Mirek Macka (Počátky a historie ČS HPLC)

Mirek Macka, Ph.D., je Australian Research Council Future Fellow Level 3 a Professor na katedře School of Physical Sciences a v Australian Centre for Research on Separation Science na University of Tasmania v australském Hobartu. Vystudoval chemii na Masarykově univerzitě v Brně a promoval s titulem RNDr. v roce 1981. Pracoval jako výzkumný pracovník ve farmaceutickém průmyslu v České republice (Lachema a.s.) a později ve Švýcarsku (Lonza AG). Poté, co se po r. 1990 rozhodl přejít na akademickou půdu, po krátkém působení na Ústavu analytické chemie, AV ČR v Brně, v roce 1992, zamířil v roce 1994 do Austrálie, kde získal PhD v chemii v roce 1997. Profesor Macka získal řadu prestižních výzkumných pozic, včetně ARC Research Fellow v letech 2000‐2005, Marie Curie Excellence Fellowship 2006‐2010 Evropské unie, a jeho současnou pozici ARC Future Fellowship. Jeho výzkum základních a praktických aspektů analytické vědy zahrnuje především elektromigrační a a chromatografické separační metody v kapalné fázi, detekční metody, využití zdrojů světla v pevné fázi jako elektroluminiscenčních diod (LED) v chemii, miniaturizace analytické instrumentace, přenosné a vzdálené analýzy, monolitické stacionární fáze a počítačové modelování a dynamické simulace. Je autorem více než 170 dokumentů, členem poradních redakčních rad a odborných společností.

ZKUŠENOSTI Z CHROMATOGRAFIE VE TŘECH ZEMÍCH DVOU KONTINENTŮ ‐ Z VÚČCH LACHEMY BRNO PO AUSTRÁLII

Když se dívám na jména autorů pozvaných přispět do této kompilace, nemohu se ubránit dojmu, že sem nepatřím, protože můj příspěvek specificky k vývoji oboru v Česku a na Slovensku byl velmi malý. Pozvání jsem přijal, protože doufám, že tímto mohu přispět k pestrosti příspěvků, a hlavně k rozšíření záznamů o praxi oboru v průmyslovém výzkumu v dobách 80. a 90. let. Má pracovní a životní dráha je poněkud neobvyklá, a proto dofám, že můj příběh může být pro čtenáře zajímavý. Nabízí pohled na oblast chromatografie, separací a analytické chemie z několika pohledů, a to z perspektivy výzkumného pracovníka v průmyslu v osmdesátých letech a začátku let devadesátých v tehdejší Lachemě, následovaný mou stáží během roku 1993 u firmy Lonza AG ve Švýcarsku, a přesunem do Austrálie roku 1994 a na akademickou dráhu, kde jsem zakotvil trvale. Úmyslně jsem se nevyhnul stručným odstavcům z mých následujících životních a pracovních stadií ve Švýcarsku a v Austrálii, protože ilustrují, jak se mi zkušenosti nabyté v původní vlasti dobře hodily, a protože sleduji vývoj oboru v ČR prostřednictvím mnoha aktivních kontaktů a spolupráce s kolegy v ČR.

Redakční pokyny zněly zvolit si styl dle vlastní volby tak, aby „kniha měla náladu zábavnou, formu odlehčenou a přitom si držela profesionální kvalitu obsahu a projevu“. Proto jsem se snažil spojit mé osobní vzpomínky na vývoj chromatografie a separací z různých pohledů, včetně mnoha praktických aspektů a pohledů na to, jak mi tehdy získané zkušenosti byly užitečné často o mnoho let později, ale i různé vzpomínky z pracovně‐společenského života. To, jak se praktikovaly separace a výzkum před desetiletími, může být zajímavé a užitečné zvláště pro mladší kolegy jako historický záznam z dob, které nezažili. Nakolik se mi to povedlo, je na posouzení každého čtenáře (1).

Tato kniha vznikla za vzájemné spolupráce České společnosti pro hmotnostní spektrometrii, české pobočky firmy Thermo Fisher Scientific a firmy Pragolab. Vydání bylo realizováno za sponzorského přispění firem Thermo Fisher Scientific a Pragolab.

ČSHS: Česká společnost pro hmotnostní spektrometrii, česká pobočka firmy Thermo Fisher Scientific, firma Pragolab.

HISTORIE KAPALINOVÉ CHROMATOGRAFIE

Historické prameny o vývoji chromatografie v Českých zemích a na Slovensku jsou obecně skromné. V angličtině je možno zmínit dobře známé knihy „75 Years of Chromatography ‐ a Historical Dialogue“ (L. S. Etre and A. Zlatkis, Elsevier 1979), „Chromatography – a Century of Discovery 1900‐2000. The Bridge to the Sciences/Technology“ (Elsevier 2001), nebo „Chromatography: A Science of Discovery“ (2), obsahující relativně stručné zmínky o přínosech z Českých zemí a Slovenska. V češtině jsou známé mnohé cenné vzpomínky významných osobností z oblasti chemie obecně, jako Otto Wichterle (Vzpomínky, Academia, Praha, 20053), nebo Rudolf Zahradník (Laboratorní deník: Zač jsme bojovali, 2008) (4,5). Řada pracovišť má na svých webových stránkách informace o historii různých oblastí chemie, jako příklad Katedra analytické chemie Přírodovědecké fakulty UK (6), nebo VŠCHT (7). Jen velmi málo se váže specificky k oboru chromatografie, a proto tato kompilace Historie chromatografie může být významným přínosem a historickým záznamem pro budoucí generace.

Chromatografie byla v Česku a na Slovensku přijímána a rozvíjena tak významně, že díky tomu je podíl našich vědců na publikacích vždy podstatně větší, než by odpovídalo počtu obyvatel. Jednoduchá bibliometrická analýza s pomocí Web of Science (leden 2014) ukazuje cca 1,7 % z publikací s výrazem „Chromatogr*“ v názvu práce (Title) mělo v affiliation „Czech*“ nebo „Slovak*“ („Czech*“ též podchycuje „Czechoslov*“). To je při aplikaci stejné analýzy zhruba dvakrát vyšší ve srovnání s mnohými jinými evropskými zeměmi srovnatelné velikosti a srovnatelné s mnohými podstatně většími evropskými zeměmi. Tyto údaje mluví za sebe a dokumentují silné postavení chromatografie v našich zemích od počátků chromatografie do dneška. Je na současné a dalších generacích kolegů, jak tento trend bude pokračovat v budoucnosti.

Separace včetně kapalinové chromatografie se aktivně vyvíjely a praktikovaly na mnoha pracovištích v Česku a na Slovensku. Má generace se už mohla zapojit do oboru vzniklého průkopnickými pracemi v letech padesátých a šedesátých, a za všechny jmenuji průkopníka chromatografie z mého regionu profesora Jaroslava Janáka z Ústavu analytické chemie Akademie věd v Brně8. Seznam pracovišť, která se významně podílela, i když velmi různou měrou a v různých oblastech na rozvoji chromatografie u nás, by byl dlouhý, a tak uvádím alespoň jako příklady některá, jako Katedra analytické chemie University Karlovy, VŠCHT, Universita v Pardubicích, dnešní Masarykova universita v Brně. Dále to bylo mnoho jiných universitních pracovišť v ČSSR a později ČR a SR, a ústavy Akademie věd včetně velmi známého ÚOCHB jako jednoho příkladu z celkově velkého počtu ústavů ČSAV, a dále průmyslové výzkumné ústavy, a za všechny příklad Výzkumný ústav pivovarský a sladařský v Brně, a z podnikových výzkumných ústavů je příkladem právě Výzkumný ústav čistých chemikálií (VÚČCH) Lachema. Podíl různých pracovišť byl logicky velmi různý jak celkovou mírou, tak zaměřením. Můj příspěvek ilustruje z mé perspektivy průmyslový výzkum a praxi HPLC v dobách 80. a 90. let, a příklady převážně v oblasti analýzy léčiv.

