Ing. Marek Lanč, Ph.D.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017
Ing. Marek Lanč se narodil v roce 1989 v Dačicích. V roce 2014 absolvoval obor fyzikální chemie na Fakultě chemicko-inženýrské Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Na Ústavu fyzikální chemie pokračuje třetím rokem v doktorském studiu, působí v Laboratoři membránových separačních procesů. Je místopředsedou Akademického senátu VŠCHT Praha za studentskou část, aktivně se věnuje popularizační činnosti. Je držitelem řady ocenění, například Ceny rektora VŠCHT Praha, Ceny Unipetrolu nebo Ceny Josefa Hlávky.
Vedle studia a výzkumné práce se věnujete popularizaci vědy. Jak jste se k tomu dostal?
Vždycky jsem byl hodně nadšený do chemie a tyto aktivity mi doma, na Vysočině, chyběly. Už na gymnáziu jsem si dopisoval s Michaelem Londesboroughem, britským vědcem, který žije v Čechách a který se věnuje popularizaci vědy. Také jsem měl možnost spolupracovat na projektu Akademie věd, ale tím, že jsem nežil v Praze, nemohl jsem se tohoto programu účastnit aktivně. To mě trochu štvalo, proto jsem na gymnáziu založil chemický kroužek pro ostatní studenty a pak mi to zůstalo.
Oba rodiče studovali na VŠCHT, měl jsem k dispozici všechna skripta a spoustu knih, které jsem doma studoval už od dětství. Na konci základní školy mě to „chytlo“ už definitivně. Začal jsem jezdit na chemické olympiády a díky nim i na letní soustředění na Běstvinu, kde mě inspirovali přednášející z VŠCHT svým nadšením pro věc a také tím, jak kombinovali vědecké a popularizační přednášky. Seznámil jsem se tam například s Petrem Slavíčkem nebo Petrem Holzhauserem a díky nim jsem se začal na VŠCHT už na pomezí prváku a druháku spolu se spolužáky věnovat popularizaci na oddělení komunikace. Jezdím po středních školách s „hodinou moderní chemie“, dříve jsem jezdil i na různé jarmarky, ale na to už bohužel nemám čas.
Co vás na osvětě v oblasti chemie nejvíce baví?
V laborce a při studiu jde o relativně vážné téma, není to vždy taková zábava, kterou člověk zažívá přímo u experimentů. Je to běh na daleko delší trať, ale při popularizaci je možné dělat krásné efektní pokusy a hned se vidí, že z toho lidé mají radost. Také jsem díky tomu v kontaktu s mladší generací, od které mohu získat zajímavé podněty a třeba jim pomoci dostat se na školu. Ale o to mi primárně nejde, osobně si přeji, aby je bavily přírodní vědy, a je celkem jedno, jestli je to chemie, matematika nebo fyzika.
Jaké je vaše výzkumné téma?
Obecně se zaměřuji na problematiku separace plynů. Tradičními metodami se směsi plynů separují buďto vypíráním skrze nádrže s vhodnými chemikáliemi, nebo se zkapalní a pak se destilují, což je energeticky, ekologicky a finančně nákladné. V naší laboratoři k tomu přistupujeme jinak, pomocí membránových separací. Konkrétně se podílíme na vývoji nových membrán, především polymerních, pro tyto procesy. Dostaneme buď z Čech, nebo ze spolupracující zahraniční instituce polymerní membránu, film s tloušťkou v řádu 50 mikronů, a testujeme, jak moc tím jednotlivé plyny „prolézají“. Mezi tradičnější membránové procesy patří využití např. reverzní osmózy při odsolování mořské vody, hemodialýzy ve zdravotnictví či elektromembránových procesů v potravinářství. V případě separace plynů probíhá v dnešní době velký boom využití membrán, ať už pro malé objemy, jako je čištění bioplynu, či v obrovském, průmyslovém měřítku při čištění plynů v rafineriích.
Jakou jste měl představu o své budoucí profesi, věděl jste, že se budete věnovat vědě?
Věda mě vždy zajímala. Teď jsem trochu na vážkách, zda se věnovat vědě, nebo průmyslu, ale stále je to tak 70 ku 30 pro vědu. Samozřejmě, pokud bych chtěl zůstat ve vědě, chci vyjet na delší dobu do zahraničí. Zůstat na jednom místě je podle mě profesní sebevražda, protože není možné si vybudovat vlastní názory, rozvíjet se. Všechno spíše visí na jednom stejném školiteli… Když jezdím do zahraničí na konference a vidím, co všechno tam mají k dispozici, říkám si, že bych tam mohl nasbírat inspiraci. I když myslím, že je možné změnit prostředí i u nás, díky tomu, že v posledních letech vznikla celá řada výzkumných center po celé republice.
