Zažímalová: Mimořádní vědci si zaslouží mimořádné podmínky. To v Česku moc neumíme

Když se Eva Zažímalová před šestadvaceti lety dozvěděla, že její syn je vážně nemocný, obávala se, že její vědecká kariéra je u konce. Měla ale štěstí na vedoucího, který jí vyšel vstříc, a tak se naopak brzy jako mladá biochemička stala úspěšnou vědkyní Ústavu experimentální botaniky Akademie věd. Později publikovala s kolegy i v prestižním časopise Science, stala se ředitelkou ústavu a poté i členkou Akademické rady a řídila mezinárodní hodnocení Akademie. Nakonec se vypracovala až do jejího nejvyššího vedení. Od letošního března stojí v čele instituce s více než osmi tisíci zaměstnanci a rozpočtem okolo patnácti miliard korun.

Podle Zažímalové českou vědu nejvíc ohrožuje nestabilita a nepředvídatelnost, protože do ní ze státního rozpočtu plyne málo peněz formou takzvaných institucionálních dotací. Vědci se tak nemohou soustředit na práci, zaměstnává je administrativa a psaní grantů. „Pokud nechceme být za deset let jen montovnou pro nadnárodní společnosti, měli bychom do vědy a výzkumu více investovat,“ říká předsedkyně Akademie věd České republiky v rozhovoru pro magazín vysokých škol Universitas.

prof. RNDr. Eva Zažímalová, CSc.

• Narodila se v roce 1955, vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy (UK), obor chemie se specializací biochemie.
• Od roku 1983 pracuje v Akademii věd v Ústavu experimentální botaniky, který v letech 2007–2012 vedla. Od roku 2013 je profesorkou pro obor anatomie a fyziologie rostlin na Přírodovědecké fakultě UK.
• Zabývá se výzkumem fytohormonu auxinu, jeho metabolismem a molekulárními mechanismy jeho působení a transportu v rostlinných buňkách. Její práce byly (bez autocitací) citovány více než 3000krát.
• Má dceru a syna. Odpočine si na zahrádce, má ráda turistiku v horách a ráda zajde na koncert vážné hudby nebo na operu. Chová kočky, jezdila na koni.

České vysoké školy i Akademie věd dlouhodobě kritizují nedostatek peněz od státu. Na konci dubna jste od vicepremiéra Pavla Bělobrádka dostali přislib navýšení rozpočtu na příští rok, o něco málo později předseda vlády ohlásil demisi a jisté teď není nic. Jak by měl podle vás vypadat ideální stav?

Zjednodušeně řečeno má nyní Akademie věd třetinu peněz formou institucionální dotace od státu, další zhruba třetinu z různých grantů a poslední třetinu z vlastních prostředků; ty tvoří zhruba pět miliard ročně. Z toho ale tři miliardy získal Ústav organické chemie a biochemie AV ČR za antivirotika profesora Holého, zbylé dvě miliardy jdou na všechny ostatní ústavy.

Třeba v Německu mají ústavy společnosti Maxe Plancka zhruba 80 procent peněz z takzvaného institucionálního financování, tedy dostanou je přímo od státu. Ten podíl je mnohem větší, než je u nás. Ale ekonomická situace v naší zemi se lepší, a i proto bychom rádi, aby šlo více peněz primárně na posílení institucionální části. Nejsem v pozici, kdy bych měla radit vládě, kde má peníze vzít. My můžeme pouze upozorňovat na problémy, které podhodnocení vědy nese.

Jaké největší problémy nedostatek peněz přináší?

Nestabilitu a nepředvídatelnost. Ani ty nejlepší týmy nemají stoprocentní grantovou úspěšnost, nemohou tedy všechny peníze získat jen z projektů. A hlavně s těmito penězi nemůžete počítat, když děláte dlouhodobý výzkumný plán. Hloubkový výzkum s dlouhodobějším cílem tak dělat nelze. Projekty jsou totiž ve velké většině tříleté, krátkodobé granty vám výzkum drobí a nakonec vás nutí publikovat větší množství drobnějších prací, které mají ovšem menší dopad. To všechno negativně modifikuje vědeckou scénu a nakonec i celkovou úroveň českého výzkumu.

Universitas/D. Hamerník

Pomohl by třeba nějaký speciální český program, obdoba evropských ERC grantů? Tedy ne jen spoléhat na unijní peníze.

Dnes už s přestávkami existuje program ERC CZ, do něhož jsou zapojeni ti, kteří podali žádost o ERC grant a nedostali ho kvůli nedostatku peněz, přestože jejich projekt komise zhodnotily známkou A. Dostávají částky srovnatelné s těmi z Evropské výzkumné rady. Těchto vědců je ale v České republice jen několik, je to naprosto výběrová záležitost.

