Přihlášení
Registrace
Nastavení
Filtrování
Filtrování
Obnova hesla
Obnova hesla
„Už tu má úvazek, známe ho.“ Kvůli takovému myšlení inbreeding bují, říká expert
St, 8.4.2020
| Originální článek z: Universitas/Zuzana Keményová
Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Nejprve ale musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

*Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Anglista a pedagog František Tůma z Masarykovy univerzity si to uvědomil už loni a napsal o tom společně s Petrem Knechtem studii nazvanou „Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost?“ Nabízí v ní přehled zahraničních výzkumů i návrhy, jak ze situace ven. Nejprve ale, jak říká v rozsáhlém rozhovoru, musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání postavené na známostech a „úlitbách bohům“.**

Nedávná studie institutu CERGE-EI zjistila, že české vysoké školy jsou velmi inbreedované. Až dvě třetiny výzkumníků nabírají univerzity z řad vlastních absolventů či zaměstnanců. František Tůma společně s Petrem Knechtem z Masarykovy univerzity už loni vydali studii, v jejímž názvu inbreeding připodobnili k rakovině. A zkušenost s ním má Tůma i osobní: Sám byl v situaci, kdy měl zaměstnat v projektu někoho bez zkušeností a kvalifikace jen proto, že daný člověk měl na škole úvazek a známosti. „Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům,“ krčí rameny.

Jak míru inbreedingu snižovat? Myslet více na dopravní dostupnost, jazykovou asistenci a vybavenost – a samozřejmě zlepšit platy. Pro zavedení povinné mobility ale Tůma rozhodně není.

Z aktuální studie CERGE-EI vyplývá, že nejméně nabírají pracovníky ze zahraničí české univerzity a univerzity z ostatních zemí visegrádské čtyřky. Překvapuje vás to?

Takové výsledky mě příliš nepřekvapují. Když jsme loni s kolegou Petrem Knechtem připravovali přehledovou studii o akademickém inbreedingu, zkoušeli jsme si spočítat míru inbreedingu na pracovištích v našem nejbližším okolí, abychom věděli, jak moc je to závažné téma. A dospěli jsme k obdobným, ne-li ještě vyšším podílům absolventů dané instituce mezi zaměstnanci. Jedná se také o čísla, která zhruba odpovídají míře akademického inbreedingu třeba v Rusku nebo Portugalsku, což jsou země, kde je akademický inbreeding rozšířený a o kterých se lze dočíst ze zahraničních studií. Pro Česko jsme ale přesná čísla napříč obory dosud neměli k dispozici.

A je něco, v čem vás ta studie překvapila?

Za originální a velmi zajímavou považuji možnost zobrazit výsledky podle města, a nikoliv jen univerzity. Zde se ukazuje, že například na Univerzitě Karlově, a to napříč různými obory, působí z převážné části výzkumníci, kteří začínali vědeckou kariéru v Praze. Dost podobná je situace také na Masarykově univerzitě v Brně. Nejsem si jistý, jestli za tím stojí nižší ochota univerzit přijímat akademiky z jiných částí Česka, nebo zda jde o indikátor neochoty akademiků z Prahy nebo Brna se za prací přestěhovat, ale ta čísla každopádně dokreslují obrázek o situaci.

Čím to podle vás je, že tuzemské univerzity mají sklon k inbreedingu větší než univerzity ze západu Evropy? Je to mentalitou, systémem, penězi, nebo kombinace více faktorů?

Spíše jde o kombinaci více faktorů. Zahraniční výzkumy ukazují, že vyšší míru inbreedingu vykazují tradiční univerzity, které produkují a zároveň zaměstnávají nejvíce absolventů doktorského studia a které také v mnoha oborech patří k jediným institucím s akreditovaným doktorským studiem. V případě Česka hraje roli i to, že jsme malý rybník – možností, kam jinam jít v některých oborech po doktorátu dělat akademickou kariéru, není zase tak mnoho. Vysokou míru inbreedingu najdeme ale také na zcela nových univerzitách, které naopak často nemohou přilákat odborníky odjinud, a tak zaměstnávají své absolventy. Vedle peněz hraje určitou roli i institucionální, politické a kulturní prostředí. V zahraničních studiích se také velmi často problematizuje tendence raději zaměstnat „svého“ prověřeného absolventa a způsob vypisování výběrových řízení, která někdy bývají šitá na míru právě absolventům té mateřské instituce.

Zlepšuje se podle vás něco, nebo je to spíš stále horší?

Zlepšuje, například vypisování postdoktorandských pozic na českých vysokých školách je čím dál běžnější. Ovšem plat odborného asistenta, tedy absolventa doktorského studia, zůstává tristní a na řadě univerzit takový tarif neodpovídá ani aktuální průměrné mzdě. Například podle aktuálního vnitřního mzdového předpisu Masarykovy univerzity náleží odbornému asistentovi, tedy člověku s doktorátem, tarif ve výši 30 100 korun. Na Univerzitě Karlově jde o rozpětí mezi cca 23 a 35 tisíci korunami. Takže může být velmi obtížné některá místa vůbec obsadit, natož nabídnout místo uchazečům ze zahraničí.

Co dalšího by se mělo vyřešit, aby se situace změnila?

Dalším faktorem, který podle mě inbreeding podporuje, je špatná infrastruktura. Třeba při pracovní otočce do Prahy strávíte cestou z Brna a zpět minimálně pět hodin, budete-li mít štěstí a pojedou-li oba spoje včas. To spojení je opravdu špatné. Bylo by krásné překonat dvě stě kilometrů vlakem za hodinu nebo za devadesát minut, jak je to běžné třeba ve Švédsku nebo Německu. Pokud k infrastruktuře přičteme ještě neochotu Čechů se stěhovat za prací, tak není překvapivé, že akademici pracují tam, kde vystudovali.

O inbreedingu se obecně tvrdí, že je špatný. Že se tím univerzity zavírají před světem a před inovacemi. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že je potřeba rozlišovat. Znám třeba výzkumnou skupinu, kde jsou všichni absolventi doktorského studia na stejné fakultě, dokonce značnou část z nich školil docent, který skupinu vede, a většina členů stále působí na stejné fakultě. Tato skupina nicméně pořádá pravidelné semináře, kde vystupují zahraniční hosté i výzkumníci z jiných univerzit, členové skupiny jsou zapojeni do mezinárodních sítí, publikují v prestižních zahraničních časopisech a jezdí do zahraničí na stáže i významné konference. Není asi překvapivé, že tato skupina je velmi otevřená lidem zvenčí. V tomto případě rozhodně nejde říct, že by inbreeding byl špatný. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by se členové té skupiny sami ke studiu na stejné instituci, kde pracují, nějak pozorovatelně vztahovali.

Poznal jsem ale i skupiny složené převážně z absolventů stejné fakulty, kteří naopak tak otevřeni nebyli. Postupně došlo k tomu, že na společných setkáních zaznívaly pouze příspěvky spřátelených kolegů, podporovány byly pouze takové snahy, které odpovídaly koncepci vůdčí osobnosti, a odlišné názory nebo přístupy postupně přestaly dostávat místo. Někteří členové těchto skupin neměli téměř žádné zahraniční zkušenosti, vazby na zahraniční sítě byly značně omezené, rozhodně se nejednalo o vazby na vůdčí osobnosti nebo pracoviště v oboru. Podobně i zkušenosti členů skupiny s působením na jiných institucích byly mizivé. Tím, jak ze skupiny postupně odešli absolventi studia na jiných institucích, kteří měli odlišné názory nebo používali jiné výzkumné přístupy, se skupina ještě více uzavřela vnějšímu světu.

Aha, takže někdy inbreeding vadí a někdy ne...

V literatuře k akademickému inbreedingu se druhá zmíněná situace popisuje jako začarovaný kruh: skupina absolventů zaměstnaná na jednom pracovišti má tendenci přibrat mezi sebe další své absolventy, čímž se postupně snižuje mobilita a schopnost členů držet krok s rozvojem oboru. Dále se vnějšímu světu uzavírají, protože jim chybí zkušenosti odjinud. Produktivita skupiny i jednotlivců klesá, členové vycházejí čím dál více z interních zdrojů a informací a směřují většinu svých činností do naplňování nejrůznějších funkcí a agend na své domácí instituci, čímž se ještě více izolují. Taková skupina pak má tendenci mezi sebe přibírat další své absolventy, čímž se kruh uzavírá a míra inbreedingu na pracovišti se dále zvyšuje. Proto někteří autoři přirovnávají inbreeding k rakovině. Myslím si, že je to právě ta uzavřenost a provinčnost, které jsou pro akademické prostředí škodlivé. A inbreeding považuji za jeden z průvodních jevů, který může k této uzavřenosti přispět.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

Dobře, co konkrétně se může stát univerzitě, která s inbreedingem nebojuje, ale podvolí se mu? Může se ta uzavřenost projevit například na kvalitě výuky nebo na vědeckých výsledcích?