O AUTOROVI TOHOTO PŘÍSPĚVKU

Každý pohled je nutně pohledem osobním. Proto pár informací pro ty, kteří mě neznají: Promoval jsem v roce 1981 na dnešní Masarykově (9) universitě v oboru chemie ‐ specializace analytická chemie s titulem RNDr., dnes ekvivalent MSc. Byl jsem dobrým studentem (promoval jsem s takzvaným červeným diplomem). Od dětských let jsem měl velký zájem o techniku, později vědu a výzkum, měl jsem vlastní chemickou laboratoř ve sklepě rodinného domku rodičů, kteří sami oba dva měli universitní vzdělání a intelektuální zaměření, a líbilo se mi heslo, že “nejhloupější otázka je nepoložená otázka”, takže akademická vědecká dráha by bývala byla logická. Nicméně druhá polovina let sedmdesátých a osmdesátá léta byla, jak známo, společensko‐politicky dobou velice těžkou, a jako dospívajícího mladého muže hledajícího odpovědi na otázky o smyslu a správnosti věcí a postupné dozrávání mých názorů znamenalo, že to byla pro mě doba nesmírně složitá a deprimující. Po ukončení vysokoškolského studia jsem zvolil politicky nekonformní postoj a vědomě si zavřel dveře ke ”kariéře” v tehdejším komunistickém Československu, včetně možnosti PhD (tehdy CSc.). Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.

VÚČCH LACHEMA

Po vystudování dnešní Masarykovy university jsem pracoval 10 let, až do mého odchodu v r. 1992 jako výzkumný pracovník v Analytickém oddělení ve Výzkumném ústavu čistých chemikálií (VÚČCH), Lachema, n. p. (později Lachema, a. s.) (10) a fotografie na Obrázku 1 je pohledem příchozího do areálu bývalé Lachemy z autobusové zastávky veřejné hromadné dopravy. Analytické oddělení VÚČCH Lachema se mi stalo “domovem” nejen pracovním, ale našel jsem zde i řadu přátel a kolegů, jichž si velmi cením. Na to, co jsem se od nich naučil na pracovní a životní inspirace, které jsem získal, a to nejen v chemii, dodnes s vděčností vzpomínám. Mé vzpomínky na výzkum, chemii a separace jsou tak i vzpomínkami na mé kolegy. V následujících odstavcích uvedená některá jména kolegyň a kolegů zdaleka nejsou jejich úplným výčtem a doufám, že mě omlouvá odstup více než 20 let.

Analytické oddělení VÚČCH mělo jako hlavní poslání vývoj analytických metod a analytickou podporu ostatním výzkumným oddělením: organických syntéz, farmacie včetně programu cytostatik, diagnostiky (tzv. “papírků”), chromatografických materiálů, světlocitlivých látek, a dalších. Z celkově velkého počtu výzkumných pracovníků uvádím hlavně ty, se kterými jsem během let měl pracovní kontakty: Ing. Jaroslav Aufart, Ing. Jiří Bartl, Ing. Jindřich Běluša, RNDr. Petr Beňovský, RNDr. Josef Chmelík, RNDr. Vratislav Chromý, RNDr. Jiří Fischer, Ing. František Kiss, RNDr. Petr Klán, Ing. Adolf Mistr, RNDr. František Pícha, RNDr. Pavel Slanina, RNDr. Martina Slaninová, RNDr. Milan Smrž, RNDr. Josef Švaříček, Ing. Dag Růžička, Ing. Ivana Závodná, Ing. Ivan Buriánek, RNDr. Libuše Zatloukalová, a RNDr. Bořek Žaludek.

ANALYTICKÉ ODDĚLENÍ VÚČCH

Oddělení vedené RNDr. Miroslavem Holíkem, CSc. bylo pracovně členěno na 4 oddělení dle analytických metod: Strukturní a elementární analýza (převážně organická analýza); Spektrometrické metody (AAS a tedy převážně anorganická analýza) Chromatografické metody (převážně organická analýza) a Fyzikálně ‐ chemické analýzy, pokrývající relativně širokou paletu metod jak klasických, tak moderních instrumentálních. VÚČCH byl známý řadou vynikajících výzkumných pracovníků, včetně analytického oddělení VÚČCH. V době mého nástupu v r. 1982 mělo několik aktivně publikujících výzkumníků, jako Dr. Holík v oblasti NMR se specializací na enantioselektivní komplexy organických ligandů s kovy jako lanthanoidy (později ‐ od r. 1993 docent na Katedře organické chemie, PřF MU Brno), Dr. Zdeněk Slovák, CSc. a Dr. Bohuslav Dočekal, CSc., oba v oblasti AAS, a řadu velmi zkušených i mladších uznávaných odborníků jako Ing. Pospíchal, Ing. Borák, Dr. Seménková, Ing. Šalamoun, a v pozdějších letech dalších (abecedně): RNDr. Marie Cigánková, Ing. Martin Kubát, Ing. Milada Kralovianska, RNDr. Miroslav Maleček, Ing. Božena Matějková, RNDr. Miloš Nechvátal, RNDr. Michaela Turečková. Jako je tomu tak často v průmyslových laboratořích, ve VÚČCH pracoval velký počet technických pracovníků, tehdy z valné většiny žen – laborantek, a rád na mnohé vzpomínám.

ČSHS/Dr. Miroslav Maleček: Obr. 1: Budova bývalého VÚČCH Lachema (vpravo) a bývalá administrativní budova (vlevo), uprostřed v přízemní části byl hlavní vchod do objektu Lachemy včetně VÚČCH, kde v přízemí a 1. poschodí po celé délce budovy byly umístěny laboratoře Analytického oddělení (dnešní adresa je Karásek 1767/1, 621 00 Brno, Česká republika)

Po nástupu do VÚČCH Lachema jsem jako každý nový absolvoval zhruba roční “kolečko”, tedy praxe v několika laboratořích Analytického oddělení. Má úvodní praxe zahrnovala klasické základní analytické metody jako např. titrační stanovení vody dle Karla Fischera nebo sulfátový popel ‐ dodnes velice užitečné zvláště k charakterizaci čistoty organických látek, ve VÚČCH Lachema hlavně léčiv a speciálních reagencií. Teprve později jsem si uvědomil, jak univerzálně cenné takové zkušenosti jsou. Několik měsíců praxe v NMR laboratoři, tehdy pod vedením Dr. Miroslava Holíka, bylo cenným seznámením s praxí organické syntézy z analytického pohledu, při spolupráci s mnoha kolegy z jiných oddělení VÚČCH Lachema, včetně vynikajících praktiků organické syntézy. U Dr. Holíka jsem měl příležitost si dobře osvojit principy a praxi symetrie organických molekul (důležité nejen v NMR) a praktikovat dobré návyky nezbytné v každém kvalitním výzkumu, jako je studium literatury. To bylo možné přímo na pracovišti, v knihovně Lachemy, která měla mnohé kvalitní (dnes by se řeklo „vysokoimpaktní“) časopisy včetně Journal of Chromatography (Elsevier), Analytical Chemistry (ACS ‐ American Chemical Society), a velice cenných Chemical Abstracts – tehdy studovaných v tištěných velice těžkých knihách a nikoli v elektronické databázi z PC od vlastního stolu jako dnes. Dr Holík dobře věděl o mém zájmu o výzkum a zvláště věnovat se kapalinové chromatografii. S obdivuhodnou trpělivostí se mě snažil přesvědčit o vědecké hodnotě NMR s naprosto racionálním argumentem, že „píky v NMR se dají odvodit z prvotních principů, z teorie, zatímco píky v chromatografii ne!“. Věděl jsem samozřejmě, že má pravdu, ale články o aplikacích tehdy relativně mladé HPLC například v populárním aplikačním časopisu LC‐GC (dnes vydávané CHROMATOGRAPHYONLINE (11)), který nám každému docházel zadarmo ze “západu”, a průkopnické práce světové úrovně na Ústavu analytické chemie v Brně (Institute of Analytical Chemistry, IACH) tehdy Československé akademie věd (dnes Akademie věd České republiky, AVČR, v.v.i. (12)) zvláště v oblastech kapilárních separačních metod (LC, SFC, elektromigrační metody), včetně pár přednášek profesora Miloše Novotného z Indiana State University (dnes Indiana University (13)), původně z IACH, o tehdy mladé kapilární LC a začínající superkritické fluidní chromatografii, to vše na mě mělo fascinující vliv. Spíše podvědomě jsem cítil, že chromatografie a separační metody budou mít obrovskou budoucnost a věděl jsem, že HPLC je to, co chci momentálně dělat.

