Jaká je role editora v otevřeném recenzním řízení? A proč je málo hodnotitelů?

Jak se mění role editora v otevřeném hodnocení? A jak vyřešit nedostatek kvalitních recenzentů?

Editor jako moderátor a posuzovatel

V systému anonymního recenzního řízení, které je uplatňováno v tradičních časopisech, editor vybírá recenzenty a působí jako takový garant jejich vhodnosti. V podstatě má dvě funkce. Za prvé je zprostředkovatelem diskuze a částečně také posuzovatelem. Jako prostředník editor překládá a shrnuje recenze pro autora, aby pochopil všechny recenzní připomínky. Za druhé pak moderuje veškerou komunikaci mezi recenzenty a autory, aby zajistil rozumnou a profesionální komunikaci a samozřejmě konstruktivní diskuzi. Jako posuzovatel pak editor interpretuje připomínky recenzentů (případně i reakce autorů na ně) a rozhoduje, zda má být práce přijata, upravena nebo zamítnuta.

Pozor na objektivitu připomínek

V otevřeném peer-review hodnocení však již editor opouští roli zprostředkovatele diskuze. Recenzenti totiž vzájemně svou identitu znají a komunikují spolu zcela veřejně. To může vést k profesionálnější výměně názorů. Problematické ale je, že situace, kdy se autoři a recenzenti znají, může recenzenty odrazovat od podávání potřebných, avšak nepopulárních, či dokonce kontroverzních připomínek. Takový efekt může nastat zejména v momentě, kdy jsou autoři uznávanými kapacitami nebo zastávají vysoké akademické posty. Tento aspekt tedy s sebou nese potřebu důsledného výběru vhodných recenzentů, kteří nebudou mít problémy s objektivními připomínkami, ať už je autorem kdokoli. Objektivní zpětná vazba je zcela zásadní a je tedy nutné zabránit situaci, kdy se recenzent bude bát podat i nepříjemnou kritiku.

Editor jako účastník diskuze

Editor otevřeného recenzního řízení potřebuje mít řadu stejných dovedností jako editor v anonymním recenzním řízení. Má také za úkol vybrat recenzenty, poskytuje pokyny ohledně kritérií recenzního řízení, vhodné komentáře, dále má porozumět recenzím a v případě potřeby je autorovi přeložit. Kromě toho nutně potřebuje umět moderovat diskuzi. V jistém smyslu je editor v otevřeném řízení jedním z účastníků diskuze, proto musí diskuzi usměrňovat jemnějším způsobem, nemá nad ní absolutní kontrolu.

Editor musí být v procesu plně zapojen a rychle reagovat

Například v The Journal of Open Source Software, kde jsou otevřená řízení běžná, vynakládá editor značné úsilí na to, aby usnadnil konstruktivní diskuzi mezi recenzenty a autory. Snaží se napomáhat komunikaci. To znamená, že jí v žádném případě nebrání, reaguje na problémy dříve, než se stanou závažnými, a také diskuzi řídí tak, aby se dospělo ke konsenzuálnímu rozhodnutí.

Editor by tedy měl být do procesu plně zapojen a ne pouze jednou týdně kontrolovat recenze. V ideálním případě by měl na veškeré nedostatky v recenzích reagovat aktivně a rychle.

„Jsme přesvědčeni, že tento otevřený model spolupráce při editaci je důležitou příležitostí pro autory, recenzenty a editory, aby společně pracovali na silných publikacích, a že editoři jsou schopni jej podporovat. Nevyžádaná veřejná zpětná vazba od autorů potvrdila, že tento způsob práce je pozitivní a novou zkušeností, ačkoli jsme mezi autory neprováděli systematický průzkum,“ uvádí Daniel S. Katz, který vede pracovní skupinu FORCE11, a Arfon M. Smith, šéfredaktor časopisu Journal of Open Source Software.

Kvalitních recenzentů je málo. Je čas začít jim platit?

Dosud byla řeč o roli editora, ale žádné recenzní řízení se pochopitelně nemůže obejít bez recenzentů. Většina seriózních časopisů chce, aby každý článek recenzovali alespoň dva odborníci – ideálně pak čtyři. Proto se snaží najít dobré recenzenty a často se obracejí na takové akademické pracovníky, kteří jsou velmi produktivní a je u nich předpoklad, že recenze vypracují v rozumném časovém horizontu. „V průměru dostávám deset až dvacet pozvánek týdně, mnoho z nich od seriózních časopisů,“ podotýká Adrian Furnham, který je profesorem psychologie na BI Norwegian Business School v Oslu a bývalým profesorem psychologie na UCL. Ten dále uvádí, že v průměru zvládne jednu až dvě recenze týdně, žádosti ale stále přibývají.

Recenzenti nestačí růstu množství odborných časopisů

Nastávají tak potíže s tím, že kvalitních recenzentů zkrátka není dost. „Minulý měsíc jsem byl požádán o posouzení 53 dokumentů. Za předpokladu, že by každá recenze trvala tři hodiny, by mi přijetí těchto žádostí zabralo více než 150 hodin, tedy téměř 19 osmihodinových dnů,“ upozorňuje Furnham. Takový objem žádostí je podle něj ale dnes již standardem. Odráží mimořádný nárůst počtu akademických časopisů v posledních dvou desetiletích. Nárůst časopisů je přitom reakcí na ústřední roli, kterou publikace hrají v akademickém hodnocení.

Potíže s nalezením dostatečného počtu recenzentů vedly mnoho časopisů k tomu, že požadují, aby autoři navrhli své vlastní recenzenty. „Samozřejmě nastává pokušení uvést několik sympatizujících přátel, kteří se mohou spojit v podpůrnou kabalu: Já pozitivně hodnotím tvé práce a ty děláš totéž pro ty moje,“ upozorňuje Furnham. Jako řešení pak nabízí návrh, podle kterého by se dal celý proces profesionalizovat tím, že recenzentům za jejich čas zaplatíme. „Koneckonců, většina redaktorů dostává zaplaceno, i když vzhledem k jejich odbornosti často žalostně málo, a ziskové časopisy přinášejí svým vydavatelům slušné zisky,“ uzavírá Furnham.

Právě tohle ale může být kámen úrazu v případě otevřeného publikování i stále aktuálního tlaku na to, aby velká nakladatelství snížila své poplatky. Na zaplacení recenzentů zkrátka nemusí být peníze.