventek, takže byste se ve vašem oddělení měly rychle přeorientovat na ochranu mužů, kteří se i na VŠCHT pomalu stávají vzácným druhem.

Pokud se podíváme do vedení, tak je na ochranu mužů možná trochu brzo.

Je pravda, že když se podíváme na vyšší příčky kariérního žebříčku, ženy rychle mizí, a to i na potravinářské fakultě. Ještě na postech odborných asistentů jsou v převaze, ale pak se ta čísla obrátí. Je otázka, zda to je daň za historii, kdy tu žen studovalo méně a tento stav ze setrvačnosti doznívá, nebo je to třeba tím, že práce na VŠCHT ženy nenaplňuje. Na vyšších pozicích je obecně i generační problém, chybí nám lidé okolo padesáti pěti let věku. U žen se to projevuje silněji, nemáme teď žádnou mladší profesorku. Ale v poslední době se na všech čtyřech fakultách habilitovala řada žen, proto věřím, že se tento poměr časem vyrovná. Je ovšem pravda, že se u žen projevuje určité zpoždění oproti mužům v tom, kdy se k habilitaci a do jmenovacího řízení na profesorky hlásí.

VŠCHT je podle mě k ženám laskavá, protože jim poskytuje sociální zajištění a po mateřské a rodičovské dovolené se nemusejí vracet hned na plný úvazek. Pokud chtějí, mohou se školou udržovat kontakt i během mateřské. Jako šéf jsem vždy umožňoval návrat hned, jakmile o to kolegyně projevily zájem. Mohou pracovat i z domova. Bonusem je i dětský koutek, který vnímám jako zásadní nejen pro ženy, ale i pro tatínky pracující nebo studující na VŠCHT.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak vědu dělají muži, a jak ženy?

Málo rozmanité kolektivy nejsou dobré, potřebujete, aby každý přinesl něco jiného. Muži jsou větší střelci, nebojí se tolik zariskovat. Ženy chtějí spíše jistotu a mít věci v pořádku. Neplatí to zcela obecně, ale třeba delší otálení s habilitací by to vysvětlovalo.

Jste ženatý a máte dvě děti i vnoučata. Jak se vaše rodina staví k vaší profesi?

Negativně, protože nejsem často doma, hlavně když je třeba něco řešit a udělat, jak říká manželka. Rektorská pozice kromě běžné pracovní doby znamená i řadu pracovních a společenských povinností, které se mohou hodně protáhnout. Musím poděkovat manželce, že to se mnou vydržela, protože ani ona to nemá jednoduché, pracuje jako OSVČ. Jinak díky ní, dětem, vnukům a našemu zvěřinci – dvěma psům a kocourovi – jsem udržován v normálním životě a nemám čas se vznášet v pomyslných rektorských oblacích.

Dotklo se rodičovství vaší kariéry?

Manželka by asi řekla, že ne, protože jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl, ale samozřejmě jsem se snažil zapojit. Manželka určitě dělá víc domácích prací než já a orientuje se na ty praktičtější věci. Její kariéry se rodičovství dotklo, pracovala původně na Ústavu molekulární genetiky, kde měla jednu dobu i víc peněz než já. Při druhém dítěti jsme ale došli k tomu, že oba ve vědě být nemůžeme. Její časová vytíženost byla opravdu velká, zabývala se klonováním. A mikroorganismy nepochopí, že je svátek nebo víkend. Časové hledisko nakonec rozhodlo, její práce se nijak zredukovat nedala.

Čeho byste chtěl do budoucna dosáhnout?

Byl bych rád, kdyby se za mě jako rektora studenti a akademičtí pracovníci nemuseli stydět. Snažím se chovat rozumně a dělat pro VŠCHT věci, které ji posunují dopředu tak, aby byla mezi ostatními vysokými školami vidět, a to v dobrém smyslu slova.

Co byste na závěr vzkázal mladým vědkyním a vědcům?

Přeju vám, aby vás bavilo to, co děláte, a abyste si mohli věci zorganizovat tak, jak potřebujete ku prospěchu věci, aby vám všechno vycházelo a abyste po pomyslném kariérním žebříčku stoupali nahoru. A aby VŠCHT byla právě tou organizací, kde si budete své sny plnit.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Maximizing Performance Through GPC Column Selection

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
Spotřební materiál, LC kolony, GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

Gel Permeation Chromatography - Basics and Beyond

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
GPC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

New To HPLC - Avoiding Beginner Pitfalls

Prezentace
| 2013 | Agilent Technologies
Instrumentace
HPLC
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D.

„Chemii v buňce převádíme na chemii v baňce.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D.

„Rád vytvářím příležitosti.“
Další projekty
Sledujte nás
Další informace
WebinářeO násKontaktujte násPodmínky užití

LabRulez s.r.o. Všechna práva vyhrazena.