Ing. Jiří Václavík
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V DUBNU 2016
Ing. Jiří Václavík se narodil ve Vsetíně v roce 1988. V roce 2013 vystudoval obor Výroba léčiv na Fakultě chemické technologie Vysoké školy chemickotechnologické v Praze a za nejlepší diplomovou práci získal několik ocenění – Českou hlavu, Cenu Wernera von Siemense a Cenu Unipetrolu. V roce 2016 vystudoval obor Podniková ekonomika a management na Vysoké škole ekonomické v Praze. V současné době studuje doktorské studium v oboru organická chemie a zároveň působí na Ústavu organické chemie a biochemie, AV ČR, v. v. i. Od roku 2011 spolupracuje s ETH Zürich ve Švýcarsku, kde několik let pracoval.
Jak jste se k chemii dostal?
Když pro mě v sekundě nebo tercii na osmiletém gymnáziu chemie začala, prohlásil jsem, že to nikdy dělat nebudu, protože jsem z první písemky dostal 3-. Pan učitel byl přísný a chtěl po nás, abychom se to poctivě, hodně detailně naučili, na což jsem tehdy nebyl moc zvyklý, i když dnes vidím, že bych k tomu jako učitel přistupoval úplně stejně. Postupem času jsem začal zjišťovat, že je to celkem zajímavý obor, ale i tak mě středoškolská chemie příliš nebavila, často na mě totiž působila jako jízdní řád bez logických vazeb. Pak jsem si však v novinách přečetl rozhovor s profesorem Josefem Michlem, který má polovinu skupiny v Praze a polovinu v Boulderu v Coloradu v USA. Popisoval chemii úžasným způsobem, což mě velmi zaujalo, a tak jsem mu napsal – tehdy jsem netušil, že je až taková kapacita. Hned jsem poznal, že vyniká nejenom odborně, ale i lidsky. Napsal mi nádherný email, ať to nevzdávám, že středoškolskou chemií musím projít, ale pak to bude jen a jen zajímavější. Doporučil mi nějakou literaturu, kterou jsem si mohl mezitím přečíst. Abych zjistil víc, účastnil jsem se chemické olympiády a tzv. KSICHTu – Korespondenčního semináře inspirovaného chemickou tematikou, který dodnes pořádají studenti chemie pro středoškoláky. Několikrát za rok připraví sérii úloh, které si můžete stáhnout z internetu, vyřešit a poslat do Prahy, kde to ti vysokoškoláci opraví a obodují. Třicet nejlepších řešitelů pak jede na soustředění KSICHTu a mohou strávit týden v laboratoři v Praze. Tam jsem přičichl k chemii tak, jak se dělá na vysoké škole, a podal jsem si přihlášku na VŠCHT na Syntézu a výrobu léčiv.
Je na VŠCHT podle vás patrné, že některé obory preferují ženy a jiné muži?
V oborech, jako jsou léčiva, biochemie a potraviny, je více žen, zatímco takové chemické inženýrství a fyzikální chemie táhnou spíše kluky. Nevím, čím to je, ale je pravda, že i mé přítelkyni dali v laboratoři nejdříve typicky „ženské“ výzkumné téma. Měla pipetovat biologické vzorky a analyzovat markery nemocí, což tehdy ve skupině dělaly jenom holky. Nebyla z toho příliš unešená. Když viděla, že já dělám něco zcela odlišného, katalýzu, zkusila si ji ve Švýcarsku v roce 2011 a zjistila, že ji to baví daleko víc, i když to bylo považováno spíš za téma pro pány. Katalýze se věnuje dodnes.
Mohl byste prosím laicky vysvětlit, čemu se výzkumně věnujete v současnosti?
