Pseudověda dostává příliš prostoru, to mě děsí, říká autor seznamu predátorů

Jak se s odstupem času dívá autor pojmu „predátorské publikování“ na turbulentní dobu, kdy sklízel chválu akademiků, že na problém upozornil, ale také výhrůžky různých firem, popisuje v exkluzivním rozhovoru.

Začalo to zhruba před čtrnácti lety: Knihovník a výzkumník na americké univerzitě v Coloradu Jeffrey Beall prohlíží různé odborné časopisy, a vybírá, ve kterých by mohl sám publikovat. Pár z nich mu připadne poněkud zvláštních. Shodují se v neprůhledné redakční struktuře, chybí jména šéfredaktorů, případně jsou zcela bez redakčních rad… A jejich názvy se až nápadně podobají prestižnějším vědeckým žurnálům. Na rozdíl od nich ale za určitou sumu slibují vydat v podstatě cokoli.

„Bylo to ve stejnou dobu – někdy kolem roku 2008 –, když se začalo publikovat v časopisech v režimu open access. Chystal jsem se na stálou pozici na univerzitě a stejně jako to je na mnoha jiných univerzitách, i já jsem byl hodnocený podle toho, kolik článků publikuji. Neměl jsem s tím problém, výzkum mě bavil a vždycky jsem rád psal, a tak jsem začal hledat, kde bych mohl články vydávat. A také jsem se víc začal dívat do e-mailů s nabídkami vědeckých časopisů.“

Seznam predátorských vydavatelů a časopisů

• Jeffrey Beall se začal zajímat o predátorské časopisy (jde o pojem, který zavedl), které publikovaly v režimu open access, v roce 2008.
• V roce 2011 čítal takzvaný Beallův seznam 18 vydavatelů; do konce roku 2016 jejich počet vzrostl na 923.
• Beall před zařazením vydavatele nebo časopisu do svých seznamů použil seznam kritérií, mezi které patřily například zavádějící názvy, existence stejných redakčních rad pro několik časopisů, nedohledatelnost zdrojů textů apod.
• Odpůrci mu vytýkali přílišnou kritičnost vůči myšlence publikování v režimu open access, připomínkovali, že by měl znovu zvážit zařazení některých vydavatelů.
• V lednu 2017 Jeffrey Beall svůj blog Beall Scholarly Open Access zrušil a seznam z webu úplně stáhl.
• Po zrušení seznamu se objevily podobné: Např. firma Cabell's International, která poskytuje vědeckou publikační analytiku a další služby, na svém webu nabízí tzv. black list predátorských časopisů a za poplatek také white list časopisů kvalitních.
• (Zdroj: Wikipedia)

V nich se ale začaly objevovat shodné zvláštnosti, jen jim zpočátku Beall nevěnoval pozornost. Postupně mu ale začaly vrtat hlavou: „Jisté časopisy, které se takto ke mně dostávaly, pokrývaly stejná témata jako ty již existující magazíny, jenže tyto byly o poznání amatérštěji zpracované. Přesto požadovaly za články od autorů peníze. To mi připadalo podezřelé. Začal jsem si tedy tisknout jejich webové stránky a ukládat je do složky ve svém starém počítači,“ vzpomíná dnes akademik.

A tak se z poznámek, čítajících nejdříve jen pár položek, nakonec stal známý Beallův seznam predátorských časopisů, který jich v roce 2017 obsahoval bezmála tisícovku. V akademické komunitě po celém světě se strhla lavina zájmu o celou problematiku takzvaného predátorského publikování. Beallovi přinesla nejen vyjádření díků za to, že celé téma predátorských časopisů a vydavatelů v roce 2010 pojmenoval a volně přístupný seznam stále doplňoval, ale také záplavu kritiky, negativních mailů i hrozby žalob. A to nejen od samotných predátorských vydavatelství, ale dokonce i samotných vědců, kteří v nich publikovali. Nakonec seznam z webu stáhl. Jeho seznam se ale stal podkladem pro další podobné.

