Radosti i starosti postdočky ve Velké Británii - DÍL 1.

Počáteční nadšení i překvapivá zjištění

Proč se někteří lidi dobrovolně vrhají do spárů neúprosného a nejistého akademického světa, kde čas plyne tak nějak rychleji a sehnat financování na svůj výzkum je někdy jako kvalifikace na olympiádu? A jaké to vůbec je, bádat na slavné University of Cambridge, která je pro mnohé zahalena mystickou aurou nedosažitelného tajemna? Jak se liší postgraduální vzdělávaní v Británií a v České republice? A je opravdu všechno, co se třpytí, zlato?

Nadace Experientia/Soňa Krajčovičová: Studium na University of Cambridge

Tyto a mnohé další otázky spojené s mým odjezdem na zahraniční stáž v sobě, ale i s některým mými kolegy a rodinnými příslušníky, řeším intenzivně už několik měsíců, a proto bych se ráda v této blogové minisérii na pokračováni podělila o své zážitky právě ze života v Británii a s mou zkušeností zahraničního postdoca (pozn.: postdoc, postdoktorand = vědecký pracovník po ukončeném doktorském studiu), která je svým způsobem unikátní. Svou stáž jsem zahájila letos v červenci a jsou tomu teď dva měsíce, co tady jsem – proto bych se v dnešním úvodním příspěvku chtěla věnovat hlavně svým prvním dojmům z univerzity, z nové výzkumné skupiny a také tomu, za co jsem vděčná českému systému výuky na přírodovědeckých fakultách a čím by se naopak Česká republika mohla inspirovat v Británii.

Nadace Experientia/Soňa Krajčovičová: Studium na University of Cambridge

Můj první týden po zahájení stáže byl zaměřen hlavně na vyřizování potřebné dokumentace, bezpečnostnímu zaškolování a byrokracie, jak to již na novém místě a v jiné krajině chodí. Procesu bezpečnostního zaškolováni (tzv. safety induction) předcházelo nastudování dokumentace, kterou jsem dostala ještě před nástupem a činila zhruba stostránkový dokument. Rovněž mi byl poskytnut jakýsi manuál na moji novou skupinu v rozsahu asi dvaceti stránek, kde byly obsažené základní informace o chodu skupiny, web linky k rezervaci přístrojů a další užitečné informace pro nového člověka zvenčí. Oba manuály jsem s pečlivostí sobě vlastní studovala asi čtyři dny, abych pak zjistila, že realita bude nakonec stejně jinačí. 🙂 Ale o tom možná jindy.

Nadace Experientia/Soňa Krajčovičová: Studium na University of Cambridge

Co se mi hned v úvodu mého příchodu do UK moc líbilo byl fakt, že snad všechno se vyřizovalo online – kromě safety induction, které se mnou prošel starší postdoktorand ze skupiny, jsem byla schopna si vyřídit pracovní smlouvu, zaměstnaneckou kartu, uživatelský účet na univerzitě, telefonní číslo, účet v bance nebo registraci u doktora bez toho, abych musela kamkoliv fyzicky jít (i když absolvovat vstupní prohlídku po telefonu je taky celkem zážitek). Vyřizovat byrokracii online je něco, co v ČR trochu chybí a doufám, že se to do budoucna ještě zlepší. Nejsem si jistá, jestli to tady bylo následkem covidu a omezení lidského kontaktu, ale pokud ano, tak alespoň v tomto směru rozvoje online služeb byla ta pandemie k něčemu dobrá.

Nadace Experientia/Soňa Krajčovičová: Studium na University of Cambridge

Skupina prof. Springa, ve které působím, činí momentálně asi 30 lidí, z toho je 7 postdoktorandů včetně mě. Všichni máme vlastní zdroje financování, bez kterých bychom ve skupině být nemohli, což je celkem běžná praxe na zahraničních univerzitách a je to rozdíl oproti ČR, kde jsou postdoci mnohem častěji placeni přímo svým vedoucím výzkumné skupiny. Co bylo pro mě ale větší překvapení, byl fakt, že pokud chce tady člověk dělat doktorát, tak i na to potřebuje mít své vlastní financování, které mu pokrývá náklady na živobytí a školné a které zajistí buď college (systém tzv. colleges je velmi speciální systém pro Oxford i Cambridge, kterému by se hodilo věnovat samostatný příspěvek) anebo třeba externí podporovatel, například farmaceutická firma. Proto je hodně lidí podporováno na doktorátu třeba AstraZenecou, která má přímo v Cambridgi i pobočku. To je tedy zcela jiná praxe, než v České republice, kde doktorand má peníze ze státního doktorského stipendia a ještě bývá placen i přímo svým školitelem (alespoň tedy v našem oboru). Tady školitel za plat svého PhD studenta prakticky neodpovídá, což má své výhody i nevýhody – může si dovolit jich mít „neomezeně“ ale zároveň jsou stipendia pro doktorandy opravdu prestižní, a ne na každého se dostane (na druhou stranu je pak výběr studentů o to kvalitnější). Bylo mi řečeno, že pokud člověk nesežene peníze na doktorské studium, tak se může pokusit o samofinancování, což ale bývá spíš výjimka – i na postgraduálním levelu stále musíte platit školné, které činí pro domácího studenta ročně zhruba 8,500 liber a pro zahraničního astronomických 30,000 liber… A to jste ještě nejedli a nebydleli. 🙂 Bohužel, díky Brexitu jsou studenti z EU od ledna 2021 taky bráni jako internacionální (pokud se jim do 30.6. letošního roku nepodařilo získat status usedlíka, tzv. pre-settlement nebo settlement status). Já jsem měla to veliké štěstí, že se mi tenhle status podařilo získat před zahájením stáže, a proto jsem se naštěstí vyhnula vyřizování víz, které jsou rovněž pro práci v Británií pro občany EU od ledna povinná. Mám však dva kolegy z Německa, kteří o víza žádat museli a z jejich vyprávění vím, že to nebyla žádná příjemná a už vůbec ne levná zkušenost (celý proces stál zhruba 2,000 liber)…

