Prokop Hapala: Mají být vědci manažeři?

Za svoji práci si letos odnesl Cenu Neuron pro mladé a nadějné vědce. Naše redakce přináší rozhovor s čerstvým laureátem o české vědě, grantech a jeho výhledech do budoucna.

Jak jste se cítil, když jste zjistil, že vám byla udělena Cena Neuron pro mladé a nadějné vědce?

Musím se přiznat, že jsem to trochu čekal. Prvotní impulz přišel od vedoucího oddělení, který mě přesvědčil, že mám velkou šanci uspět. Ale i tak to byl celkem nával radosti, zvlášť když mi to oznámení přišlo jen pár dní po informaci, že jsem postoupil na ústní pohovor ERC grantu.

Za jaký výzkum jste cenu dostal?

Za vysvětlení principu sub-molekulárního rozlišení v mikroskopii atomových sil (AFM). AFM si můžeme představit jako gramofon s atomárně ostrou čtecí jehlou. Před více než deseti lety se skokově zvýšilo rozlišení poté, co se na konec čtecí jehly připojila molekula vodíku nebo oxidu uhelnatého. Ale nevědělo se proč. A já jsem to vysvětlil a také jsem udělal simulační program, který dokáže velice rychle nasimulovat obrázky. Ten se dá použít na více věcí. Třeba jsme vyvinuli metodu, jak z obrázku rekonstruovat elektrostatické pole, tedy jak je rozložený náboj v molekulách. Na mém postdoku ve Finsku jsme můj program zase používali pro trénování neurální sítě na rekonstrukci 3D geometrie molekul z AFM obrázků – jinými slovy jsme z obrázků vypočítávali, jak jsou v molekulách rozestavěné atomy.

Vedavyzkum.cz: Prokop Hapala: Mají být vědci manažeři?

Zmiňujete svůj postdok na finské Aalto University. Je nějaký rozdíl mezi českým a finským prostředím vědy?

Měli skvělý systém, jak si vychovávat nadějné talenty. U nás mě trochu mrzí separace mezi univerzitami a ústavy Akademie věd. K nadějnému studentovi se na AV ČR dostanete jen tak, že máte grant, a většinou je to někdo ze zahraničí. Ve Finsku mají přes léto nepovinné semestrální projekty. To znamená, že se přihlásí pouze pregraduální studenti, kteří mají zájem. Jejich školitelé potom mají perfektní příležitost s nimi zkusit nějakou novou ideu. Nejsou to žádná samoúčelná cvičení, ale třeba i riskantní projekty, které vyjít nemusí. Ale když se to podaří, pak je to objev. Zároveň zkoumají něco, na co nemá smysl čekat, než se vypíše a schválí projekt.

Máte za sebou nejenom postdok ve Finsku, ale i stáže v Německu a Nizozemsku. Co vám to dalo?

Například v Německu jsem se seznámil s využitím neuronových sítí ve fyzice od průkopníka v této oblasti (Jörg Behler). Ale také jsem začal přemýšlet o životě z jiné perspektivy. Třeba že osobní vztahy jsou pro mě důležitější, než jsem si dřív myslel. A také, že dnes uznávané představy o budování vědecké kariéry dost ignorují rozměr osobního života.

Jak to myslíte?

V podstatě všichni zahraniční doktorandi nebo postdoci, které jsem poznal, řešili podobné problémy – nebyli si jistí, jestli zůstanou na dané instituci a kam pak půjdou. Například vědci s rodinou vynakládali značné úsilí na hledání práce pro partnera nebo partnerku, školky pro děti, případně žili dlouhodobě separovaně.

Myslím, že západní univerzity trochu spoléhají i na to, že třeba v Indii nebo Rusku bude vždy dost vědců a vědkyň ochotných vyměnit životní jistoty za to, aby se dostali „na západ“. Této strategii nahrává na jednu stranu nedostatek permanentních akademických pozic a nadbytek doktorandů na druhou stranu. Podle mě se taková nejistota vědců musí nezbytně podepsat i na kvalitě výzkumu.

Vedavyzkum.cz: Ing. Prokop Hapala, Ph.D. (FZU - Fyzikální ústav AV ČR)

Myslíte si tedy, že vědci prostě ven „na zkušenou“ nemusí?

Naopak, zkušenosti a inspirace z různých vědeckých pracovišť jsou pro odborný rozvoj zásadní. Ale také by mohla fungovat větší interakce a výměna v rámci Česka uvnitř Akademie či mezi univerzitami. Zkušenosti lze získat i z krátkodobých, třeba měsíčních pobytů na zahraniční univerzitě. Pokud jde ale o pobyt delší než rok, tak se jedná o v podstatě nevratnou životní změnu, a tam by byly namístě nějaké garance do budoucna. Mělo by to být nějak institucionálně ošetřeno po všech stránkách, aby tu celou tíhu nenesli osobně sami vědci.

V roce 2018 vám vyšel článek v časopise Nature, na kterém jste se podílel jako spoluautor. Napadá mě, že možná i díky spolupráci s fyzikálními institucemi v různých zemích máte na svém kontě článků v časopisech ze skupiny Nature Research více. Jak se navazují úspěšné mezinárodní spolupráce?

Přiznám se, že ty spolupráce většinou navázal můj bývalý školitel Pavel Jelínek, který je v tom velmi aktivní a schopný, což bych se měl do budoucna také naučit. Mně se to spíše stávalo mimoděk. Například jsem se na konferenci s někým zapovídal, a tak vznikla spolupráce. V posledních letech, když už je můj simulační program známý, tak mě občas osloví lidé sami. Buď chtějí využívat můj program a potřebují něco doplnit, nebo potřebují radu.