Byl jste někde v zahraničí v průběhu studia?
Byl jsem půl roku na pracovní stáži v rámci Erasmu v Itálii. Na studijní stáž jsem nejel právě proto, že jsem měl hodně popularizačních a vedlejších aktivit, zároveň pořádáme letní tábor na škole, kde jsem už několik let hlavním vedoucím. Na vycestování nezbyl čas. Částečně je to i nevýhoda strukturovaného studia a náročnosti naší školy. Je nutné se zároveň věnovat výzkumu, bakalářské a potom diplomové práci a být v laboratoři, tudíž mezer, kdy je možnévyjet, aniž by bylo nutné si studium prodlužovat, moc není.
Jak obecně hodnotíte podmínky pro začínající vědkyně a vědce?
Myslím, že celý systém je trochu „rozbouraný“. Podle mě ten, kdo reálně může dělat vědu, jsou doktorandi a postdoci. I přesto, že jsou naše univerzity celkově malé, jsou dost rozdrobené na hodně malých jednotek. Je proto i hodně vedoucích pozic, které musí obsadit docenti a profesoři, a mají tak velmi málo času na čistě vědeckou práci. Místo toho dělají administrativní a manažerské práce, které by ale teoreticky mohla dělat sekretářka. Jenže ta se z projektů zaplatit často nedá. Myslím, že je škoda, když stát investuje do někoho třeba dvacet let vzdělání, a on pak dělá práci, na kterou by stačil člověk se vzděláním mnohem nižším. Je to chyba celého systému a primárně je to otázka peněz, jako ve všem…
Jak se díváte na současný systém hodnocení ve vědě?
Financování vědy by asi mohlo být jiné, ale jak to udělat, když je rozpočet určitým způsobem dán shora… Nakonec je vždy někdo bit. Myslím, že by měla být tvrdší kritéria pro přijímání na doktorské studium. Doktorandů je zbytečně moc. Částečně by se tím vyřešilo jejich financování a také to, co kdo z nich bude dělat dál. Možná místo ve vědě najdou, ale pokud nebudou granty, není možné zaručit udržitelnost pozice.
Další věc je hodnocení vědy. Kvůli projektům je velký tlak na co největší počet publikací, ve kterých pak není vždy to, co by mělo být. Jsou „upečené“ narychlo, nikdo je necituje ani nečte. Na druhou stranu se dají najít dobré publikace. Z toho je vidět, že ne všichni tomu tlaku podléhají, a ačkoliv to může ohrozit jejich další projekty, raději si počkají a udělají celistvější práci, což se poté odrazí i v citovanosti. A tak je to dobře.
Zatím u vás vede vědecké prostředí nad komerční sférou. Co vás na vaší práci tady nejvíce baví?
Ve vědě mě inspiruje volnější prostředí bez přísných mantinelů. Když se člověk rozhodne něco zkoumat a je schopen na to sehnat peníze, tak může. Samozřejmě dělat základní výzkum čistě pro výzkum bez jakékoliv vize, jak s ním dál naložit, je na jednu stranu hezké, ale mě osobně by to nebavilo. Vždycky potřebuju mít představu, jak by se výsledky výzkumu mohly dále využít v praxi.
Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním nebo studijním životě?
Spíše se teprve pomalými kroky blížím k nějakému výsledku. Pokud jde o měřitelné úspěchy, kterými jsou například ceny za diplomovou práci, beru je jako výsledek skupinové práce. Je to hodně i věc náhody a dobrého načasování. Třeba to, že jsem měl možnost pracovat na projektu, který se zabýval polymery s vnitřní mikroporozitou. Tím, že to byly zajímavé materiály a něco nového, věnoval jsem se tomu s daleko větším nadšením, strávil jsem hodně večerů a nocí v laborce, díky čemuž se mi povedlo toho hodně naměřit, dát dohromady a dobře sepsat i publikovat. Je nutné do toho dát i čas a úsilí.
Co pro vás znamená být úspěšný ve vědě?
