Pojďme se podívat na to, jak využít Twitter z pohledu akademického pracovníka.
Podle nedávného výzkumu, o kterém jsme <a href="https://vedavyzkum.cz/ze-zahranici/ze-zahranici/analyza-twitter-vedcum-nepomaha-sirit-jejich-poznatky">psali</a>, se snaha vědců upozornit na svoji práci prostřednictvím Twitteru spíše míjí účinkem. To následně vyvolává otázku, proč mám tedy být aktivní na Twitteru, když tím nebudu rozšiřovat svou práci a nezvýším si počet citací svých odborných publikací?
Formátem Twitteru jsou krátké zprávy, jeho uživatelé nechtějí číst sáhodlouhé články. Prostředí je relativně neformální, můžete tedy nechat ostatní nahlédnout na jiné než akademické aspekty života. Právě proto se můžete stát zajímavým člověkem, kterého je dobré sledovat.
<h3>Twitter vás dostane k tomu nejnovějšímu</h3>
Podle Martina Rychlíka, který od roku 2019 vede média Univerzity Karlovy, má Twitter mnoho možností. Umožňuje příjemně nastavit, co odebírat a co sledovat. Takže první a možná i stěžejní způsob využití je v rychlé a kvalitní informovanosti o dění v oboru. Je dobré sledovat zpravodajské servery časopisů jako Nature či Science, které jsou novinářsky vynikající. Můžete sledovat i zpravodajství řady médií s vědeckými rubrikami, jako jsou New York Times, Guardian či Věda ČT24, vědce samotné, vědecké novináře typu Daniela Stacha, Petra Koubského či Ondřeje Vrtišky.
Bleskovou informovanost potvrzuje a vysvětluje Tomáš Kodydek, správce sociálních sítí a webu na Univerzitě Karlově. „Twitter exceluje mezi ostatními sítěmi díky možnosti chronologického řazení příspěvků. Nejnovější informace a breaking news se k vám tak dostanou dříve, než tomu může být na Facebooku nebo LinkedInu, kde o zobrazovaných informacích na vaší zdi rozhoduje algoritmus. Nové informace se zároveň výborně vyhledávají přes pokročilé vyhledávání, které umožňuje filtrovat informace pomocí klíčových slov i konkrétního jazyka,“ shrnuje hlavní přednosti Twitteru.
<h3>Komunikujte svoje poznatky, má to smysl</h3>
Martin Rychlík k tomu ještě doplňuje, jak mohou vědci využít Twitter pro svoji práci: „Dobré tweety mají významné instituce i agentury, třeba Evropská výzkumná rada (ERC) již o přidělených grantech referuje záhy na Twitteru, což vědci dále rychle sdílejí. Dalším způsobem je samozřejmě představovat svoji odbornou práci, své zájmy a propojit se s lídry v disciplíně, kteří často na podněty reagují a odpovídají na ně přímo tazateli. A čím dál více vidíme z hlediska univerzit či institucí, jak je výhodné mít ke sdílení ‚své‘ vědce, promovat je. Hashtagy mohou zase propojit účastníky konferencí a podobně. Je toho hodně.“
Jana Otoupalíková, která je vedoucí oddělení komunikace na CEITEC, zdůrazňuje, že Twitter poskytuje velký potenciál pro navázání spolupráce. Například díky sdílení fotografie na svém účtu se bioložce Aně Sofii Reboleiraové podařilo objevit nový typ parazitické houby, který byl po Twitteru dokonce pojmenován. Otoupalíková zároveň doporučuje inspirovat se účtem nositelem Nobelovy ceny za chemii Sira Frasera Stoddarta, kterému se díky jeho častému tweetování dokonce přezdívá „Twitter Monster&quot;.
<h3>Jak uspět?</h3>
Podle Tomáše Kodydka je klíčem k úspěchu na Twitteru upřímný zájem o vytvářený obsah, zapojování se do diskusí, reagování na tweety kolegů a dalších vědeckých pracovníků. Twitter umožňuje vytváření zajímavého obsahu i pomocí citovaných tweetů, takže je ideální platformou i pro ty, kteří třeba právě nemají čas na vytváření vlastního originálního obsahu. Často i pouhý odborný komentář v citovaném tweetu může výborně fungovat na vaši cílovou skupinu.
Otoupalíková dodává: „Musíte mít živý, aktivní profil s relevantními informacemi pro své, ale i potenciální sledující. Na profilu lze rozvíjet podnětnou diskuzi vedoucí k novým myšlenkám a nápadům.“ Dále zmiňuje praktické tipy ke zvýšení organického dosahu a viditelnosti, jmenovitě díky označování souvisejících účtů a používání správných hashtagů, a dodává: „V případě potřeby většího rozšíření dané informace lze využít také placenou reklamu, která většinou funguje velmi dobře, pokud je správně nastavena. Dále lze doporučit taktiky jako tweetování v určitých dnech a časech, užívání profesionálních nástrojů pro správu sociálních sítí či konkrétně Twitteru, sledování trendů a vzdělávání se. Na závěr je však důležité říct, že je potřeba, abyste k samotnému tweetování měli kladný vztah, chtěli se s veřejností o své výsledky dělit a nebáli se jít s kůží na trh.“
<h3>Tweet or Perish?</h3>
Někteří lidé se bojí si účet založit, protože by je to mohlo až moc vtáhnout do virtuálního světa. Ale je důležité mít na paměti, že není možné držet krok s veškerým obsahem a sledovat všechny novinky. Proto je dobré přistupovat k Twitteru bez obsedantní touhy o všem ihned vědět. A na druhou stranu, není vlastně Twitter produktivní formou prokrastinace?
Aleš Vlk, pořadatel červnového <a href="https://vedavyzkum.cz/akce/akce/workshop-twitter-pro-vedce-zacatecniky">webináře Twitter pro vědce/začátečníky</a> ze společnosti alevia říká: „Je dobré jít s dobou a mít twitterový účet. Můžete si najít vlastní způsob, jak vám bude prospěšný. Nicméně to neznamená, že vědecký život se bez Twitteru zastaví. Realizovat se pochopitelně můžete i bez něj.“

