Pixabay/mauriciodonascimento: Hongkongské principy jako cesta ke kvalitnějšímu hodnocení vědců
Již dlouho se diskutuje o alternativních možnostech hodnocení vědeckého výkonu. Takzvané Hongkongské principy představují způsob, jak hodnotit výzkumníky podle kvality odvedené práce spíše než podle její popularity v oboru. Podle jejich autorů tyto principy povedou k robustnější a kvalitnější vědě.
Hongkongské principy, představené v červenci 2020, jsou výsledkem diskuze, která probíhala v rámci šestého ročníku World Conference on Research Integrity v Hongkongu v roce 2019. Má-li si věda zachovat svou důvěryhodnost, tvrdí jejich autoři, musí začít klást důraz na kvalitu před kvantitou a popularitou. Mají pro to hned několik argumentů – vydavatelé například publikují ročně ohromujících 1,5 milionu článků. Nejde však jen o obrovské množství vědecké produkce. Analýza z roku 2018 identifikovala v rámci databáze Scopus přes 9000 vědců, kteří průměrně publikovali jeden článek za pět dní.
Podle Davida Mohera, profesora epidemiologie na kanadské University of Ottawa a jednoho z autorů Hongkongských principů se jedná o přirozený důsledek tlaku „publish or perish“ kultury, která se prosazuje v současné vědě. „V průběhu svého výzkumu jsem se setkával s řadou vědeckých výstupů, které nebyly použitelné, protože byly buď špatně reportované, nebo špatně provedené. Jejich autoři přitom díky špatným výzkumům získávali další a další kariérní úspěchy,“ vysvětluje Moher motivaci stojící za Hongkongskými principy.
Hongkongské principy se tak snaží přijít s alternativní cestou, jak hodnotit výzkumné výsledky i jednotlivé výzkumníky, aniž by to nutně vedlo k nadměrné produkci vědeckých textů nebo k nekvalitním výsledkům. Podle autorů spočívá hlavní problém současných systémů hodnocení v tom, že nekladou dostatečný důraz na hodnocení způsobu a kvality prováděného výzkumu. V důsledku se pak hodnotí citovanost nebo impakt, které možná hovoří o originalitě a inovativnosti ale nikoliv o kvalitě výzkumné práce či o rigorózním přístupu k vědě. Hongkongské principy se přitom právě tohle snaží zohlednit.
Pět Hongkongských principů je následujících:
Podle autorů je počet publikací, citací, potažmo impaktu nebo získaných grantů stále dominantním způsobem, jak hodnotit výkon výzkumných pracovníků. Nejenže tato čísla silně závisí na oboru nebo oborových zvyklostech, ale tato kritéria říkají jen velmi málo o kvalitě odvedené práce. Instituce by tak měly využívat mnohem širší paletu hodnotících kritérií – například způsob, jakým se na formulaci relevantních výzkumných otázek podílí zainteresovaná veřejnost.
Autoři také upozorňují na to, že vědci, kteří se v rámci výzkumu chovají zodpovědně, například sdílejí data, jejichž sběr byl proveden prostřednictvím veřejných prostředků, se díky tomu mohou ocitnout ve znevýhodněné pozici vůči svým kolegům, kteří tak nečiní. Instituce by tak měly zodpovědné chování o to víc odměňovat.
Jedním ze zásadních problémů současné vědecké praxe je podle autorů i to, že výzkumníci nezveřejňují všechny zjištěné výsledky, obzvláště ty negativní. To může být problém například u medicínských studií, na jejichž základě příslušné úřady rozhodují o důležitých povoleních v oblasti veřejného zdraví. Totéž se ale týká i ekonomie, psychologie či právě klinického nebo preklinického medicinského výzkumu. Ono „selektivní“ publikování pozitivních výsledků v důsledku podrývá důvěryhodnost vědy.