Úspěšný… Myslím, že v první řadě by člověk měl být spokojený s tím, co dělá, což někdy na doktorátu není úplně jednoduché. Střídají se období, kdy je motivace větší, a kdy skoro žádná. Proto také dělám spoustu dalších věcí. Když zrovna v laborce něco nefunguje, mohu si zajet s popularizační přednáškou na střední školu nebo řešit záležitosti v senátu. Mám rád, když se mohu věnovat různorodým činnostem a čerpat tak inspiraci do další práce.
Proč jste se rozhodl působit v akademickém senátu?
Chtěl jsem vidět do „vnitřností“ systému, zajímalo mě, jakým způsobem to funguje. V senátu jsem od začátku doktorátu, už tři roky. Od počátku mě to chytlo, ne úplně „papírové věci“ a řešení dokumentů, ale ta možnost hledat způsoby řešení věcí, které nefungují. Například jsem se hned od začátku snažil pospojovat různé studentské aktivity napříč celou školou, protože mi přišlo, že je to dost neorganizované. Založili jsme K3S – kolegium studentských spolků a senátů, abychom různé studentské akce více koordinovali z jednoho místa. Často to samozřejmě skončí pouze v idejích a na nedostatku peněz, ale i ideály jsou dobré a můžou motivovat další je uskutečnit.
Statistiky ukazují, že se neustále zvyšuje zastoupení žen mezi studujícími a absolventy, ale dlouhodobě se nemění jejich zastoupení mezi výzkumníky. Vnímáte to jako téma, které by se mělo řešit?
Myslím, že je to spíše otázka vnější podpory, ale na druhou stranu bych to rozhodně neřešil třeba kvótami, to je podle mě zbytečně umělé a mohlo by to více uškodit než něčemu pomoci. Takže pokud je možnost nějaké jiné podpory a definuje se, kde je slabina a proč tomu tak je, tak proč ji neposkytnout. Ale určit, aby někde bylo deset procent žen, mi přijde spíše kontraproduktivní.
Ve vedoucích a rozhodovacích pozicích je minimální zastoupení žen, čím myslíte, že je to dáno?
Souvisí to i s tím, že je tu velmi málo profesorek. „Základna“ pro výběr je mnohem menší než v případě mužů. Je to ale asi i vůle každého, nikdo podle mě nechce dobrovolně dělat třeba vedoucího ústavu, pokud nemá takové cíle jako být vidět nebo vidět více do toho, jak to funguje, a rozhodovat. Vždy je to na úkor vědecké práce. Nízké zastoupení žen může být proto dáno i tím, že nadšení žen do vědy je větší, dokážou se do toho více emocionálně položit. O vedoucí funkce nemají tolik zájem.
Myslíte, že vyváženější zastoupení žen a mužů může změnit vědu a to, jak se dělá?
Vždy je lepší různorodý kolektiv, ať už z hlediska věku, nebo pohlaví. Zatím jsem nenarazil na velké rozdíly mezi muži a ženami, spíše jde o individualitu. I když se mi líbí, co říká pan profesor Švorčík, že totiž žena je o hodně trpělivější než muž. Má proto v týmu skoro samé ženy, ty vydrží dělat na buněčných materiálech, které se roubují na polymery. Muž by to už dávno vzdal, protože to skoro nevychází. V tomto směru tedy myslím, že ženy mají asi trochu více trpělivosti a pečlivosti.
Pozorujete, že muži a ženy třeba u vás v týmu dělají jiné typy práce?
Například kolegyně na bakalářce dělá více rutinní práci, i když samozřejmě rutina je každá práce ve výzkumu – když se člověk snaží získat data, musí opakovat stejnou činnost donekonečna. Mám na mysli aktivity, které jsou spíše jednodušší na myšlení, ale u kterých je důležitá přesnost a psychická výdrž. Muži, které tady máme, občas trochu chaoticky běhají okolo aparatur, stále něco mění, upravují, montují. Zatímco ženy se zeptají, jak dál pokračovat a co případně změnit. Pozoruji u nich větší systematičnost. Ale nejde to samozřejmě zobecňovat, je to individuální.
Čím jsou tyto rozdíly podle vás dané?
Historicky i sociologicky vzato je to podle mě tím, že ženy jsou zvyklé se systematicky starat o děti, zatímco muži pořád někde „lítají“ a snaží se něco sehnat. Je otázka, zda je to naučené, nebo vrozené. Spíš bych věřil tomu, že je to vrozené.