#IamScientist: Jak ochočit Twitter

Své zkušenosti sdíleli například rozhlasačka Martina Mašková, televizní moderátor Daniel Stach, novinářka Lenka Vrtišková Nejezchlebová z Deníku N nebo šéfredaktor <a href="https://gcms.cz/companies/53">magazínu UK Forum</a> Martin Rychlík.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Jaka_byla_konference_Komunikace_vedy_ocima_medii_3_4e6dd0f929/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Jaka-byla-konference-Komunikace-vedy-ocima-medii-3.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK)"/>
„‎Do poslední chvíle jsme zvažovali, zda konferenci opravdu uskutečníme v Praze v prostorách České spořitelny či se přesuneme do online prostředí. Jsem moc rád, že jsme se v pátek odpoledne rozhodli pro prezenční formu – osobní kontakt a networking nic nenahradí,“ sdílí moderátor a organizátor Aleš Vlk. Konference přilákala na šedesát účastníků z vysokých škol a výzkumných institucí z celé České republiky. „Zájem byl mnohem větší, ale s ohledem na epidemiologickou situaci jsme od počátku měli omezenou kapacitu,“ dodává za portál <a href="https://gcms.cz/companies/3">Vědavýzkum.cz</a>, který celou konferenci pořádal.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Ales_Vlk_d3798595c1/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Ales-Vlk.jpg" alt="Vědavýzkum.cz/Hynek Glos (UK): Aleš Vlk"/>
Dopolední blok konference Komunikace vědy pohledem různých médii patřil rozhlasu a televizi. První přednášející byla Martina Mašková, dlouholetá „vědecká rozhlasačka“ a moderátorka pořadů, jako je Ranní Plus, Laboratoř a Souvislosti Plus. „Lidé stále vyhledávají klasický poslech rádia – v ten daný čas, i když dnes se k poslechu mohou kdykoliv vrátit. Největší špička poslechovosti je kolem sedmé a osmé ráno.“ Martina Mašková se rozhlasové popularizaci vědy věnuje již od roku 1996, za tu dobu vyzkoušela řadu formátů. Již osmým rokem provází pořadem <a href="https://plus.rozhlas.cz/laborator-6482940/o-poradu">Rozhlasová laboratoř</a>, kde s vědci a osobnostmi kulturního života rozebírá aktuální novinky ze světa vědy. „Tento formát pořadu o nejnovějších vědeckých objevech a publikacích klade veliké nároky na vědce i herce, ale kombinace laického a odborného pohledu velmi dobře funguje a vzniká zajímavá neformální diskuze,“ říká původně vystudovaná učitelka chemie a biologie, podle které věda posluchače zajímá. „I vědecké téma se má šanci prosadit – z pořadu vždy děláme i článek a třeba naše ‚<a href="https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/priroda/studie-priroda-mouchy-vosy-mravenci-cukr_1909151514_dok">octomilka</a>‘ se stala jedním z nejčtenějších článků roku 2019, a to i v konkurenci témat, jako je politika, Černobyl i eurovolby.“
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Martina_Maskova_7f77491d8c/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Martina-Maskova.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK): Martina Mašková"/>
S druhou přednáškou navázal Daniel Stach z redakce vědy České televize, ve které mimo jiné zaznělo: „Vědec, který ve třetím tisíciletí nepopularizuje, není vědcem třetího tisíciletí.“ Popsal, jak funguje redakce vědy a že není den bez vědy na ČT24: „Věda je všude kolem nás.“ Zdůraznil, že v redakci nepotřebují oficiální tiskovou zprávu, ale potřebují informace s dostatečným předstihem a stačí jim odpovědi na otázky Co?, Kdy?, Kdo?, Proč je to důležité? a Co uvidíme? Upozornil i na časté chyby, se kterými se v redakci setkávají: „Někdy na instituci neví, co se u nich děje, nebo nám dávají vědět pozdě. V televizi vše trvá déle a potřebujeme dostatek času, když nám z výzkumné instituce dají vědět den předem, že se něco chystá, tak s tím již moc neuděláme.“ Na přednášky navázala panelová diskuze, kde kromě Martiny Maškové a Daniela Stacha diskutoval i vědecký atašé Britské ambasády v Praze Otakar Fojt, mikrobioložka a popularizátorka vědy Tereza Mašínová a Jan Martinek, který zakládal Odbor mediální komunikace Akademie věd ČR.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Daniel_Stach_9b582c847f/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Daniel-Stach.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK): Daniel Stach"/>
Odpolední blok se zaměřil na psaná média, své zkušenosti sdílely Pavla Hubálková z redakce magazínu Univerzity Karlovy Forum a Lenka Vrtišková Nejezchlebová z Deníku N. „Nemám vědecké vzdělání, na žurnalistiku jsem přišla z hotelovky, ale udělala jsem si z toho přednost. Jsem pro vědce takovým filtrem, pokud tomu nerozumím já, nebude tomu rozumět ani čtenář,“ řekla Lenka Vrtišková Nejezchlebová, která se zaměřuje především na rozhovory s osobnostmi ze světa vědy i kultury. „Mé rozhovory probíhají i dvě hodiny, kdy si s vědcem či vědkyní jen tak povídáme, poté z toho vytvořím text, který si třeba i několikrát vracíme, aby to bylo vědecky správně, ale dostatečně jasné.“
V druhé části odpoledního programu Martin Rychlík popsal fungování redakce magazínu <a href="https://www.ukforum.cz/">Forum</a> na Univerzitě Karlově: „Za dva roky, co vedu média UK, se nám například podařilo vytvořit nový responzivní web, kde je věda jedna z hlavních rubrik. Důraz klademe na kvalitní fotografie. Za tímto účelem vznikla fotobanka, která je dostupná všem zaměstnacům univerzity a v případě potřeby fotografie posíláme i dalším médiím.“ Zdůraznil také, že dnes jsou nedílnou součástí komunikace i sociální sítě. „Univerzita Karlova komunikuje prostřednictvím deseti sociálních sítích v českém i anglickém jazyce – každá sociální síť má svůj jazyk a publikum, dle toho volíme obsah. Vybíráme si a často i odmítáme požadavky z různých součástí UK, když víme, že by daný obsah nefungoval,“ uvedl Martin Rychlík a dodal, že stejně tak v redakci diskutují i výběr vědeckých úspěchů, témat a osobností, kterým dají prostor, kdy hlavním kritériem výběru je kvalita.
Eduard Petiška a Tomáš Gavlas ze <a href="https://sciencecom-agency.com/cs/uvod/">Sciencecom Agency</a> v poslední přednášce o komunikaci českého výzkumu v zahraničí hovořili například o komunitní síti <a href="https://www.reddit.com/">Reddit</a>, jejíž obliba výrazně narostla během covidové pandemie, nebo o nástroji <a href="https://www.altmetric.com/">Altmetric</a>, který umožňuje monitorovat a měřit online dopad vašeho výzkumu.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Jaka_byla_konference_Komunikace_vedy_ocima_medii_2_337f3fe4d4/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Jaka-byla-konference-Komunikace-vedy-ocima-medii-2.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK)"/>
„Cílem konference a celého portálu <a href="https://www.komunikacevedy.cz/">komunikacevědy.cz</a> je přinášet téma komunikace vědy i do českého prostředí a sdílet současné trendy a zkušenosti osobností, které se pohybují ve světě různých médií a popularizují výsledky vědy, výzkumu a vývoje nejširší veřejnosti, a to se myslím i letos povedlo,“ sdílí Aleš Vlk. „Mé veliké poděkování patří všem účinkujícím, České spořitelně za možnost využít jejich prostory, a především všem partnerům – UK Science &amp; Innovation Network, magazínu Univerzity Karlovy Forum, Akademii věd ČR a Sciencecom Agency. Přinášet téma komunikace vědy i do českého prostředí nám dává veliký smysl a již teď můžeme prozradit, že 22. 2. 2022 ve spolupráci s Britským velvyslanectvím v Praze chystáme další konferenci o komunikaci vědy s důrazem na zkušenosti z Velké Británie,“ dodává za organizační tým Aleš Vlk.