Podle autorů také hodnotící komise nevěnují dostatečnou pozornost způsobu nakládání s daty, zda je výzkumníci zpřístupní ostatním či jestli jsou zveřejněné výsledky úplné. Tyto aktivity, které jsou klíčové pro zhodnocení reprodukovatelnosti zjištění a které v důsledku přispívají k vytváření robustnější vědy, by měly být oceňovány a pozitivně hodnoceny.
Otevřená věda by měla podle autorů zahrnovat víc než jen otevřené způsoby publikování. Otevřená data, otevřené metody i otevřené zdrojové kódování podle autorů přináší do výzkumu rovné podmínky, které se týkají všech aspektů výzkumného procesu. Otevřené publikování či sdílení dat tak představuje další způsob, jak posilovat etiku vědecké práce, reprodukovatelnost výsledků a v důsledku tak kvalitu samotné vědy.
Systém, který bude odměňovat vědecké přínosy společnosti a který bude zároveň podporovat důvěryhodnou a kvalitní vědeckou práci, musí akceptovat, že výzkum zahrnuje pestrou paletu aktivit: diskuze nad novými nápady, práci na syntéze dosud existujících výsledků, testování replikovatelnosti, či vývoj a validaci nových nástrojů, škál a metod. Jednotlivé fáze výzkumu si přitom žádají odlišné hodnotící indikátory a kritéria.
Podle autorů se hodnocení vědecké práce příliš často zaměřuje na měření publikovaných vědeckých výsledků. Přitom pro fungování jednotlivých vědeckých institucí i celého výzkumného ekosystémy jsou naprosto zásadní i další aktivity, jako je například recenzování. Hodnocení vědecké práce svých kolegů, ať už ve formě vědeckých článků nebo návrhů projektů, by nemělo být opomíjeno při hodnocení toho, jak vědci pracují. Totéž platí pro oficiální i neoficiální mentoring či vedení doktorandů a studentů. Tyto aktivity jsou pro vědeckou instituci zcela zásadní a dobré hodnocení by je mělo brát do úvahy.
Hongkongské principy v plném znění jsou dostupné zde.
Pixabay/mauriciodonascimento: Hongkongské principy jako cesta ke kvalitnějšímu hodnocení vědců
Již dlouho se diskutuje o alternativních možnostech hodnocení vědeckého výkonu. Takzvané Hongkongské principy představují způsob, jak hodnotit výzkumníky podle kvality odvedené práce spíše než podle její popularity v oboru. Podle jejich autorů tyto principy povedou k robustnější a kvalitnější vědě.
Hongkongské principy, představené v červenci 2020, jsou výsledkem diskuze, která probíhala v rámci šestého ročníku World Conference on Research Integrity v Hongkongu v roce 2019. Má-li si věda zachovat svou důvěryhodnost, tvrdí jejich autoři, musí začít klást důraz na kvalitu před kvantitou a popularitou. Mají pro to hned několik argumentů – vydavatelé například publikují ročně ohromujících 1,5 milionu článků. Nejde však jen o obrovské množství vědecké produkce. Analýza z roku 2018 identifikovala v rámci databáze Scopus přes 9000 vědců, kteří průměrně publikovali jeden článek za pět dní.
Podle Davida Mohera, profesora epidemiologie na kanadské University of Ottawa a jednoho z autorů Hongkongských principů se jedná o přirozený důsledek tlaku „publish or perish“ kultury, která se prosazuje v současné vědě. „V průběhu svého výzkumu jsem se setkával s řadou vědeckých výstupů, které nebyly použitelné, protože byly buď špatně reportované, nebo špatně provedené. Jejich autoři přitom díky špatným výzkumům získávali další a další kariérní úspěchy,“ vysvětluje Moher motivaci stojící za Hongkongskými principy.