ODDĚLENÍ CHROMATOGRAFICKÝCH METOD

Mé přání bylo vyslyšeno, a tak jsem v r. 1983 nastoupil na mé trvalé působiště na zbývajících skoro 10 let do oddělení chromatografických metod vedené Ing. Jindřichem Borákem. Konečně jsem mohl pracovat v oblasti analytické chemie, kterou jsem si dal za cíl se naučit, což bylo pro mě důležité a považoval jsem to za naprosto fantastické. Můj příchod znamenal příležitost naučit se praxi nejen (HP)LC ale i tenkovrstvé chromatografie (TLC) a „okouknout“ plynovou chromatografii (GC). GC počátkem 80. let procházela revolucí způsobenou zavedením polyimidem potažených křemenných kapilárních kolon (14)) a pro mě bylo cenné se o GC bavit s tak zkušeným a laskavým kolegou, jakým byl Ing. Ota Pospíchal z vedlejší laboratoře GC. Tam zaváděli kapilární GC a většinu metod na ni uzpůsobovali (což jak známo představuje v každé průmyslové laboratoři spoustu práce, protože je potřeba metody znovu validovat a nové podmínky napsat do mnoha dokumentů a norem včetně těch poskytovaných kontrolním orgánům jako např. SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv (15)). GC mě vždy fascinovala kromě obdivuhodné separační síly kapilární GC též velkou přesvědčovací schopností i pro laiky, například při tak životně důležité analýze jako je separace a stanovení metanolu a vyšších alkoholů v místní slivovici.

TLC

Počáteční doba v oddělení chromatografických metod pro mě představovala především zaučování do praxe TLC a HPLC. TLC se prováděla na tenkých vrstvách komerčních (na podkladu z Al folie výhodné tím, že se daly jednoduše řezat nebo stříhat, nebo na skleněných destičkách) i na skleněných deskách vlastní přípravy, převážně na silikagelu s přídavkem fluorescenčního indikátoru s excitací rtuťovou lampou při 254 nm na nepřímou fotometrickou detekci látek absorbujících v této oblasti UV záření, a tudíž v tmavé komoře s UV lampou vybavenou filtrem zviditelněné jako tmavší skvrny na světlejším fluoreskujícím pozadí. Později, když se objevily přístroje na TLC, podařilo se vybavení též zakoupit (CAMAG (16)). Nicméně, dodnes je jednou z hlavních předností TLC možnost ji provádět s minimálním přístrojovým vybavením pro rychlé metody poskytující kvalitativní a semikvantitativní informace. Je zajímavé pozorovat opakující se trendy k jednoduchým metodám s minimální instrumentací v jiných oblastech, například z moderních oblastí papírovou mikrofluidiku (17).

HPLC

Je známo, že kluci i v dospělém věku mají rádi technické hračky („boys like their toys“), a tak mě nejvíc zajímala HPLC. HPLC byla původně zastoupena přístroji fy Knauer (18), která patří k průkopníkům přístrojové LC od jejich začátků v sedmdesátých letech (19). Vybavení se skládalo z vysokotlakých pump klasické dvoupístové konstrukce, většinou manuálních injektorů Rheodyne a detektorů UV (254 nm) a indexu lomu (RI), napojené na zapisovač (anglicky strip chart recorder) s rolí papíru a perem plněným červeným inkoustem (mladí kolegové se musí podívat jak zapisovače vypadaly v technickém muzeu). Přístrojové HPLC vybavení ze 70. let bylo většinou mechanicky velice robustní a tento design se v principu držel po další desetiletí, i když samozřejmě se změnami v elektronice, nástupem počítačů, i dílčími technickými změnami v pumpách, detektorech, rozvojem autosamplerů atd. O mnoho let později jsem používal nejmenší komerčně dostupnou HPLC pumpu „Knauer Smartline 100“. Možnost navštívit firmu Knauer GmbH v (dřívějšímzápadním) Berlíně a hovořit s vedením a výzkumnými pracovníky byla cennou zkušeností. Firma Knauer (zakladatelé a majitelé fy Knauer GmbH Dr. Herbertem a Roswitou Knauer, dcera Alexandra převzala řízení firmy v roce 2000) je zvláště zajímavá jako příklad malých a středních firem v soukromých rukách, na rozdíl od většiny větších přístrojových firem působících v oblasti analytické chemie. Na rozdíl od akciových společností tak firma a vedení nejsou pod tlakem akcionářů, což je ekonomický model, který je v Německu pokládán za důležitou součást jejich receptu na pokračující hospodářskou prosperitu, a je příkladem tzv. „malé až střední firmy“ ‐ v Austrálii SME – Small and Medium Enterprizes, uznávané jako klíčové pro zdravou ekonomiku. Zmiňuji se o tom proto, že s radostí a nadějí sleduji v ČR ab initio vývoj malých a skutečně privátních firem (tím nemyslím zprivatizované firmy se staronovým vedením), které mají svůj vlastní výzkum, a zvlášť mě těší, že se v ČR rodí privátní výzkumné ústavy. Taková různorodost dle mého názoru má potenciál být velmi prospěšná pro růst kvality výzkumu v ČR včetně akademického výzkumu a je potřebná, pokud má ČR mít šanci se ekonomicky a společensky vrátit mezi nejúspěšnější evropské země.

CHARAKTERIZACE CHROMATOGRAFICKÝCH MATERIÁLŮ

S HPLC Knauer souvisí má praxe v laboratoři specializované na výzkumné testování i výstupní kontrolu Lachemou vyráběných chromatografických materiálů, a zvláště tehdy velice známých polymerních chromatografických materiálů na bázi hydroxymethylmetakrylátu (hydroxyethylmethacrylate) pod komerčním názvem Spheron (20). Testování pro gelovou chromatografii (size exclusion chromatography) primárně hydrofilních polymerů ve vodných mobilních fázích se skládalo z naplnění nerezové opakovaně plnitelné kolony o vnitřním průměru 7,8 mm a různých délek od cca 20 cm a naměření křivky závislosti elučního objemu na molekulové hmotnosti standardu dextranu v rozsahu cca 10³ až 10⁶ u a grafické vyhodnocení vylučovací meze jako důležitého parametru každé nové várky Spheronu. To byla práce nejen zajímavá, ale i prospěšná pro osvojení si teorie i praktických aspektů gelové chromagrafie. Plnění kolon při výstupní kontrole vyráběných Spheronů prováděly laborantky OTK (Oddělení technické kontroly ‐ QC). Dodnes mi zní v paměti jako nějaká modernistická hudební díla krásný zvonivý zvuk masivních nerezových klíčů nutných k povolení a utažení robustních matek na hlavách kolon na obou koncích, když v nepravidelných intervalech padaly na linoleem pokrytou betonovou podlahu, přičemž každá velikost klíče vydávala jiný tón, za doprovodu veselého smíchu a švitoření.