Jaká byla konference Komunikace vědy očima médií?

„Objev je jen první krok. Skutečný problém je, jestli ho dokážeme využít,“ říká Jana Kalbáčová Vejpravová z&nbsp;Matematicko-fyzikální fakulty UK, která jako první Češka získala ocenění Evropské fyzikální společnosti (European Physical Society). Vysvětluje, co dnes rozhoduje o&nbsp;skutečném průlomu ve vědě a&nbsp;co znamená dělat špičkový výzkum z&nbsp;Česka.<h5>Jak ocenění vnímáte? Bylo to pro vás&nbsp;překvapení, zadostiučinění, nebo spíš závazek?</h5>Upřímně řečeno, nemám z&nbsp;toho asi jeden celkový pocit. V&nbsp;Česku se věnuje velká mediální pozornost různým lokálním cenám – hodně se o&nbsp;nich mluví, mají silné píár. Když se ale zeptám kolegů či&nbsp;kolegyň ze zahraničí, často vůbec netuší, o&nbsp;co jde. S&nbsp;oceněním EPS to bylo naopak. Ozvala se mi spousta lidí z&nbsp;Evropy, i&nbsp;ti, které jsem dlouho neviděla. Asi proto, že je dobře čitelné v&nbsp;mezinárodním kontextu, a&nbsp;to je pro mě cenné. Navíc jde o&nbsp;mezioborovou cenu, která není vázaná jen na úzkou specializaci, což jí podle mě dává ještě větší hodnotu.<h5>Ano, porota ocenila nejen váš výzkum, ale i&nbsp;roli v&nbsp;mezinárodní spolupráci a&nbsp;podpoře žen ve fyzice. Která z&nbsp;těchto rovin je vám bližší?</h5>Určitě ta vědecká. Podpora žen je něco, co se k&nbsp;tomu často přidává, ale já ji vnímám hlavně prakticky. Snažím se kolegyním, studentkám nebo doktorandkám pomáhat, mentorovat je, být k&nbsp;nim empatická, jak jen dokážu. V&nbsp;tomto smyslu ženy ve vědě podporuji. Zároveň k&nbsp;nim ale přistupuji stejně jako ke kolegům. Pokud má někdo specifické problémy, snažím se je řešit, ať už jde o&nbsp;ženy nebo muže. V&nbsp;českém prostředí určité rozdíly stále existují, ale nemyslím si, že by řešením bylo vymezovat se vůči&nbsp;mužům nebo to stavět konfrontačně. V&nbsp;našem oboru je žen obecně méně a&nbsp;pravděpodobně to tak do určité míry zůstane.Já sama jsem během kariéry nezažila vyloženě diskriminaci kvůli tomu, že jsem žena. Spíš vnímám, že se na nás&nbsp;někdy přirozeně přenáší víc úkolů – a&nbsp;moje generace byla vychovaná tak, že je bez řečí přijímá. Vidím to tedy spíš jako otázku osobního nastavení. Je důležité umět si vymezit hranice, což není vždycky jednoduché. Ale není to nutně problém okolí, spíš dovednost, kterou se učím.<h5>V&nbsp;našem minulém rozhovoru jste svůj výzkum popsala jako „magnetické cihličky, ze kterých lze stavět domečky na atomárně tenkém pozemku“. Jak by ten obraz vypadal dnes – po pěti letech? Posunul se ten „domeček“ někam dál?</h5>Vlastně se celkem dost proměnil, řekla bych zploštil, protože dnes děláme už zase trochu jiné věci. A&nbsp;myslím, že je to dobře. Znamená to, že jsme schopni se v&nbsp;rámci oboru posouvat a&nbsp;přepínat mezi tématy. Zatímco dřív&nbsp;nás&nbsp;zajímalo hlavně to, jak ten domeček postavit a&nbsp;„uklidit“ pomocí magnetického pole nebo světla, dnes řešíme spíš, jak ho ovládat na dálku. Soustředíme se na interakce světla s&nbsp;hmotou nebo s&nbsp;různými komplexními systémy.Ve výsledku to všechno směřuje ke kvantovým technologiím, které typicky fungují za velmi extrémních podmínek – při&nbsp;nízkých teplotách nebo ve vysokých magnetických polích. Postavit experiment tak, abychom dokázali takový domeček ovládat na dálku, je velká výzva. Myslím, že i&nbsp;to mohlo přispět k&nbsp;získání ceny od Evropské fyzikální společnosti, protože ne každé pracoviště to zvládne. Zároveň je to ale i&nbsp;jedna z&nbsp;výhod českého prostředí. Máme tu kromě výborných teoretiků velmi šikovné experimentátory, kteří dokážou z&nbsp;mála, někdy skoro z&nbsp;ničeho, kreativně postavit funkční experiment. V&nbsp;tom jsme podle mě opravdu silní.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/UK_Forum_Od_napadu_k_dopadu_jak_dostat_vyzkum_dal_nez_do_laboratore_2_6bec1a267c.jpg" alt="UK Forum/René Volfík: Od nápadu k dopadu: jak dostat výzkum dál než do laboratoře " srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_UK_Forum_Od_napadu_k_dopadu_jak_dostat_vyzkum_dal_nez_do_laboratore_2_6bec1a267c.jpg 234w," sizes="100vw" width="1400" height="933"><h5>Nedávno jste se svým týmem objevila nový typ 2D materiálu…</h5>Tady bych Vás&nbsp;trošku opravila, protože kolem toho vzniklo určité zkreslení. Ve skutečnosti nejde o&nbsp;nový materiál v&nbsp;pravém slova smyslu, spíš o&nbsp;uměle vytvořenou strukturu, kdy na sebe například vhodně naskládáte několik vrstev 2D materiálů, a&nbsp;tím docílíte speciálního chování elektronů. Takové systémy pak mohou mít zajímavé vlastnosti, třeba umožnit vznik velmi tenkých laserů. Označení „nový typ materiálu“ je spíš zjednodušení pro širší publikum.<h5>Jak poznáte, že jde o&nbsp;skutečný průlom, a&nbsp;ne jen „další zajímavý výsledek“?</h5>Za skutečný posun považuji moment, kdy jsme schopni takový systém nejen popsat, ale opravdu ho ovládat a&nbsp;využívat. Spousta věcí dnes existuje v&nbsp;teoretické rovině, ale nedaří se je experimentálně realizovat, nebo je neumíme dostat do podoby, která by byla prakticky využitelná.Další krok je škálování, tedy možnost takové technologie vyrábět ve velkém. A&nbsp;právě to je často zásadní problém, například i&nbsp;u&nbsp;kvantových technologií. Něco funguje v&nbsp;laboratorních podmínkách, ale převést to do průmyslové výroby, třeba v&nbsp;milionech kusů, je úplně jiná výzva.<h5>Napadá vás&nbsp;tahle otázka už během samotného výzkumu? Jakmile něco funguje v&nbsp;ideálních laboratorních podmínkách, přemýšlíte, co bude dál?