Takže to není řešení?

Není to systémové řešení. Je to velká pomoc pro několik vynikajících jedinců. Ale špičkový výzkum můžeme dělat jen tehdy, pokud na něj bude dost institucionálních peněz.

Když chcete sklidit jablka, musíte nejdřív zasadit strom. Ve vědě je tím stromem základní výzkum

Pro běžného člověka je bádání především v základním výzkumu vcelku těžko představitelné, granty jsou tak hůře obhajitelné. Naopak se stále více volá po rozšíření spolupráce s firmami, průmyslová lobby tlačí na větší podporu aplikovaného výzkumu. Jak vidíte postavení základního a aplikovaného výzkumu vy?

V naší zemi se tyto diskuse neustále periodicky opakují. Vždycky se objeví nějaká skupina lidí a řekne: vy si tady jen hrajete a nic neděláte pro společnost, nemá to žádný praktický dopad. Vezměte si třeba poslední zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu ve vztahu ke Grantové agentuře České republiky z dubna o tom, že agentura nepodporovala větší provázanost výzkumu a praxe. Přitom se naprosto ignoruje fakt, že pro dobrý aplikovaný výzkum musíte mít základnu, na které všechno stavíte. A tou je základní výzkum. Použiju takové otřepané přirovnání, že když chcete mít dobrou úrodu jablek ze zahrádky, tak nejdřív někdo musel zasadit strom, starat se o něj několik let, kdy žádné ovoce nenesl, zakořeňoval a dělal si základnu. Teprve potom můžete začít sklízet.

Myslíte, že by problém s financováním vědy pomohlo vyřešit větší zapojení firem?

To je velmi krátkozraká vize. A o tom, že je krátkozraká, svědčí i to, že všechny vyspělejší země, a my bychom se mezi ně samozřejmě také rádi počítali, investují hodně do výzkumu. A také do kultury, která je součástí paměti a identity národa. To vnímání výraznějšího zapojení firem je podle mě dané i celkovou atmosférou v naší zemi, která se posílila speciálně za vlády premiéra Topolánka. Tehdy se nabylo dojmu, že lidé, kteří pracují ve vědě, ale i v kultuře, jsou vlastně „darmožrouti“ a hlavní slovo by měl mít průmysl. Některé podniky si navíc zvykly, že je u nás velmi snadný přístup k veřejným penězům. A změnit tuto atmosféru je poměrně obtížné. Někteří lidé ve Svazu průmyslu a dopravy ale v tomto směru už mají rozumnější představy a máme s nimi velmi dobré vztahy, naslouchají názorům vysokých škol a Akademie věd, ale je to běh na dlouhou trať. Tím ale samozřejmě nechci říci, že by se firmy neměly více zapojit do financování vědy a výzkumu.

Chcete tedy, aby byly věda a průmysl vnímány jako rovnocenní partneři?

Samozřejmě. Abych to nezobecňovala úplně, v mnoha oborech to tak už je. I na akademii je spousta oborů, kde si rovnou na začátku domlouvají spolupráci s průmyslovými partnery. A je to naprosto v pořádku a funguje to perfektně. Ale celkové klima tomu moc nakloněné není. Pořád cítíme tlaky, že zbytečně dostáváme peníze na výzkum a že by bylo lepší dát je nějakému podniku, aby si zmodernizoval výrobní linku. Jenže to možná přinese okamžitý zisk v řádu měsíců nebo let, ale pokud stát přestane investovat do výzkumu, může to skončit tím, že za deset let se Česko stane montovnou pro nadnárodní koncerny. Nastane odliv mozků.

Recept na Nobelovu cenu i patenty? Volné ruce na základní výzkum

Kdy vlastně končí základní a začíná aplikovaný výzkum?

Ostrá hranice, kde končí základní a začíná aplikovaný výzkum, se dá určit velmi těžko. Je to oborově specifické a já tu hranici určit tedy neumím. Navíc Akademie věd a vysoké školy přece nedělají jen základní výzkum. Většina vědců, kteří dělají základní výzkum, je velmi ráda, když přijde na něco, co může mít v dohledné době i nějaké praktické využití. Člověka to hrozně potěší, když vidí, že jeho práce k něčemu vedla, i když se ze začátku mořil hodiny u laboratorního stolu a dělal něco, u čeho velká většina lidí nejenže nechápe obsah, ale ani smysl toho, co dělal.

Říká se, že nejvíce nositelů Nobelovy ceny mají USA proto, že nechávají vědcům volné ruce právě na základní výzkum. Souhlasíte?