Zabývám se chemií fluoru, konkrétně organickými molekulami, které fluor obsahují. Zaměřujeme se na to, jak fluor do molekul dostat, což může být obtížné, protože elementární fluor F2 je extrémně reaktivní a toxický plyn, který vyžaduje speciální vybavení laboratoře, školení apod. Proto vyvíjíme činidla, která již fluor obsahují, a umožňují jej tak zavádět do organických molekul. První rok doktorského studia jsem se učil vyrábět činidla, která v sobě nesou schovaný záporný náboj, takže reagují s kladně nabitými molekulami (nebo přesněji řečeno, s částmi molekul, které mají kladnější charakter). Potom jsme se s partnerkou dostali na dva roky do Švýcarska na ETH, kde jsme s kolegy vyvinuli činidla s opačnou, „kladnou“ polaritou, což jsou látky úplně jiného typu, reagující naopak s protějšky zápornějšího charakteru. Mým cílem bylo nejprve naučit se vyvíjet nejrůznější činidla na úrovni základního výzkumu, takže jsem si v té fázi příliš nelámal hlavu s tím, k čemu to bude. Prvořadým cílem bylo dospět k arzenálu metod a pokrýt tak co nejširší spektrum látek, u nichž lze tyto reakce provádět. Na aplikaci, tedy využití získaných nových molekul, jsem se zaměřil v druhé polovině doktorátu.
Vaše partnerka Bea se také výzkumně věnuje chemii. Bylo pro váš pobyt ve Švýcarsku důležité, že jste mohli odjet společně?
Rozhodně, tak jsme to i plánovali. Nechtěli jsme testovat, co se stane, když od sebe budeme tisíc kilometrů. Bei potom její profesor ve Švýcarsku nabídl, aby v laboratoři po prvním roce ještě zůstala. Souhlasila s tím, že tam bude maximálně na rok, abychom pak stihli dodělat doktorát v Praze. Můj školitel v Praze, doktor Petr Beier, a vedoucí švýcarské laboratoře profesor Antonio Togni naštěstí přistoupili na prodloužení i v mém případě, takže se nám tam oběma povedlo zůstat celou dobu.
Co vám prodloužení pobytu přineslo výzkumně?
Podařilo se nám rozšířit existující činidlo profesora Togniho obsahující trifluormethylovou skupinu (CF3–) na variantu s tetrafluorethylenem (–CF2CF2–). Zatímco na skupinu CF3– již prakticky nelze nic dalšího synteticky připojit (je totiž koncová, lze si ji představit jako víčko nebo záslepku), uskupení –CF2CF2– funguje jako spojka, na jejíž druhý konec lze umístit v podstatě cokoliv, co chcete do molekuly zavést. Otevřela se tak nová dimenze ve výzkumu těchto látek. Dostali jsme se dokonce až k práci s biologickými vzorky (peptidy, proteiny), které obsahují cystein (aminokyselina obsahující síru), jenž s těmito činidly „kladného typu“ velmi dobře reaguje. Na cystein je tak možné například připojit fluorescenční barvičku a protein díky tomu svítí pod UV lampou. Mým cílem je teď vařit komplexnější činidla nesoucí nejrůznější funkční uskupení (například právě ty fluorescenční barvičky) a zároveň je důležité pracovat na vyšší rozpustnosti činidel ve vodě, což je pro biologické aplikace stěžejní.
Co vás na výzkumu baví?
Je fascinující vařit úplně nové látky na základě principu, který se naučíte na něčem známém. Když zjistíte, že to také funguje, je to skvělé, protože to znamená, že informace získané z literatury určitým způsobem platí, takže je možné na to jít racionálním způsobem, alespoň rámcově. Víte například, že potřebujete katalyzátor určitého typu – musíte jich zkusit třeba deset nebo dvacet podobných a z nich funguje jen několik. Nevíte třeba přesně proč, ale máte hrubou představu, kterým směrem jít. Když to pak rozpracujete na velkou tabulku výsledků, kde ukážete sérii příkladů podporujících to, že vaše myšlenka funguje, je to skvělý pocit. Na druhou stranu je frustrující, když půl roku hledáte podmínky jedné reakce a nemůžete na to přijít. To je častá situace, takže je potřeba pracovat na více projektech paralelně a diverzifikovat tak riziko neúspěchu.