</h5>Řekla bych, že se to dá rozdělit do dvou rovin. Něco děláme čistě ze zvědavosti a&nbsp;pro radost z&nbsp;poznání. S&nbsp;teoretiky si třeba řekneme, že by bylo zajímavé něco vyzkoušet, a&nbsp;protože na to máme podmínky, zkusíme to a&nbsp;někdy z&nbsp;toho vznikne výsledek, který je důležitý pro základní výzkum, i&nbsp;když nemá okamžité praktické využití.&nbsp;Zároveň je ale dnes velký tlak na aplikovaný výzkum, takže člověk&nbsp;přirozeně přemýšlí i&nbsp;o&nbsp;tom, jestli by to, co dělá, mohlo být třeba za deset let nějak využitelné. To pak ovlivňuje i&nbsp;volbu experimentů – jestli jít cestou extrémně náročných podmínek, nebo hledat řešení, která by byla realističtější z&nbsp;hlediska budoucího využití.Obecně platí, že samotný objev je jen první krok. Pokud má mít skutečný dopad, je potřeba ho umět realizovat a&nbsp;případně převést do praxe. A&nbsp;právě tenhle „překlad“ z&nbsp;laboratoře do reálného světa je pořád velká výzva, třeba i&nbsp;u&nbsp;již zmíněných kvantových technologií. My na Matfyzu děláme primárně základní výzkum, tedy se snažíme posouvat hranice poznání. Ale zároveň si stále víc uvědomujeme, že je dobré přemýšlet i&nbsp;o&nbsp;tom, kam ten výzkum může vést. Ideální je najít rovnováhu mezi zvědavostí a&nbsp;smysluplným směřováním. Velkou roli v&nbsp;tom hraje i&nbsp;mezinárodní spolupráce – často se stane, že někdo v&nbsp;zahraničí řeší podobný problém a&nbsp;najednou z&nbsp;toho vznikne nový společný projekt nebo úplně nový směr výzkumu.<h5>Jak zvládáte kombinaci vědecké práce s&nbsp;řízením týmu, strategickým plánováním a&nbsp;sháněním financí?</h5>V&nbsp;laboratoři&nbsp;už vlastně skoro nejsem. Dostanu se tam spíš ve chvíli, kdy je potřeba řešit nějaký problém, a&nbsp;to pak jsem spíš krizová manažerka.Samozřejmě mi práce v&nbsp;laboratoři&nbsp;chybí. Čas od času se vracím k&nbsp;myšlence, že bych si našla nějakou zahraniční postdoc pozici, v&nbsp;níž bych si zase užila tu ryzí vědu, kvůli které jsem do tohoto oboru původně vstupovala. Zatím to ale není reálné. Velkou roli v&nbsp;tom hraje rodina. Přesunout se do zahraničí není jen moje rozhodnutí – manžel má vlastní kariéru a&nbsp;dcera není úplně typ, který by chtěl měnit prostředí.<h5>Před lety jste mi říkala, že kdybyste pracovala na Západě, dosáhla byste některých věcí rychleji. Platí to podle vás&nbsp;pořád, nebo se české prostředí posouvá?</h5>Určitě jsou dnes v&nbsp;Česku podmínky pro vědu výrazně lepší než dřív. Zároveň ale podle mě stále platí, že kdybych začínala ve stejnou dobu na některém ze západních pracovišť, byla by dnes pravděpodobně dál. A&nbsp;nejde jen o&nbsp;otázku financí. Z&nbsp;vlastní zkušenosti znám nejlépe prostředí Německa, Švýcarska a&nbsp;Rakouska, kde je velmi silná snaha vědce a&nbsp;vědkyně systematicky podporovat v&nbsp;budování kariéry. Pokud máte motivaci a&nbsp;chcete se posouvat, instituce vám v&nbsp;tom aktivně pomáhá – od administrativního zázemí přes pomoc s&nbsp;budováním týmu, formulováním grantů až po rozvoj laboratoře. Není to jen na jednotlivci, aby si všechno organizoval sám a&nbsp;improvizoval. Díky tomu se pak kariéra buduje plynuleji a&nbsp;často i&nbsp;rychleji.<h5>Jak si udržujete kvalitní lidi a&nbsp;jak je motivujete, aby přišli právě k&nbsp;vám, třeba i&nbsp;ze zahraničí?</h5>Hodně se mi osvědčil osobní kontakt a&nbsp;doporučení od těch, jež dobře znám a&nbsp;jimž věřím. Už jsem se totiž poučila, že i&nbsp;když člověk&nbsp;působí na pohovoru skvěle, realita pak může být o&nbsp;dost jiná. Zároveň nejde jen o&nbsp;odborné kvality, ale i&nbsp;o&nbsp;osobnost. Já nejsem úplně typ vedoucí, která někoho neustále kontroluje a&nbsp;tlačí, takže hledám lidi samostatné, vnitřně motivované, kteří chtějí věci posouvat sami od sebe. Dá se říct, že do týmu vybírám srdcaře. A&nbsp;v&nbsp;tomhle směru mám teď štěstí, naše skupina funguje velmi dobře. Lidé si rozumí, jsou schopní spolupracovat a&nbsp;celý tým drží pohromadě.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/UK_Forum_Od_napadu_k_dopadu_jak_dostat_vyzkum_dal_nez_do_laboratore_87890911dd.jpg" alt="UK Forum/René Volfík: Od nápadu k dopadu: jak dostat výzkum dál než do laboratoře " srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_UK_Forum_Od_napadu_k_dopadu_jak_dostat_vyzkum_dal_nez_do_laboratore_87890911dd.jpg 234w," sizes="100vw" width="1400" height="933"><blockquote><h4>prof. RNDr. Jana Kalbáčová Vejpravová, Ph.D.</h4>Působí na katedře fyziky kondenzovaných látek MFF UK, kde vede výzkumnou skupinu zaměřenou na nové materiály na nanoúrovni. Zabývá se zejména magnetickými a spinovými jevy v nízkorozměrných (2D) strukturách a jejich využitím v budoucích technologiích. V roce 2016 získala prestižní ERC Starting Grant, díky němuž vybudovala vlastní laboratoř. Je členkou panelu SNSF (Swiss National Science Foundation, obdoba českých GA ČR – pozn. red.). Zastupuje ČR v Quantum Community Network a vede pracovní skupinu pro přípravu Supply Chain and Enabling Technologies Roadmap v rámci Strategic Research and Industry Agenda (SRIA 2035) for Quantum Technologies EU.Nyní získala jako první Češka získala ocenění Emmy Noether Distinction od European Physical Society pro rok 2025. Cena je pojmenovaná po Emmy Noether, jedné z nejvýznamnějších matematiček 20. století, a oceňuje výjimečné vědkyně ve fyzice. Klade důraz nejen na špičkový výzkum, ale i na vliv v oboru (např. vedení týmů, mezinárodní spolupráci, inspiraci dalších žen).</blockquote>