Není to jen v Americe. Na začátku března jsem byla s vládní delegací na krátké dvoudenní návštěvě Izraele. Navštívili jsme Weizmannův institut, což je špičková instituce, nejúspěšnější na světě v získávání nejprestižnějších grantů Evropské výzkumné rady v přepočtu na počet zaměstnanců. Ředitel institutu v úvodním přivítání řekl větu, která mi zněla jako hudba z nebes: My u nás nikomu nediktujeme, co má dělat. Vybíráme si lidi a pak jim dáme volné ruce a peníze. Přesto, nebo právě proto mají obrovské množství patentů a Izrael je jedna ze zemí, kde doba mezi tím, kdy někdo něco někde vybádá a kdy se to někde objeví jako aplikace, je jedna z nejkratších.

Znamená to, že místo mantinelů je lepší vědcům nabídnout exkluzivní podmínky?

Ti lidé, kteří jsou mimořádní, si samozřejmě mimořádné podmínky zaslouží. V Izraeli ale mají propracovaný celý systém, kdy respektují, že každý v týmu má svou úlohu. Mezi vědci jsou lidé, kteří mají talent dělat takzvaný horizon scanning. Jsou to vizionáři, kteří cítí nebo vědí, kterým směrem se obor bude ubírat a kam je potřeba napřít síly. A právě ti musí dostat exkluzivní podmínky. A pak můžou přijít další lidé, kteří nemají schopnost vize, ale už vidí praktický potenciál. K tomu je pak navíc potřeba vybudovat i administrativní podporu. Protože když se musíte starat o vedení týmu, je nutné vyplňovat spoustu dotazníků, dávat pozor, abyste se nedostala do konfliktu se zákoníkem práce a podobně. A to jsou věci, které většina vědeckých pracovníků úplně nenávidí, a přitom se s nimi neustále potýká.

Proč to u nás není, nebo nejde?

Mít možnost nabídnout někomu exkluzivní podmínky je úkol na delší dobu. Navíc bude třeba trochu změnit myšlení lidí. Mám pocit, že u nás – a teď nemyslím na Akademii věd, ale obecně ve společnosti – je veliký tlak na jakousi nivelizaci lidí. Kdo výrazněji vyčnívá nad průměr, je podezřelý. Samozřejmě je to potřeba udělat citlivě i vůči ostatním. Aby ti ostatní neměli dojem, že ti mimořádní jim ubírají z jejich talíře.

Koho považujete za současnou českou špičku?

Samozřejmě lidi, kteří získali prestižní ERC granty. Kdybych měla jmenovat konkrétně, pak třeba fyzik Tomáš Jungwirth, biolog Vojtěch Novotný, mladá parazitoložka Alena Panicucci Zíková. Nebo Jaroslav Doležel, který dělá sekvenaci genomů v Ústavu experimentální botaniky, Petr Svoboda z Ústavu molekulární genetiky, další držitel ERC grantu David Doležel z Biologického centra nebo Julius Lukeš, molekulární parazitolog. Ale mohla bych jmenovat spoustu dalších, a samozřejmě nejen z Akademie věd.

Někteří z těch, které jste jmenovala, patří mezi mladší a střední generaci vědců. Jakým způsobem mladé vědce, případně už doktorandy motivovat, aby nenastal vámi už zmiňovaný odliv mozků?

Jedním z motivačních systémů by mohlo být to, čemu v Americe říkají tenure track. Lidé vědí, jaká jsou kritéria pro to, aby postupovali po stupíncích ve své kariéře, a to slovo kariéra myslím v dobrém slova smyslu. Součástí toho musí být perspektiva, kdy si můžou založit vlastní tým. A protože, jak se říká, o peníze jde až v první řadě, tak samozřejmě i nějaké finanční stimulace. I když většinou platí, že pokud má daný vědecký pracovník nějaké penzum finančních prostředků, které mu umožní důstojný život, tak peníze zpravidla nejsou hlavní motivace.

Když si vědec či vědkyně pořídí rodinu, je to velký problém. Změňme to

A jak to vidíte s podporou žen ve vědě?

To je věc, která se dnes často zmiňuje v konfrontačním kontextu. Já tady spíš vnímám nutnou podporu rodičů malých dětí. A záměrně neříkám žen-matek. Jakmile si začínající vědecký pracovník pořídí rodinu, je to obrovský problém, zejména po finanční stránce. Ráda bych vytvořila nějaký program, který by podporoval mladé rodiny, kde alespoň jeden z rodičů pracuje v Akademii věd. Postupně by to ale neměl být program jenom pro Akademii věd. Mám v plánu, že až trochu zmapujeme situaci, a třeba i najdeme náměty na řešení z našeho úhlu pohledu, obrátíme se na příslušného člena vlády nebo na ministra práce a sociálních věcí, aby se našly nějaké systémové prostředky pro podporu mladých vysoce kvalifikovaných vědců-rodičů.

Universitas/D. Hamerník