To záleží. Jak jsem už říkal, pokud se utvoří skupina, která bude otevřená vnějšímu světu, bude navázaná na zahraniční sítě a bude mít zkušenosti se zpětnou vazbou z významných mezinárodních konferencí nebo od recenzentů předních zahraničních časopisů, pak je asi jedno, zda bude tvořena absolventy stejné fakulty – v tomto případě bych očekával kvalitní výuku i velmi dobré vědecké výsledky, které budou odrážet současný stav poznání ve světě i v Česku.

Na druhou stranu, pokud se sejde skupina absolventů na své alma mater, kde navíc bude nízká zahraniční mobilita a nízká otevřenost, pak lze předpokládat horší vědecký výkon a výuku. Pracovníci budou vlastně dál reprodukovat, co se naučili v dobách svých studií.

A to jsou vaše domněnky, nebo pro to máte nějaký reálný důkaz?

Potvrzují to zahraniční výzkumy, které uvádíme v naší přehledové studii. Akademici, kteří jsou zaměstnáni v instituci, kde studovali, vykazují horší vědecký výkon. Mají větší tendenci publikovat monografie a články v lokálních časopisech, získávají a vedou méně výzkumných grantů a vykazují méně článků a citací v porovnání s těmi, kteří pracují jinde, než kde studovali. Nic ale není černobílé: Existuje například skupina akademiků, kteří po absolvování jedné univerzity pracovali nějakou dobu jinde a poté se vrátili na svou alma mater. Tito akademici naopak patří podle některých studií k nejproduktivnějším.

Bohužel, většina studií o inbreedingu redukuje tuto problematiku jen na vědecký výkon měřený počtem publikací nebo citací. Nevím o žádné studii, která by se zabývala kvalitou výuky z pohledu inbreedingu. Mně osobně přijde důležité i to, jak se uzavřenost související s inbreedingem projevuje v každodenním vedení a chodu institucí, k čemuž zatím existuje jen málo výzkumů.

Dá se říct, že jedním z důvodů, proč univerzity k inbreedingu přistupují, je jednoduše pohodlnost? Tedy že je jednodušší nabrat na vědecké místo někoho, kdo na té univerzitě už je, působí tam třeba jako doktorand, a je pohodlné prostě ho jen nechat trvale přejít do zaměstnaneckého poměru?

Do určité míry ano. Je snazší přijmout někoho, kdo je „prověřen“ studiem na stejné instituci a koho členové katedry, a nezřídka i výběrové komise, znají, takže vědí, co od něho mohou očekávat. Absolvent stejné instituce zároveň většinou dobře zná členy katedry i její běžný chod, takže není nutné ho představovat ani dlouze zaškolovat. Výhodou je i to, že takovému člověku nemusíte vysvětlovat věci, které by nemusely být zřejmé někomu zvenčí. Tím ale současně přicházíte o možnost mluvit a přemýšlet o své každodenní rutině a taky o možnost konfrontace s tím, že na jiných pracovištích se některé věci dělají jinak.

doc. Mgr. František Tůma, Ph.D. (34 let)

  • žije v Brně
  • působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na katedře anglistiky a amerikanistiky
  • garantuje program Učitelství anglického jazyka a literatury pro střední školy
  • vede výuku výzkumně a didakticky zaměřených předmětů, školí doktorandy
  • výzkumně se zabývá především problematikou interakce ve výuce, zejména angličtiny jako cizího jazyka
  • publikoval články v pedagogických a lingvistických časopisech (například Linguistics and Education, Slovo a slovesnost, Orbis Scholae, Pedagogika)
  • v časopise Studia Paedagogica publikoval společně s Petrem Knechtem přehledovou studii o akademickém inbreedingu Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost? Přehled zahraničních výzkumů a implikace pro českou vysokoškolskou politiku
Vy jste za svou kariéru prošel více univerzitami. Dalo vám to něco?

Vystudoval jsem učitelství na Technické univerzitě v Liberci, kde jsem jako absolvent také působil, ale zároveň jsem během toho dělal v Praze na filozofické fakultě doktorát. Poté jsem přešel na Masarykovu univerzitu, kde jsem po změně pracoviště zaměstnán dodnes. Habilitaci mám z Prahy rovněž z filozofické fakulty.

Jsem za tyto studijní a pracovní zkušenosti rád, protože jsem poznal život na různých pracovištích a měl jsem možnost získat doktorát a habilitaci bez toho, abych se dostal do pracovních nebo výukových vazeb s těmi, kdo mě pak hodnotili. Mohl jsem jednat věcně a v zájmu oboru, aniž bych musel promýšlet, jaké bude mít moje jednání důsledky pro získání dalších kvalifikací, nebo aniž bych byl někomu zavázán z doby doktorského studia nebo postdoktorandské zkušenosti.

Máte nějaké osobní zkušenosti s inbreedingem? Tedy že někoho z vašeho okolí nabrali ne na základě jeho schopností a vědeckých výsledků, ale proto, že tam vystudoval a měl tam známé?

Přímo do výběrových komisí, kde bych toto pozoroval, jsem se nedostal, ale zkušeností především s uzavřeností mám docela bohaté. Například asi nejsem jediný, komu při sestavování řešitelských týmů v projektech bylo několikrát doporučeno nebo připomenuto zaměstnat někoho, kdo sice nemá zkušenosti s daným typem výzkumu ani potřebné publikace, ale kdo na pracovišti zrovna neměl projektový úvazek. Vždy se jednalo o již zaměstnaného absolventa toho pracoviště. Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům.

Nebo třeba při veřejném představování kandidátů do akademického senátu jedné fakulty jsem z úst několika potenciálních senátorů slyšel, že oni jsou vhodnými kandidáty, protože fakultu dobře znají, neboť na ní studovali a již řadu let jí bez přestávky věrně slouží. Tím vlastně inbreeding označili za svou výhodu. Já bych asi od senátora očekával spíš nadhled, širší zkušenosti a určitou otevřenost.

Ale co všechno vlastně je inbreeding? Aby se dalo mluvit o inbreedingu, je to podle vás v rámci univerzity jako takové, nebo v rámci fakult, nebo jen v rámci stejného oddělení? Tedy když jsem vystudovala na jedné fakultě a jdu pracovat na jinou fakultu téže univerzity, tak už to není inbreeding?

Tohle právě není v literatuře příliš vyjasněné. Někteří zahraniční autoři to berou na úrovni univerzit, ale situace v Česku je taková, že stejné nebo příbuzné obory mohou být pěstovány na více fakultách bez nějaké hlubší spolupráce, takže můžete udělat doktorát na jedné fakultě a pak jít pracovat na druhou, kam nějaké nové zkušenosti určitě přenesete a kde je dost možné, že vás vůbec nebudou znát. V takovém případě bych o inbreedingu asi nemluvil.

Další problém s vymezením toho, co je vlastně inbreeding, souvisí s tím, že v zahraničí, zejména na Západě, končí akademické kvalifikace doktorátem a docentská a profesorská místa jsou pouze označení pracovní pozice a funkce na pracovišti. Proto se pro vymezení toho, co je inbreeding, často uvažuje právě to, kde získáte doktorát a kde aktuálně pracujete. Nicméně v Česku, ale i jinde, máme docentské a profesorské tituly, které mohou udělovat jen některé univerzity, a při získávání těchto titulů také hraje určitou roli například i to, jak zaměstnanci přilnou ke stávající struktuře fakulty nebo jak budou prosazovat své téma, své názory nebo svůj výzkumný přístup.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Různé

Anketa: Inbreeding už vystoupal v Česku nad práh toxicity

Inbreeding tu máme. Prosazení jakýchkoliv pravidel bude ovšem v Česku složité: panuje tu velká nechuť k čemukoli nucenému. Čtveřice významných osobností české vědy se vyjadřuje v anketě Universitas.cz.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Různé

Jaroslav Koutský: Na univerzitách v USA je nejvýznamnější student. Věda a výzkum jsou až na druhém místě

S děkanem Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem jsme si povídali o Fulbrightově stipendiu, které před časem získal a díky kterému vycestoval do Spojených států amerických.
Článek | Osobnosti

Ing. Martin Kuchař, Ph.D.

