Pixabay/RAEng_Publications: Věda jako živnost: Jaká je budoucnost vědeckého povolání?
Měnící se trh práce ovlivňuje také podobu zaměstnání v oblasti výzkumu a vývoje. Tradiční kariérní dráhy vědců ve velkých výzkumných institucích v některých případech přestávají fungovat. Výzkumníci a badatelé proto hledají nové cesty a způsoby, jak své znalosti uplatnit.
Vysoká kvalifikace nebo doktorský titul už dávno negarantují jistotu zaměstnání nebo stabilní ekonomický příjem. Univerzity po celém světě produkují velké množství vědců a odborníků s doktorským titulem – mezi lety 1957 a 2016 se objem absolventů PhD studia ve vědě a technických oborech zvýšil o víc než 500 %. Volných pracovních pozic ve vědeckých institucích je však málo – konkurence je tak obrovská.
Nejde jen o samotný počet doktorských studentů. Studie z roku 2018 zkoumala, jakým způsobem se proměňovalo autorství v předních žurnálech ve třech vědeckých oborech (astronomie, ekologie a robotika). Výzkumníci došli k překvapivým závěrům – od roku 1960 věda více a více ve své produkci spoléhá na dočasnou pomocnou vědeckou práci. Výrazně se také zkrátila délka vědecké dráhy. Autoři spočítali pomyslný „poločas rozpadu“ v každé ze zkoumaných disciplín – zjistili, jak dlouho zabere ztratit 50 % ze zkoumané kohorty autorů v jednotlivých disciplínách. V astronomii se tento „poločas rozpadu“ zkrátil z 37 let v šedesátých letech 20. století na 5 let v roce 2007. V ekologii a robotice jsou rozdíly ještě větší. I proto stále více vědců hledá alternativní kariérní dráhy, v nichž mohou uplatňovat svoje profesionální znalosti a dovednosti i mimo prostředí vědeckých institucí. Vzniká stále více platforem, skrze něž mohou vědci nabízet svou expertízu zákazníkům i mimo akademické prostředí. Nejsou nepodobné aplikacím jako Lyft nebo Uber.
Zájem o ně roste. Z části je to možná i proto, že nároky na schopnosti vědců, kteří jsou zaměstnaní v tradičním akademickém prostředí, se stále diverzifikují. Článek z roku 2016, který analyzuje inzerci volných pracovních pozic v akademickém prostředí, upozorňuje na dlouhý výčet požadavků, které kandidáti musí splňovat, aby získali byť jen částečný úvazek nebo pozici na dobu určitou. Kromě excelentních znalostí a dovedností v oboru musí publikovat v prestižních vědeckých časopisech, musí umět získat finanční prostředky na výzkum, mít mezinárodní kontakty, být schopni přednášet pro velké publikum a připravit i online kurzy či úspěšně prezentovat před laickým publikem.
Stále víc vědců se tak rozhoduje přejít na „volnou nohu“ a vydělávat si na živobytí prostřednictvím konkrétních, krátkodobých zakázek. Jak upozorňuje jedna z autorek zmíněné studie z roku 2016, Inger Mewburn: „Není překvapivé, že vědci musí dělat řadu menších zakázek, aby se uživili – ostatně většina z nich je stejně nabízela. Navíc je to docela dobrý způsob, jak získat požadované pracovní zkušenosti,“ vysvětlila Mewburn, která aktuálně působí jako Director of research training na Australian National University. Vědci zaměstnaní v tradičních vědeckých institucích totiž často musí vykonávat tytéž činnosti jako vědci na volné noze.
Vědce na volné noze sdružuje například Ronin Institute for Independent Scholarship, který nabízí online diskuze pro zájemce o provozování vědecké práce mimo velké tradiční instituce. Úspěšnou platformou sdružující vědce, kteří nabízí krátkodobé zakázky, je také Kolabtree. Propojuje vědce a výzkumníky s jejich potenciálními zákazníky.