Za svou práci jste již získal řadu ocenění, mimo jiné i prestižní Českou hlavu. Co k tomu vedlo?
Řeknu to dvěma slovy: rád píšu. A to u většiny lidí neplatí. Když jsem přišel k docentu Kačerovi, nabídl mi spoustu projektů a já jsem vůbec netušil, co si mám vybrat. Přidělili mi tedy hydrogenace a já jsem zjistil, že v té skupině leží hodně výsledků, které jsou dodělané třeba z osmdesáti procent, ale nejsou z nich články. Nejdřív jsem napsal kapitolu do knížky, s níž docenta Kačera oslovilo nakladatelství. Neměl čas to psát, tak mi řekl: „Jirko, zkuste to.“ Jel jsem právě do Anglie na pobyt v rámci IAESTE na šest týdnů, kde jsem zkoumal toxikologii mořské vody pomocí bioluminiscenčních bakterií. Byl to zajímavý projekt, ale celkem krátký a ne moc časově náročný, takže jsem měl čas psát. Zadání kapitoly mělo určité vymezené téma a rozsah zhruba deset tisíc slov. Věděl jsem, že musím každý den napsat asi čtyři sta slov, abych to stihl, což se podařilo. Uvědomil jsem si, že mi psaní jde celkem rychle a že mě baví. Uvědomil si to i šéf, takže jsem pak dva roky opravdu hodně psal. Díky tomu jsem měl na konci inženýrského studia dvanáct publikací. Není to samozřejmě jenom moje zásluha, je to zásluha celého týmu. Já jsem to ale většinou tlačil k hotovým publikacím a právě psaní mi otevřelo cestu k těm cenám. S určitými úspěchy pak další úspěchy přicházejí snadněji.
Krásně jste popsal jev nabalování úspěchů, který v sociologii vědy označujeme jako Matoušův efekt. Které z ocenění pro vás mělo největší význam?
Je těžké vybrat jedno nejvýznamnější ocenění, vážím si všech. Spíš bych mohl uvést to z poslední doby, a to možnost zúčastnit se setkání nobelistů v německém městě Lindau. Dostal jsem skvělé posudky od doktora Beiera a profesora van Bokhovena a můj životopis v tom jistě také sehrál svou roli: vybírají vědce z celého světa a hradí jim cestu i celý týdenní pobyt, řídí se tedy přísnými kritérii. Nobelistů přijelo asi sedmdesát a při večeři bylo možné sednout si vedle kohokoliv. Ve svých přednáškách nevykládali jen o svojí vědě, ale mluvili i o životě. Byl tam třeba profesor Edmond H. Fischer, kterému bylo 96 let, a jeho přednáška byla neuvěřitelná. Je to koncert, když vám takový člověk vypráví své zkušenosti ze života, čeho se ve vědě vyvarovat a za čím naopak jít. Říkal třeba: „To jsem v roce 1956 publikoval jako mladý kluk nějaký článek, no, nikdy ho nikdo necitoval. Teď už je to asi k ničemu, ale to nevadí, protože díky tomu jsem se naučil dělat kvalitní vědu. Prostě to neznamená, že hned budete v Nature. Musíte dělat i ty menší články a dopracovat se k tomu.“
Jaké vlastnosti vyjma už zmiňované psavosti vidíte jako klíčové pro vědecký úspěch?
Určitě pracovitost. Při studiu i ve vědě jsem se vždy snažil dělat maximum, žil jsem tím a píšu ve vlaku i o víkendech. Když tomu dáte hodiny času, výsledek přijde. V současnosti se však snažím zefektivnit využití času, protože být v laboratoři dvanáct hodin denně (nebo i více) je spíš kontraproduktivní. Důležitá je i komunikace, protože věda je týmová práce. Není nic horšího, než když vám někdo zatajuje, že něco změřil, řekne vám to třeba až za měsíc nebo vám dá špatný výsledek. I takoví lidé jsou, a proto je tak důležitá etika, slušné chování a hlavně důvěra, abychom si říkali všechno a hned. I když je nějaký problém, je dobré ho řešit upřímně a na rovinu. Nemá smysl chodit kolem horké kaše.