Hongkongské principy se tak snaží přijít s alternativní cestou, jak hodnotit výzkumné výsledky i jednotlivé výzkumníky, aniž by to nutně vedlo k nadměrné produkci vědeckých textů nebo k nekvalitním výsledkům. Podle autorů spočívá hlavní problém současných systémů hodnocení v tom, že nekladou dostatečný důraz na hodnocení způsobu a kvality prováděného výzkumu. V důsledku se pak hodnotí citovanost nebo impakt, které možná hovoří o originalitě a inovativnosti ale nikoliv o kvalitě výzkumné práce či o rigorózním přístupu k vědě. Hongkongské principy se přitom právě tohle snaží zohlednit.
Pět Hongkongských principů je následujících:
Podle autorů je počet publikací, citací, potažmo impaktu nebo získaných grantů stále dominantním způsobem, jak hodnotit výkon výzkumných pracovníků. Nejenže tato čísla silně závisí na oboru nebo oborových zvyklostech, ale tato kritéria říkají jen velmi málo o kvalitě odvedené práce. Instituce by tak měly využívat mnohem širší paletu hodnotících kritérií – například způsob, jakým se na formulaci relevantních výzkumných otázek podílí zainteresovaná veřejnost.
Autoři také upozorňují na to, že vědci, kteří se v rámci výzkumu chovají zodpovědně, například sdílejí data, jejichž sběr byl proveden prostřednictvím veřejných prostředků, se díky tomu mohou ocitnout ve znevýhodněné pozici vůči svým kolegům, kteří tak nečiní. Instituce by tak měly zodpovědné chování o to víc odměňovat.
Jedním ze zásadních problémů současné vědecké praxe je podle autorů i to, že výzkumníci nezveřejňují všechny zjištěné výsledky, obzvláště ty negativní. To může být problém například u medicínských studií, na jejichž základě příslušné úřady rozhodují o důležitých povoleních v oblasti veřejného zdraví. Totéž se ale týká i ekonomie, psychologie či právě klinického nebo preklinického medicinského výzkumu. Ono „selektivní“ publikování pozitivních výsledků v důsledku podrývá důvěryhodnost vědy.
Podle autorů také hodnotící komise nevěnují dostatečnou pozornost způsobu nakládání s daty, zda je výzkumníci zpřístupní ostatním či jestli jsou zveřejněné výsledky úplné. Tyto aktivity, které jsou klíčové pro zhodnocení reprodukovatelnosti zjištění a které v důsledku přispívají k vytváření robustnější vědy, by měly být oceňovány a pozitivně hodnoceny.
Otevřená věda by měla podle autorů zahrnovat víc než jen otevřené způsoby publikování. Otevřená data, otevřené metody i otevřené zdrojové kódování podle autorů přináší do výzkumu rovné podmínky, které se týkají všech aspektů výzkumného procesu. Otevřené publikování či sdílení dat tak představuje další způsob, jak posilovat etiku vědecké práce, reprodukovatelnost výsledků a v důsledku tak kvalitu samotné vědy.
Systém, který bude odměňovat vědecké přínosy společnosti a který bude zároveň podporovat důvěryhodnou a kvalitní vědeckou práci, musí akceptovat, že výzkum zahrnuje pestrou paletu aktivit: diskuze nad novými nápady, práci na syntéze dosud existujících výsledků, testování replikovatelnosti, či vývoj a validaci nových nástrojů, škál a metod. Jednotlivé fáze výzkumu si přitom žádají odlišné hodnotící indikátory a kritéria.
Podle autorů se hodnocení vědecké práce příliš často zaměřuje na měření publikovaných vědeckých výsledků. Přitom pro fungování jednotlivých vědeckých institucí i celého výzkumného ekosystémy jsou naprosto zásadní i další aktivity, jako je například recenzování. Hodnocení vědecké práce svých kolegů, ať už ve formě vědeckých článků nebo návrhů projektů, by nemělo být opomíjeno při hodnocení toho, jak vědci pracují. Totéž platí pro oficiální i neoficiální mentoring či vedení doktorandů a studentů. Tyto aktivity jsou pro vědeckou instituci zcela zásadní a dobré hodnocení by je mělo brát do úvahy.
Hongkongské principy v plném znění jsou dostupné zde.