HPLC ‐ PLNĚNÍ KOLON

Fascinovaly mě aspekty technického vybavení, jako např. vysokotlaká kapalinová pneumatická pumpa poháněná stlačeným vzduchem na plnění HPLC kolon až do tlaku přes 1000 bar, která při každém rázu pístu vydávala hlasitý zvuk podobný výstřelu, takže při návštěvě nic netušících kolegů z jiných laboratoří neočekávaný hlasitý ráz (při malých průtocích a tedy pomalé frekvenci pumpování, a tudíž jen občasném pohybu pístu) dovedla pěkně vylekat. Z dnešního pohledu je zajímavé, že se tento typ pneumatických pump v plničkách kolon používá dodnes, tedy po skoro ½ století od jejich zavedení a rozšíření v HPLC. Vysokotlaká kapalinová pneumatická pumpa byla užitečná i na plnění HPLC kolon jinými materiály. Lachema vyráběla kromě Spheronů i řadu na silikagelu založených stacionárních fází, které nás v naší laboratoři efektivně nic nestály, a proto plnění vlastních kolon bylo logické. To bylo potřebnou zkušeností, kterou asi každý praktik HPLC musí projít, a asi jako pro většinu ostatních moje zkušenost a závěr byly, že plnění kolon je pro většinu z nás víc magie než opakovatelná věda. Vzhledem k obtížnosti opakovatelného dobrého naplnění, časové náročnosti, a tehdy relativní cenové dostupnosti komerčních kolon z TESSEK Praha, bylo vlastní plnění většinou vyhrazeno materiálům nedostupným v komerčních kolonách.

HPLC ‐ PRAXE METODY

Tehdy jediné používané vysokotlaké tlustostěnné kapiláry a fitinky byly skoro výhradně z tvrdé nerezové oceli, a při typickém vnějším průměru 1/16“ o.d. (21) (cca 1,5 mm) velice tvrdé a nepohodlné na zacházení ‐ vyžadující sílu a vytrvalost při řezání, zabrušování apod. Zacházení s nimi bylo podstatně obtížnější než s pozdějšími tenkostěnnými nerezovými kapilárami a potom polymerními kapilárami z PEEK. Ve srovnání s manipulací s dnes běžnými PEEK kapilárami, bylo řezání a zabrušování konců kapilár, aplikace a odstraňování nerezových ferulí a podobné úpravy výzvami, které vyžadovaly nářadí včetně dobré sady malých pilníků, sílu a trpělivost. Ke každodenním výzvám patřilo připojování kolon tak, aby nebyl mimokolonový objem na vstupu kolony z důvodu rozdílů mezi různými používanými kolonami při kovových ferulích pevně zafixovaných na přívodní nerezové kapiláře. Proto jsem využíval vždy, kdy to bylo možné s ohledem na tlak na vstupu kolony, tehdy relativně nové plastové ferule. Ty nabízely tu výhodu, že se daly vždy posunout po nerezové kapiláře 1/16“ o.d. tak, aby dosedly do vstupu kolony bez mrtvého objemu. Pro mladé kolegy dnes zvyklé na dostupnost široké škály součástek a hlavně možnost jejich okamžitého zakoupení a dodání dlužno dodat, že v dobách před rokem 1990 jsme museli vše „ze západu“ objednávat rok dopředu, a co jsme neměli v zásobách, to nebylo. Proto jsem si často připravoval improvizovaně plastové ferule z PTFE či jiných plastových hadiček nebo skalpelem vhodně uříznutých kousků plastových špiček k pipetám, tak že jsem onen kousek plastu navléknutý na konec nerezové kapiláry silně utáhnul do sedla nerezové kolony (nebo nerezové spojky kapilár) tak, že se tlakem trvale deformovaly do tvaru ferule.

Tyto zdánlivé drobnosti uvádím z několika důvodů:

1. Ilustrují praxi techniky v dobách, kdy HPLC byla mladá a za podmínek tehdejšího Československa, a dokumentují ji pro mladší generace;

2. Tyto zkušenosti se mi později a do dneška mnohokrát velice hodily, a domnívám se, že překonávání technických problémů představuje skvělou příležitost tréninku technických dovedností a tvořivého myšlení, což možná příliš často říkám mladším kolegům (s různým úspěchem);

3. to přispívá k vysvětlení skutečnosti, že většina českých a slovenských vědců byla v zahraničí úspěšná.

HPLC LÉČIV

V 80. letech se objevovalo více firem vyrábějících HPLC přístroje a s rozrůstajícím se programem výzkumu a výroby léčiv bylo zakoupeno tehdy nejmodernější vybavení od firmy Spectra‐Physics, skládající se ze dvou gradientových HPLC systémů s dvoupístovým, ale asymetrickým designem a moderním elektronickým tlumením pulsů, jeden systém byl vybaven autosamplerem a fluorimetrickým detektorem. Ten byl velmi užitečný zvláště pro citlivé detekce nízkých koncentrací a kolega Ing. Jarda Šalamoun, který měl HPLC Spectra Physics na starost, vyvíjel a zaváděl metody na postkolonové derivatizace různých metabolitů léčiv na fluoreskující produkty pro použití na analýzy pro farmakokinetické studie pro cytostatika jako methotrexat a tamoxifen (22,23). Jarda Šalamoun mě inspiroval příkladem, že v průmyslovém výzkumu publikovat lze. Později po jeho odchodu a příchodu mého kamaráda ze studií Dr. Mirka Malečka, jsme pokračovali ve vývoji levných takzvaných (a doslova) pletených či háčkovaných postkolonových kapilárních fotoreaktorů, kde se uháčkovaná kapilára se spoustou záhybů působících proti rozmývání píků laminárním parabolickým tokem omotala či navlékla na UV‐lampu, před napojením na fluorimetrický detektor. PTFE kapiláry byly už po desetiletí dobře dostupné (pro HPLC v o.d. 1/16“ a od 100 μm i.d. (24))) ale několikametrové délky potřebné pro vývoj postkolonových reaktorů nebyly vždy snadno k dispozici. A tak jsme s kolegou Mirkem Malečkem využili inženýrům dobře známé vlastnosti mnoha polymerů, že se při natažení trubičky do délky její stěny a průměr přiměřeně zúží (toho se též využívá při výrobě křemenných kapilár pro GC a CE, ale při teplotách kolem 2000 °C (25, 26)). Za dobrého počasí jsme před VÚČCH (s potřebou prostoru na tento „experiment“ jsme se nevešli nikam uvnitř VÚČCH) vytahovali z levné trubičky FEP (Fluorinated Ethylenepropylene Copolymer (27)) ve výsledku přes 10 metrů kapiláry, která pak byla uháčkována kolegyněmi vybavenými háčkovacími schopnostmi na fotoreaktor. S ním se pak úspěšně naměřila farmakokinetická data ze sérií vzorků plasmy. To bylo mé setkání s analytickou fotochemií, ke které jsem se dostal znovu a v jiné podobě o mnoho let později od roku 2006 při pracích o fotopolymeracích monolitických stacionárních fází s použitím elektroluminiscenčních diod (light emitting diodes, LEDs) v UV (28) a hlavně viditelné (29,30,31,32) oblasti spektra.