Nadace Experientia/Soňa Krajčovičová: Studium na University of Cambridge

Naopak příjemně zjištěným faktem bylo, že ačkoliv je prof. Spring excelentní kapacita ve svém oboru, publikuje v prestižních časopisech a má velikou skupinu, je to stále jenom normální člověk, kterému jeho studenti hned tykají (obecně se na univerzitě na vykání moc nehraje a je jedno, jestli jste pregraduální student nebo profesor) a který lidi ve své skupině respektuje a podporuje v jejich kariérních cílech a možnostech. Samozřejmě je nad jeho síly se dennodenně věnovat všem, ale pokud má člověk věci k řešení, tak není žádný problém si s ním sjednat schůzku a zkonzultovat je. Ve skupině je obecně hezká atmosféra a funguje jako dobře namazaný stroj, který se řídí prakticky sám. Protože je to poměrně velká skupina, je navíc rozdělena tematicky na tři podskupiny, kde každá má svého lídra. Ten organizuje menší podskupinové meetingy a celkově zastřešuje témata, které se řeší. Každému ve skupině je navíc přiřazena nějaká role – třeba starostlivost o různé analytické přístroje, organizace group meetingů, objednávání často používaných chemikálií a rozpouštědel a tak podobně. Lidi si navzájem pomáhají s chemií, vyměňují si poznatky a zjištění téměř na denní bázi a vůbec nemám dojem, že by tady vládla nějaká rivalita, soutěživost nebo nevraživost, spíše naopak. Prakticky každý, koho jsem potkala, se mi hned automaticky představil a ptal se mě, jak se mi ve skupině líbí nebo jakému projektu se budu věnovat – premisa, že Briti jsou „chladní psí čumáci“ se mi tedy zatím nepotvrdila. 🙂

Nadace Experientia/Soňa Krajčovičová: Studium na University of Cambridge

Jedno zjištění, které mě ale poněkud zarazilo bylo, jak poměrně málo zkušeností z laboratoře britští studenti mají při nástupu na doktorát, oproti studentům v ČR. Plyne to ze skladby studia, které je na bakalářském levelu zaměřeno prakticky jenom na teorii (pominu povinné laboratorní cvičení, které – co si budeme povídat – člověka na opravdovou práci v laboratoři stěží připraví). Bakalářští studenti nemají experimentální bakalářskou práci, nýbrž jenom teoretickou a k práci v laboratoři se dostanou až na magisterském studiu, které trvá jeden rok a na které ale ne všichni automaticky jdou. Navíc i během toho jednoho roku jsou v laboratoři jenom zhruba čtyři až pět měsíců, což na naučení dobrých laboratorních návyků organického chemika není mnoho. Pokud se student tedy rozhodne pokračovat na doktorát, je v prvním i druhém ročníku pod denním dohledem staršího kolegy, který je mu přiřazen, jelikož není v laboratoři tolik samostatný. To je samozřejmě úplně jiná praxe, než na kterou jsem byla zvyklá z České republiky, kde bakalářští studenti začínají pracovat na jejich závěrečných pracích často už v polovině druhého ročníku, navíc navazující magisterské studium trvá dva roky a student tráví v laboratoři prakticky každý den po celou dobu studia. Na doktorát pak jdou většinou s dvou až tříletou praxí v laboratoři, a tudíž jsou už docela samostatní. Rovněž důraz na publikační výkon a s tím související pracovní tempo se mi zdá v České republice vyšší – to zřejmě souvisí s faktem, že pro úspěšné ukončení PhD tady v podstatě nepotřebujete mít žádnou publikaci v časopisu a stačí vám obhájit disertační práci před komisí. Většinou se vám alespoň jedna publikace povede (hodně záleží na projektu, na kterém pracujete), ale není to podmínka pro ukončení a tím se dost mění „mindset“ PhD studentů i jejich školitelů tady oproti ČR. Během studia vás navíc nečekají žádné zkoušky ani státnice, jenom první a druhý rok jakási mini obhajoba před univerzitní komisí, kde prezentujete výsledky své práce za uplynulé období. Faktem je i to, že po dokončení doktorátu spousta studentů míří do průmyslu a farmaceutických firem a jenom malé procento zůstává v akademické sféře a pokračuje na postdoc.

Jsem tedy vděčná za moje pregraduální roky na Masarykově univerzitě a doktorské studium v Olomouci, které mi umožnily pracovat a zdokonalovat se v organické syntéze a práci v laboratoři snad už od poloviny bakalářského studia a rozhodně bych tuto praxi na českých univerzitách dále podporovala, protože dává českým studentům praktickou výhodu oproti mnohým zahraničním univerzitám.

Jelikož letní období, které s sebou nese celkový pracovní útlum (to je společný rys asi na všech univerzitách 🙂 ) pomalu končí, s rozjíždějícím se začátkem trimestru (další specialita Cambridge je rozdělení akademického roku na tři trimestry místo dvou semestrů) se rozjíždí i skupinové meetingy a prezentace, různé postdoktorandské setkání v rámci univerzity a taky mentoring program, do kterého jsem se již přihlásila a na který se nesmírně těším – ale o tom zase někdy příště. 🙂