Pixabay/mauriciodonascimento: Hongkongské principy jako cesta ke kvalitnějšímu hodnocení vědců
Již dlouho se diskutuje o alternativních možnostech hodnocení vědeckého výkonu. Takzvané Hongkongské principy představují způsob, jak hodnotit výzkumníky podle kvality odvedené práce spíše než podle její popularity v oboru. Podle jejich autorů tyto principy povedou k robustnější a kvalitnější vědě.
Hongkongské principy, představené v červenci 2020, jsou výsledkem diskuze, která probíhala v rámci šestého ročníku World Conference on Research Integrity v Hongkongu v roce 2019. Má-li si věda zachovat svou důvěryhodnost, tvrdí jejich autoři, musí začít klást důraz na kvalitu před kvantitou a popularitou. Mají pro to hned několik argumentů – vydavatelé například publikují ročně ohromujících 1,5 milionu článků. Nejde však jen o obrovské množství vědecké produkce. Analýza z roku 2018 identifikovala v rámci databáze Scopus přes 9000 vědců, kteří průměrně publikovali jeden článek za pět dní.
Podle Davida Mohera, profesora epidemiologie na kanadské University of Ottawa a jednoho z autorů Hongkongských principů se jedná o přirozený důsledek tlaku „publish or perish“ kultury, která se prosazuje v současné vědě. „V průběhu svého výzkumu jsem se setkával s řadou vědeckých výstupů, které nebyly použitelné, protože byly buď špatně reportované, nebo špatně provedené. Jejich autoři přitom díky špatným výzkumům získávali další a další kariérní úspěchy,“ vysvětluje Moher motivaci stojící za Hongkongskými principy.
Hongkongské principy se tak snaží přijít s alternativní cestou, jak hodnotit výzkumné výsledky i jednotlivé výzkumníky, aniž by to nutně vedlo k nadměrné produkci vědeckých textů nebo k nekvalitním výsledkům. Podle autorů spočívá hlavní problém současných systémů hodnocení v tom, že nekladou dostatečný důraz na hodnocení způsobu a kvality prováděného výzkumu. V důsledku se pak hodnotí citovanost nebo impakt, které možná hovoří o originalitě a inovativnosti ale nikoliv o kvalitě výzkumné práce či o rigorózním přístupu k vědě. Hongkongské principy se přitom právě tohle snaží zohlednit.
Pět Hongkongských principů je následujících:
Podle autorů je počet publikací, citací, potažmo impaktu nebo získaných grantů stále dominantním způsobem, jak hodnotit výkon výzkumných pracovníků. Nejenže tato čísla silně závisí na oboru nebo oborových zvyklostech, ale tato kritéria říkají jen velmi málo o kvalitě odvedené práce. Instituce by tak měly využívat mnohem širší paletu hodnotících kritérií – například způsob, jakým se na formulaci relevantních výzkumných otázek podílí zainteresovaná veřejnost.
Autoři také upozorňují na to, že vědci, kteří se v rámci výzkumu chovají zodpovědně, například sdílejí data, jejichž sběr byl proveden prostřednictvím veřejných prostředků, se díky tomu mohou ocitnout ve znevýhodněné pozici vůči svým kolegům, kteří tak nečiní. Instituce by tak měly zodpovědné chování o to víc odměňovat.
Jedním ze zásadních problémů současné vědecké praxe je podle autorů i to, že výzkumníci nezveřejňují všechny zjištěné výsledky, obzvláště ty negativní. To může být problém například u medicínských studií, na jejichž základě příslušné úřady rozhodují o důležitých povoleních v oblasti veřejného zdraví. Totéž se ale týká i ekonomie, psychologie či právě klinického nebo preklinického medicinského výzkumu. Ono „selektivní“ publikování pozitivních výsledků v důsledku podrývá důvěryhodnost vědy.