„Zajímají mě látky, které pozměňují lidské vnímání světa.“
„Už tu má úvazek, známe ho.“ Kvůli takovému myšlení inbreeding bují, říká expert
St, 8.4.2020
| Originální článek z: Universitas/Zuzana Keményová
Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Nejprve ale musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

*Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Anglista a pedagog František Tůma z Masarykovy univerzity si to uvědomil už loni a napsal o tom společně s Petrem Knechtem studii nazvanou „Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost?“ Nabízí v ní přehled zahraničních výzkumů i návrhy, jak ze situace ven. Nejprve ale, jak říká v rozsáhlém rozhovoru, musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání postavené na známostech a „úlitbách bohům“.**

Nedávná studie institutu CERGE-EI zjistila, že české vysoké školy jsou velmi inbreedované. Až dvě třetiny výzkumníků nabírají univerzity z řad vlastních absolventů či zaměstnanců. František Tůma společně s Petrem Knechtem z Masarykovy univerzity už loni vydali studii, v jejímž názvu inbreeding připodobnili k rakovině. A zkušenost s ním má Tůma i osobní: Sám byl v situaci, kdy měl zaměstnat v projektu někoho bez zkušeností a kvalifikace jen proto, že daný člověk měl na škole úvazek a známosti. „Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům,“ krčí rameny.

Jak míru inbreedingu snižovat? Myslet více na dopravní dostupnost, jazykovou asistenci a vybavenost – a samozřejmě zlepšit platy. Pro zavedení povinné mobility ale Tůma rozhodně není.

Z aktuální studie CERGE-EI vyplývá, že nejméně nabírají pracovníky ze zahraničí české univerzity a univerzity z ostatních zemí visegrádské čtyřky. Překvapuje vás to?

Takové výsledky mě příliš nepřekvapují. Když jsme loni s kolegou Petrem Knechtem připravovali přehledovou studii o akademickém inbreedingu, zkoušeli jsme si spočítat míru inbreedingu na pracovištích v našem nejbližším okolí, abychom věděli, jak moc je to závažné téma. A dospěli jsme k obdobným, ne-li ještě vyšším podílům absolventů dané instituce mezi zaměstnanci. Jedná se také o čísla, která zhruba odpovídají míře akademického inbreedingu třeba v Rusku nebo Portugalsku, což jsou země, kde je akademický inbreeding rozšířený a o kterých se lze dočíst ze zahraničních studií. Pro Česko jsme ale přesná čísla napříč obory dosud neměli k dispozici.

A je něco, v čem vás ta studie překvapila?

Za originální a velmi zajímavou považuji možnost zobrazit výsledky podle města, a nikoliv jen univerzity. Zde se ukazuje, že například na Univerzitě Karlově, a to napříč různými obory, působí z převážné části výzkumníci, kteří začínali vědeckou kariéru v Praze. Dost podobná je situace také na Masarykově univerzitě v Brně. Nejsem si jistý, jestli za tím stojí nižší ochota univerzit přijímat akademiky z jiných částí Česka, nebo zda jde o indikátor neochoty akademiků z Prahy nebo Brna se za prací přestěhovat, ale ta čísla každopádně dokreslují obrázek o situaci.

Čím to podle vás je, že tuzemské univerzity mají sklon k inbreedingu větší než univerzity ze západu Evropy? Je to mentalitou, systémem, penězi, nebo kombinace více faktorů?

Spíše jde o kombinaci více faktorů. Zahraniční výzkumy ukazují, že vyšší míru inbreedingu vykazují tradiční univerzity, které produkují a zároveň zaměstnávají nejvíce absolventů doktorského studia a které také v mnoha oborech patří k jediným institucím s akreditovaným doktorským studiem. V případě Česka hraje roli i to, že jsme malý rybník – možností, kam jinam jít v některých oborech po doktorátu dělat akademickou kariéru, není zase tak mnoho. Vysokou míru inbreedingu najdeme ale také na zcela nových univerzitách, které naopak často nemohou přilákat odborníky odjinud, a tak zaměstnávají své absolventy. Vedle peněz hraje určitou roli i institucionální, politické a kulturní prostředí. V zahraničních studiích se také velmi často problematizuje tendence raději zaměstnat „svého“ prověřeného absolventa a způsob vypisování výběrových řízení, která někdy bývají šitá na míru právě absolventům té mateřské instituce.

Zlepšuje se podle vás něco, nebo je to spíš stále horší?

Zlepšuje, například vypisování postdoktorandských pozic na českých vysokých školách je čím dál běžnější. Ovšem plat odborného asistenta, tedy absolventa doktorského studia, zůstává tristní a na řadě univerzit takový tarif neodpovídá ani aktuální průměrné mzdě. Například podle aktuálního vnitřního mzdového předpisu Masarykovy univerzity náleží odbornému asistentovi, tedy člověku s doktorátem, tarif ve výši 30 100 korun. Na Univerzitě Karlově jde o rozpětí mezi cca 23 a 35 tisíci korunami. Takže může být velmi obtížné některá místa vůbec obsadit, natož nabídnout místo uchazečům ze zahraničí.

Co dalšího by se mělo vyřešit, aby se situace změnila?

Dalším faktorem, který podle mě inbreeding podporuje, je špatná infrastruktura. Třeba při pracovní otočce do Prahy strávíte cestou z Brna a zpět minimálně pět hodin, budete-li mít štěstí a pojedou-li oba spoje včas. To spojení je opravdu špatné. Bylo by krásné překonat dvě stě kilometrů vlakem za hodinu nebo za devadesát minut, jak je to běžné třeba ve Švédsku nebo Německu. Pokud k infrastruktuře přičteme ještě neochotu Čechů se stěhovat za prací, tak není překvapivé, že akademici pracují tam, kde vystudovali.

O inbreedingu se obecně tvrdí, že je špatný. Že se tím univerzity zavírají před světem a před inovacemi. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že je potřeba rozlišovat. Znám třeba výzkumnou skupinu, kde jsou všichni absolventi doktorského studia na stejné fakultě, dokonce značnou část z nich školil docent, který skupinu vede, a většina členů stále působí na stejné fakultě. Tato skupina nicméně pořádá pravidelné semináře, kde vystupují zahraniční hosté i výzkumníci z jiných univerzit, členové skupiny jsou zapojeni do mezinárodních sítí, publikují v prestižních zahraničních časopisech a jezdí do zahraničí na stáže i významné konference. Není asi překvapivé, že tato skupina je velmi otevřená lidem zvenčí. V tomto případě rozhodně nejde říct, že by inbreeding byl špatný. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by se členové té skupiny sami ke studiu na stejné instituci, kde pracují, nějak pozorovatelně vztahovali.

Poznal jsem ale i skupiny složené převážně z absolventů stejné fakulty, kteří naopak tak otevřeni nebyli. Postupně došlo k tomu, že na společných setkáních zaznívaly pouze příspěvky spřátelených kolegů, podporovány byly pouze takové snahy, které odpovídaly koncepci vůdčí osobnosti, a odlišné názory nebo přístupy postupně přestaly dostávat místo. Někteří členové těchto skupin neměli téměř žádné zahraniční zkušenosti, vazby na zahraniční sítě byly značně omezené, rozhodně se nejednalo o vazby na vůdčí osobnosti nebo pracoviště v oboru. Podobně i zkušenosti členů skupiny s působením na jiných institucích byly mizivé. Tím, jak ze skupiny postupně odešli absolventi studia na jiných institucích, kteří měli odlišné názory nebo používali jiné výzkumné přístupy, se skupina ještě více uzavřela vnějšímu světu.

Aha, takže někdy inbreeding vadí a někdy ne...

V literatuře k akademickému inbreedingu se druhá zmíněná situace popisuje jako začarovaný kruh: skupina absolventů zaměstnaná na jednom pracovišti má tendenci přibrat mezi sebe další své absolventy, čímž se postupně snižuje mobilita a schopnost členů držet krok s rozvojem oboru. Dále se vnějšímu světu uzavírají, protože jim chybí zkušenosti odjinud. Produktivita skupiny i jednotlivců klesá, členové vycházejí čím dál více z interních zdrojů a informací a směřují většinu svých činností do naplňování nejrůznějších funkcí a agend na své domácí instituci, čímž se ještě více izolují. Taková skupina pak má tendenci mezi sebe přibírat další své absolventy, čímž se kruh uzavírá a míra inbreedingu na pracovišti se dále zvyšuje. Proto někteří autoři přirovnávají inbreeding k rakovině. Myslím si, že je to právě ta uzavřenost a provinčnost, které jsou pro akademické prostředí škodlivé. A inbreeding považuji za jeden z průvodních jevů, který může k této uzavřenosti přispět.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

Dobře, co konkrétně se může stát univerzitě, která s inbreedingem nebojuje, ale podvolí se mu? Může se ta uzavřenost projevit například na kvalitě výuky nebo na vědeckých výsledcích?

