Masovosti ve výuce jsme nepodlehli

Rektor VŠCHT Praha profesor Karel Melzoch poskytl v roce 2017 velký rozhovor Lidovým novinám.

LN: Získali jste teď podporu 219 milionů korun na jeden z excelentních týmů, kdy k vám přijde Martin Pumera ze Singapuru, aby šest let s kolegy zkoumal nanoroboty. Co to přinese?

S ohledem na velikost naší školy je to velký úspěch. Podali jsme dva projekty, přičemž jsme získali jeden – byl vyhodnocen na třetím místě v rámci celé ČR. Špičkový chemik Martin Pumera je už naším zaměstnancem; projekt běží, jak má. Bude spolupracovat se Zdeňkem Soferem, držitelem Ceny Neuron, ale nechceme, aby se tým "zapouzdřil" do sebe, proto se už v rámci školy na kolegu Pumeru napojují i další skupiny a aktivity. Jde o výzkum nanorobotů, my už na tuto tematiku máme vlastně dva velmi kvalitní týmy...

VŠCHT Praha: prof. Karel Melzoch

LN: Nepletu-li se, prestižní ERC grant dostal roku 2008 na chemroboty i František Štěpánek.

Ano, téma nanorobotů k nám jako první přivedl profesor Štěpánek. Bavil jsem se teď s docentem Pumerou, zda či jak si spolu "lezou do zelí", a bylo mi řečeno, že vlastně vůbec: ani publikačně se nepotkávají. Je tam trochu jiná filozofie, jiný systém. V obecném principu jde však u obou výzkumných skupin o to, aby nanoroboti na jisté místo v lidském těle dopravili účinné látky a tam je aktivovali. Nanoroboti fungují jako transportéry, jedná se o cílené dávkování léčiv do konkrétního místa v organismu a pozdější spuštění dané reakce jejich aktivací – ať již světlem, magnetismem, nebo změnou podmínek.

LN: Kde bude nový tým, jenž má čítat do šestnácti lidí, sídlit? Ptám se, protože obě budovy VŠCHT v pražských Dejvicích jsou známy svou vytížeností...

Nás to dost omezuje. Kolega Sofer je z Ústavu anorganické chemie, kde má zázemí, něco navíc už máme připraveno, ale problém s volnými prostory se stává kritickým. Všechny vnitřní rezervy jsme již vyčerpali od sklepa až po střechu, naše vysoká škola nemá jinou možnost rozvoje než v rámci dvou stávajících historických budov. Je to takový "kanibalismus" – prostory se špatně získávají a je to ožehavé téma i z důvodu, že v minulém programovacím období unijních fondů měla VŠCHT v porovnání s mimopražskými školami omezené možnosti investičního rozvoje. Teď si hodně slibujeme od prostor, které získáme po uvolnění ploch pronajímaných Českému vysokému učení technickému (ČVUT).

LN: Myslíte tím rektorát ČVUT, který sídlí ve vaší budově B?

Zdaleka nejde jen o rektorát. Je to část ze Zikovy ulice, víceméně půlka celé té budovy, kde je ČVUT v dlouhodobém nájmu. Jsou tam čtyři pracoviště ČVUT: rektorát, fakulta elektrotechnická, Kloknerův ústav i výpočetní centrum. Pokud tyto prostory ČVUT uvolní, získáme místo pro další rozvoj naší školy o asi deseti tisících metrech čtverečních.

LN: To je dost. Vše se má přesunout do nedaleké věže nového kybercentra ČVUT-CIIRC?

Byli bychom rádi, kdyby ano. V rámci centra byla postavena i budova nového rektorátu ČVUT, velmi kvalitní a moderní prostory jsou tam již k dispozici. Teď se ještě finišuje s instalací nábytku. Nicméně musím připomenout, že dle původního záměru mělo být vše hotovo již před rokem, pak do loňského června, další termín byl do zahájení akademického roku neboli k 1. říjnu 2016, ale ani to se nestalo. Teď už máme nový rok a stěhování ještě nezačalo.

LN: Vy jste tedy dali ČVUT, sousedům, výpověď z nájmu?