Kolabtree, který funguje od roku 2015, má přes 8000 aktivních uživatelů a více než 3500 úspěšně zprostředkovaných zakázek. Ashmita Das, zakladatelka Kolabtree popisuje některé zkušenosti uživatelů: „Zaměstnavatelé obvykle nehledají někoho do laboratře. Spíše se orientují na řešení konkrétních problémů. Společnost například řekne – vyvíjíme produkt, obsahuje toto. Jeho pH ovšem není správné. Jak to máme napravit? A úkolem vědce je nabídnout znalosti a pomoci jim vyřešit jejich problém.“ Podle Das také řada vědců kombinuje příjem z krátkodobých zakázek založených na konzultacích, odborných analýzách či popularizačních projektech s částečným úvazkem na univerzitách a výzkumných institucích nebo s větším grantem.
Věda na volné noze má řadu nezanedbatelných výhod – svobodnější organizaci času či možnost pracovat podle vlastních pravidel. Má ovšem i své nevýhody. Problémem je například ztížený přístup k potřebných technologickým infrastrukturám. To však řada vědců, kteří podnikají na vlastní noze, řeší za pomoci vlastní sítě kontaktů nebo si čas v laboratoři pronajímají či půjčují. Obtížná je i osamělost, kterou práce na „volné noze“ přináší, stejně jako nejistota příjmů.
Ve vědě, která se dělá „na volné noze“, se také obtížněji definuje úspěch – nejde nutně o získané pozice, publikované články či získané tituly. Jak upozorňují v článku v Harvard Business Review, věnovaném ekonomice založené na krátkodobých zakázkách: „… lidé v takovém typu ekonomiky musí usilovat o jiný typ úspěchu – takový, který vychází z rovnováhy mezi předvídatelností a možnostmi, mezi viabilitou (příslibem další práce) a vitalitou (pocitu autetičnosti a přítomnosti ve vlastní práci).“ Takoví živnostníci vědy si tak musí definovat úspěch prostřednictvím svých vlastních měřítek.
Pixabay/RAEng_Publications: Věda jako živnost: Jaká je budoucnost vědeckého povolání?
Měnící se trh práce ovlivňuje také podobu zaměstnání v oblasti výzkumu a vývoje. Tradiční kariérní dráhy vědců ve velkých výzkumných institucích v některých případech přestávají fungovat. Výzkumníci a badatelé proto hledají nové cesty a způsoby, jak své znalosti uplatnit.
Vysoká kvalifikace nebo doktorský titul už dávno negarantují jistotu zaměstnání nebo stabilní ekonomický příjem. Univerzity po celém světě produkují velké množství vědců a odborníků s doktorským titulem – mezi lety 1957 a 2016 se objem absolventů PhD studia ve vědě a technických oborech zvýšil o víc než 500 %. Volných pracovních pozic ve vědeckých institucích je však málo – konkurence je tak obrovská.
Nejde jen o samotný počet doktorských studentů. Studie z roku 2018 zkoumala, jakým způsobem se proměňovalo autorství v předních žurnálech ve třech vědeckých oborech (astronomie, ekologie a robotika). Výzkumníci došli k překvapivým závěrům – od roku 1960 věda více a více ve své produkci spoléhá na dočasnou pomocnou vědeckou práci. Výrazně se také zkrátila délka vědecké dráhy. Autoři spočítali pomyslný „poločas rozpadu“ v každé ze zkoumaných disciplín – zjistili, jak dlouho zabere ztratit 50 % ze zkoumané kohorty autorů v jednotlivých disciplínách. V astronomii se tento „poločas rozpadu“ zkrátil z 37 let v šedesátých letech 20. století na 5 let v roce 2007. V ekologii a robotice jsou rozdíly ještě větší. I proto stále více vědců hledá alternativní kariérní dráhy, v nichž mohou uplatňovat svoje profesionální znalosti a dovednosti i mimo prostředí vědeckých institucí. Vzniká stále více platforem, skrze něž mohou vědci nabízet svou expertízu zákazníkům i mimo akademické prostředí. Nejsou nepodobné aplikacím jako Lyft nebo Uber.