To záleží. Jak jsem už říkal, pokud se utvoří skupina, která bude otevřená vnějšímu světu, bude navázaná na zahraniční sítě a bude mít zkušenosti se zpětnou vazbou z významných mezinárodních konferencí nebo od recenzentů předních zahraničních časopisů, pak je asi jedno, zda bude tvořena absolventy stejné fakulty – v tomto případě bych očekával kvalitní výuku i velmi dobré vědecké výsledky, které budou odrážet současný stav poznání ve světě i v Česku.

Na druhou stranu, pokud se sejde skupina absolventů na své alma mater, kde navíc bude nízká zahraniční mobilita a nízká otevřenost, pak lze předpokládat horší vědecký výkon a výuku. Pracovníci budou vlastně dál reprodukovat, co se naučili v dobách svých studií.

A to jsou vaše domněnky, nebo pro to máte nějaký reálný důkaz?

Potvrzují to zahraniční výzkumy, které uvádíme v naší přehledové studii. Akademici, kteří jsou zaměstnáni v instituci, kde studovali, vykazují horší vědecký výkon. Mají větší tendenci publikovat monografie a články v lokálních časopisech, získávají a vedou méně výzkumných grantů a vykazují méně článků a citací v porovnání s těmi, kteří pracují jinde, než kde studovali. Nic ale není černobílé: Existuje například skupina akademiků, kteří po absolvování jedné univerzity pracovali nějakou dobu jinde a poté se vrátili na svou alma mater. Tito akademici naopak patří podle některých studií k nejproduktivnějším.

Bohužel, většina studií o inbreedingu redukuje tuto problematiku jen na vědecký výkon měřený počtem publikací nebo citací. Nevím o žádné studii, která by se zabývala kvalitou výuky z pohledu inbreedingu. Mně osobně přijde důležité i to, jak se uzavřenost související s inbreedingem projevuje v každodenním vedení a chodu institucí, k čemuž zatím existuje jen málo výzkumů.

Dá se říct, že jedním z důvodů, proč univerzity k inbreedingu přistupují, je jednoduše pohodlnost? Tedy že je jednodušší nabrat na vědecké místo někoho, kdo na té univerzitě už je, působí tam třeba jako doktorand, a je pohodlné prostě ho jen nechat trvale přejít do zaměstnaneckého poměru?

Do určité míry ano. Je snazší přijmout někoho, kdo je „prověřen“ studiem na stejné instituci a koho členové katedry, a nezřídka i výběrové komise, znají, takže vědí, co od něho mohou očekávat. Absolvent stejné instituce zároveň většinou dobře zná členy katedry i její běžný chod, takže není nutné ho představovat ani dlouze zaškolovat. Výhodou je i to, že takovému člověku nemusíte vysvětlovat věci, které by nemusely být zřejmé někomu zvenčí. Tím ale současně přicházíte o možnost mluvit a přemýšlet o své každodenní rutině a taky o možnost konfrontace s tím, že na jiných pracovištích se některé věci dělají jinak.

doc. Mgr. František Tůma, Ph.D. (34 let)

  • žije v Brně
  • působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na katedře anglistiky a amerikanistiky
  • garantuje program Učitelství anglického jazyka a literatury pro střední školy
  • vede výuku výzkumně a didakticky zaměřených předmětů, školí doktorandy
  • výzkumně se zabývá především problematikou interakce ve výuce, zejména angličtiny jako cizího jazyka
  • publikoval články v pedagogických a lingvistických časopisech (například Linguistics and Education, Slovo a slovesnost, Orbis Scholae, Pedagogika)
  • v časopise Studia Paedagogica publikoval společně s Petrem Knechtem přehledovou studii o akademickém inbreedingu Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost? Přehled zahraničních výzkumů a implikace pro českou vysokoškolskou politiku
Vy jste za svou kariéru prošel více univerzitami. Dalo vám to něco?

Vystudoval jsem učitelství na Technické univerzitě v Liberci, kde jsem jako absolvent také působil, ale zároveň jsem během toho dělal v Praze na filozofické fakultě doktorát. Poté jsem přešel na Masarykovu univerzitu, kde jsem po změně pracoviště zaměstnán dodnes. Habilitaci mám z Prahy rovněž z filozofické fakulty.

Jsem za tyto studijní a pracovní zkušenosti rád, protože jsem poznal život na různých pracovištích a měl jsem možnost získat doktorát a habilitaci bez toho, abych se dostal do pracovních nebo výukových vazeb s těmi, kdo mě pak hodnotili. Mohl jsem jednat věcně a v zájmu oboru, aniž bych musel promýšlet, jaké bude mít moje jednání důsledky pro získání dalších kvalifikací, nebo aniž bych byl někomu zavázán z doby doktorského studia nebo postdoktorandské zkušenosti.

Máte nějaké osobní zkušenosti s inbreedingem? Tedy že někoho z vašeho okolí nabrali ne na základě jeho schopností a vědeckých výsledků, ale proto, že tam vystudoval a měl tam známé?

Přímo do výběrových komisí, kde bych toto pozoroval, jsem se nedostal, ale zkušeností především s uzavřeností mám docela bohaté. Například asi nejsem jediný, komu při sestavování řešitelských týmů v projektech bylo několikrát doporučeno nebo připomenuto zaměstnat někoho, kdo sice nemá zkušenosti s daným typem výzkumu ani potřebné publikace, ale kdo na pracovišti zrovna neměl projektový úvazek. Vždy se jednalo o již zaměstnaného absolventa toho pracoviště. Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům.

Nebo třeba při veřejném představování kandidátů do akademického senátu jedné fakulty jsem z úst několika potenciálních senátorů slyšel, že oni jsou vhodnými kandidáty, protože fakultu dobře znají, neboť na ní studovali a již řadu let jí bez přestávky věrně slouží. Tím vlastně inbreeding označili za svou výhodu. Já bych asi od senátora očekával spíš nadhled, širší zkušenosti a určitou otevřenost.

Ale co všechno vlastně je inbreeding? Aby se dalo mluvit o inbreedingu, je to podle vás v rámci univerzity jako takové, nebo v rámci fakult, nebo jen v rámci stejného oddělení? Tedy když jsem vystudovala na jedné fakultě a jdu pracovat na jinou fakultu téže univerzity, tak už to není inbreeding?

Tohle právě není v literatuře příliš vyjasněné. Někteří zahraniční autoři to berou na úrovni univerzit, ale situace v Česku je taková, že stejné nebo příbuzné obory mohou být pěstovány na více fakultách bez nějaké hlubší spolupráce, takže můžete udělat doktorát na jedné fakultě a pak jít pracovat na druhou, kam nějaké nové zkušenosti určitě přenesete a kde je dost možné, že vás vůbec nebudou znát. V takovém případě bych o inbreedingu asi nemluvil.

Další problém s vymezením toho, co je vlastně inbreeding, souvisí s tím, že v zahraničí, zejména na Západě, končí akademické kvalifikace doktorátem a docentská a profesorská místa jsou pouze označení pracovní pozice a funkce na pracovišti. Proto se pro vymezení toho, co je inbreeding, často uvažuje právě to, kde získáte doktorát a kde aktuálně pracujete. Nicméně v Česku, ale i jinde, máme docentské a profesorské tituly, které mohou udělovat jen některé univerzity, a při získávání těchto titulů také hraje určitou roli například i to, jak zaměstnanci přilnou ke stávající struktuře fakulty nebo jak budou prosazovat své téma, své názory nebo svůj výzkumný přístup.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Různé

Anketa: Inbreeding už vystoupal v Česku nad práh toxicity

Inbreeding tu máme. Prosazení jakýchkoliv pravidel bude ovšem v Česku složité: panuje tu velká nechuť k čemukoli nucenému. Čtveřice významných osobností české vědy se vyjadřuje v anketě Universitas.cz.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Různé

Jaroslav Koutský: Na univerzitách v USA je nejvýznamnější student. Věda a výzkum jsou až na druhém místě

S děkanem Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem jsme si povídali o Fulbrightově stipendiu, které před časem získal a díky kterému vycestoval do Spojených států amerických.
Článek | Osobnosti

Ing. Martin Kuchař, Ph.D.