Ano, podávali jsme ji již ke konci listopadu minulého roku, poté, co jsme se marně snažili od pana rektora ČVUT (Petra Konvalinky) získat reálné termíny uvolňování naší budovy a narovnání výše nájmu, který nám za tyto prostory platí. Již dříve nám bylo přislíbeno, že za prostory, které po 1. lednu 2017 bude ČVUT užívat, bude platit nájemné místně obvyklé. Loni na podzim nám pan rektor napsal, že nemá harmonogram uvolňování prostor a není připraven přijmout změnu smlouvy. Proto ta výpověď z nájmu – jako krajní řešení z naší strany.

LN: Co tam nově bude?

Dobře víme, co budeme s uvolněnou budovou dělat, máme zpracován komplexní generel rozvoje školy, který již s vrácenými prostory počítá. Máme zmapovány potřeby stávajících ústavů, které trpí kritickým nedostatkem místa a potřebují se zvětšit, abychom si "nešlapali po hlavách" a konečně začali reflektovat požadavky na moderní chemický výzkum v 21. století. Některé zrekonstruované prostory budou sdíleny tak, abychom měli možnost podpořit velké mezinárodní projekty. S tím míváme z kapacitních důvodů problém, ať již to byl František Štěpánek s ERC grantem, nebo Martin Pumera s excelentním týmem; abychom jim mohli nabídnout důstojné místo.

LN: A máte dost peněz na to, abyste prostory přebudovali?

To není a nebude snadné. Jsme vlastníky asi dvaceti tisíc metrů čtverečních pozemků na Vítězném náměstí. Máme tři roky starý znalecký posudek na částku 750 milionů korun. Kdybychom část těchto pozemků prodali, na menší části bychom vybudovali rozumně dimenzovaný objekt pro potřeby VŠCHT, kde by byly umístěny posluchárny, prostory pro studentské aktivity i sociální zázemí. Peníze z prodeje bychom využili vedle nové výstavby i na rekonstrukci uvolněných prostor po ČVUT a na další rozvoj v obou historických budovách. Samozřejmě peněz pro generální rekonstrukci a uvedení kampusu do podoby odpovídající mezinárodním standardům je potřeba mnohem, mnohem více... Tady spoléháme i na dotaci ze státního rozpočtu. Část prostředků na rozvoj školy jsme získali v roce 2015 z "pražské výzvy" minulého operačního programu – skoro 760 milionů jsme tehdy využili na opravy i vybavení laboratoří. Do některých věcí se ale dlouho neinvestovalo: například zařízení v základních laboratořích byla přes třicet let stará. Dokonce tak, že i já jsem na některých aparaturách pracoval ještě jako student...

LN: Obě budovy tedy praskají ve švech, jak jsou naplněny lidmi?

Studentů máme asi 3600, z toho kolem 700 doktorandů. To je velký podíl i ve srovnání s ostatními tuzemskými školami. Náš výzkum na nich stojí; vědí, co chtějí, a odvedou spoustu práce. K tomu máme kolem tisíce zaměstnanců, 600 z nich je akademických, věnují se vzdělávání a vědě, zbytek tvoří technici a administrativa, jež se dost rozbujela.

LN: Ale poměr učitele na studenty 1 : 6 je v ČR nebývale slušný.

Je to hodně slušné. V posledních ročnících studia je to opravdu výuka face-to-face, tváří v tvář. Student přichází do kontaktu s pedagogem a nezná jej jen z fotografií či z vyprávění (smích).

LN: Jste náročná, výzkumná škola. Čím to, že vy jste nevsadili na počty studentů, masovost?

My jsme masovost vypustili, nijak jsme jí nepodlehli. Když si vezmu tak patnáctiletý trend v počtu studentů, držíme si konstantu. Je to mírně nahoru dolů dle roku, ale ne že bychom počty studentů pětkrát navýšili jako některé univerzity, které teď mají potíže, co dál... My máme jen dvě budovy, víme, co chceme dělat. Když se dívám na staré stavební plány, které měl pan architekt Engel, tak budova A, kde právě sedíme, byla postavena skutečně pro chemii a nebyla anonymní: v plánech jsou vypsány laboratoře na jméno, například profesorů Maděry a Votočka nebo jeho asistentů... Bylo to stavěno pro někoho, a to tu studovalo výrazně méně studentů! Z pohledu moderního výzkumu je už náročné dostát třeba i současným požadavkům na bezpečnost práce nebo požární ochranu...

LN: Nenapadlo dříve někoho rozšířit zájmy školy mimo chemii?