Další důležitou vlastností je kreativita. Pokud chcete vést vlastní skupinu, je třeba přinášet nové věci, to je pro celoživotní úspěch ve vědě klíčové, i když podstatná je samozřejmě i schopnost kreativního řešení problémů. Pro mě není tak snadné přijít s novou myšlenkou, ale naopak velmi dobře umím řešit nastolené problémy. Myslím si, že je zásadní umět dobře poskládat tým, vědět, co umím já a co umí kolegové, protože nikdo neumí všechno. Mně osobně pomohlo i to, že jsem se na střední škole zaměřil na angličtinu, takže jsem ji už nemusel na vysoké škole dohánět. Šlo by to těžko, protože už na to nemám čas. Ostatně podle toho vypadá moje němčina.
Kromě studia na VŠCHT působíte i na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Jak jste se tam dostal?
Už v prvním semestru mě z přednášejících zaujal docent Kačer, jako jediný totiž kromě svého předmětu mluvil i o výzkumu, který sám dělá. Projevil jsem tedy o výzkum zájem a hned mi přidělil téma asymetrické hydrogenace. Po pěti letech na stejném tématu jsem však chtěl změnu, a proto jsem hledal jiné příležitosti, což skončilo výběrem skupiny dr. Beiera na ÚOCHB.
Hodláte pokračovat ve spolupráci se Švýcarskem i po svém návratu?
Uvidíme, jak to dopadne, když odjedu. Zatím jsme vždy měli někoho, kdo fungoval jako spojka mezi Švýcarskem a Prahou (teď jsem to já). Ještě než jsem na doktorát nastoupil, projevil jsem zájem, že bych chtěl na nějakou dobu do Švýcarska odjet, a ukázalo se, že doktor Beier již navázal spolupráci s doktorem Matouškem, kterého jsem shodou okolností znal. V té době na ETH končil doktorát ve skupině profesora Togniho a odjížděl do Brna zakládat firmu. Já jsem na jeho práci ve Švýcarsku přímo navázal a dodnes úzce spolupracujeme. Byla to šťastná náhoda, protože teď máme v týmu Prahu, Curych i Brno a lidi z různých oborů od základního výzkumu po firmu. Vyhovuje mi seznámit se se všemi fázemi i s ohledem na budoucnost.
Vedle VŠCHT studujete ještě na Vysoké škole ekonomické. To je docela neobvyklá kombinace.
Inspiroval mě k tomu spolužák, který souběžně s VŠCHT vystudoval ekonomku (nyní ještě při práci studuje na VŠE doktorát a MBA). Jakmile začal hledat práci po ukončení magisterského studia, byl o něj velký zájem, protože měl v CV navíc něco, co chemici obvykle nemívají. Kombinace technického a ekonomického vzdělání je dnes velmi žádaná. Já dost možná skončím ve firmě, takže jsem za tu volbu rád, ale myslím, že i kdybych zůstal v akademické sféře, ekonomické vzdělaní se vždy hodí. Je to jiný způsob přemýšlení, než na který jsem zvyklý, takže mě to celkově obohatilo.
Jaká je vaše vize do budoucna?
Když jsem začínal, neměl jsem ponětí, jak to ve vědě chodí. Teď vím, že člověk vystuduje, udělá doktorát, pak jeden postdok, druhý postdok, pak si založí skupinu, kterou se snaží udržovat v prosperitě, a během toho se to snaží dotáhnout na profesora. Ale moje vize to není, protože vidím, že je velmi těžké najít si místo pro vlastní skupinu. Není mnoho volných pozic na šéfa skupiny, stejně jako není všude zvykem dostat od instituce prostředky na vybavení a na lidi. Dojít do postdoktorské fáze není těžké, takových pozic je ještě relativně dost, ale potom se trychtýř hodně zúží a řada lidí se někde zasekne. Neříkám, že hledám jistotu, v životě žádná jistota není, ale z této situace mám obavu, vídám šikovné lidi, kteří se právě takto zasekli, protože jim třeba nevyšel grant. I když se mi to povést může, je to cesta s malým množstvím alternativ do budoucna. Můžete tomu obětovat patnáct let, vynaložit maximální úsilí, a pak zjistit, že to nejde. Snažit se pak dostat do firmy může být problém, je to v jistém smyslu drsnější prostředí a nemusejí už o vás mít zájem, neboť mají dojem, že jste zhýčkán akademickou sférou. Jsou to přece jen poněkud rozdílné světy.