„Zajímají mě látky, které pozměňují lidské vnímání světa.“
„Už tu má úvazek, známe ho.“ Kvůli takovému myšlení inbreeding bují, říká expert
St, 8.4.2020
| Originální článek z: Universitas/Zuzana Keményová
Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Nejprve ale musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

*Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Anglista a pedagog František Tůma z Masarykovy univerzity si to uvědomil už loni a napsal o tom společně s Petrem Knechtem studii nazvanou „Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost?“ Nabízí v ní přehled zahraničních výzkumů i návrhy, jak ze situace ven. Nejprve ale, jak říká v rozsáhlém rozhovoru, musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání postavené na známostech a „úlitbách bohům“.**

Nedávná studie institutu CERGE-EI zjistila, že české vysoké školy jsou velmi inbreedované. Až dvě třetiny výzkumníků nabírají univerzity z řad vlastních absolventů či zaměstnanců. František Tůma společně s Petrem Knechtem z Masarykovy univerzity už loni vydali studii, v jejímž názvu inbreeding připodobnili k rakovině. A zkušenost s ním má Tůma i osobní: Sám byl v situaci, kdy měl zaměstnat v projektu někoho bez zkušeností a kvalifikace jen proto, že daný člověk měl na škole úvazek a známosti. „Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům,“ krčí rameny.

Jak míru inbreedingu snižovat? Myslet více na dopravní dostupnost, jazykovou asistenci a vybavenost – a samozřejmě zlepšit platy. Pro zavedení povinné mobility ale Tůma rozhodně není.

Z aktuální studie CERGE-EI vyplývá, že nejméně nabírají pracovníky ze zahraničí české univerzity a univerzity z ostatních zemí visegrádské čtyřky. Překvapuje vás to?

Takové výsledky mě příliš nepřekvapují. Když jsme loni s kolegou Petrem Knechtem připravovali přehledovou studii o akademickém inbreedingu, zkoušeli jsme si spočítat míru inbreedingu na pracovištích v našem nejbližším okolí, abychom věděli, jak moc je to závažné téma. A dospěli jsme k obdobným, ne-li ještě vyšším podílům absolventů dané instituce mezi zaměstnanci. Jedná se také o čísla, která zhruba odpovídají míře akademického inbreedingu třeba v Rusku nebo Portugalsku, což jsou země, kde je akademický inbreeding rozšířený a o kterých se lze dočíst ze zahraničních studií. Pro Česko jsme ale přesná čísla napříč obory dosud neměli k dispozici.

A je něco, v čem vás ta studie překvapila?

Za originální a velmi zajímavou považuji možnost zobrazit výsledky podle města, a nikoliv jen univerzity. Zde se ukazuje, že například na Univerzitě Karlově, a to napříč různými obory, působí z převážné části výzkumníci, kteří začínali vědeckou kariéru v Praze. Dost podobná je situace také na Masarykově univerzitě v Brně. Nejsem si jistý, jestli za tím stojí nižší ochota univerzit přijímat akademiky z jiných částí Česka, nebo zda jde o indikátor neochoty akademiků z Prahy nebo Brna se za prací přestěhovat, ale ta čísla každopádně dokreslují obrázek o situaci.

Čím to podle vás je, že tuzemské univerzity mají sklon k inbreedingu větší než univerzity ze západu Evropy? Je to mentalitou, systémem, penězi, nebo kombinace více faktorů?

Spíše jde o kombinaci více faktorů. Zahraniční výzkumy ukazují, že vyšší míru inbreedingu vykazují tradiční univerzity, které produkují a zároveň zaměstnávají nejvíce absolventů doktorského studia a které také v mnoha oborech patří k jediným institucím s akreditovaným doktorským studiem. V případě Česka hraje roli i to, že jsme malý rybník – možností, kam jinam jít v některých oborech po doktorátu dělat akademickou kariéru, není zase tak mnoho. Vysokou míru inbreedingu najdeme ale také na zcela nových univerzitách, které naopak často nemohou přilákat odborníky odjinud, a tak zaměstnávají své absolventy. Vedle peněz hraje určitou roli i institucionální, politické a kulturní prostředí. V zahraničních studiích se také velmi často problematizuje tendence raději zaměstnat „svého“ prověřeného absolventa a způsob vypisování výběrových řízení, která někdy bývají šitá na míru právě absolventům té mateřské instituce.

Zlepšuje se podle vás něco, nebo je to spíš stále horší?

Zlepšuje, například vypisování postdoktorandských pozic na českých vysokých školách je čím dál běžnější. Ovšem plat odborného asistenta, tedy absolventa doktorského studia, zůstává tristní a na řadě univerzit takový tarif neodpovídá ani aktuální průměrné mzdě. Například podle aktuálního vnitřního mzdového předpisu Masarykovy univerzity náleží odbornému asistentovi, tedy člověku s doktorátem, tarif ve výši 30 100 korun. Na Univerzitě Karlově jde o rozpětí mezi cca 23 a 35 tisíci korunami. Takže může být velmi obtížné některá místa vůbec obsadit, natož nabídnout místo uchazečům ze zahraničí.

Co dalšího by se mělo vyřešit, aby se situace změnila?

Dalším faktorem, který podle mě inbreeding podporuje, je špatná infrastruktura. Třeba při pracovní otočce do Prahy strávíte cestou z Brna a zpět minimálně pět hodin, budete-li mít štěstí a pojedou-li oba spoje včas. To spojení je opravdu špatné. Bylo by krásné překonat dvě stě kilometrů vlakem za hodinu nebo za devadesát minut, jak je to běžné třeba ve Švédsku nebo Německu. Pokud k infrastruktuře přičteme ještě neochotu Čechů se stěhovat za prací, tak není překvapivé, že akademici pracují tam, kde vystudovali.

O inbreedingu se obecně tvrdí, že je špatný. Že se tím univerzity zavírají před světem a před inovacemi. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že je potřeba rozlišovat. Znám třeba výzkumnou skupinu, kde jsou všichni absolventi doktorského studia na stejné fakultě, dokonce značnou část z nich školil docent, který skupinu vede, a většina členů stále působí na stejné fakultě. Tato skupina nicméně pořádá pravidelné semináře, kde vystupují zahraniční hosté i výzkumníci z jiných univerzit, členové skupiny jsou zapojeni do mezinárodních sítí, publikují v prestižních zahraničních časopisech a jezdí do zahraničí na stáže i významné konference. Není asi překvapivé, že tato skupina je velmi otevřená lidem zvenčí. V tomto případě rozhodně nejde říct, že by inbreeding byl špatný. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by se členové té skupiny sami ke studiu na stejné instituci, kde pracují, nějak pozorovatelně vztahovali.

Poznal jsem ale i skupiny složené převážně z absolventů stejné fakulty, kteří naopak tak otevřeni nebyli. Postupně došlo k tomu, že na společných setkáních zaznívaly pouze příspěvky spřátelených kolegů, podporovány byly pouze takové snahy, které odpovídaly koncepci vůdčí osobnosti, a odlišné názory nebo přístupy postupně přestaly dostávat místo. Někteří členové těchto skupin neměli téměř žádné zahraniční zkušenosti, vazby na zahraniční sítě byly značně omezené, rozhodně se nejednalo o vazby na vůdčí osobnosti nebo pracoviště v oboru. Podobně i zkušenosti členů skupiny s působením na jiných institucích byly mizivé. Tím, jak ze skupiny postupně odešli absolventi studia na jiných institucích, kteří měli odlišné názory nebo používali jiné výzkumné přístupy, se skupina ještě více uzavřela vnějšímu světu.

Aha, takže někdy inbreeding vadí a někdy ne...

V literatuře k akademickému inbreedingu se druhá zmíněná situace popisuje jako začarovaný kruh: skupina absolventů zaměstnaná na jednom pracovišti má tendenci přibrat mezi sebe další své absolventy, čímž se postupně snižuje mobilita a schopnost členů držet krok s rozvojem oboru. Dále se vnějšímu světu uzavírají, protože jim chybí zkušenosti odjinud. Produktivita skupiny i jednotlivců klesá, členové vycházejí čím dál více z interních zdrojů a informací a směřují většinu svých činností do naplňování nejrůznějších funkcí a agend na své domácí instituci, čímž se ještě více izolují. Taková skupina pak má tendenci mezi sebe přibírat další své absolventy, čímž se kruh uzavírá a míra inbreedingu na pracovišti se dále zvyšuje. Proto někteří autoři přirovnávají inbreeding k rakovině. Myslím si, že je to právě ta uzavřenost a provinčnost, které jsou pro akademické prostředí škodlivé. A inbreeding považuji za jeden z průvodních jevů, který může k této uzavřenosti přispět.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

Dobře, co konkrétně se může stát univerzitě, která s inbreedingem nebojuje, ale podvolí se mu? Může se ta uzavřenost projevit například na kvalitě výuky nebo na vědeckých výsledcích?

To záleží. Jak jsem už říkal, pokud se utvoří skupina, která bude otevřená vnějšímu světu, bude navázaná na zahraniční sítě a bude mít zkušenosti se zpětnou vazbou z významných mezinárodních konferencí nebo od recenzentů předních zahraničních časopisů, pak je asi jedno, zda bude tvořena absolventy stejné fakulty – v tomto případě bych očekával kvalitní výuku i velmi dobré vědecké výsledky, které budou odrážet současný stav poznání ve světě i v Česku.

