Anketa: Inbreeding už vystoupal v Česku nad práh toxicity

Inbreeding tu máme. Škodí. Posiluje klientelismus. Nejlepší cestou ven je dlouhodobý pobyt v zahraničí. Nicméně v dnešní době internetu není třeba lpět jen na povinnosti osobní mobility. Prosazení jakýchkoliv pravidel bude ovšem v Česku složité: panuje tu velká nechuť k čemukoli nucenému. Čtveřice významných osobností české vědy se vyjadřuje v anketě Universitas.cz.

prof. Ing. Petr Dvořák, CSc.

1. místopředseda Rady pro výzkum, vývoj a inovace, profesor Masarykovy univerzity v Brně

Universitas: prof. Ing. Petr Dvořák, CSc.

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený takzvaný inbreeding, tedy zaměstnávání vlastních absolventů?

Samozřejmě. Je to na českých vysokých školách více nebo méně rozšířená praxe, bohužel vždy nad prahem toxicity. Ostatní vědecké instituce, tedy především Akademie věd, jsou na tom podle mé zkušenosti o něco lépe. Panuje poměrně silné přesvědčení, že naši absolventi jsou nejlepší. To je také často pravda, ale důvodem k inbreedingu jsou také podmínky pro externisty, které jsou často natolik odrazující, případně netransparentní, že se většinově hlásí pouze slabší uchazeči o pracovní pozice.

2) Myslíte si, že inbreeding může být v něčem hrozbou pro českou vědu i vysoké školy jako takové?

Inbreeding je pro vědeckou kreativitu zničující. Podobně je špatný i pro mladé vědce. Jak se může někdo ve vědě svobodně rozvíjet, když absolvuje vědeckou výchovu u svých učitelů z pregraduálních let, v jednom ustáleném myšlenkovém proudu a s mnoha pevně a dlouhodobě budovanými sociálními vazbami, z nichž ty nejhorší jsou neúměrná vděčnost, okolím očekávaná zavázanost a horlivá loajalita? Žák většinou nepřeroste svého mentora a nic převratného nevymyslí. Přerušení dlouhodobým pobytem v zahraničí je nejlepší cestou ven. V českém prostředí má inbreeding ještě jednu děsivou dimenzi. Pečlivým výběrem loajálních, a ne příliš ambiciózních následovníků se vytváří sítě, kde se nadmíru daří klientelismu.

Mgr. Nikola Kostlánová, Ph.D.

vědecká tajemnice centra CEITEC Masarykovy univerzity

Universitas: Mgr. Nikola Kostlánová, Ph.D.

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený inbreeding?

Inbreeding je na českých vysokých školách víc než jen rozšířený. Byl to v podstatě výhradní systém, jakým se ještě nedávno obsazovaly všechny vědecké pozice na univerzitách, a dědictví této doby bude ještě nějaký čas na univerzitách znát. Zásadní změnu do tohoto systému pohříchu vneslo spíše uvědomění si juniorních výzkumníků a Ph.D. studentů, že pokud chtějí uspět ve vědecké kariéře, je mobilita v podstatě povinností. Souvisí to samozřejmě i s dobře odvedenou prací na straně instituce, která studenty dokáže vybavit nezbytnými dovednostmi a znalostmi tak, aby jejich zahraniční angažmá pro ně nebylo nepříjemnou nutností, ale spíše osobní výzvou.
Kde ale stále vidím slabinu, je ochota institucí obsazovat i vyšší akademické pozice externími kandidáty. Pokud by se i tyto pozice kvalitně mezinárodně inzerovaly a obsazovaly dle takzvaných OTMR (open, transparent and merit-base recruitment) principů, jistě by se situace brzy zlepšila i zde.

2) Může být inbreeding hrozbou pro českou vědu i vysoké školy?

Minimálně riskujeme, že existující vědecké pozice nebudou obsazeny těmi nejlepšími kandidáty, kteří jsou v daném čase a v dané expertize na pracovním trhu dostupní. Zároveň, pokud motivovaní studenti budou odcházet do zahraničí a my nebudeme přijímat alespoň stejně motivované zahraniční studenty či zaměstnance, bude kvalita našich absolventů, respektive vědy a vzdělávání, klesat. Sníží se tak mimo jiné inovační potenciál regionu, což bude mít další nejen ekonomické důsledky. Inbreeding způsobuje izolaci a to je asi ta největší hrozba.

