Výzkumnice Tereza Nešporová a Jaroslava Večerková: Ve vědě se musíme naučit pracovat se selháním

Výzkumnice Tereza Nešporová a Jaroslava Večerková z brněnského RECETOXu popisují, proč jsou i neúspěchy cennou součástí poznání, jak zkoumají vliv chemických látek na hormonální systém a proč si své odborné poznatky přenášejí ido každodenního života. 

Jak jste se dostaly k výzkumu v RECETOXu? 

Jaroslava: Na RECETOX jsem se dostala vlastně náhodou už během navazujícího magisterského studia Chemie životního prostředí, a to ještě za pana profesora Holoubka. Diplomku jsem psala u Kláry Hilscherové a už jsem tu zůstala – s výjimkou přerušení kvůli rodičovské dovolené. Celou dobu jsem součástí jejího týmu a věnuji se endokrinním disruptorům. Co se ale mění, je zaměření. Dřív jsme zkoumali hlavně povrchové vody - přítomnost látek s endokrinně disruptivním potenciálem ve vodách a jejich vliv na organismy. Dnes se výzkum víc posunul směrem k člověku a k interakcím chemických látek s endokrinním systémem. 

Tereza: Já přišla z úplně jiného oboru. Studovala jsem molekulární biologii a diplomku jsem dělala na téma chronické lymfocytární leukémie na CEITECu. Pracovala jsem s metodami genového inženýrství, například CRISPR/Cas9, tedy úpravami genů – jejich aktivací, utlumením nebo úplným odstraněním. Skupina Kláry Hilscherové tehdy potřebovala vytvořit buněčné modely se zvýšenou produkcí enzymů deiodináz, na kterých dodnes pracuji. O týmu jsem slyšela samé dobré reference a když jsem končila magistra, chtěla jsem se posunout mimo svůj původní obor – lákalo mě propojení hormonů a neurovývoje. Nakonec z toho RECETOX vyšel jako jednoznačná volba. 

Jste tedy ve stejném výzkumném týmu. Jak spolupracujete? 

Tereza: Sedíme spolu v jedné kanceláři. A to je vlastně asi to hlavní (smích). 

Jaroslava: Hodně spolu diskutujeme. Některé mechanismy se napříč experimenty opakují, takže řešíme, jak kdo co vyhodnocuje a proč. Inspirujeme se navzájem, i když na stejné laboratorní práci se přímo nepotkáváme. 

V čem se vaše práce liší? 

Tereza: Náš tým je hodně propojený, všichni pracujeme na vývoji testů (tzv. esejí) pro detekci látek s endokrinně disruptivním potenciálem, konkrétně těch, které ovlivňují hormony štítné žlázy. Každý ale řeší jinou část celého systému. Já se zaměřuji na enzymy deiodinázy, které regulují aktivaci a inaktivaci hormonů. V poslední době trávím víc času vyhodnocováním dat a návrhem experimentů, než samotnou prací v laboratoři. 

Jaroslava: V rámci týmu se podílím hlavně na testování různých typů vzorků – od chemických látek a směsí až po reálné vzorky z prostředí (například prach z domácností), pomocí výše zmíněných esejí. Možná je důležité dodat, že chemické látky mohou hormonální systém ovlivňovat na různých úrovních – vázat se na jaderné receptory nebo je blokovat, ovlivňovat transport hormonů v krvi nebo zasahovat do metabolismu hormonů. Dříve se sledovala jen jedna část; dnes se snažíme pokrýt celou škálu těchto interakcí. 

Tereza: A to je zásadní – látka se může zdát jako negativní v jednom testu, ale ovlivnit jinou část systému a výsledný efekt na organismus může být zásadní. Proto se dnes výzkum zaměřuje na celou škálu možných mechanismů. 

Proč jste si vybraly právě téma hormonálních disruptorů? 

Jaroslava: U mě to byla spíš náhoda při výběru diplomky. Ale téma je to velmi zajímavé, a tak už jsem u něj zůstala. 

Tereza: Mě to lákalo dlouhodobě. Navíc se mi líbí, že naše práce má konkrétní výstup – vyvíjíme testy, které mohou reálně sloužit při rozhodování o bezpečnosti chemických látek. Oproti mému předchozímu výzkumu mám pocit, že toto má přímé využití. 

Jak to máte s doktorským studiem? 

Jaroslava: Doktorát mám momentálně přerušený. Po rodičovské jsem nastoupila jako laboratorní technička a práce na projektech se začala odklánět od mého původního tématu.  