Dalším příkladem úspěšně publikovaných stanovení v plasmě na farmakokinetické studie byla metoda na stanovení acykloviru v plasmě s přímým nástřikem deproteinované plasmy do originální směsné micelární mobilní fáze na bázi SDS a HTMBr se separací na silikagelové koloně a fluorimetrickou detekcí (33). HTMBr měl tu roli, že díky němu vůbec docházelo k retenci protonovaného kationtového acykloviru na silikagelové stacionární fázi, zatímco SDS je známý svou dobrou rozpouštěcí schopností bílkovin, a díky tomuto originálnímu složení mobilní fáze se směsí kationtového a aniontového tenzidu bylo možno provádět přímý nástřik deproteinované plasmy na kolony, s analýzou desítek vzorků za den, s minimální přípravou vzorku, což je v průmyslu velice cenné.

Po několika letech ve VÚČCCH jsem byl zřejmě považován za analytika s překonaným embryonálním stadiem, a tak mi k mému nadšení byl dán na starost přístroj HP 1090. Ten byl koupený díky programu léčiv a zvláště cytostatik, která byla nosným programem Lachemy a export do řady „devizových“ zemí (včetně BRD ‐ Spolkové republiky Německo a USA) byl v letech před r. 1990 režimem velice vítaný. Firma Hewlet‐Packard patřila tradičně k hlavním firmám v analytické instrumentaci, a později byla divize analytických přístrojů z HP vyčleněna a osamostatněna jako Agilent AG, s vývojem LC a kapilární elekroforézy (CE) v německém Waldbronnu. HP 1090 byl naprosto mimořádný přístroj svou kompaktní konstrukcí, ale hlavně unikátním designem s oddělenými nízko‐ a vysokotlakými pumpami, a vybavený spektrálním detektorem s diodovým polem. Byla radost jej používat a rád vzpomínám na eluční časy opakovatelné na setinu minuty z jednoho na druhý den. Zdaleka nejen proto považuji HP1090 za jeden z nejlepších LC přístrojů v historii HPLC vůbec. Ing. Václav Ineman, zodpovědný za servis přístrojů fy Hewlet‐Packard–Agilent, s dokonalou znalostí přístroje a přátelským přístupem, byl vždy schopen pomoci. Dr. Hans‐Peter Schiefer jako zástupce firmy zodpovědný za oblast, jíž se říkalo „Eastern Europe“, byl natolik úspěšný, že se stal u své firmy členem „President‘s Club“ pro zvláště zasloužilé zaměstnance. Měl jsem radost, když jsem po letech přerušených kontaktů mým přesunem do zahraničí, znovu začal potkávat jak Václava tak Hanse‐Petra na konferencích v ČR a v Evropě jako třeba INDC (dříve Vitamins) (34) nebo známá série International Symposium on Capillary Chromatography (ISCC) každý sudý rok v Riva del Garda (35).

HPLC PLATINOVÝCH KOMPLEXŮ

Platinové komplexy již po desetiletí patří mezi zavedená cytostatika. Chemie platinových komplexů je složitá mnoha faktory včetně oxidačního stupně Pt ‐ Ptᴵᴵ a Ptᴵⱽ, různé termodynamické stability, kinetické inertnosti, atd. Kromě hlavních látek – většinou cisplatina (PtᴵᴵCl₂(NH₂)₂) a karboplatina (Ptᴵᴵ (C₂H₆O₄)(NH₂)₂) – byly komplexy, které bylo třeba separovat a stanovit aniontové, neutrální i kationtové, vše v jednom roztoku – viz tabulka nejdůležitějších komplexů ke stanovení v Obr. 2 (36 37). Novost v těchto pracech spočívala v tom, že když se obyčejná C18 kolona dynamicky zmodifikovala směsí současně kationtového a aniontového surfaktantu či amfifilní látky, kolona získala vlastnosti směsného iontoměniče a jako prakticky velice důležité bylo, že se daly rozdělit aniontové, neutrální i kationtové Ptᴵᴵ komplexy v jedné analýze. Další článek se zabýval stabilitou a rozkladem cisplatiny UV světlem a ultrazvukem, tedy za podmínek, kterým mohou tato léčiva být vystavena (38). Metoda se používala i na rutinní analýzy a velice mě potěšilo, když jsem později slyšel od kolegů, že metoda na analýzu platinových cytostatik, založená na mém výzkumu, byla v OTK (QC) stále v používání léta poté, co jsem odešel.

ČSHS - Obr. 2 - Vzorce nejdůležitějších Ptᴵᴵ komplexů dělených HPLC: I = cis‐diamindichloroplatina (cisplatina), II = transdiamindichloroplatina (transplatina), III = cis‐diamin‐1,1‐cyklobutandikarboxylátplatina (karboplatina, Pt‐CBDCA), IV = tetrachloroplatina, V = aquatrichloroplatina, VI = cisdiaquadichloroplatina, VII = amintrichloroplatina, VIII = triaminchloroplatina, IX = tetraaminplatina, X = cisdiaminaquachloroplatina, XI = cis‐diamindiaqua‐platina. (převzato z Macka M., Borák J., Kiss F., J. Chromatogr., 586(2), 291‐295, 1991).

JAK PUBLIKOVAT V PRŮMYSLOVÉM VÝZKUMU?

To v průmyslu, kde se často publikovat nedá a mnoho výzkumníků ani nemá zájem, protože to většinou není finančně oceněno, je obecně těžké. Výzkumná činnost v Lachemě, i když pro mě úžasně zajímavá a po této stránce uspokojující, by se z mého dnešního pohledu akademika dala nazvat hlavně v první polovině mého působení v Lachemě seznamem promarněných příležitostí publikovat. Proto při mé práci s mladými kolegy se snažím jim pomoci si co nejdříve osvojit schopnosti, které mi tehdy chyběly. Jako je tomu u každé činnosti, publikovat je skoro snadné, ale až se to člověk naučí. Toto uvádím pro mladé začínající kolegy v průmyslovém výzkumu, kterým radím usnadnit si cestu spoluprací s těmi akademickými kolegy, kteří nezahynuli („published and did not perish“), a tudíž nutně musí být v publikování zběhlí.

Příkladem mnoha vyvinutých metod nepublikovaných v časopisech byly mnohé metody pro farmakokinetické studie, které zde ilustruji stanovením diltiazemu v plasmě pro farmakokinetiku. Bylo založené na extrakci a zakoncentrování cca 1:10 v CCl₄ (dnes se v Austrálii nesmí používat jako karcinogen), přímým nástřikem extraktu a analýze na silikagelové koloně v organické mobilní fázi na zajímavém mechanismu nevodné iontové výměny, s retencí dobře ovládanou iontovou silou octanu amonného, dobře rozpustného i v metanolu. Dalším příkladem velice zajímavé inovativní práce byly separace daunomycinu navázaného přes spojku rozpadající se v rakovinných buňkách na hydrofilní biokompatibilní polymer, který jinak jedovatý daunomycin činil až do vstupu do rakovinné buňky pro organismus neškodným. Separace vylučovací chromatografií (SEC) na hydrofilně modifikované silikagelové koloně s detekcí současně spektrofotometrickou (v nízké UV tedy vše ‐ polymer i daunomycin) a dále fluorimetrickou (pouze daunomycin, volný i navázaný) dovolovala dělat závěry prakticky významné pro syntézu i vývoj tak zajímavého léčiva. Výsledky z těchto metod jsem publikoval v posterech na různých většinou místních konferencích, ale i na konferenci v Lipsku v září 1989, která se mi vryla do paměti z historických důvodů ‐ bylo to pouhé týdny před začátkem tamějších masových demonstrací vedoucích k převratným změnám.