RNDr. PhDr. Zdeněk Hostomský, CSc.

ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR

Universitas: RNDr. PhDr. Zdeněk Hostomský, CSc.

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený inbreeding?

Ano, je to v podstatě konstatování, že takto to u nás prostě chodí. Můžeme se zamyslet, proč tomu tak je. Jestli to takto preferujeme, anebo je to něco, čeho bychom se měli co nejdříve zbavit, pokud chceme být aktivními účastníky světového vědeckého snažení. V této souvislosti je zajímavá i statistika ze studie think-tanku IDEA institutu CERGE-EI, že inbreeding – tedy zaměstnávání hlavně svých absolventů a daleko méně lidí odjinud – je typický právě pro země visegrádské čtyřky. To jasně kontrastuje s kosmopolitním prostředím na prestižních světových akademických pracovištích, která mají, kromě vynikající vědecké produktivity, společné i tyto dva faktory: multietnické složení výzkumníků, tedy lidi pocházející ze všech koutů světa, a používání angličtiny jako hlavního komunikačního nástroje. Jinými slovy, pokud tomu tak není, univerzity nebo jiná akademická pracoviště si zachovávají svůj regionální charakter.

2) Může být inbreeding hrozbou pro českou vědu i vysoké školy?

Hrozba je příliš silné slovo. Spíše jde o volbu, o co nám, kulturně a ve světovém kontextu, vlastně jde. Jsou starobylé a výrazné kultury, třeba Japonsko, které jsou zahleděny do sebe a mají přirozenou averzi k cizím vlivům, zejména přistěhovalcům, a to i navzdory vlastním demografickým problémům. Připadá mi, že české prostředí, ale také slovenské a maďarské, s něčím podobným pořád zápolí. Jako by snaha mluvit česky, prosadit se zde, kde jsem se narodil, spoléhat se zejména na domácí zdroje, a pokud by náhodou někdo odešel a v cizině exceloval, snažit se ho přitáhnout zpět, měla přednost před vstřícným, i když riskantním zapojením se do celosvětového vědeckého snažení.

Mgr. Aleš Vlk, Ph.D.

spoluzakladatel portálu o vědě Vědavýzkum.cz a člen vědeckovýzkumné vzdělávací společnosti Alevia

Universitas: Mgr. Aleš Vlk, Ph.D.

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený inbreeding?

Neprošel jsem všechny vysoké školy a ostatní výzkumné organizace, ale z institucí, které znám, mám většinově pocit, že lidé na dané instituci vystudují od bakalářského, popřípadě magisterského, do doktorského studijního programu, pak se na dané instituci habilitují a posléze získají profesuru. A vlastně je to bráno jako normální. V lepším případě absolvují někde zahraniční stáž, ale pak se vracejí opět na svoji instituci. To je dle mého názoru zprůměrovaný pohled na český akademický a výzkumný svět. Dokonce jsem si všiml, že to samé platí v sociálních, humanitních i přírodovědných či technických oborech. Ale samozřejmě jsou instituce, kde to je jinak – přicházejí tam lidé z jiných institucí či ze zahraničí. Ale myslím si, že to jsou v českém prostředí spíše výjimky.

2) Může být inbreeding hrozbou pro českou vědu i vysoké školy?

Je to především uzavírání se před světem a podpora takového přezíravého českého přístupu – vždyť my víme sami, co je nejlepší, my na to stačíme, my tady nikoho vlastně nechceme. Nejde o to, že by lidé nebyli chytří, talentovaní či schopní. Ale dle mého názoru dlouhodobým pobytem na jedné instituci přicházejí o alternativní pohledy na věc, o zkušenosti, o další možnosti rozvoje. Největší nebezpečí inbreedingu je dle mého názoru v tom, že může jednotlivce a následně instituci či její část zastavit v čase – dál se nerozvíjí či nechce rozvíjet. A zamezuje to vytváření stimulujícího a motivačního prostředí. A já se obávám, že to lidé, kteří na dané instituci působí několik desítek let, už z podstaty nejsou schopni vytvořit. U některých jedinců, a to relativně mladých, pozoruji nedostatek motivace či syndromy vyhoření.