Stále se potkáváme se stereotypem, že se ženy na vedoucí pozice nehodí. Co myslíte vy?
To si rozhodně nemyslím. Pokud se na to žena hodí osobnostně a chce to dělat, tak proč ne. Také tomu musí být ochotna věnovat čas, pochopitelně vyrovnaně s volným časem a rodinou.
Pozorujete u vás ve škole, že se ženy a muži věnují různým oborům?
Vidím, že ženy více inklinují k potravinářským, biochemickým a biologickým oborům, muži jsou stále více na technických oborech, zejména na Fakultě chemicko-inženýrské. Možná je to tím, že chemie už na středních školách vypadá strašidelně. A přece jen, kluci si už v dětství raději hrají s elektronickými a jinými technickými hračkami. Bude to tedy částečně i výchovou. Pokud se holky začnou zajímat o chemii, spíše se přikloní k tomu, co je zajímalo už během puberty – řeší potraviny a co má kolik kalorií. Tohle kluci zas tak moc neřeší. Určitě jsou holky, které na to mají myšlení. Sice existují rozdíly v ženském a mužském mozku, ale pokud na to člověk má ty správné buňky, tak proč by to nemohl dělat.
Jak se vám daří zkombinovat pracovní, studijní a osobní život?
Tím, že mě moje práce baví, beru ji částečně jako svůj koníček. Hlavně popularizační aktivity jsou pro mě i náplní osobního života. Manželka sice doma občas nadává, ale protože sama studovala na VŠCHT, chápe to. Jinak myslím, že se mi vše zkombinovat docela daří. Až mě někdy překvapuje, kde beru čas na všechny své další zájmy, třeba na sport. Více než dvacet let dělám judo, které také pravidelně učím děti i dospělé. Zatím je to jednodušší, snad také proto, že ještě nemáme děti, ale „jenom“ psa. Já bych ale ani nevydržel mít moc volného času, který bych neměl čím naplnit.
Čemu se ještě ve volném čase věnujete?
Rád jezdím na hory, přes léto často jezdíme na Balkán. Hraju na kytaru a ukulele. Většinou když jsme s kolegy v zahraničí na konferenci, zůstaneme tam ještě pár dní navíc a cestujeme. Jednou jsme takhle byli na Tchaj-wanu, objeli jsme celý ostrov, a když jsme neměli kde spát, zůstali jsme v parku a „bavili“ kolemjdoucí hraním na ukulele.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
V nejbližší době musím dopsat bakalářskou práci z učitelství a udělat státnice. Potom více začít psát vlastní články, kde budu hlavní autor, abych mohl dodělat doktorát. V mezidobí si budu hledat postdoktorskou pozici v zahraničí. Když nic rozumného nenajdu, půjdu možná na chvíli do praxe. Při plánování pobytu v zahraničí musím myslet také na to, abychom sehnali práci i pro manželku. Určitě chceme jet spolu, protože aby to mělo nějaký smysl, je třeba vyjet nejméně na dva roky. Anebo by se to mohlo využít tak, že by v té době byla na mateřské.
Co byste si přál v osobním i profesním životě?
Chtěl bych strávit nějaký čas pod mistry juda v Japonsku, což by se dalo zkombinovat i s profesním životem. V práci nemám konkrétní velké sny, například že bych se hnal za Nobelovou cenou.
Co byste vzkázal nebo poradil začínajícím vědkyním a vědcům nebo lidem, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?
Musíte to brát tak, že já sám jsem teprve student. Je důležité nebát se a začít hned dělat to, co člověk chce, nečekat, až mu to někdo určí, například téma práce. Měli by si sami aktivně budovat kontakty, spolupráci, domluvit si exkurze po všech ústavech, věnovat dostatek času hledání toho, co by je opravdu bavilo. Je třeba tomu věnovat i volný čas a něco tomu obětovat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že se to vyplatí.
Máte speciální vzkaz pro ženy, které by se chtěly věnovat vědě?
To, co jsem říkal, platí pro všechny. Myslím, že mladá generace už nerozlišuje, jestli je to vědkyně nebo vědec. Rozhodně se nesmí bát někam přijít, i když je to nesmělé děvče či chlapec, zaklepat na dveře a zeptat se, čemu se tam věnují a jestli by na tom mohla či mohl spolupracovat. Je to pouze o osobní odvaze a přesvědčení.