Na druhou stranu, pokud se sejde skupina absolventů na své alma mater, kde navíc bude nízká zahraniční mobilita a nízká otevřenost, pak lze předpokládat horší vědecký výkon a výuku. Pracovníci budou vlastně dál reprodukovat, co se naučili v dobách svých studií.

A to jsou vaše domněnky, nebo pro to máte nějaký reálný důkaz?

Potvrzují to zahraniční výzkumy, které uvádíme v naší přehledové studii. Akademici, kteří jsou zaměstnáni v instituci, kde studovali, vykazují horší vědecký výkon. Mají větší tendenci publikovat monografie a články v lokálních časopisech, získávají a vedou méně výzkumných grantů a vykazují méně článků a citací v porovnání s těmi, kteří pracují jinde, než kde studovali. Nic ale není černobílé: Existuje například skupina akademiků, kteří po absolvování jedné univerzity pracovali nějakou dobu jinde a poté se vrátili na svou alma mater. Tito akademici naopak patří podle některých studií k nejproduktivnějším.

Bohužel, většina studií o inbreedingu redukuje tuto problematiku jen na vědecký výkon měřený počtem publikací nebo citací. Nevím o žádné studii, která by se zabývala kvalitou výuky z pohledu inbreedingu. Mně osobně přijde důležité i to, jak se uzavřenost související s inbreedingem projevuje v každodenním vedení a chodu institucí, k čemuž zatím existuje jen málo výzkumů.

Dá se říct, že jedním z důvodů, proč univerzity k inbreedingu přistupují, je jednoduše pohodlnost? Tedy že je jednodušší nabrat na vědecké místo někoho, kdo na té univerzitě už je, působí tam třeba jako doktorand, a je pohodlné prostě ho jen nechat trvale přejít do zaměstnaneckého poměru?

Do určité míry ano. Je snazší přijmout někoho, kdo je „prověřen“ studiem na stejné instituci a koho členové katedry, a nezřídka i výběrové komise, znají, takže vědí, co od něho mohou očekávat. Absolvent stejné instituce zároveň většinou dobře zná členy katedry i její běžný chod, takže není nutné ho představovat ani dlouze zaškolovat. Výhodou je i to, že takovému člověku nemusíte vysvětlovat věci, které by nemusely být zřejmé někomu zvenčí. Tím ale současně přicházíte o možnost mluvit a přemýšlet o své každodenní rutině a taky o možnost konfrontace s tím, že na jiných pracovištích se některé věci dělají jinak.

doc. Mgr. František Tůma, Ph.D. (34 let)

  • žije v Brně
  • působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na katedře anglistiky a amerikanistiky
  • garantuje program Učitelství anglického jazyka a literatury pro střední školy
  • vede výuku výzkumně a didakticky zaměřených předmětů, školí doktorandy
  • výzkumně se zabývá především problematikou interakce ve výuce, zejména angličtiny jako cizího jazyka
  • publikoval články v pedagogických a lingvistických časopisech (například Linguistics and Education, Slovo a slovesnost, Orbis Scholae, Pedagogika)
  • v časopise Studia Paedagogica publikoval společně s Petrem Knechtem přehledovou studii o akademickém inbreedingu Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost? Přehled zahraničních výzkumů a implikace pro českou vysokoškolskou politiku
Vy jste za svou kariéru prošel více univerzitami. Dalo vám to něco?

Vystudoval jsem učitelství na Technické univerzitě v Liberci, kde jsem jako absolvent také působil, ale zároveň jsem během toho dělal v Praze na filozofické fakultě doktorát. Poté jsem přešel na Masarykovu univerzitu, kde jsem po změně pracoviště zaměstnán dodnes. Habilitaci mám z Prahy rovněž z filozofické fakulty.

Jsem za tyto studijní a pracovní zkušenosti rád, protože jsem poznal život na různých pracovištích a měl jsem možnost získat doktorát a habilitaci bez toho, abych se dostal do pracovních nebo výukových vazeb s těmi, kdo mě pak hodnotili. Mohl jsem jednat věcně a v zájmu oboru, aniž bych musel promýšlet, jaké bude mít moje jednání důsledky pro získání dalších kvalifikací, nebo aniž bych byl někomu zavázán z doby doktorského studia nebo postdoktorandské zkušenosti.

Máte nějaké osobní zkušenosti s inbreedingem? Tedy že někoho z vašeho okolí nabrali ne na základě jeho schopností a vědeckých výsledků, ale proto, že tam vystudoval a měl tam známé?

Přímo do výběrových komisí, kde bych toto pozoroval, jsem se nedostal, ale zkušeností především s uzavřeností mám docela bohaté. Například asi nejsem jediný, komu při sestavování řešitelských týmů v projektech bylo několikrát doporučeno nebo připomenuto zaměstnat někoho, kdo sice nemá zkušenosti s daným typem výzkumu ani potřebné publikace, ale kdo na pracovišti zrovna neměl projektový úvazek. Vždy se jednalo o již zaměstnaného absolventa toho pracoviště. Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům.

Nebo třeba při veřejném představování kandidátů do akademického senátu jedné fakulty jsem z úst několika potenciálních senátorů slyšel, že oni jsou vhodnými kandidáty, protože fakultu dobře znají, neboť na ní studovali a již řadu let jí bez přestávky věrně slouží. Tím vlastně inbreeding označili za svou výhodu. Já bych asi od senátora očekával spíš nadhled, širší zkušenosti a určitou otevřenost.

Ale co všechno vlastně je inbreeding? Aby se dalo mluvit o inbreedingu, je to podle vás v rámci univerzity jako takové, nebo v rámci fakult, nebo jen v rámci stejného oddělení? Tedy když jsem vystudovala na jedné fakultě a jdu pracovat na jinou fakultu téže univerzity, tak už to není inbreeding?

Tohle právě není v literatuře příliš vyjasněné. Někteří zahraniční autoři to berou na úrovni univerzit, ale situace v Česku je taková, že stejné nebo příbuzné obory mohou být pěstovány na více fakultách bez nějaké hlubší spolupráce, takže můžete udělat doktorát na jedné fakultě a pak jít pracovat na druhou, kam nějaké nové zkušenosti určitě přenesete a kde je dost možné, že vás vůbec nebudou znát. V takovém případě bych o inbreedingu asi nemluvil.

Další problém s vymezením toho, co je vlastně inbreeding, souvisí s tím, že v zahraničí, zejména na Západě, končí akademické kvalifikace doktorátem a docentská a profesorská místa jsou pouze označení pracovní pozice a funkce na pracovišti. Proto se pro vymezení toho, co je inbreeding, často uvažuje právě to, kde získáte doktorát a kde aktuálně pracujete. Nicméně v Česku, ale i jinde, máme docentské a profesorské tituly, které mohou udělovat jen některé univerzity, a při získávání těchto titulů také hraje určitou roli například i to, jak zaměstnanci přilnou ke stávající struktuře fakulty nebo jak budou prosazovat své téma, své názory nebo svůj výzkumný přístup.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Různé

Anketa: Inbreeding už vystoupal v Česku nad práh toxicity

Inbreeding tu máme. Prosazení jakýchkoliv pravidel bude ovšem v Česku složité: panuje tu velká nechuť k čemukoli nucenému. Čtveřice významných osobností české vědy se vyjadřuje v anketě Universitas.cz.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Různé

Jaroslav Koutský: Na univerzitách v USA je nejvýznamnější student. Věda a výzkum jsou až na druhém místě

S děkanem Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem jsme si povídali o Fulbrightově stipendiu, které před časem získal a díky kterému vycestoval do Spojených států amerických.
Článek | Osobnosti

Ing. Martin Kuchař, Ph.D.

„Zajímají mě látky, které pozměňují lidské vnímání světa.“
„Už tu má úvazek, známe ho.“ Kvůli takovému myšlení inbreeding bují, říká expert
St, 8.4.2020
| Originální článek z: Universitas/Zuzana Keményová
Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Nejprve ale musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

*Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Anglista a pedagog František Tůma z Masarykovy univerzity si to uvědomil už loni a napsal o tom společně s Petrem Knechtem studii nazvanou „Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost?“ Nabízí v ní přehled zahraničních výzkumů i návrhy, jak ze situace ven. Nejprve ale, jak říká v rozsáhlém rozhovoru, musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání postavené na známostech a „úlitbách bohům“.**

Nedávná studie institutu CERGE-EI zjistila, že české vysoké školy jsou velmi inbreedované. Až dvě třetiny výzkumníků nabírají univerzity z řad vlastních absolventů či zaměstnanců. František Tůma společně s Petrem Knechtem z Masarykovy univerzity už loni vydali studii, v jejímž názvu inbreeding připodobnili k rakovině. A zkušenost s ním má Tůma i osobní: Sám byl v situaci, kdy měl zaměstnat v projektu někoho bez zkušeností a kvalifikace jen proto, že daný člověk měl na škole úvazek a známosti. „Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům,“ krčí rameny.