Tereza: Já jsem teď ve 4. ročníku doktorského studia. Absolvovala jsem i zahraniční stáž v Německu, kde jsem se učila pracovat s neuronálními buňkami. V rámci studia se věnuji především již zmíněným deiodinázám – enzymům, které fungují jako „zapínače a vypínače“ hormonů štítné žlázy. Vyvíjíme test, který dokáže změřit, vliv chemických látek na jejich aktivitu. 
A teď navíc sledujeme, jak tyto látky působí na neurony a jejich vývoj, protože správná hladina hormonů štítné žlázy je pro vývoj nervové soustavy klíčová. 

Co je na práci v laboratoři nejnáročnější? 

Tereza: Obecně asi nepředvídatelnost. Buňky někdy nerostou podle našich představ, přístroje mají své slabší dny a v neposlední řadě hraje roli i lidský faktor. Důležité je všechny chyby a komplikace zaznamenat a poučit se z nich. 

Jaroslava: Souhlasím s Terkou. Nejnáročnější je nepředvídatelnost. Buňky jsou živé systémy a nefungují stále stejně. 

Dá se práce ve vědě skloubit s rodičovstvím? 

Jaroslava: Na RECETOXu ano. Je tu velká časová flexibilita, a hlavně vstřícnost ze strany vedoucích. V případě potřeby se dá pracovat z domu. V týmu si hodně pomáháme. 

Tereza: Záleží i na typu práce a možnosti ji plánovat podle svých potřeb. V našem týmu dost spolupracujeme a vzájemně si snažíme v případech nutnosti pomoct, jak se dá. To je klíčové. A kdyžje potřeba, dá se na vyhodnocování dat či psaní publikací pracovat i z domova. 

Je vaše práce spíš rutina, nebo variabilní? 

Jaroslava: Hodně variabilní. Práce v laboratoři se střídá s prací u počítače. Stále se učíme nové věci. Rozhodně to není stereotyp a nuda, a to mě baví. 

Tereza: Moje jediná rutina je péče o buňky. Jinak se práce neustále mění. To mě na ní zároveň i nejvíc baví. 

Jaké jsou největší výzvy vaší práce? 

Jaroslava: Vyhodnocení dat. Naměřit něco je jedna věc, správně to vyhodnotit a interpretovat věc druhá. 

Tereza: Zavádění nových metod. A taky momenty, kdy všechno uděláte správně (podle protokolu z literatury) a stejně to nevyjde podle předpokladu. Ve vědě se člověk musí naučit pracovat s faktem, že ne všechno se podaří napoprvé. Důležité je se nevzdat, pustit se do optimalizací a doufat v úspěch. 

Jakou roli by podle vás měla hrát open science? 

Tereza: Obrovskou. Kdybychom měli přístup k detailním protokolům a originálním datům, ušetřilo by to spoustu času i peněz právě během zavádění a optimalizací nových metod. V článcíchčasto chybí podrobnosti, které jsou ale rozhodují pro úspěch experimentu. 

Jaroslava: Důležité je sdílet i neúspěchy. I negativní výsledek je výsledek, který může přinést důležité informace. 

Obě jste maminky. Ovlivňuje vaše práce váš osobní život? 

Jaroslava: Rozhodně. Třeba u ovoce dbáme na hygienu kvůli chemickému ošetření. Děti vedu k tomu, aby přemýšlely nad tím, co konzumují, co to obsahuje a odkud to pochází. Snažíme se vyhýbat plastům a důsledně třídíme odpad. 

Tereza: Určitě. I před dítětem jsem hodně řešila složení kosmetiky, potravin apod. S dítětem se ale má opatrnost znásobila. Největší pozor jsem si dávala už během těhotenství, protože vyvíjející se organismus je nejcitlivější na vliv škodlivých látek.  Občas se to setká se zdviženým obočím ze strany příbuzných, ale když máme informace z první ruky, nemůžeme je ignorovat. 

Jaroslava: Řešíme i hračky, oblečení nebo materiály v domácnosti. Je to taková profesní deformace (smích). 

K čemu může váš výzkum sloužit z širší perspektivy? Jak se na něj bude dát navázat? 

Jaroslava: Postupně optimalizujeme metody, které se pak mohou používat rutinně. To je asi největší přínos. 

Tereza: Ano, naše metody by mohly pomoci odhalit nežádoucí účinky látek ještě před jejich uvedením na trh, což by mohlo vést k regulaci jejich produkce. 

Chcete u tohoto tématu zůstat i do budoucna? 

Jaroslava Večerková: Téma endokrinní disrupce je velmi zajímavé a velmi obsáhlé. Směr výzkumu se může měnit podle aktuálních projektů, ale ráda bych zůstala v týmu. 

Tereza Nešporová: Téma odhalování vlivu látek na lidské zdraví mě zajímá velmi a myslím, že u něj budu chtít do budoucna zůstat. Vyhovuje mi, jak je výzkum dynamický a že má i přímé praktické využití. Ale změny mi nevadí, i když v rámci týmu jsem spokojená a ráda bych v něm zůstala. Fungujeme jako sehraná parta.