Zájem o ně roste. Z části je to možná i proto, že nároky na schopnosti vědců, kteří jsou zaměstnaní v tradičním akademickém prostředí, se stále diverzifikují. Článek z roku 2016, který analyzuje inzerci volných pracovních pozic v akademickém prostředí, upozorňuje na dlouhý výčet požadavků, které kandidáti musí splňovat, aby získali byť jen částečný úvazek nebo pozici na dobu určitou. Kromě excelentních znalostí a dovedností v oboru musí publikovat v prestižních vědeckých časopisech, musí umět získat finanční prostředky na výzkum, mít mezinárodní kontakty, být schopni přednášet pro velké publikum a připravit i online kurzy či úspěšně prezentovat před laickým publikem.
Stále víc vědců se tak rozhoduje přejít na „volnou nohu“ a vydělávat si na živobytí prostřednictvím konkrétních, krátkodobých zakázek. Jak upozorňuje jedna z autorek zmíněné studie z roku 2016, Inger Mewburn: „Není překvapivé, že vědci musí dělat řadu menších zakázek, aby se uživili – ostatně většina z nich je stejně nabízela. Navíc je to docela dobrý způsob, jak získat požadované pracovní zkušenosti,“ vysvětlila Mewburn, která aktuálně působí jako Director of research training na Australian National University. Vědci zaměstnaní v tradičních vědeckých institucích totiž často musí vykonávat tytéž činnosti jako vědci na volné noze.
Vědce na volné noze sdružuje například Ronin Institute for Independent Scholarship, který nabízí online diskuze pro zájemce o provozování vědecké práce mimo velké tradiční instituce. Úspěšnou platformou sdružující vědce, kteří nabízí krátkodobé zakázky, je také Kolabtree. Propojuje vědce a výzkumníky s jejich potenciálními zákazníky.
Kolabtree, který funguje od roku 2015, má přes 8000 aktivních uživatelů a více než 3500 úspěšně zprostředkovaných zakázek. Ashmita Das, zakladatelka Kolabtree popisuje některé zkušenosti uživatelů: „Zaměstnavatelé obvykle nehledají někoho do laboratře. Spíše se orientují na řešení konkrétních problémů. Společnost například řekne – vyvíjíme produkt, obsahuje toto. Jeho pH ovšem není správné. Jak to máme napravit? A úkolem vědce je nabídnout znalosti a pomoci jim vyřešit jejich problém.“ Podle Das také řada vědců kombinuje příjem z krátkodobých zakázek založených na konzultacích, odborných analýzách či popularizačních projektech s částečným úvazkem na univerzitách a výzkumných institucích nebo s větším grantem.
Věda na volné noze má řadu nezanedbatelných výhod – svobodnější organizaci času či možnost pracovat podle vlastních pravidel. Má ovšem i své nevýhody. Problémem je například ztížený přístup k potřebných technologickým infrastrukturám. To však řada vědců, kteří podnikají na vlastní noze, řeší za pomoci vlastní sítě kontaktů nebo si čas v laboratoři pronajímají či půjčují. Obtížná je i osamělost, kterou práce na „volné noze“ přináší, stejně jako nejistota příjmů.
Ve vědě, která se dělá „na volné noze“, se také obtížněji definuje úspěch – nejde nutně o získané pozice, publikované články či získané tituly. Jak upozorňují v článku v Harvard Business Review, věnovaném ekonomice založené na krátkodobých zakázkách: „… lidé v takovém typu ekonomiky musí usilovat o jiný typ úspěchu – takový, který vychází z rovnováhy mezi předvídatelností a možnostmi, mezi viabilitou (příslibem další práce) a vitalitou (pocitu autetičnosti a přítomnosti ve vlastní práci).“ Takoví živnostníci vědy si tak musí definovat úspěch prostřednictvím svých vlastních měřítek.