Podle autorů také hodnotící komise nevěnují dostatečnou pozornost způsobu nakládání s daty, zda je výzkumníci zpřístupní ostatním či jestli jsou zveřejněné výsledky úplné. Tyto aktivity, které jsou klíčové pro zhodnocení reprodukovatelnosti zjištění a které v důsledku přispívají k vytváření robustnější vědy, by měly být oceňovány a pozitivně hodnoceny.
Otevřená věda by měla podle autorů zahrnovat víc než jen otevřené způsoby publikování. Otevřená data, otevřené metody i otevřené zdrojové kódování podle autorů přináší do výzkumu rovné podmínky, které se týkají všech aspektů výzkumného procesu. Otevřené publikování či sdílení dat tak představuje další způsob, jak posilovat etiku vědecké práce, reprodukovatelnost výsledků a v důsledku tak kvalitu samotné vědy.
Systém, který bude odměňovat vědecké přínosy společnosti a který bude zároveň podporovat důvěryhodnou a kvalitní vědeckou práci, musí akceptovat, že výzkum zahrnuje pestrou paletu aktivit: diskuze nad novými nápady, práci na syntéze dosud existujících výsledků, testování replikovatelnosti, či vývoj a validaci nových nástrojů, škál a metod. Jednotlivé fáze výzkumu si přitom žádají odlišné hodnotící indikátory a kritéria.
Podle autorů se hodnocení vědecké práce příliš často zaměřuje na měření publikovaných vědeckých výsledků. Přitom pro fungování jednotlivých vědeckých institucí i celého výzkumného ekosystémy jsou naprosto zásadní i další aktivity, jako je například recenzování. Hodnocení vědecké práce svých kolegů, ať už ve formě vědeckých článků nebo návrhů projektů, by nemělo být opomíjeno při hodnocení toho, jak vědci pracují. Totéž platí pro oficiální i neoficiální mentoring či vedení doktorandů a studentů. Tyto aktivity jsou pro vědeckou instituci zcela zásadní a dobré hodnocení by je mělo brát do úvahy.
Hongkongské principy v plném znění jsou dostupné zde.
Pixabay/mauriciodonascimento: Hongkongské principy jako cesta ke kvalitnějšímu hodnocení vědců
Již dlouho se diskutuje o alternativních možnostech hodnocení vědeckého výkonu. Takzvané Hongkongské principy představují způsob, jak hodnotit výzkumníky podle kvality odvedené práce spíše než podle její popularity v oboru. Podle jejich autorů tyto principy povedou k robustnější a kvalitnější vědě.
Hongkongské principy, představené v červenci 2020, jsou výsledkem diskuze, která probíhala v rámci šestého ročníku World Conference on Research Integrity v Hongkongu v roce 2019. Má-li si věda zachovat svou důvěryhodnost, tvrdí jejich autoři, musí začít klást důraz na kvalitu před kvantitou a popularitou. Mají pro to hned několik argumentů – vydavatelé například publikují ročně ohromujících 1,5 milionu článků. Nejde však jen o obrovské množství vědecké produkce. Analýza z roku 2018 identifikovala v rámci databáze Scopus přes 9000 vědců, kteří průměrně publikovali jeden článek za pět dní.
Podle Davida Mohera, profesora epidemiologie na kanadské University of Ottawa a jednoho z autorů Hongkongských principů se jedná o přirozený důsledek tlaku „publish or perish“ kultury, která se prosazuje v současné vědě. „V průběhu svého výzkumu jsem se setkával s řadou vědeckých výstupů, které nebyly použitelné, protože byly buď špatně reportované, nebo špatně provedené. Jejich autoři přitom díky špatným výzkumům získávali další a další kariérní úspěchy,“ vysvětluje Moher motivaci stojící za Hongkongskými principy.