Od nápadu k dopadu: jak dostat výzkum dál než do laboratoře 

Patří mezi deset vědců a&nbsp;vědkyň působících v&nbsp;Evropě, kterým se letos podařilo dosáhnout na prestižní EMBO Installation Grant. Imunolog Matouš Vobořil se po čtyřech letech ve Spojených státech před časem vrátil na Přírodovědeckou fakultu UK, aby si zde postavil vlastní tým a&nbsp;rozvíjel výzkum zaměřený na vývoj imunitních buněk&nbsp;a&nbsp;jejich školení v&nbsp;brzlíku. Se svým bojem proti autoimunitním onemocněním si získal pozornost už nejednoho grantového panelu.<h5>Ke studiu vás&nbsp;prý motivovalo i&nbsp;vědomí toho, že ve vědě je stále více toho, co se neví, než toho, co se ví. To jste prohlásil poté, co jste v&nbsp;roce 2020 získal cenu Doctorandus za přírodní vědy s&nbsp;tím, že byste rád za svůj život něco mezi těmito oddíly přesunul ve prospěch oddílu „to se ví“. Jak se vám to zatím daří?</h5>To, za co si připisuji dosud největší zásluhy, je téma, které jsem začal rozvíjet už během doktorského studia a&nbsp;plně rozvinul jako postdoktorand v&nbsp;USA, a&nbsp;to je tzv. zánět v&nbsp;brzlíku. Když se začtete do literatury a&nbsp;článků zaměřených na téma autoimunitních onemocnění, po čase si začnete všímat, že se autoimunitní onemocnění často rozvinulo po prodělání nějaké infekce. Patrné to je především v&nbsp;souvislosti s&nbsp;long covidem. Během zánětlivých procesů v&nbsp;těle vzniká odpověď imunitního systému a&nbsp;nás&nbsp;zajímalo, zda existuje mechanismus, který tuto zánětlivou odpověď rozpozná a&nbsp;naučí T-lymfocyty (imunitní buňky), že se nejedná o&nbsp;problém, ale o&nbsp;procesy tělu vlastní.Během doktorského studia jsem studoval základní zánětlivou odpověď v&nbsp;brzlíku, aniž by tam byl přítomen skutečný bakteriální nebo virový zánět. Ukázalo se, že je to nesmírně důležité. Postupem času jsme přišli na to, že v&nbsp;brzlíku je přítomno mnoho protivirových molekul a&nbsp;molekul důležitých při&nbsp;alergických reakcích nebo pro rozpoznávání bakterií a&nbsp;virů. Ty v&nbsp;brzlíku vytvářejí specifické prostředí, které napodobuje to, co se v&nbsp;našem těle může dít později v&nbsp;životě, a&nbsp;učí T-buňky na tyto podněty neodpovídat. Toto považuji za svůj největší příspěvek k&nbsp;oboru. Samozřejmě neznámých míst v&nbsp;této oblasti zůstává stále spoustu.<h5>Rozhovor, na který jsem narážela, vyšel v&nbsp;časopise gymnázia, kde jste studoval a&nbsp;které se k&nbsp;vašim vědeckým úspěchům hrdě hlásí. Někde tam už se začal projevovat váš zájem o&nbsp;vědu?</h5>To, že jsem studoval ve Dvoře Králové nad Labem, byla obrovská výhra. Nejenom, že je tam zoologická zahrada, kde rodiče pracovali, takže jsem tam trávil spoustu času, ale díky tomu jsem se také dostal do místního zájmového kroužku Klub Natura sdružujícího lidi se zájmem o&nbsp;přírodu, který vedli manželé Dobrorukovi. V&nbsp;deseti letech mě s&nbsp;nimi rodiče poslali na přírodovědný tábor a&nbsp;já už pak s&nbsp;nimi zůstal a&nbsp;šel jsem kvůli tomu také na místní gymnázium, kde paní Dobroruková učila. Byla to skvělá učitelka. Dokázala velmi dobře motivovat k&nbsp;přemýšlení o&nbsp;tom, co se v&nbsp;přírodě děje. Začal jsem se díky tomu účastnit biologických olympiád a&nbsp;zapojil se do Středoškolské odborné činnosti. Moje první vědecké pokusy se sice týkaly ornitologie, ale zkusil jsem si díky tomu prezentovat vědecká data a&nbsp;poznal také mnoho lidí z&nbsp;PřF UK včetně profesora Jana Černého, který nám přednášel o&nbsp;imunologii. Najednou jsem už jako středoškolák&nbsp;viděl, že to je cesta, kterou se chci vydat.<h5>Během magisterského studia jste se zapojil do týmu imunologa Dominika Filippa z&nbsp;Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, kde jste pak pokračoval také jako doktorand. Jak vás&nbsp;práce s&nbsp;ním ovlivnila a&nbsp;kam vás&nbsp;nasměřovala?</h5>Dominik Filipp měl rozpracovaných několik projektů, které se týkaly periferní odpovědi, signalizace a&nbsp;rozpoznávání virů a&nbsp;bakterií. Projekt, kterým jsem se zabýval, se týkal vzácné populace buněk, které se nacházejí v&nbsp;lymfatických uzlinách nebo ve slezině. Studoval jsem vliv receptorů rozpoznávajících patogeny na tyto buňky. Protože jsou tyto buňky podobné těm v&nbsp;brzlíku a&nbsp;já potřeboval negativní kontrolu, provedl jsem ji s&nbsp;brzlíkem. K&nbsp;našemu překvapení nebyla negativní, ale pozitivní. Tím jsme se dostali k&nbsp;celému fenoménu a&nbsp;začali zkoumat důsledky v&nbsp;brzlíku.<h5>Tento poznatek, který jste učinili vlastně náhodou, jste pak odjel detailně studovat do zámoří. Jakou zkušenost z&nbsp;amerických vědeckých pracovišť jste si přivezl?