Pixabay/RAEng_Publications: Věda jako živnost: Jaká je budoucnost vědeckého povolání?
Měnící se trh práce ovlivňuje také podobu zaměstnání v oblasti výzkumu a vývoje. Tradiční kariérní dráhy vědců ve velkých výzkumných institucích v některých případech přestávají fungovat. Výzkumníci a badatelé proto hledají nové cesty a způsoby, jak své znalosti uplatnit.
Vysoká kvalifikace nebo doktorský titul už dávno negarantují jistotu zaměstnání nebo stabilní ekonomický příjem. Univerzity po celém světě produkují velké množství vědců a odborníků s doktorským titulem – mezi lety 1957 a 2016 se objem absolventů PhD studia ve vědě a technických oborech zvýšil o víc než 500 %. Volných pracovních pozic ve vědeckých institucích je však málo – konkurence je tak obrovská.
Nejde jen o samotný počet doktorských studentů. Studie z roku 2018 zkoumala, jakým způsobem se proměňovalo autorství v předních žurnálech ve třech vědeckých oborech (astronomie, ekologie a robotika). Výzkumníci došli k překvapivým závěrům – od roku 1960 věda více a více ve své produkci spoléhá na dočasnou pomocnou vědeckou práci. Výrazně se také zkrátila délka vědecké dráhy. Autoři spočítali pomyslný „poločas rozpadu“ v každé ze zkoumaných disciplín – zjistili, jak dlouho zabere ztratit 50 % ze zkoumané kohorty autorů v jednotlivých disciplínách. V astronomii se tento „poločas rozpadu“ zkrátil z 37 let v šedesátých letech 20. století na 5 let v roce 2007. V ekologii a robotice jsou rozdíly ještě větší. I proto stále více vědců hledá alternativní kariérní dráhy, v nichž mohou uplatňovat svoje profesionální znalosti a dovednosti i mimo prostředí vědeckých institucí. Vzniká stále více platforem, skrze něž mohou vědci nabízet svou expertízu zákazníkům i mimo akademické prostředí. Nejsou nepodobné aplikacím jako Lyft nebo Uber.
Zájem o ně roste. Z části je to možná i proto, že nároky na schopnosti vědců, kteří jsou zaměstnaní v tradičním akademickém prostředí, se stále diverzifikují. Článek z roku 2016, který analyzuje inzerci volných pracovních pozic v akademickém prostředí, upozorňuje na dlouhý výčet požadavků, které kandidáti musí splňovat, aby získali byť jen částečný úvazek nebo pozici na dobu určitou. Kromě excelentních znalostí a dovedností v oboru musí publikovat v prestižních vědeckých časopisech, musí umět získat finanční prostředky na výzkum, mít mezinárodní kontakty, být schopni přednášet pro velké publikum a připravit i online kurzy či úspěšně prezentovat před laickým publikem.
Stále víc vědců se tak rozhoduje přejít na „volnou nohu“ a vydělávat si na živobytí prostřednictvím konkrétních, krátkodobých zakázek. Jak upozorňuje jedna z autorek zmíněné studie z roku 2016, Inger Mewburn: „Není překvapivé, že vědci musí dělat řadu menších zakázek, aby se uživili – ostatně většina z nich je stejně nabízela. Navíc je to docela dobrý způsob, jak získat požadované pracovní zkušenosti,“ vysvětlila Mewburn, která aktuálně působí jako Director of research training na Australian National University. Vědci zaměstnaní v tradičních vědeckých institucích totiž často musí vykonávat tytéž činnosti jako vědci na volné noze.
Vědce na volné noze sdružuje například Ronin Institute for Independent Scholarship, který nabízí online diskuze pro zájemce o provozování vědecké práce mimo velké tradiční instituce. Úspěšnou platformou sdružující vědce, kteří nabízí krátkodobé zakázky, je také Kolabtree. Propojuje vědce a výzkumníky s jejich potenciálními zákazníky.