Jak vnímáte současnou situaci v české vědě? Je něco, co by se podle vás mělo zlepšit?
Těžko říct obecně, navíc nechci jen kritizovat, i tady se dá dělat skvělá věda. Když už jsme ale u toho, napadá mě například něco, co kolem sebe vidím poměrně často – spousta studentů někde začne pracovat na bakalářské práci a v té samé skupině zůstávají i na diplomku (sám nejsem výjimkou) a nezřídka také na doktorát. Na jednu stranu je to logické, protože se na danou problematiku stávají odborníky a v delším horizontu mohou produkovat kvalitnější výstupy. Zároveň tím ale přicházejí o spoustu možností vyzkoušet něco jiného. Například na ETH v Curychu studenti dělají během studia až pět semestrálních projektů, a to každý v jiné skupině a na jiné téma. Je to sice stresující a vyžaduje to schopnost rychle se přizpůsobit, ale odborně vás to nesmírně obohatí a získáte mnohem lepší představu o tom, čemu se v budoucnu budete chtít věnovat.
Situaci v české vědě určitě mění desítky nově vybudovaných výzkumných center s výborným vybavením. Otázkou je, zda se všem podaří sehnat dostatek kvalitních lidí a peněz na provoz, protože v rámci udržitelnosti projektů je třeba hodně publikovat v relativně krátké době. Co se týče odborného personálu, jednoznačně jsem pro to, aby byly týmy co nejvíce mezinárodní.
Jak vnímáte grantové soutěže?
Z hlediska projektů mám pocit, že se dřív volněji dýchalo, protože bylo více času na jejich řešení. Když jsem začínal, vypisovala Grantová agentura ČR pětileté granty, teď jsou tříleté. Za pět let přitom uděláte spoustu věcí. Za tři roky je to těžké, protože první rok často ještě hledáte cestu, druhý rok se teprve objeví nějaké výsledky a ve třetím roce musíte psát, co to jde, aby byly naplněny slíbené publikační výstupy. Na pětiletém projektu jsme měli dvacet článků, na dalším čtyřletém třináct a na současném tříletém jich bude ještě méně. V praxi to tedy funguje tak, že během určitého projektu už musí člověk paralelně pracovat na nových myšlenkách, které jsou zárodky budoucích grantových přihlášek. Bez těchto předběžných výsledků je získání grantů mnohem obtížnější.
Situace ve vědě se dá hodnotit i z hlediska zastoupení jednotlivých skupin a perspektiv mezi výzkumníky. V České republice narážíme na dlouhodobě velmi nízké zastoupení žen ve vědě, které se nelepší ani s ohledem na narůstající počty absolventek. Kde vidíte hlavní důvody?
Mám kolem sebe spoustu šikovných vědkyň. Nepřijde mi, že by ženy někdo omezoval nebo znevýhodňoval, ale samozřejmě to mají těžší tím, že mají děti. Mužská kariéra založením rodiny není tolik ovlivněna jako ta ženská. To, že je žen ve vědě méně, je možná důsledkem jejich rozhodnutí dělat něco jiného. Buď je to přestalo bavit, nebo si myslí, že jinde vydělají víc, nebo mají jinde lepší šanci skloubit rodinu s prací, i když věda mi připadá v tomto ohledu dobrá. Člověk může být flexibilní a časově si to zařídit podle vlastních potřeb, což je výhoda oproti většině firem.
Při vysokém časovém nasazení, které věda často vyžaduje, se některé instituce snaží hledat cesty, jak situaci rodičům ve vědě usnadnit. Setkal jste se s něčím podobným?