Většina fyzických konferencí je momentálně pozastavena. Vadí to vaší práci?

Cestování nemám moc rád, ale uvědomuji si, že se s lidmi stýkám méně a nemám tolik podnětů. Na konferenci čerpáte inspiraci z prostředí. Je to úplně jiné než číst články, které musíte aktivně hledat. Třeba i můj simulační model jsem vyvinul na základě podnětu z konference. Sepisoval jsem tou dobou dizertaci na odlišné téma, ale jedna přednáška mě zarazila tím, jak obrázky z atomového mikroskopu krkolomně interpretují. A jak jsem se na to díval, napadlo mě mnohem prostší vysvětlení. Dali jsme se do řeči a během krátké doby jsem udělal výpočetní kód, vše jsem vysvětlil a fungovalo to mnohem lépe. Jsem hodně vizuální člověk, takže obrázky jsou pro mě ideální podnět. (smích)

Čemu se chcete věnovat do budoucna?

Zajímá mě, jak by se daly vyrábět složité miniaturizované stroje, jako jsou třeba počítače nebo umělé živé organizmy z molekul. Mám určité nápady, jak k tomu využít kombinaci atomových mikroskopů s něčím podobným jako je DNA. Na to téma jsem podával grantové žádosti do ERC Starting Grant a GAČR Junior Star. Bez ohledu na to, jestli ty granty dostanu, je pro mě teď zásadní mít nějaké vlastní studenty a postupně si budovat výzkumnou skupinu. V souvislosti s tím jsem se také domlouval na výuce na VŠCHT, abych se začal se studenty více vídat.

Je těžké žádat o ERC grant?

Nepřipadalo mi to až tolik odlišné od grantů GAČR, ale asi proto, že těch jsem předtím také moc nenapsal. V ERC grantech je důležitá první část (B1), která má být srozumitelná neodborníkům a jasně ukazovat, jak projekt směřuje k nějakému zásadnímu průlomu, který posune lidstvo. Myslím, že se mi to povedlo, protože tomu opravdu věřím. Spíše jsem se musel trochu krotit, aby to nevyznělo už moc sci-fi. Zásadní vliv při psaní na mě měla paní Ilona Gottwaldová z grantové kanceláře FZÚ, která mě do psaní ERC namotivovala, a také mi dávala zpětnou vazbu ohledně čtivosti a pochopitelnosti.

Mluvil jste o založení vlastní skupiny. Znamená to, že budete vedoucí. Musí mít vědec v této pozici nějaké zvláštní schopnosti?

Připadá mi, že mnozí úspěšní vedoucí vědeckých skupin spíše mají schopnosti, jaké potřebují třeba podnikatelé nebo špičkoví manažeři. Chci říct, že jsou to skvělí odborníci, ale nad ostatními vynikají „měkkými dovednostmi“ jako třeba silnou vůlí, schopností zvládat stres a tlačit sebe a svůj tým přes překážky. Až nyní si plně uvědomuji, jak jsou tyto vlastnosti výjimečné. Na druhou stranu se ptám, jestli je ideální, aby se tento „podnikatelský“ model vědce razil jako jediný správný. Člověk dnes prakticky nemůže mít dlouhodobě úspěšnou vědeckou kariéru bez toho, aby se stal vedoucím skupiny. Proto si myslím, že by lidé s výbornými odbornými schopnostmi, kterým chybí manažerské schopnosti, nemuseli být staveni automaticky na druhou kolej.

Můžete být konkrétnější?

Přechod z doktoranda nebo postdoka na pozici nezávislého vědce není triviální. Najednou musíte řešit spoustu věcí, které jste si dřív neuvědomovali, třeba žádosti o granty, spolupráce, byrokracii a mnoho dalších. Znám vědce, kteří se tohle učili dlouhé roky a do vedoucí pozice přecházeli spojitě vytvářením malé skupiny uvnitř skupiny svého vedoucího. To mi připadá jako docela dobrý model. Nicméně lidem, kteří odjedou na postdoc se nenavazuje tak jednoduše a nemyslím si, že to vždy prospívá. Možná to je filtr, že ti nejodolnější, kteří to zvládnou, mají pak nejlepší předpoklad být dobrými vedoucími, ale na druhou stranu odpadne spousta lidí, kteří mohli být dobrými vědci.

Jaký přístup k vědě by tedy byl ideální?

Přijde mi, že společenská nálada vyzvedává osobní úspěch nad priority celku, třeba pokrok lidstva. Cítím, že soukromý sektor je považován za prestižnější než veřejný. Vědecké instituce dnes nenabízí tak dobrou životní perspektivu ani prestiž ve srovnání s komerční sférou. Proto dnes každý vědec přemýšlí, že by asi udělal lépe, kdyby šel dělat finanční analýzy pro banku nebo programovat e-shop. Sám jsem chvíli vyvíjel letecký simulátor jedné herní firmě, pak mi ale připadlo líto zahazovat to, co už jsem ve vědě dokázal. Myslím, že bychom měli přemýšlet nad tím, jak využít schopnosti každého jednotlivce, aby byl docílen co nejrychlejší celospolečenský pokrok.

Prokop Hapala

vystudoval FJFI ČVUT (Bc.), VŠCHT (Ing.) a MFF UK (PhD.). Zabývá se především teoretickým porozuměním a rozvojem mikroskopie s rastrovací sondou, kde objasnil některé základní mechanismy sub-molekulárního rozlišení. Po dokončení doktorátu získával zkušenosti na finské Aalto University, v nizozemské University of Amsterdam a německé Georg August University of Göttingen. Nyní působí na Fyzikálním ústavu AV ČR. V roce 2016 získal Prémii Otto Wichterleho a v roce 2021 Cenu Neuron pro mladé a nadějné vědce.