Kolabtree, který funguje od roku 2015, má přes 8000 aktivních uživatelů a více než 3500 úspěšně zprostředkovaných zakázek. Ashmita Das, zakladatelka Kolabtree popisuje některé zkušenosti uživatelů: „Zaměstnavatelé obvykle nehledají někoho do laboratře. Spíše se orientují na řešení konkrétních problémů. Společnost například řekne – vyvíjíme produkt, obsahuje toto. Jeho pH ovšem není správné. Jak to máme napravit? A úkolem vědce je nabídnout znalosti a pomoci jim vyřešit jejich problém.“ Podle Das také řada vědců kombinuje příjem z krátkodobých zakázek založených na konzultacích, odborných analýzách či popularizačních projektech s částečným úvazkem na univerzitách a výzkumných institucích nebo s větším grantem.
Věda na volné noze má řadu nezanedbatelných výhod – svobodnější organizaci času či možnost pracovat podle vlastních pravidel. Má ovšem i své nevýhody. Problémem je například ztížený přístup k potřebných technologickým infrastrukturám. To však řada vědců, kteří podnikají na vlastní noze, řeší za pomoci vlastní sítě kontaktů nebo si čas v laboratoři pronajímají či půjčují. Obtížná je i osamělost, kterou práce na „volné noze“ přináší, stejně jako nejistota příjmů.
Ve vědě, která se dělá „na volné noze“, se také obtížněji definuje úspěch – nejde nutně o získané pozice, publikované články či získané tituly. Jak upozorňují v článku v Harvard Business Review, věnovaném ekonomice založené na krátkodobých zakázkách: „… lidé v takovém typu ekonomiky musí usilovat o jiný typ úspěchu – takový, který vychází z rovnováhy mezi předvídatelností a možnostmi, mezi viabilitou (příslibem další práce) a vitalitou (pocitu autetičnosti a přítomnosti ve vlastní práci).“ Takoví živnostníci vědy si tak musí definovat úspěch prostřednictvím svých vlastních měřítek.
Pixabay/RAEng_Publications: Věda jako živnost: Jaká je budoucnost vědeckého povolání?
Měnící se trh práce ovlivňuje také podobu zaměstnání v oblasti výzkumu a vývoje. Tradiční kariérní dráhy vědců ve velkých výzkumných institucích v některých případech přestávají fungovat. Výzkumníci a badatelé proto hledají nové cesty a způsoby, jak své znalosti uplatnit.
Vysoká kvalifikace nebo doktorský titul už dávno negarantují jistotu zaměstnání nebo stabilní ekonomický příjem. Univerzity po celém světě produkují velké množství vědců a odborníků s doktorským titulem – mezi lety 1957 a 2016 se objem absolventů PhD studia ve vědě a technických oborech zvýšil o víc než 500 %. Volných pracovních pozic ve vědeckých institucích je však málo – konkurence je tak obrovská.
Nejde jen o samotný počet doktorských studentů. Studie z roku 2018 zkoumala, jakým způsobem se proměňovalo autorství v předních žurnálech ve třech vědeckých oborech (astronomie, ekologie a robotika). Výzkumníci došli k překvapivým závěrům – od roku 1960 věda více a více ve své produkci spoléhá na dočasnou pomocnou vědeckou práci. Výrazně se také zkrátila délka vědecké dráhy. Autoři spočítali pomyslný „poločas rozpadu“ v každé ze zkoumaných disciplín – zjistili, jak dlouho zabere ztratit 50 % ze zkoumané kohorty autorů v jednotlivých disciplínách. V astronomii se tento „poločas rozpadu“ zkrátil z 37 let v šedesátých letech 20. století na 5 let v roce 2007. V ekologii a robotice jsou rozdíly ještě větší. I proto stále více vědců hledá alternativní kariérní dráhy, v nichž mohou uplatňovat svoje profesionální znalosti a dovednosti i mimo prostředí vědeckých institucí. Vzniká stále více platforem, skrze něž mohou vědci nabízet svou expertízu zákazníkům i mimo akademické prostředí. Nejsou nepodobné aplikacím jako Lyft nebo Uber.