Hongkongské principy se tak snaží přijít s alternativní cestou, jak hodnotit výzkumné výsledky i jednotlivé výzkumníky, aniž by to nutně vedlo k nadměrné produkci vědeckých textů nebo k nekvalitním výsledkům. Podle autorů spočívá hlavní problém současných systémů hodnocení v tom, že nekladou dostatečný důraz na hodnocení způsobu a kvality prováděného výzkumu. V důsledku se pak hodnotí citovanost nebo impakt, které možná hovoří o originalitě a inovativnosti ale nikoliv o kvalitě výzkumné práce či o rigorózním přístupu k vědě. Hongkongské principy se přitom právě tohle snaží zohlednit.
Pět Hongkongských principů je následujících:
Podle autorů je počet publikací, citací, potažmo impaktu nebo získaných grantů stále dominantním způsobem, jak hodnotit výkon výzkumných pracovníků. Nejenže tato čísla silně závisí na oboru nebo oborových zvyklostech, ale tato kritéria říkají jen velmi málo o kvalitě odvedené práce. Instituce by tak měly využívat mnohem širší paletu hodnotících kritérií – například způsob, jakým se na formulaci relevantních výzkumných otázek podílí zainteresovaná veřejnost.
Autoři také upozorňují na to, že vědci, kteří se v rámci výzkumu chovají zodpovědně, například sdílejí data, jejichž sběr byl proveden prostřednictvím veřejných prostředků, se díky tomu mohou ocitnout ve znevýhodněné pozici vůči svým kolegům, kteří tak nečiní. Instituce by tak měly zodpovědné chování o to víc odměňovat.
Jedním ze zásadních problémů současné vědecké praxe je podle autorů i to, že výzkumníci nezveřejňují všechny zjištěné výsledky, obzvláště ty negativní. To může být problém například u medicínských studií, na jejichž základě příslušné úřady rozhodují o důležitých povoleních v oblasti veřejného zdraví. Totéž se ale týká i ekonomie, psychologie či právě klinického nebo preklinického medicinského výzkumu. Ono „selektivní“ publikování pozitivních výsledků v důsledku podrývá důvěryhodnost vědy.
Podle autorů také hodnotící komise nevěnují dostatečnou pozornost způsobu nakládání s daty, zda je výzkumníci zpřístupní ostatním či jestli jsou zveřejněné výsledky úplné. Tyto aktivity, které jsou klíčové pro zhodnocení reprodukovatelnosti zjištění a které v důsledku přispívají k vytváření robustnější vědy, by měly být oceňovány a pozitivně hodnoceny.
Otevřená věda by měla podle autorů zahrnovat víc než jen otevřené způsoby publikování. Otevřená data, otevřené metody i otevřené zdrojové kódování podle autorů přináší do výzkumu rovné podmínky, které se týkají všech aspektů výzkumného procesu. Otevřené publikování či sdílení dat tak představuje další způsob, jak posilovat etiku vědecké práce, reprodukovatelnost výsledků a v důsledku tak kvalitu samotné vědy.
Systém, který bude odměňovat vědecké přínosy společnosti a který bude zároveň podporovat důvěryhodnou a kvalitní vědeckou práci, musí akceptovat, že výzkum zahrnuje pestrou paletu aktivit: diskuze nad novými nápady, práci na syntéze dosud existujících výsledků, testování replikovatelnosti, či vývoj a validaci nových nástrojů, škál a metod. Jednotlivé fáze výzkumu si přitom žádají odlišné hodnotící indikátory a kritéria.
Podle autorů se hodnocení vědecké práce příliš často zaměřuje na měření publikovaných vědeckých výsledků. Přitom pro fungování jednotlivých vědeckých institucí i celého výzkumného ekosystémy jsou naprosto zásadní i další aktivity, jako je například recenzování. Hodnocení vědecké práce svých kolegů, ať už ve formě vědeckých článků nebo návrhů projektů, by nemělo být opomíjeno při hodnocení toho, jak vědci pracují. Totéž platí pro oficiální i neoficiální mentoring či vedení doktorandů a studentů. Tyto aktivity jsou pro vědeckou instituci zcela zásadní a dobré hodnocení by je mělo brát do úvahy.
Hongkongské principy v plném znění jsou dostupné zde.