Dnes je Jeffrey Beall už v důchodu a tématu predátorských časopisů se příliš nevěnuje. A vůbec si nestěžuje, naopak. „Posledních pár dní jsem strávil cestováním, jezdil jsem po Coloradu a fotografoval. Bylo tam nádherně. Zvláště teď, kdy jsou kvůli covidu hory skoro prázdné,“ říká s úsměvem.

Čekal jste tak ohromnou odezvu, když jste před deseti lety vydal svůj první seznam, a upozornil tak celý svět na fenomén predátorského publikování?

Rozhodně ne. První online seznam jsem vydal v roce 2010 na svém starém blogu. Byl velmi neformální, figurovalo na něm asi 18 vydavatelů a nikdo si ho nevšiml. Ale někdy na sklonku toho roku 2010 začali o tomto seznamu diskutovat někteří odborníci, kteří publikovali v medicínských časopisech. Tuším, že to bylo ošetřovatelství – mnoho predátorských časopisů se totiž vydává právě v oblasti medicíny. Problém tehdy byl, že predátorské lékařské časopisy měly názvy velmi blízké titulům respektovaných časopisů, což bylo velmi zavádějící. Tito odborníci proto začali blog sdílet, a ten díky tomu získával stále více pozornosti. Počet zobrazení pak najednou narostl poměrně dramaticky a začalo se to virálně šířit.

Váš seznam se v průběhu těch sedmi let rozšířil na více než devět set položek. Pracoval jste na něm sám?

Ano, ale mnoho vědců se mnou sdílelo své informace. Přeposílali mi maily nebo pozvánky z predátorských časopisů a vydavatelství. Vše jsem pak vyhodnotil a rozhodl, jestli je přidám na seznam, nebo ne. Vlastně to byly seznamy dva. Na jednom byli vydavatelé a na druhém jednotlivé časopisy. Pokud jsem na seznam přidal vydavatele, znamenalo to, že všechny jeho tituly byly považovány za predátorské.

Bylo snadné rozhodnout, jestli některý časopis na seznam zařadit?

Samotné určení, jestli jde o predátorský časopis, bylo vcelku snadné, většina lidí se na tom shodne. Vytvořil jsem seznam kritérií, a hlavním znakem, který byl všem společný, byl nedostatek transparentnosti. Pokud například tvrdili, že se jmenují American Journal, ale sídlo měli v Bangladéši, pak to byl problém. Nebo pokud uváděli, že jejich sídlo je v New Yorku, ale fakticky firma, která je vydávala, sídlila v Pákistánu, bylo to bráno jako zavádějící. I jazyk, tedy v naprosté většině časopisů angličtina, vykazoval jisté podezřelé znaky. Když jste mladý výzkumník nebo angličtina není vaším mateřským jazykem, může být ale velmi obtížné posoudit, zda je časopis kvalitní, nebo ne.

Masarykova univerzita/Jan Prokopius, CCBY 3.0 CZ: Jeffrey Beall na konferenci MUNIFESTO v Brně, v roce 2019

Zmínil jste nedostatečnou transparentnost. Nemyslíte ale, že hranice mezi tím, co je a co není predátorský vydavatel nebo časopis může být někdy méně jasná, neexistuje zde jakási šedá zóna?

Jistě existují časopisy, které stojí na pomezí a nelze je tak jednoduše označit za predátorské. Tyto případy bylo nejtěžší rozhodnout a musím přiznat, že tady ideální řešení neexistuje. Proto jsem je většinou na seznam nezařazoval. Těchto sporných ale nebylo zas až tolik, jak byste možná myslela. Asi tak tři procenta. Ostatní se daly jednoduše rozdělit do dvou skupin – predátorské a ty poctivé, kvalitní.

Stalo se vám, že jste některého vydavatele ze seznamu vyškrtl?