Jak míru inbreedingu snižovat? Myslet více na dopravní dostupnost, jazykovou asistenci a vybavenost – a samozřejmě zlepšit platy. Pro zavedení povinné mobility ale Tůma rozhodně není.

Z aktuální studie CERGE-EI vyplývá, že nejméně nabírají pracovníky ze zahraničí české univerzity a univerzity z ostatních zemí visegrádské čtyřky. Překvapuje vás to?

Takové výsledky mě příliš nepřekvapují. Když jsme loni s kolegou Petrem Knechtem připravovali přehledovou studii o akademickém inbreedingu, zkoušeli jsme si spočítat míru inbreedingu na pracovištích v našem nejbližším okolí, abychom věděli, jak moc je to závažné téma. A dospěli jsme k obdobným, ne-li ještě vyšším podílům absolventů dané instituce mezi zaměstnanci. Jedná se také o čísla, která zhruba odpovídají míře akademického inbreedingu třeba v Rusku nebo Portugalsku, což jsou země, kde je akademický inbreeding rozšířený a o kterých se lze dočíst ze zahraničních studií. Pro Česko jsme ale přesná čísla napříč obory dosud neměli k dispozici.

A je něco, v čem vás ta studie překvapila?

Za originální a velmi zajímavou považuji možnost zobrazit výsledky podle města, a nikoliv jen univerzity. Zde se ukazuje, že například na Univerzitě Karlově, a to napříč různými obory, působí z převážné části výzkumníci, kteří začínali vědeckou kariéru v Praze. Dost podobná je situace také na Masarykově univerzitě v Brně. Nejsem si jistý, jestli za tím stojí nižší ochota univerzit přijímat akademiky z jiných částí Česka, nebo zda jde o indikátor neochoty akademiků z Prahy nebo Brna se za prací přestěhovat, ale ta čísla každopádně dokreslují obrázek o situaci.

Čím to podle vás je, že tuzemské univerzity mají sklon k inbreedingu větší než univerzity ze západu Evropy? Je to mentalitou, systémem, penězi, nebo kombinace více faktorů?

Spíše jde o kombinaci více faktorů. Zahraniční výzkumy ukazují, že vyšší míru inbreedingu vykazují tradiční univerzity, které produkují a zároveň zaměstnávají nejvíce absolventů doktorského studia a které také v mnoha oborech patří k jediným institucím s akreditovaným doktorským studiem. V případě Česka hraje roli i to, že jsme malý rybník – možností, kam jinam jít v některých oborech po doktorátu dělat akademickou kariéru, není zase tak mnoho. Vysokou míru inbreedingu najdeme ale také na zcela nových univerzitách, které naopak často nemohou přilákat odborníky odjinud, a tak zaměstnávají své absolventy. Vedle peněz hraje určitou roli i institucionální, politické a kulturní prostředí. V zahraničních studiích se také velmi často problematizuje tendence raději zaměstnat „svého“ prověřeného absolventa a způsob vypisování výběrových řízení, která někdy bývají šitá na míru právě absolventům té mateřské instituce.

Zlepšuje se podle vás něco, nebo je to spíš stále horší?

Zlepšuje, například vypisování postdoktorandských pozic na českých vysokých školách je čím dál běžnější. Ovšem plat odborného asistenta, tedy absolventa doktorského studia, zůstává tristní a na řadě univerzit takový tarif neodpovídá ani aktuální průměrné mzdě. Například podle aktuálního vnitřního mzdového předpisu Masarykovy univerzity náleží odbornému asistentovi, tedy člověku s doktorátem, tarif ve výši 30 100 korun. Na Univerzitě Karlově jde o rozpětí mezi cca 23 a 35 tisíci korunami. Takže může být velmi obtížné některá místa vůbec obsadit, natož nabídnout místo uchazečům ze zahraničí.

Co dalšího by se mělo vyřešit, aby se situace změnila?

Dalším faktorem, který podle mě inbreeding podporuje, je špatná infrastruktura. Třeba při pracovní otočce do Prahy strávíte cestou z Brna a zpět minimálně pět hodin, budete-li mít štěstí a pojedou-li oba spoje včas. To spojení je opravdu špatné. Bylo by krásné překonat dvě stě kilometrů vlakem za hodinu nebo za devadesát minut, jak je to běžné třeba ve Švédsku nebo Německu. Pokud k infrastruktuře přičteme ještě neochotu Čechů se stěhovat za prací, tak není překvapivé, že akademici pracují tam, kde vystudovali.

O inbreedingu se obecně tvrdí, že je špatný. Že se tím univerzity zavírají před světem a před inovacemi. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že je potřeba rozlišovat. Znám třeba výzkumnou skupinu, kde jsou všichni absolventi doktorského studia na stejné fakultě, dokonce značnou část z nich školil docent, který skupinu vede, a většina členů stále působí na stejné fakultě. Tato skupina nicméně pořádá pravidelné semináře, kde vystupují zahraniční hosté i výzkumníci z jiných univerzit, členové skupiny jsou zapojeni do mezinárodních sítí, publikují v prestižních zahraničních časopisech a jezdí do zahraničí na stáže i významné konference. Není asi překvapivé, že tato skupina je velmi otevřená lidem zvenčí. V tomto případě rozhodně nejde říct, že by inbreeding byl špatný. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by se členové té skupiny sami ke studiu na stejné instituci, kde pracují, nějak pozorovatelně vztahovali.

Poznal jsem ale i skupiny složené převážně z absolventů stejné fakulty, kteří naopak tak otevřeni nebyli. Postupně došlo k tomu, že na společných setkáních zaznívaly pouze příspěvky spřátelených kolegů, podporovány byly pouze takové snahy, které odpovídaly koncepci vůdčí osobnosti, a odlišné názory nebo přístupy postupně přestaly dostávat místo. Někteří členové těchto skupin neměli téměř žádné zahraniční zkušenosti, vazby na zahraniční sítě byly značně omezené, rozhodně se nejednalo o vazby na vůdčí osobnosti nebo pracoviště v oboru. Podobně i zkušenosti členů skupiny s působením na jiných institucích byly mizivé. Tím, jak ze skupiny postupně odešli absolventi studia na jiných institucích, kteří měli odlišné názory nebo používali jiné výzkumné přístupy, se skupina ještě více uzavřela vnějšímu světu.

Aha, takže někdy inbreeding vadí a někdy ne...

V literatuře k akademickému inbreedingu se druhá zmíněná situace popisuje jako začarovaný kruh: skupina absolventů zaměstnaná na jednom pracovišti má tendenci přibrat mezi sebe další své absolventy, čímž se postupně snižuje mobilita a schopnost členů držet krok s rozvojem oboru. Dále se vnějšímu světu uzavírají, protože jim chybí zkušenosti odjinud. Produktivita skupiny i jednotlivců klesá, členové vycházejí čím dál více z interních zdrojů a informací a směřují většinu svých činností do naplňování nejrůznějších funkcí a agend na své domácí instituci, čímž se ještě více izolují. Taková skupina pak má tendenci mezi sebe přibírat další své absolventy, čímž se kruh uzavírá a míra inbreedingu na pracovišti se dále zvyšuje. Proto někteří autoři přirovnávají inbreeding k rakovině. Myslím si, že je to právě ta uzavřenost a provinčnost, které jsou pro akademické prostředí škodlivé. A inbreeding považuji za jeden z průvodních jevů, který může k této uzavřenosti přispět.

Universitas/Martin Indruch: František Tůma v rozhovoru k inbreedingu

Dobře, co konkrétně se může stát univerzitě, která s inbreedingem nebojuje, ale podvolí se mu? Může se ta uzavřenost projevit například na kvalitě výuky nebo na vědeckých výsledcích?

To záleží. Jak jsem už říkal, pokud se utvoří skupina, která bude otevřená vnějšímu světu, bude navázaná na zahraniční sítě a bude mít zkušenosti se zpětnou vazbou z významných mezinárodních konferencí nebo od recenzentů předních zahraničních časopisů, pak je asi jedno, zda bude tvořena absolventy stejné fakulty – v tomto případě bych očekával kvalitní výuku i velmi dobré vědecké výsledky, které budou odrážet současný stav poznání ve světě i v Česku.