I u nás byly snahy založit další fakultu – třeba zaměřenou na ekonomiku a management. Ve své době by to možná byla výhra, ale teď jsme vlastně rádi, že se to nepovedlo... Zůstali jsme jen u chemie, kterou nicméně chápeme daleko šířeji a zahrnujeme pod ni obory zaměřené na bio-, životní prostředí, potraviny, energie a materiály, inženýrství a další. Zvenku jsme vnímáni jako homogenní škola. Ano, jsme skutečně kompaktní, což je ku prospěchu věci, jsme schopni se ve dvou budovách bez potíží domluvit – bez ohledu na fakultu, na ústav. Snažili jsme se, aby i přístroje nakoupené z unijních fondů sloužily všem, nedublovaly se.

LN: Když se dívám do žebříčku Nature Index, jste v Česku z hlediska top článků čtvrtí nejlepší: za Akademií věd, Karlovou a Masarykovou univerzitou!

VŠCHT se v různých žebříčcích dostává do skupiny pěti či sedmi nejvýkonnějších univerzit v Česku, ale oproti vámi jmenovaným kolosům jsme opravdový trpaslík. Fakt. Bohužel mnohé rankingy nepoměřují přepočet na počty zaměstnanců, studentů. V mezinárodním kontextu jsme měli problémy s názvem Institute, proto jsme se v angličtině přejmenovali na University of Chemistry and Technology, Prague (UCT), neboť nás často považovali jen za nějaký ústav, ne vysokou školu.

LN: Kdo exceluje ve vědě a výzkumu – kromě již jmenovaných?

Skvělých vědců máme řadu. Škola je líhní nápadů a jsou tu i lidé, kteří to umějí zúročit. Například uvedu Karla Bouzka, nynějšího děkana Fakulty chemické technologie, jenž se věnuje elektrochemii, energii a vodíkovému programu. Rovněž Václav Švorčík, který dělá materiálové inženýrství, je aplikačně úspěšný. Dalibor Vojtěch zkoumá struktury kovů, Willi Pabst silikáty – a to je, prosím, rodilý Němec, ale požádal o české státní příslušenství. I to se děje! Bezpečností potravin se zabývá Jana Hajšlová, Tomáš Ruml zkoumá retroviry. Z mladších je už i veřejnosti znám Petr Slavíček věnující se fotodynamice, Juraj Kosek zkoumá úložiště elektrické energie... A tak dále, je těžké vyjmenovat všechny.

LN: Odrazuje chemie ženy?

Mezi studenty už dívky převažují; ten poměr je přes šedesát na čtyřicet v jejich prospěch. Je to změna, překlopilo se to. Ženy dnes dokonce výrazně pronikají i do těch dříve dosti "maskulinních" oborů, jako byly chemická technologie, chemické inženýrství... Bývaly tam vždy, samozřejmě, ale nyní je jich více. Snad bych i řekl, že převaha žen mezi absolventy je ještě významnější, neboť dívky jsou cílevědomější a snaživější; dostudují. Máme na škole i genderové projekty, snažíme se k těmto otázkám přistupovat rozumně. Ano, ve vedení školy a fakult to sice není plně reciproční, ale myslím si, že to je dáno rolemi, čím se chtějí ženy realizovat, je to i ryze individuální. Velmi nám pomohlo, že už pět let máme dětský koutek s hlídáním pro 24 dětí od dvou let věku, je tam flexibilní režim, rodiče se objednávají přes internet a pomáhá to "navracení" nejen matek, ale i tátů do školy.

LN: Pro ženy je patrně nejzajímavější potravinářská fakulta. Tam vaříte i svoje pivo... Našli se už lidé, kteří šli na VŠCHT právě a jen kvůli tomu?

Tato fakulta neměla s ženami problém nikdy, ani s počty profesorek. A pivo máme dobrý (smích). Ve výzkumném minipivovaru si vaříme vlastního Lachouta – je to tradiční název znamenající pivo lahodné chuti. Zkoušíme i různé slady, chmelení, netradiční receptury a postupy, vařili jsme i pivo s přídavkem řas a další atypy. Myslím, že na technologických postech sládků v českých pivovarech a sladovnách jsou lidé především od nás. A jak jste se ptal: někdy je to už rodinnou tradicí, takže "děti" jdou studovat rovnou k nám.