PRACOVNÍ DOBA VE VÚČCH LACHEMA

Má práce byla pro mě vždy velice zajímavá, a i tehdy mě většina z úkolů zaujala tak, že jsem často zůstával po pracovní době, která byla na tehdejší totalitní poměry velice pokročile liberální, a dnes by se asi často nazývala „flexi“ ‐ tedy s příchodem a odchodem v určitém daném rozmezí ‐ myslím mezi 6:00‐9:00 příchod a odchod 14:00‐18:00, s časy před 6:00 a po 18:00 vyžadujícím podpis vedoucího, a celkovým počtem odpracovaných hodin za měsíc rovným 8,5 h denně. Já jsem s mým zděděným nízkým krevním tlakem nikdy nebyl ranním ptáčetem a vždy začínal ráno, jak nejpozději to šlo, a končil odchodem často kolem 18:00, nebo jak pozdě to bylo možné. V dobách, kdy i ve výzkumu se většina zaměstnanců snažila přijít co nejdříve (na 6 ráno) a odejít taky jak nejdříve to šlo, podobně jako zaměstnanci ranní směny ve výrobě, mi můj pracovní rytmus dával možnost věnovat se v klidu pozdního odpoledne případně večera tomu, co mě zajímalo. Od kolegů jsem mnohdy slyšel komentáře typu „pane kolego, za to, když tady zůstáváte déle než je potřeba, vám plat nezvednou ani nepoděkují“, a tak takové z dnešního pohledu malichernosti, jako poněkud výstřední docházka dobře viditelná před okny celého VÚČCH, byla pro mě též formou protestu proti konformismu a totalitní idiocii, a dodávaly mi energii přežít.

Jazyková výuka

Mých 10 let ve VÚČCH Lachema jsem využil pro pěstování jazyků, neb jsme měli od Lachemy placené kursy angličtiny a němčiny, později i italštiny, přímo na pracovišti. Jazyky mě nejen vždy bavily, ale zvláště němčina se pro mě stala oknem do sousedního Rakouska, a tím svobodného světa. Brno je od Vídně vzdáleno pouhých cca 200 km a rakouskou televizi a rádio komunistický režim nemohl rušit, protože by se rušení nedalo omezit jen na území tehdejšího Československa a tak stanice ORF a zvláště Ö3 (Österreich 3, rock a pop) a Ö1 (Österreich 1, klasická hudba) a rakouské televizní kanály FS1 a FS2 se mi staly společníky mých večerů a víkendů na zbývající dobu totality (o které jsme tehdy nikdo netušili, že vůbec někdy skončí (39)). Tak jsem si na stanice ORF a zvláště televizní moderátory zvykl (československé stanice jsem většinou nesledoval), že když jsem v roce 2001 na Vídeňském letišti náhodou vzal do ruky deník Der Standard a zjistil jsem, že můj nejoblíbenější televizní moderátor Robert Hochner (40) zemřel nečekaně a mlád, cítil jsem, jakoby zemřela celá má mladá léta strávená s programy ORF, které mi byly neodmyslitelně cenným zdrojem informací ze světa za železnou oponou, ale hlavně duševní a intelektuální oporou. Kursy v Lachemě byly mnohdy dobrým impulsem a s němčinou jsem pokračoval ve známé brněnské Jazykové škole v kursu přípravy na „státnici“ – Státní zkoušku, kterou jsem dělal, jelikož to byla zajímavá výzva v jinak nudné a depresivní době. Mnohé kursy, jako tento vedený rodilou mluvčí Dr. schmit, měly výbornou úroveň, a k zajímavostem patřilo, že kurs též navštěvoval Dr. Milan Uhde, známý brněnský disident a po r. 1989 ministr kultury. Tehdy jsem vůbec nemohl tušit, jak mi budou jazyky, zvláště angličtina a němčina, po r. 1989 užitečné. S úsměvem vzpomínám na dotazy některých kolegů typu „proč se ty jazyky vůbec učíš, když ti nikdy k ničemu nebudou?“. Má švýcarskoaustralská manželka (doma mluvíme německy) se při této vzpomínce usmívala a já s ní. Potenciálně užitečný závěr pro mladší kolegy: ne vždy je racionální logika dobrým vodítkem našich rozhodnutí, neb při jejím přísném uplatnění bych se asi jazyky tehdy moc nezabýval „když mi nikdy k ničemu nebudou“ a je zajímavé si všimnout, že moderní psychologie zdůrazňuje opomíjenou a podceňovanou roli instinktu při lidském rozhodování – dělat to, čemu člověk podvědomě věří, a co cítí jako správné.

ČSCH

Přednášky a exkurse. Vzhledem k mým vědeckým sklonům mi byla dána na starost organizace přednášek organizovaných pobočkou Lachema České Společnosti chemické. To jsem zvládal se střídavými úspěchy, ale velice mě to začalo bavit a tuto roli jsem pak na různých pracovištích vykonával několikrát. K velice přitažlivým aktivitám patřily poměrně levné zájezdy s exkursemi někam, co pokud možno mělo nějakou souvislost s chemií, jako např. před rokem 1990 na Inchebu do Bratislavy. Samozřejmě do roku 1989 byly zahraniční zájezdy do sousedních zemí s bezvízovým stykem omezeny už jen na bývalé východní Německo a Maďarsko (pro čtenáře bez znalosti poměrů: do Polska byla třeba víza od 80. let od období hnutí Solidarita). Geograficky blízké Maďarsko tak bylo naším nejčastějším cílem. Při jednom zájezdu do Maďarska koncem 80. let jsem na vlastní kůži zažil, co jsme všichni věděli, že se na hranicích dělá: osobní prohlídka, kdy zvláště u mladých svobodných absolventů vysokých škol hledali diplomy. Vybrali si mě taky a celník mi povídá: „Pán doktor, povedzte nám, kde máte ukrytý ten diplóm, my ho stejne nájdem. Máte ho ukrytý v tých nohaviciach (pozn. pro mladé: v kalhotách) alebo kde?“ Též protože jsme věděli, že diplomy hledají, samozřejmě jsem ho u sebe neměl, a tak jsem viditelně kurážně odpověděl: „Pane celníku, já jsem vaší otázce dobře rozuměl a já jsem vám na ni jasně odpověděl.“ Školený v praktické psychologii, nedalo mu to moc práce odhadnout, že skutečně nic neskrývám a povídá „Tak bežte!“. Pár jiných mladých kolegů na celnici zůstalo déle, ale taky u nich nic nenašli, tak jsme všichni po delším zdržení směli pokračovat do Maďarska. Tyto zkušenosti zmiňuji pro ty natolik mladší kolegy, kteří si tyto doby sami nepamatují.

Samozřejmě, obrovskou změnou též pro zahraniční zájezdy byl konec listopadu 1989. Od začátku prosince jsme mohli bez víz a bez problémů jezdit do sousedního Rakouska, Německa i jinam, a byl to pocit pohádkově opojný i přes naši měnovou chudobu – káva ve Vídni stála zhruba tolik jako celý oběd v Brně. V autobusech jsme cestovali zvláště na jednodenní výlety, protože přenocování pro nás tehdy nebylo k zaplacení. Vídeň byla z Brna 2 hodiny cesty, a tak výlety zvláště do Dolních Rakous byly na programu často. Na státní svátek Rakouské republiky 26. října jsou skoro všechna muzea a výstavy přístupny zadarmo a toho jsme velice využívali, přičemž tehdy měli ještě občané Československa u našich západních sousedů velké sympatie. Ze vzdálenějších výletů vzpomínám výlety do Bavorska, severní Itálie a Švýcarska, s exkursí ve firmě Lonza AG, která, jak jsem tehdy ještě netušil, mi bude pracovištěm v roce 1993.