</h5>Úžasnou. Na University of Minnesota jsem šel za konkrétními lidmi, především za svou pozdější supervizorkou Kristin Hogquist. Potkal jsem ji na několika konferencích už během doktorátu a&nbsp;tušil jsem, že by naše spolupráce mohla fungovat po odborné i&nbsp;lidské stránce.Měli jsme ale štěstí i&nbsp;na Minnesotu. Dobře se tam žije a&nbsp;zároveň se tam pěstuje skvělá věda. Center for Imunnology, kde jsem působil, svými výsledky konkuruje těm největším vědeckým institucím světa. Myslím, že to je hlavně tím, že je tam velice podpůrné prostředí, které nahrává spolupráci. Díky tomu se tam vědecky skvěle roste.Navíc se soustředí na to, aby vybraný fenomén vysvětlili a&nbsp;popsali jako celek, a&nbsp;neřeší tolik, jestli z&nbsp;toho vzejde jeden nebo pět článků, nebo jestli to bude trvat deset let. Nahrává tomu tamější způsob financování. V&nbsp;systému krátkodobých grantů, jak ho známe od nás, takto výzkum stavět nemůžete. V&nbsp;tom máme velikou nevýhodu.<h5>Jak jste tam rozvíjel svůj vlastní výzkum?</h5>Plně jsem si tam uvědomil potenciál toho, co jsme objevili v&nbsp;laboratoři&nbsp;v&nbsp;Praze. Kristin Hogquist se svým týmem pracovala na podobné věci, ale až naším propojením jsme to dokázali dál rozvíjet. Já se zaměřoval především na to, jak různé antivirové signály nebo signály, které jsou spuštěny během alergií, ovlivňují školení T-buněk&nbsp;a&nbsp;obranu proti autoimunitním onemocněním v&nbsp;návaznosti na virové infekce nebo alergické reakce. Najednou se začalo ukazovat, že je to obrovské téma a&nbsp;základ pro vytvoření samostatného podoboru výzkumu tolerance (školení imunitních buněk&nbsp;v&nbsp;brzlíku, aby neškodily vlastnímu organismu a&nbsp;zároveň byly schopné bojovat s&nbsp;patogenem).Výborné bylo, že se na pracovišti potkávaly dvě laboratoře, ta, co vede Kristin Hogquist, a&nbsp;druhá, kterou vede její manžel Stephen Jameson a&nbsp;která se zabývá tím, jak různé typy infekcí ovlivňují aktivace T-buněk&nbsp;a&nbsp;jejich odpověď. Uvědomil jsem si, že je třeba tyto dvě oblasti propojit a&nbsp;na tom jsem postavil svůj vlastní výzkumný záměr, tedy studovat to, jak zánětlivé prostředí, opravdové záněty a&nbsp;virové nebo bakteriální infekce můžou zpětně ovlivňovat dění v&nbsp;brzlíku. To je téma, kterým se dosud nikdo nezabýval.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_2_b020119f2e.jpg" alt="Forum UK/Petr Jan Juračka: Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme: Matouš Vobořil jako šéf výzkumu klade důraz i&nbsp;na to, aby se v&nbsp;jeho týmu všichni cítili dobře." srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_2_b020119f2e.jpg 234w," sizes="100vw" width="1000" height="667"><h5>Zmínil jste, jak důležité pro vás&nbsp;bylo to, že jste si s&nbsp;Kristin Hogquist sedli nejenom odborně, ale i&nbsp;lidsky. Jak moc jste „lidské“ hledisko zohledňoval při&nbsp;sestavování vlastního týmu na PřF UK?</h5>Pro mě je tohle hrozně důležité. Kristin Hogquist je nejenom vynikající vědkyně, ale také velice laskavý člověk. A&nbsp;to mi v&nbsp;americkém prostředí, které někdy sklouzává k&nbsp;velké soutěživosti, velice pomáhalo se tam cítit dobře. Uvědomil jsem si, že bych chtěl, aby se tak, jak jsem se cítil v&nbsp;jejím týmu já, cítili i&nbsp;ti, kteří jednou budou působit v&nbsp;týmu mém vlastním.<h5>Zatím jsme mluvili o&nbsp;tom, co vás&nbsp;k&nbsp;vědě vedlo. Vnímal jste během své dosavadní kariéry naopak něco, co vás&nbsp;od vědy odrazovalo?</h5>Přestěhovat se s&nbsp;rodinou a&nbsp;s&nbsp;dvouapůlletým synem za oceán v&nbsp;době pandemie nebylo úplně nejjednodušší. Museli jsme kvůli tomu zažádat o&nbsp;národní výjimku, aby mě s&nbsp;rodinou do USA vůbec pustili. Jako imunolog jsem ale naštěstí spadal do zvláštní kategorie, pro kterou platily méně přísné pandemické podmínky. Sbalit rodinu, odstěhovat se do zámoří a&nbsp;naučit se fungovat v&nbsp;úplně jiném systému je bezpochyby velká výzva. Vyžadovalo to oběti nejenom ode mě, ale především od mé ženy, která kvůli mojí kariérní cestě musela přerušit na několik let svou vlastní. To je jedna z&nbsp;největších a&nbsp;nejnáročnějších překážek, se kterými se vědci a&nbsp;vědkyně a&nbsp;zároveň jejich rodiny musejí vyrovnávat.Druhou velkou překážkou, kterou jako vědec musíte překonávat, je administrativa, což jsem si plně uvědomil až teď jako vedoucí výzkumné skupiny. I&nbsp;když o&nbsp;tom od svého okolí slyšíte, stejně vás&nbsp;to na to nepřipraví. Jako trainee děláte vědu, experimentujete v&nbsp;laboratoři, najednou se to ale překlopí a&nbsp;stane se z&nbsp;vás&nbsp;manažer a&nbsp;správce spousty věcí. Papírováním strávím tak 30 procent svého času. Úplně zábavné to není.<h5>Máte Primus, Junior Star Grantové agentury ČR a&nbsp;teď nově EMBO Installation Grant. Jaké výzkumné výzvy před vámi s&nbsp;těmito granty nyní stojí?