Na druhou stranu, pokud se sejde skupina absolventů na své alma mater, kde navíc bude nízká zahraniční mobilita a nízká otevřenost, pak lze předpokládat horší vědecký výkon a výuku. Pracovníci budou vlastně dál reprodukovat, co se naučili v dobách svých studií.

A to jsou vaše domněnky, nebo pro to máte nějaký reálný důkaz?

Potvrzují to zahraniční výzkumy, které uvádíme v naší přehledové studii. Akademici, kteří jsou zaměstnáni v instituci, kde studovali, vykazují horší vědecký výkon. Mají větší tendenci publikovat monografie a články v lokálních časopisech, získávají a vedou méně výzkumných grantů a vykazují méně článků a citací v porovnání s těmi, kteří pracují jinde, než kde studovali. Nic ale není černobílé: Existuje například skupina akademiků, kteří po absolvování jedné univerzity pracovali nějakou dobu jinde a poté se vrátili na svou alma mater. Tito akademici naopak patří podle některých studií k nejproduktivnějším.

Bohužel, většina studií o inbreedingu redukuje tuto problematiku jen na vědecký výkon měřený počtem publikací nebo citací. Nevím o žádné studii, která by se zabývala kvalitou výuky z pohledu inbreedingu. Mně osobně přijde důležité i to, jak se uzavřenost související s inbreedingem projevuje v každodenním vedení a chodu institucí, k čemuž zatím existuje jen málo výzkumů.

Dá se říct, že jedním z důvodů, proč univerzity k inbreedingu přistupují, je jednoduše pohodlnost? Tedy že je jednodušší nabrat na vědecké místo někoho, kdo na té univerzitě už je, působí tam třeba jako doktorand, a je pohodlné prostě ho jen nechat trvale přejít do zaměstnaneckého poměru?

Do určité míry ano. Je snazší přijmout někoho, kdo je „prověřen“ studiem na stejné instituci a koho členové katedry, a nezřídka i výběrové komise, znají, takže vědí, co od něho mohou očekávat. Absolvent stejné instituce zároveň většinou dobře zná členy katedry i její běžný chod, takže není nutné ho představovat ani dlouze zaškolovat. Výhodou je i to, že takovému člověku nemusíte vysvětlovat věci, které by nemusely být zřejmé někomu zvenčí. Tím ale současně přicházíte o možnost mluvit a přemýšlet o své každodenní rutině a taky o možnost konfrontace s tím, že na jiných pracovištích se některé věci dělají jinak.

doc. Mgr. František Tůma, Ph.D. (34 let)

  • žije v Brně
  • působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na katedře anglistiky a amerikanistiky
  • garantuje program Učitelství anglického jazyka a literatury pro střední školy
  • vede výuku výzkumně a didakticky zaměřených předmětů, školí doktorandy
  • výzkumně se zabývá především problematikou interakce ve výuce, zejména angličtiny jako cizího jazyka
  • publikoval články v pedagogických a lingvistických časopisech (například Linguistics and Education, Slovo a slovesnost, Orbis Scholae, Pedagogika)
  • v časopise Studia Paedagogica publikoval společně s Petrem Knechtem přehledovou studii o akademickém inbreedingu Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost? Přehled zahraničních výzkumů a implikace pro českou vysokoškolskou politiku
Vy jste za svou kariéru prošel více univerzitami. Dalo vám to něco?

Vystudoval jsem učitelství na Technické univerzitě v Liberci, kde jsem jako absolvent také působil, ale zároveň jsem během toho dělal v Praze na filozofické fakultě doktorát. Poté jsem přešel na Masarykovu univerzitu, kde jsem po změně pracoviště zaměstnán dodnes. Habilitaci mám z Prahy rovněž z filozofické fakulty.

Jsem za tyto studijní a pracovní zkušenosti rád, protože jsem poznal život na různých pracovištích a měl jsem možnost získat doktorát a habilitaci bez toho, abych se dostal do pracovních nebo výukových vazeb s těmi, kdo mě pak hodnotili. Mohl jsem jednat věcně a v zájmu oboru, aniž bych musel promýšlet, jaké bude mít moje jednání důsledky pro získání dalších kvalifikací, nebo aniž bych byl někomu zavázán z doby doktorského studia nebo postdoktorandské zkušenosti.

Máte nějaké osobní zkušenosti s inbreedingem? Tedy že někoho z vašeho okolí nabrali ne na základě jeho schopností a vědeckých výsledků, ale proto, že tam vystudoval a měl tam známé?

Přímo do výběrových komisí, kde bych toto pozoroval, jsem se nedostal, ale zkušeností především s uzavřeností mám docela bohaté. Například asi nejsem jediný, komu při sestavování řešitelských týmů v projektech bylo několikrát doporučeno nebo připomenuto zaměstnat někoho, kdo sice nemá zkušenosti s daným typem výzkumu ani potřebné publikace, ale kdo na pracovišti zrovna neměl projektový úvazek. Vždy se jednalo o již zaměstnaného absolventa toho pracoviště. Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům.

Nebo třeba při veřejném představování kandidátů do akademického senátu jedné fakulty jsem z úst několika potenciálních senátorů slyšel, že oni jsou vhodnými kandidáty, protože fakultu dobře znají, neboť na ní studovali a již řadu let jí bez přestávky věrně slouží. Tím vlastně inbreeding označili za svou výhodu. Já bych asi od senátora očekával spíš nadhled, širší zkušenosti a určitou otevřenost.

Ale co všechno vlastně je inbreeding? Aby se dalo mluvit o inbreedingu, je to podle vás v rámci univerzity jako takové, nebo v rámci fakult, nebo jen v rámci stejného oddělení? Tedy když jsem vystudovala na jedné fakultě a jdu pracovat na jinou fakultu téže univerzity, tak už to není inbreeding?

Tohle právě není v literatuře příliš vyjasněné. Někteří zahraniční autoři to berou na úrovni univerzit, ale situace v Česku je taková, že stejné nebo příbuzné obory mohou být pěstovány na více fakultách bez nějaké hlubší spolupráce, takže můžete udělat doktorát na jedné fakultě a pak jít pracovat na druhou, kam nějaké nové zkušenosti určitě přenesete a kde je dost možné, že vás vůbec nebudou znát. V takovém případě bych o inbreedingu asi nemluvil.

Další problém s vymezením toho, co je vlastně inbreeding, souvisí s tím, že v zahraničí, zejména na Západě, končí akademické kvalifikace doktorátem a docentská a profesorská místa jsou pouze označení pracovní pozice a funkce na pracovišti. Proto se pro vymezení toho, co je inbreeding, často uvažuje právě to, kde získáte doktorát a kde aktuálně pracujete. Nicméně v Česku, ale i jinde, máme docentské a profesorské tituly, které mohou udělovat jen některé univerzity, a při získávání těchto titulů také hraje určitou roli například i to, jak zaměstnanci přilnou ke stávající struktuře fakulty nebo jak budou prosazovat své téma, své názory nebo svůj výzkumný přístup.

Universitas
 

Mohlo by Vás zajímat

e-liquids, e-juices and nicotine liquids - Customized solutions for complete analysis

Brožury a specifikace
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ, HPLC
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Shimadzu Food Safety Management Data Book

Příručky
| N/A | Shimadzu
Instrumentace
GC, GC/MSD, GC/SQ, HPLC, LC/MS, GPC, LC-SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Experience New Benchmarks with Empower Shimadzu’s LC/GC Drivers for Waters™ Empower™

Ostatní
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
Software
Výrobce
Shimadzu, Waters
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Různé

Anketa: Inbreeding už vystoupal v Česku nad práh toxicity

Inbreeding tu máme. Prosazení jakýchkoliv pravidel bude ovšem v Česku složité: panuje tu velká nechuť k čemukoli nucenému. Čtveřice významných osobností české vědy se vyjadřuje v anketě Universitas.cz.
Článek | Osobnosti

Petr Neugebauer: Pokud chcete ERC grant, musíte přijít s něčím skutečně novým

S držitelem ERC grantu Petrem Neugebauerem, jsme mluvili o tom, co je zásadní pro získání tohoto prestižního grantu, o transferu znalostí a technologií i o slabých místech české vědy.
Článek | Různé

Jaroslav Koutský: Na univerzitách v USA je nejvýznamnější student. Věda a výzkum jsou až na druhém místě

S děkanem Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem jsme si povídali o Fulbrightově stipendiu, které před časem získal a díky kterému vycestoval do Spojených států amerických.
Článek | Osobnosti

Ing. Martin Kuchař, Ph.D.

„Zajímají mě látky, které pozměňují lidské vnímání světa.“
Další projekty
Sledujte nás
Další informace
WebinářeO násKontaktujte násPodmínky užití

LabRulez s.r.o. Všechna práva vyhrazena.