PRACOVNĚ‐SPOLEČENSKÝ ŽIVOT: OSLAVY, OSLAVY…

Oslavy, zvláště narozenin, ale v podstatě čehokoli co stálo za to oslavit, se dály přímo na pracovišti „s přivřením obou očí“ vedení, dle obecně platného pravidla, že spokojený personál je dobrý a pracovitý personál. V některé z velkých laboratoří se uklidilo, odstranily se chemikálie, stoly se pokryly velkými archy papíru, na kterých pak byly talíř vedle talíře chlebíčků a zákusků: chlebíčky a zákusky jsou českými specialitami, a mnozí kolegové a zvláště kolegyně předváděly skvosty domácí studené české kuchyně, jako široké spektrum tradičních chlebíčků a jednohubek, salátů, a zákusků, a na zvlášť velkých oslavách např. při kulatých narozeninách i teplá jídla ‐ vzpomínám např. na skvostná díla jako dršťky nakládané v červeném víně po provensálsku Dr. Jiřího Fischera a proslulý boršč Světlany Slovákové nabízený s kouzelným a nefalšovaným ruským přízvukem. Sada kádinek byla reservována pouze na nápoje a mnozí kolegové měli kontakty k některému vinaři na jižní Moravě, takže se pilo víno přímo „ze sklepa“. Kuřáci kouřili u digestoří tak, že kouř šel do digestoře – je štěstí, že tenkrát se nemonitorovalo, co z komínů odchází. Z dnešního hlediska je možné se nad tím podivovat (bezpečnost práce tehdy neměla tu roli, co má dnes) nebo pousmát, ale společensky oslavy patřily k tomu, co na rozdíl od vynucených oslav např. 1. máje patřilo k událostem, kde jsme se dobře bavili, a myslím, že nebudu jediný, kdo na ně rád vzpomíná. Je to jedním z paradoxů dnešní doby s tak obrovskými možnostmi svobody, materiálními a informačními, že v nezbytné honbě za vyšší produktivitou mnohdy nezbývá čas nebo energie si popovídat s kolegy na pracovišti a říct víc než ono obligátní „ahoj, jak se daří“ bez očekávání smysluplné odpovědi.

Mých 10 let ve VÚČCH Lachema jsem strávil ve velmi dobré společnosti. Mnohokrát jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, když jsem měl možnost čerpat zkušenosti v chemii i mimo a učit se analytiku a chemii od takových kolegů jako ve VÚČCH Lachema a v analytickém oddělení. Některým kolegům jsme pro neuvěřitelnou šíři znalostí přezdívali „chodící databáze“ jako např. Dr. Milan Smrž a Dr. Jiří Fischer. Mnoho kolegů po roce 1989 využilo nově otevřených možností profesní kariéry a po opuštění Lachemy dosáhli mnohdy úctyhodných úspěchů, jako např. RNDr. Josef Chmelík, CSc., který byl uznávaným vědcem v oblasti proteomiky na IACH ČAV a působil též jako ředitel IACH ČAV v letech 2001 – 2005, nebo Petr Klán, který po vystudování PhD v USA vybudoval uznávanou mezinárodní výzkumnou skupinu na Katedře chemie na MU a působil též jako proděkan pro výzkum. Dr. Miroslav Holík, CSc. a Dr. Vratislav Chromý, CSc. též působili jako akademici na MU. Od roku 1990 se rodila privátní sféra v chemii a bylo radostí spolupracovat s mnohými kolegy na příklad v Synthonu, z velké části bývalých zaměstnanců Lachemy, jako František Pícha, Pavel a Martina Slaninovi, Karel Pospíšilík a později i Petr Beňovský, Petr Krajčovič a mnozí další.

UIACH AVČR

Během let 1990‐1991 jsme všichni čekali, co převratně pozitivního se bude dít v Lachemě a ti naivní z nás jsme si dělali naděje. Časem jsem došel k názoru, že lepší než čekání na Godota, je vlastní aktivita. Jednoho dne jsem zašel za profesorem Petrem Bočkem na IACH na Veveří ulici v Brně a zeptal se ho, jestli bych se u něho mohl naučit kapilární elektroforézu (CE). V září 1992 jsem pak přešel na IACH do oddělení Elektromigračních metod jako přímý podřízený a spolupracovník Petra Bočka. Tak se mi splnil můj sen se prakticky naučit „kapiláru“, tedy CE, a ještě k tomu od jejího zakladatele v ČR. To jsem netušil, že tam pobudu pouhé asi 3 měsíce (a kdybych to býval tušil, tak by mi svědomí nedovolilo tam jít na tak krátkou dobu!). Práce mě velice bavila a prováděje CE experimenty mi ty záležitosti, jak to je s elektroosmotickým tokem, mobilitami atd. najednou už nepřipadaly tak nepochopitelné, jako když jsem si o tom předtím pouze četl v literatuře. Pracoval jsem s typickou CE vyrobenou v dílnách IACH z plexiskla a s připojeným komerčním spektrálním detektorem Spectra‐Physics včetně tehdy ještě ne zcela všudypřítomného PC s Windows a spektrální detektor se hodil na detekci barviv dělených micelární elektrokinetickou chromatografií (MEKC). Přístroj jako mnohé tehdy na IACH neměl kryt s automatickým vypínáním vysokého napětí (HV), a přesto se mi povedlo, jak tomu kolegové říkali „zůstat panicem“ čili nebýt kopnut HV (při dobře nastaveném limitu proudu na HV zdroji to není životu nebezpečné, ale člověk si to prý pamatuje). Petr se denně zastavil a jednou mi udělal veliký kompliment, když mi řekl, že při čekání od nástřiku do konce analýzy mě vidí, že si nečtu noviny pro zkrácení dlouhé chvíle, a poznamenal „víš, to je rozdíl, když člověk o práci přemýšlí, a z těch, co jsem u experimentů viděl číst noviny, to většina nikam nedotáhla“. Práce se dařila a věřil jsem, že se mi do konce roku podaří „naměřit data na publikaci“. Jednoho dne jsem přišel domů a našel jsem dopis od švýcarské firmy Lonza AG. Tam jsme byli předtím sice na exkursi s ČSCH, ale stejně jsem nechápal, proč mi píší. Po prvním přečtení jsem se musel posadit a pořádně nadechnout, protože tam byla nabídka na roční stáž ve firmě Lonza AG do Analytického oddělení výzkumu ve firemní centrále (HQ) v městečku Visp (na vzdělávací víza, pracovní víza pro občany ČR byla tehdy naprosto nemyslitelná). Druhý den jsem zašel za Petrem Bočkem a dopis mu ukázal a s ostychem se ptal, co mám dělat, že přece nemůžu po tak krátké době a bez dokončení publikace zmizet! Vzpomínám, jak mi Petr řekl „Mirku, máš šanci, musíš jí využít.“ Byl jsem mu za to velice vděčný a navždy to bylo pro mě inspirací, jak se chová osobnost patřičného formátu.