Zájem o ně roste. Z části je to možná i proto, že nároky na schopnosti vědců, kteří jsou zaměstnaní v tradičním akademickém prostředí, se stále diverzifikují. Článek z roku 2016, který analyzuje inzerci volných pracovních pozic v akademickém prostředí, upozorňuje na dlouhý výčet požadavků, které kandidáti musí splňovat, aby získali byť jen částečný úvazek nebo pozici na dobu určitou. Kromě excelentních znalostí a dovedností v oboru musí publikovat v prestižních vědeckých časopisech, musí umět získat finanční prostředky na výzkum, mít mezinárodní kontakty, být schopni přednášet pro velké publikum a připravit i online kurzy či úspěšně prezentovat před laickým publikem.
Stále víc vědců se tak rozhoduje přejít na „volnou nohu“ a vydělávat si na živobytí prostřednictvím konkrétních, krátkodobých zakázek. Jak upozorňuje jedna z autorek zmíněné studie z roku 2016, Inger Mewburn: „Není překvapivé, že vědci musí dělat řadu menších zakázek, aby se uživili – ostatně většina z nich je stejně nabízela. Navíc je to docela dobrý způsob, jak získat požadované pracovní zkušenosti,“ vysvětlila Mewburn, která aktuálně působí jako Director of research training na Australian National University. Vědci zaměstnaní v tradičních vědeckých institucích totiž často musí vykonávat tytéž činnosti jako vědci na volné noze.
Vědce na volné noze sdružuje například Ronin Institute for Independent Scholarship, který nabízí online diskuze pro zájemce o provozování vědecké práce mimo velké tradiční instituce. Úspěšnou platformou sdružující vědce, kteří nabízí krátkodobé zakázky, je také Kolabtree. Propojuje vědce a výzkumníky s jejich potenciálními zákazníky.
Kolabtree, který funguje od roku 2015, má přes 8000 aktivních uživatelů a více než 3500 úspěšně zprostředkovaných zakázek. Ashmita Das, zakladatelka Kolabtree popisuje některé zkušenosti uživatelů: „Zaměstnavatelé obvykle nehledají někoho do laboratře. Spíše se orientují na řešení konkrétních problémů. Společnost například řekne – vyvíjíme produkt, obsahuje toto. Jeho pH ovšem není správné. Jak to máme napravit? A úkolem vědce je nabídnout znalosti a pomoci jim vyřešit jejich problém.“ Podle Das také řada vědců kombinuje příjem z krátkodobých zakázek založených na konzultacích, odborných analýzách či popularizačních projektech s částečným úvazkem na univerzitách a výzkumných institucích nebo s větším grantem.
Věda na volné noze má řadu nezanedbatelných výhod – svobodnější organizaci času či možnost pracovat podle vlastních pravidel. Má ovšem i své nevýhody. Problémem je například ztížený přístup k potřebných technologickým infrastrukturám. To však řada vědců, kteří podnikají na vlastní noze, řeší za pomoci vlastní sítě kontaktů nebo si čas v laboratoři pronajímají či půjčují. Obtížná je i osamělost, kterou práce na „volné noze“ přináší, stejně jako nejistota příjmů.
Ve vědě, která se dělá „na volné noze“, se také obtížněji definuje úspěch – nejde nutně o získané pozice, publikované články či získané tituly. Jak upozorňují v článku v Harvard Business Review, věnovaném ekonomice založené na krátkodobých zakázkách: „… lidé v takovém typu ekonomiky musí usilovat o jiný typ úspěchu – takový, který vychází z rovnováhy mezi předvídatelností a možnostmi, mezi viabilitou (příslibem další práce) a vitalitou (pocitu autetičnosti a přítomnosti ve vlastní práci).“ Takoví živnostníci vědy si tak musí definovat úspěch prostřednictvím svých vlastních měřítek.