Musel jsem odstranit například vydavatele MDPI, protože poslali dopis na mou univerzitu (University of Colorado Denver – pozn. red.). Zasedla komise, která rozhodla, že bych je měl odstranit, takže jsem to udělal.

Komise tedy rozhodla, že kritéria nejsou dost silná na to, aby na seznamu tento vydavatel zůstal... Podobný případ, který vyvolal protichůdné reakce, byl i ve vašem seznamu zmíněný vydavatel Frontiers (spadající do skupiny Springer, která vydává i prestižní Nature)...

To byla velmi komplikovaná a politická záležitost. Také vydavatel Frontiers si na univerzitě na zařazení do seznamu stěžoval. Je to velký vydavatel, má spoustu peněz, může si najmout právníky, a má spoustu způsobů, jak se proti vám postavit. Univerzita vedla šetření kvůli pochybení ve výzkumu. Závěr byl, že k žádnému nedošlo.

A kdyby bylo na vás, nechal byste je tam? Například MDPI se i v souvislosti s nárůstem publikovaných článků skloňuje také v Česku a na Slovensku. Například Slovenská ekonomická společnost ve svém tiskovém prohlášení letos v dubnu vyzývá k opatrnosti a důkladnému zvážení, zda publikovat u tohoto vydavatele, ale mnoho českých a slovenských vědců již u něj publikovalo a někdy zaplatili za zveřejnění článků i nemalé částky.

V případě Frontiers je to těžké vyhodnotit, protože myslím, že ten patří do takzvané šedé zóny. MDPI publikuje tisíce a tisíce článků ročně. Je tedy stále snazší u nich nějaký článek zveřejnit. Navíc před několika lety Společnost Maxe Plancka tím, že podepsala s MDPI dohodu, v podstatě řekla, že MDPI je v pořádku. Pak – pokud bych to nadsadil – všichni v Evropě začali posílat články do časopisů vydavatele MDPI.

Mají také spoustu speciálních čísel a takzvané hostující editory – MDPI zasílá spousty nevyžádaných e-mailů lidem, které vyzývají, aby se stali editory speciálních čísel. Problém MDPI je v tom, že peer review není dostatečné, a tak se publikuje spousta článků, která by se v kvalitním vědeckém časopise vůbec objevit neměla. Každopádně vydavatel takto bohatne. Problémem jsou vždy peníze. A to hlavně, když jdou přímo od autorů k vydavatelům.

Když mluvíme o penězích, jedná se také o veřejné peníze z grantů vynaložených ve prospěch predátorských vydavatelů. Myslíte si, že by měla existovat nějaká instituce, která by měla udržovat takový seznam, jaký jste vytvořil? Nebo by byl vhodný nějaký druh regulace ze strany vlády?

Ne, to je špatný nápad. Svoboda tisku je zásadní věc a vlády ji musí zaručit. Nechceme, aby naše vláda rozhodovala o tom, co má nebo nemá být zveřejněno.

Například v Indii mají vládní organizaci University Grants Commission, která takto rozhoduje. Ale tento systém příliš nefungoval, protože stejně vždy některé predátorské vydavatele opominuli. Kontrolovat vydavatele by tedy bylo velmi ošemetné a složité. Navíc některé časopisy ve Scopusu se pokazily až postupně, prostě je příliš zlákala vidina zisku – zjistily, že mohou vydělat mnohem více, zejména proto, že jsou indexovány v systému Scopus – a začaly přijímat mnohem více článků. Scopus má v databázi tisíce časopisů, a i kdyby jen pět z těchto dvaceti tisíc bylo predátorských, brzy se to o těch pěti rozkřikne, a pokud chcete snadno publikovat, pošlete svůj text do těchto pěti časopisů. A pak je to trochu jako kouzlo: máte publikaci v časopise Scopus. Regulace, kterou by prováděla nějaká vnější autorita, je špatný nápad – nikdy se vám nepodaří najít všechny. Řešení musí přijít od samotných vědců.

...