LONZA AG VISP ŠVÝCARSKO

Nabídka praxe byla na 1 rok, ale udělení víz občanům postkomunistického Československa respektive České republiky tehdy trvalo dlouho, a tak jsem odjel teprve začátkem února. Tím na projekty, které mě čekaly a systematické zkoumání CH (Confoederatio Helvetica ‐ latinsky Švýcarská konfederace) o víkendech jsem měl efektivně 10 měsíců. V Lonze AG se mluvilo, jak „Walliser Ditsch“ (místní nářečí a nejtěžší ze všech dialektů „Schwizer Dütsch“, kterému nerozumí dobře ani většina Švýcarů z jiných kantonů na sever od Alp), tak spisovnou němčinou Hochdeutsch i anglicky. Tak se mi samozřejmě angličtina a zvláště němčina skvěle hodily a ročního pobytu jsem využil k růstu svých aktivních jazykových schopností při denní komunikaci v práci i mimo ni. Po diskusi s mým šéfem Dr. Michaelem Bokelem o tom, co jsem dříve dělal a co mě zajímá, jsem dostal 3 úkoly:

1. Prozkoumat, jestli k něčemu může být užitečná kapilární superkritická fluidní chromatografie (Carlo Erba) zakoupená v tehdejší obecné SFC euforii;

2. Zavést preparativní LC na obracených fázích (RP) a na základě existujících analytických HPLC metod provést jejich převedení do preparativního měřítka (up‐scalling) za účelem izolace minoritních píků neznámých nečistot na analýzu MS a NMR;

3. Prozkoumat potenciál nově zakoupeného prvního přístroje Agilent 3D CE ve firmě pro analýzu řady chemikálií z výroby derivátů kyseliny nikotinové, tehdy nosného programu firmy Lonza, která vyráběla většinu světové produkce.

Tehdy jsem už měl jasno, že si chci někde udělat PhD, a vědec musí publikovat, nechce‐li zahynout ‐ známé „publish or perish“ (41), jako výsledek mého zkoumání v projektu (1.) jsem publikoval práci o separaci polyglycerolů (42) vyráběných Lonzou, což sice kapilární SFC nezachránilo od vyřazení, ale mě umožnilo být Lonzou vyslán na pro mě první konferenci série „International Symposium on High Performance Liquid Phase Separations (HPLC)“ tedy HPLC‐1993 do Hamburgu (43). Problém ve firemním výzkumu je často skutečnost, že není možno publikovat většinu výsledků, a často to nejzajímavější. To byl i můj případ v obou zbývajících projektech (2.) a (3.), nicméně oba byly velice úspěšné. V projektu (2.) jsem preparativní HPLC před mým odchodem v prosinci 1993 předal velice schopnému zkušenému laborantovi Philipovi Gundi, a při mé návštěvě Lonzy po bezmála 20 letech v roce 2012 mi Michael a Philip k mé veliké radosti ukázali, jak se mnou zavedená obecná metoda stále používá, samozřejmé s množstvím nových kolon. Během roku 1993 v Lonze jsem jasně cítil, že pobyt v cizině je co mi doposud celý život chybělo, a cítil jsem velkou touhu víc cestovat, poznat svět a vyrazit mimo starý kontinent. Než skončil můj pobyt v Lonze, měl jsem nabídku od University of Tasmania na PhD se vzácným stipendiem na pokrytí životních nákladů (UTAS jich udělovala ročně 6). Lonzu jsem opouštěl s mým nově nabytým obdivem ke Švýcarsku, a to zdaleka nejen na základě ekonomickém. To jsem neměl tušení, že za nějakých 6 let potkám mou budoucí ženu a bude to Švýcarka (a Australanka)!

UTAS AUSTRÁLIE

Začátkem února 1994 jsem dorazil do Hobartu jako dvousettisícového „hlavního města“ půlmilionového ostrovního státu Tasmánie, rozlohou podstatně větší než ČR, bohatým panenskou přírodou a s příjemným mírným klimatem. Netušil jsem, že se mi stane domovem na podstatně delší dobu než 3‐4 roky na PhD, a proto můj přístup byl Tasmánii se snažit poznat, než odtud odjedu zpátky do Evropy s mým PhD. To jsem podal v roce 1997 a v následujícím roce promoval s vysněným „PhD in Chemistry“ z anglicky mluvící země. Ohledně mého návratu do Evropy člověk míní a okolnosti a život mění, a tak jsem zůstal déle a pak získal prestižní pětileté Australské „mid‐carreer“ Australian Research Council Research Fellowship od roku 2000. Toho času jsem též poznal mou budoucí manželku, původně z CH, ale též hrdou Australanku a Tasmaňanku, která nemluví česky, a tak se doma bavíme německy. Tím bylo též rozhodnuto, že zůstávám nadále v Austrálii. Dále ve zkratce: po dalším prestižním, tentokrát evropském FP6 Marie Curie Excelence Grants and Fellowship v Irsku, jsem se opět vrátil na UTAS a jako výzkumný „New Stars Profesor“ od roku 2010. V roce 2012 jsem získal znovu další prestižní pětileté Australské Australian Research Council Future Fellowship Level 3 (první a v roce 2013 stále jediné Level 3 na UTAS). Bydlíme nedaleko od Hobartu, užíváme příjemný australský styl života a s potěšením sledujeme vzrůstající popularitu ostrovního státu Tasmánie. Kromě ekonomické prosperity ale Austrálie nabízí panenskou přírodu a největší délku pobřeží a rozlohu na hlavu a na rozdíl od pár jiných zemí, tady v Austrálii s teplými klimaty bez zimy. Rád zde vítám mnohé kolegy a studenty z ČR i odjinud, a co se týče studentů a mladších kolegů mám radost, že mohou užívat světa bez krutých zábran, kterým jsme byly má generace a generace starší vystaveni do roku 1990.

ZÁVĚREM

Během mé pracovní dráhy jak v Česku, tak v cizině jsem měl to štěstí, že jsem mohl pracovat s mnoha skvělými lidmi, kteří mě inspirovali a obohatili můj život pracovní i osobní. Byl jsem vždy hrdý na to, odkud pocházím, a též na to, že relativně velké množství mezinárodně uznávaných odborníků v oblasti analytické chemie, separací a chromatografie pochází z Česka a ze Slovenska. V mých prezentacích, které ukazuji, když dojde na tradice vědy a techniky v ČR, jsou jména čítajíce velikány jako Rudolf II., Gregor Mendel, Jan E. Purkyně, Sigmund Freud, Ernst Mach, Josef Resl, Viktor Kaplan, Prokop Diviš, Emil Škoda, Jaroslav Heyrovský, Oto Wichterle a jiní.

Mých více než 20 let mimo ČR mělo a má tu zásadní výhodu, na rozdíl od odchodů do r. 1989, že ty od r. 1990 jsou chemickou terminologií „reversibilní“. Proto je možnost si volnost pohybu dnes skoro všude na Zemi vychutnat bez tlaku obrovské váhy nevratných rozhodnutí. To neznamená, že bych nebýval měl stesk po vlasti, hlavně v prvních 5 letech, ale člověk ví, že se může kdykoli vrátit. Tu možnost neměly generace před námi a nedovedeme si představit, jak to muselo být tvrdé.

Dnes jsou možnosti profesní i osobní mobility masově dostupné jako nikdy předtím v historii. Já svou roli v souvislosti se svou starou vlastí Českou republikou vidím především v pomoci těm mladým kolegům z Česka a ze Slovenska, stejně jako odjinud, kteří mají zájem realizovat to, co moje generace a já jsme tolik postrádali: jezdit po světě, pracovat v jiných zemích a dívat se kolem sebe. Mnohokrát jsem měl to potěšení uvítat u mě na pracovních návštěvách řady kolegů z ČR, včetně studentů na delších pobytech. Tím napomáhám maličkým dílem, ale snad přece trochu, aby budoucí generace znovu posunuly Českou republiku mezi nejvyspělejší země v Evropě a na světě. Moje generace se toho, zdá se, nedočkáme, ale věřím, že možné to je.