Ženy ve vědě si vzájemně nepomáhají. Za své postavení si mohou samy, říká profesorka chemie

"Myslím si, že je na naší zodpovědnosti, když se dostaneme do vyšší řídicí funkce, postarat se o to, aby i jiná schopná žena měla před sebou nějakou perspektivu," říká profesorka organické chemie Jitka Moravcová. Podle ní je na samotných ženách-vědkyních, aby si získaly místo mezi muži. Jak moc je pro české vědkyně těžké udržet se v oboru? Jak je možné, že si velká část žen myslí, že rodina ničí kariéru? Přečtěte si rozhovor s Jitkou Moravcovou.

V roce 2005 jste získala titul profesorka coby první žena v oboru organické chemie. Jak je možné, že to ženám trvalo tak dlouho?

Ano, byla jsem první profesorkou chemie v Česku. Organická chemie je obor, kde je převaha mužů, to je asi ten důvod. Vybrala jsem si syntetickou práci v laboratoři, která je náročná, takže není možné vždy odejít ve čtyři hodiny domů. Když běží nějaký pokus, musíte vyčkat do konce a zpracovat materiál, aby se látka přes noc například nerozložila. Člověk se tak musí přizpůsobit práci. Dnes již ale máme i další profesorku z Karlovy univerzity Janu Roithovou a myslím, že budou další.

Jak moc to mají ženy s rodinou ve vědě těžké?

Je to životní fáze, kdy je nutné posunout priority. Když jsem měla malé dítě, musela jsem práci podřídit rodině. Až když syn vyrostl, mohla jsem se naplno věnovat práci v laboratoři, což se projevilo na stoupajícím počtu publikací, díky čemuž jsem splnila kritéria jmenovacího řízení na profesorku.

Rodina ale není vůbec žádnou překážkou. Znám spoustu případů, kdy ženy byly mimo vědu i několik let, přesto se dokázaly úspěšně vrátit zpátky, aniž by přetrhaly kontakty. Mateřství automaticky neznamená konec kariéry. Je ale zvláštní, že řada lidí, a zvláště mladých lidí, si to myslí.

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSC.

• narodila se v Praze roku 1950

-vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích, obor organická technologie

• od roku 1980 působí na VŠCHT v Praze, kde zastávala funkce vedoucí Ústavu chemie přírodních látek, proděkanka pro pedagogiku na Fakultě potravinářské a biochemické technologie
• v současnosti vyučuje v Ústavu chemie přírodních látek a věnuje se vědecké činnosti
• profesorský titul získala v roce 2005
• zabývá se sacharidy a jejich rolí v buněčném rozpoznávání

Včetně mladých žen?

Ano. Vyučuji předmět Vědecká komunikace, kdy jsem studentům zadala řečnické cvičení na téma Žena a kariéra. Byla jsem překvapená, že s rozdělením rolí, kdy žena má zůstat doma a starat se o dítě i manžela, souhlasí valná většina z nich. U mužů mě to ani tak nepřekvapuje, ale zhruba 70 procent studentek zastává názor, že si musí zvolit - buď kariéru, nebo rodinu. Dívky v sobě nemají ctižádost něčeho v oboru dosáhnout a najít si partnera, který s nimi bude sdílet stejné názory.

Kde je tedy problém?

Nemyslete si, že jsem feministka, která má na hlavě kokrhel a běhá někde s bubny. Nicméně mě nízký podíl žen ve vědě a ještě více v řídicích funkcích trápí. Sama ze svých zkušeností můžu říci, že je-li někde žena nebo ženy, jednání pak vypadá jinak. Dokážeme problémy řešit odlišným způsobem než muži a ve vzájemné kooperaci to pak může lépe fungovat. Důležité je, aby se vůbec do nějaké takové pozice žena dostala. V tomto ohledu pak feministkou jsem.

Kde ale jinde by měla mít žena lepší pozici než právě mezi inteligencí?

Záleží na oboru. My jsme chemická škola technologická. Těžká chemie, chemické inženýrství, fyzika, takže vysloveně mužské obory. Dlouhá léta byli v naší vědecké radě jen samí muži. Navrhování nových kandidátů bylo tedy čistě mužskou záležitostí a ne každý muž si vzpomene, že by tu byla i šikovná žena, která by se do rady hodila. Muži u nás nejsou vychováváni k tomu, aby mysleli na to, že by měl být kolektiv smíšený. Žádného takového alespoň neznám. Z toho důvodu jsem příznivcem kvót. Ženy jsou stejně schopné jako muži.

Lepší se postupem času situace žen-vědkyň?

Myslím, že ano. Během studia máme co dělat, abychom vůbec udrželi mezi studenty 50 procent mužů. Mezi odbornými asistentkami je také spousta žen, když ale postupujete směrem vzhůru, počty klesají. Mezi docenty už je žen méně a mezi profesory ještě méně. Problém je, že ženy nemají snadnější a rychlejší kariérní postup. To může souviset s rolí ženy v rodině, takže se nám ztrácejí mezi pozicí odborný asistent a docent.

Jak by se to podle vás mohlo změnit?

Myslím, že si za to ženy mohou i tak trošku samy. Osobně si myslím, že je na naší zodpovědnosti, když se dostaneme do vyšší řídicí funkce, postarat se o to, aby i jiná schopná žena měla před sebou nějakou perspektivu. Tak to ale u nás nefunguje. Když se žena v mužské společnosti vyšvihne nahoru, dává najevo, že se tam dostala ne díky protekci, ale svým vlastním zásluhám. Proto nepomůže dalším ženám, ale nechá je, aby si cestu prošlapaly samy.

Vy jste se o to pokusila?

Když jsem na škole dělala prorektorku, snažila jsem se pomáhat všem. Změnilo se to, že se do vědecké rady dostaly ženy. Pan rektor zavedl cenu za vědu a první nositelkou byla profesorka Hajšlová. I ženy by se měly postarat, není to jen záležitost mužů.