Během pandemie koronaviru měla veřejnost řadu příležitostí ocenit význam medicíny, biologie a dalších vědeckých oborů. Před měsícem ale vyšel na portále Vox rozhovor s americkým profesorem Davidem Michaelsem, který se věnuje fenoménu zneužívání vědy ve prospěch korporací a cíleného vytváření nejistoty u „nepohodlných” vědeckých výzkumných výsledků, které můžou jít proti zájmu nějaké firmy.

To se v praxi projevuje například najímáním vědců, kteří svými studiemi ovlivňují výsledky právě těch výzkumů, které označí vybrané produkty za nebezpečné, a tím se přinejmenším pozdrží soudní řízení a prodlouží doba, kdy je potenciálně nebezpečný produkt na trhu. Podle autorů rozhovoru lze říct, že jde o poměrně sofistikovanou lobby. Text se však věnuje především americkým korporacím. Do jaké míry se něco podobného odehrává na evropském kontinentu a co si o tom jako populizátor vědy myslíte?

Se snahou firem o zneužívání vědy ve vlastní prospěch mám zkušenost jako vědec i popularizátor. Náš výzkumný tým se zabývá látkami, které znečišťují životní prostředí a můžou narušit hormonální rovnováhu v lidském i zvířecím organismu. Na těchto látkách nás zajímají dopady na plodnost zvířat i lidí. Nejsme zdaleka jediní, kdo varuje před negativními účinky látek, které se běžně používají v předmětech denní spotřeby, jako jsou například obaly potravin a nápojů. Výsledky naší práce jsou ale některými agenturami zlehčovány, zpochybňovány a látky, které jsou podle světové vědecké obce škodlivé, tyto agentury prezentují jako neškodné.

Zažil jste, že by se vás nějaká společnost snažila získat na svou stranu?

Jako popularizátor jsem v jednom textu zmínil jednu velkou firmu v nepříliš lichotivém kontextu. Brzy nato se na mne obrátila PR agentura zastupující tuto firmu s nabídkou na spolupráci. Pro tu nabízeli zásobování firemní dokumentací pro další články. Dokumenty samozřejmě líčily firmu velmi pozitivně. Na spolupráci jsem nepřistoupil.

Máme z tohoto hlediska v rámci Evropské unie lepší regulační opatření proti manipulaci s vědeckými fakty?

Věřím tomu, že je tu k tomu méně prostoru než na jiných kontinentech. Ale z uvedených příkladů pro sebe vyvozuji závěr, že nějaký prostor pro manipulaci s vědeckými fakty tady stále je a některé firmy ho pro své cíle zneužívají.

Autoři zmíněného rozhovoru jako příklad uvedli firmu DuPont, která roky propagovala teflonové výrobky obsahující látky, které škodí člověku i životnímu prostředí, jež ale zároveň dokázala deset let tyto účinky i způsobené škody tajit. Měli by vědci sledovat, jak se zachází s vědeckými fakty v marketingových kampaních nebo dlouholetých vleklých sporech o škodlivosti nějakého produktu?

Vědci tohle samozřejmě sledují, i když jejich možnosti jsou dost omezené. Už jen udržet si krok s přívalem ryze vědeckých informací je hodně náročné. Systematicky sledovat marketingové kampaně vědci většinou nestíhají. To je úkol pro jiné profese. Vědci by ale měli být nápomocní tím, co umí a vědí. Tedy argumentací vědeckými informacemi.

Takže je to práce spíš pro investigativní novináře?

Nejen pro ně. Samozřejmě, že zodpovědní a informovaní novináři mohou sehrát důležitou roli. Ale problémy spojené s marketingovými kampaněmi by měly sledovat i úřady, odborné komory, neziskové organizace a další subjekty. To jsou problémy, které se týkají víceméně nás všech.

Čemu by se měly vyvarovat firmy, které zakládají novou značku a chtějí podpořit zájem o své produkty tím, že využijí vědecká fakta v prvních kampaních?

Měly by se vyvarovat manipulaci s vědeckými informacemi i zamlčování nepohodlných skutečností, protože se to v konečném důsledku vždy obrátí proti tomu, kdo se k podobným praktikám uchýlí. Fakta nakonec vyplavou na povrch, a to pak znamená ztrátu důvěry u veřejnosti, a tím pádem i u spotřebitelů a zákazníků.

Nehrozí tak trochu všem novým technologiím a nově vynalezeným produktům, že za několik let někdo přijde se studií, která bude tvrdit, že jde o nebezpečné nebo lživé produkty?

Věda není nic jiného než odstraňování omylů. Někdy staré omyly nahradíme novými. Možná menšími, méně závažnými. Naše poznání je vždy třeba brát v kontextu doby a úrovně vědeckého poznání. Používání nebezpečných látek v době, kdy nikdo nemá nejmenší tušení o jejich škodlivosti, je něco úplně jiného než jejich používání v době, kdy už existuje důvodné podezření na škodlivé důsledky těchto látek nebo kdy máme velmi solidní důkazy o jejich škodlivosti. Důležité je se poučit z chyb. Nezatajovat je a snažit se je napravit.

Jak může firma obejít zákaz používání nově prokázaných škodlivých látek vzhledem k platným regulacím?

V mém výzkumném oboru jsme nejednou byli svědky takzvané regrettable substitution neboli politováníhodné náhrady, kdy se škodlivá látka nahradí jakýmsi „bílým koněm“. Tedy látkou, která má velmi podobné vlastnosti a lze u ní předpokládat podobné škodlivé účinky, které ovšem zatím nebyly popsány. A tak má taková látka „čistý rejstřík“. Znám ale i firmy, které se ke stejnému problému postaví čelem a škodlivou látku nahradí velmi zodpovědně. Samotný spotřebitel ale často nemá možnost odlišit náhradu škodlivé látky bílým koněm od náhrady, která je zodpovědná.

Která průmyslová odvětví by si měla nejvíce hlídat, jakým způsobem komunikují o svých výrobcích?

Všechna odvětví by si měla dávat pozor na to, co veřejnosti a spotřebitelům o svých službách a produktech sdělují. To, že lidé nemají daný problém v povědomí, neznamená, že žádný problém neexistuje. Sám poměrně často dělám přednášky pro veřejnost a někdy přednáším i o oblasti našeho vlastního výzkumu, tedy o látkách řazených mezi takzvané endokrinní disruptory. Když se na začátku přednášky zeptám, kdo někdy o endokrinních disruptorech něco slyšel nebo četl, většinou se nepřihlásí nikdo. Přitom je to problém, který se týká každého z nás, protože každý z nás žije v koktejlu těchto látek. Jako vědci máme na tomto stavu svůj podíl, protože nedáváme veřejnosti dostatek informací nebo nedokážeme tyto informace zprostředkovat laikům tak, aby je pochopili a mohli se podle těchto informací zařídit. Ale není to zdaleka vina jen nás vědců. V tomhle mají rezervu třeba i sdělovací prostředky, školy a úřady.

Jaroslav Petr

Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi se zabývá regulací zrání savčích ovocytů. Přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze a na přírodovědeckých fakultách Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity a Jihočeské univerzity. V roce 2018 obdržel Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace za popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací v kategorii biologických a zemědělských věd. Reprodukční biologii a genetiku včetně otázky klonování přibližuje veřejnosti od počátku devadesátých let.