</h5>K&nbsp;tomu bych chtěl letos také podat ještě žádost o&nbsp;ERC Starting Grant. V&nbsp;projektu Junior Star se zabýváme migrací buněk&nbsp;do brzlíku. Předpokládáme, že do brzlíku migrují tzv. dendritické buňky z&nbsp;periferie (kůže, plic, střev), tedy z&nbsp;míst, která jsou vystavena vnějšímu prostředí a&nbsp;zánětům. Tyto buňky by měly do brzlíku přinášet informace o&nbsp;vlastních antigenech a&nbsp;učit vyvíjející se T-buňky toleranci. Chceme zjistit, zda tato migrace skutečně probíhá, za jakých okolností a&nbsp;jak je důležitá pro nastavení tolerance ke specifickým tkáním. To by mohlo odpovědět na otázku, proč vznikají autoimunitní onemocnění kůže, např. psoriáza (lupénka) po zánětlivých procesech.Druhý záměr je víc obecný. Chtěli bychom odpovědět na velikou imunologickou otázku, a&nbsp;to, proč dochází k&nbsp;rozvoji autoimunních onemocnění po prodělání infekcí. Chceme studovat, jak různé druhy zánětů (virové, bakteriální nebo kvasinkové infekce) ovlivňují školení imunitních buněk&nbsp;v&nbsp;brzlíku.Rádi bychom zavedli systém tzv. špinavých myší (dirty mice). Celý systém imunologického výzkumu je postavený na tom, že pracujeme s&nbsp;myšmi chovanými v&nbsp;čistých podmínkách, abychom je mohli snadno manipulovat a&nbsp;viděli, co manipulace dělají s&nbsp;imunitním systémem. V&nbsp;reálu ale takto imunitní systém nefunguje. Tenhle nápad jsem si přivezl z&nbsp;University of Minnesota, kde standardizované myši&nbsp;dali do stejné klece s&nbsp;myšmi koupenými v&nbsp;obchodech různě po Minneapolis. Po několika týdnech až měsících myši&nbsp;nachytají skoro všechno, co mají myši&nbsp;z&nbsp;obchodů, čímž získají opravdovou fyziologickou imunitní odpověď. Přitom jsou to ale pořád ty myši, které máme geneticky stejné a&nbsp;které můžeme manipulovat. To je výborný systém, který umožňuje studovat imunitní odpovědi v&nbsp;mnohem víc fyziologickém kontextu.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_3_c458457e12.jpg" alt="Forum UK/Petr Jan Juračka: Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme " srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_3_c458457e12.jpg 234w," sizes="100vw" width="1000" height="667"><h5>A&nbsp;s&nbsp;tímhle záměrem také budete usilovat o&nbsp;grant Evropské výzkumné rady (ERC)?</h5>Přesně tak.<h5>Projekty, které mají potenciál uspět v&nbsp;soutěži&nbsp;o&nbsp;ERC granty, by měly jít za hranice poznání, s&nbsp;čímž se pojí i&nbsp;určitá míra rizika. Kde vidíte ty největší ve svém výzkumu vy?</h5>Rizik je hodně. Jedno z&nbsp;největších je to, že sice všechny infekce, které plánujeme zavést, jsou kontrolované a&nbsp;dobře popsané, ale stejně nad tím nikdy nemáte plnou kontrolu. Takže se může stát, že nejenom, že to bude infikovat myši&nbsp;periferně, ale dojde i&nbsp;k&nbsp;infekcím přímo brzlíku, což by mohlo experimenty komplikovat. Zároveň je to fyziologický systém, a&nbsp;to mluvím hlavně o&nbsp;„špinavých myších“, což znamená, že každá myš bude odpovídat trošku jinak, a&nbsp;to vygeneruje velikánskou variabilitu ve vzorcích. Imunologové se snaží mít co nejčistější systém, do kterého, když dají například jeden infekční agent, můžou pak pozorovat, co přesně se tam děje. My v&nbsp;tomto ohledu ale vlastně uděláme jakoby krok zpět, protože chceme, aby to bylo více variabilní a&nbsp;podobné realitě. Nastavit a&nbsp;vyhodnocovat data z&nbsp;takových experimentů, aby byla replikovatelná a&nbsp;ukázala nějaký skutečný fenomén, může být opravdu výzva. Jen tak se ale můžeme přiblížit skutečnému životu.<h5>Poslední Nobelovu cena za fyziologii a&nbsp;lékařství získala trojice imunologů Mary E. Brunkow, Fred Ramsdell a&nbsp;Shimon Sakaguchi, který před časem přednášel v&nbsp;Praze. Setkal jste se s&nbsp;ním? Jak moc vás&nbsp;udělení Nobelovy ceny právě imunologům namotivovalo do další práce?</h5>Když byl Shimon Sakaguchi v&nbsp;Praze, byl jsem ještě v&nbsp;USA, přesto jsem se s&nbsp;ním ale několikrát setkal na různých konferencích a&nbsp;dokonce jsem měl i&nbsp;opakovaně možnost se s&nbsp;ním bavit vzhledem k&nbsp;tomu, že se oba zabýváme výzkumem T-buněk. V&nbsp;naší komunitě se už dlouho uzavírali sázky, kdy konečně získají Nobelovu cenu. Pro mě jsou jejich objevy skutečně inspirativní, samotné udělení Nobelovy ceny mi ale už tak velkou motivaci nepřináší. Spíš mi připadá zajímavý příběh, který se za tím skrývá. Velice dlouho trvalo, než odborná komunita přijala jejich poznání. Jeden ze stěžejních článků vyšel v Journal of Immunology, což není časopis s&nbsp;tak vysokým profilem jako Nature nebo Science a&nbsp;kde byste nečekala, že se dočtete o&nbsp;tak průlomovém objevu. Trvalo několik let, než se ukázalo, o&nbsp;jak zásadní věc se jedná. Teď to často připomínám svým studentům – i&nbsp;za článek v Journal of Immunology můžete získat Nobelovu cenu, a&nbsp;to je nesmírně inspirativní.<blockquote><h5>Mgr. Matouš Vobořil, Ph.D.</h5>Absolvent Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá se vývojem imunitních buněk&nbsp;v&nbsp;brzlíku, vznikem autoimunitních onemocnění a&nbsp;funkcí antigen prezentujících buněk. Po čtyřech letech, které jako postdoktorand strávil na University of Minnesota v&nbsp;týmu Kristin Hogquist, se v&nbsp;roce 2025 vrátil do Evropy. Díky získání grantu UK <a target="_blank" rel="noopener noreferrer" href="https://cuni.cz/uk-7545.html">Primus</a> si na Přírodovědecké fakultě UK založil vlastní výzkumnou skupinu. Posléze získal také grant Junior Star od Grantové agentury ČR a&nbsp;letos v&nbsp;lednu EMBO Installation Grant. Za dizertaci byl vyznamenán cenou Doctorandus udělovanou v&nbsp;rámci iniciativy <a target="_blank" rel="noopener noreferrer" href="https://www.ceskahlava.cz/">Česká hlava</a>.</blockquote>

Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme 

Osobnosti

Věda a výzkum

Článek

Cílem portálu Vědavýzkum.cz je uveřejňovat relevantní, přehledné a aktuální informace o výzkumu, vývoji a inovacích a navazujících oblastech (ochrana duševního vlastnictví, transfer technologií a znalostí, komercializace, spolupráce s aplikační sférou atd.) pro nejširší cílovou skupinu.

Vědavýzkum.cz

Reportáže, rozhovory, zprávy o vědeckých projektech a studentských akcích ... Jsme online informační bránou Univerzity Karlovy.

Forum: magazín Univerzity Karlovy

Přinášíme ty nezajímavější rozhovory a reportáže napříč všemi fakultami Univerzity Karlovy.
Univerzitní web funguje od podzimu roku 2003, od října 2020 prošel revoluční změnou grafické podoby. 
Stejně jako časopis má i web svoji anglickou podobu pro zahraniční čtenáře.

Novinky

Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme

Od nápadu k dopadu: jak dostat výzkum dál než do laboratoře

Píše se o nás

Jaká byla konference Komunikace vědy očima médií?

#IamScientist: Jak ochočit Twitter

Mohlo by Vás zajímat

Benefits of Agilent Altura Ultra Inert HPLC Column Hardware

Vinylene carbonate water determination via coulometric Karl Fischer titration

An Isocratic Separation of B Vitamins Using Waters XBridge Biphenyl RP Column with MaxPeak Premier Technology

Impurity Monitoring of GLP-1 Therapeutic Peptide RetatrutideUsing a 2D-LC/TOF System

Increased sensitivity for low-input label-free proteomics using the Orbitrap Astral MS and μPAC Neo Plus Columns