Líbí se mi koncept, který jsem viděl ve Švýcarsku. Pokud se vyskytne pár, v němž mají oba srovnatelnou kvalifikaci, firma jim vyjde vstříc a mohou v podstatě oba zastávat jednu pozici. V práci tak stále někdo je, někdy tam jsou i oba najednou, protože mají třeba kolem jednoho a půl úvazku, ale zároveň i čas na dítě. Myslím si, že bych to s přítelkyní zvládl, protože máme podobné zaměření. Bylo by dobré, že by nemusela být jenom ona zatížená tím, že se musí starat o rodinu a kariéra jí stojí na místě. Nemyslím si ale, že je to běžné, a rozhodně to není univerzální řešení.
Myslíte si, že má nízké zastoupení žen ve vědě na vědu a společnost nějaký dopad?
Ve všech skupinách, kde jsem zatím pracoval, byl poměr kolegů a kolegyň přibližně půl na půl, na začátku studia bylo dokonce studentek výrazně více než studentů. To nižší zastoupení žen ve vědě se týká spíš těch vyšších pozic a myslím, že jejich počet také časem naroste. Společnost dospěje k tomu, že jich tam bude víc, třeba i stejně jako mužů. Pro mě osobně je ale důležité i to, aby ve vědě byli také cizinci a lidé různého věku a s různými zkušenostmi.
Jak se vám osobně daří kombinovat práci a osobní život vzhledem k tomu, že vaše partnerka je také vědkyně?
Myslím, že se nám to daří dobře. Již dlouho spolu bydlíme a v práci sdílíme i některé projekty, které spolu můžeme konzultovat. Dodržujeme však to, že o víkendech nepracujeme a snažíme se co nejvíc cestovat, víkendy jsou vlastně naše dovolená. Ráno sedneme do vlaku a jedeme třeba lyžovat nebo na výlet do Ženevy. Když zůstaneme o víkendu v bytě, tak jenom uklízíme, vaříme a mluvíme o chemii. To znamená, že se nevěnujeme jeden druhému, zatímco když jedeme na výlet, tak si povídáme, přijdeme na jiné myšlenky, vidíme nové věci.
Dělíte si nějak domácí práce?
Oba víme, že pokud mám něco uklidit, musí mi to být přikázáno. Když nepořádek dosáhne kritické hranice a na stole už nezbývá moc volného místa, tak si ho uklidím, ale nemám trpělivost na ten průběžný úklid, což Bea naštěstí má. Co se týče vaření, tak to je ovlivněno tím, že já bydlím dál od práce než Bea – do práce jí to trvá patnáct minut a mně hodinu, takže většinou je doma dřív a vaří ona, ale já zase velice často vařím o víkendech. Oba jsme z rodin, kde maminky velí kuchyni, což určitě také hraje roli v tom, že já vařím méně.
Co si přejete do budoucna?
Chtěl bych mít fungující zabezpečenou rodinu, děti, dobré bydlení – protože dobré rodinné zázemí a vzájemná podpora partnerů jsou také důležité pro další profesní a osobní růst. Chci dělat, co mě baví, a neustále se rozvíjet. Potřebuji čas od času dělat změny, takže budu hledat takové uplatnění, kde bude dobrá perspektiva osobního rozvoje a kde se vždy něco přiučím.
A co byste na závěr vzkázal mladým vědkyním a vědcům?
Neřešte předsudky. Pokud vás to baví, jděte do toho, ale připravte se na to, že je to spousta práce. Vědě musíte dát hodně. Doporučuju jet do zahraničí na zkušenou, protože ve vědě je dnes stěžejní mít navázanou zahraniční spolupráci. V mezinárodním týmu se po všech stránkách naučíte víc. Vědecká kariéra je vzrušující a můžete se dostat velmi daleko. Ale není pro každého, takže pokud zjistíte, že vás to nebaví, nechte toho včas, abyste se ještě v plné síle našli v něčem, co vás bude stoprocentně naplňovat.
